ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně České pojišťovny Zdraví, a. s., sídlem Praha 10, Litevská
1174/8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 1, Pánská
6, proti žalovanému F. Š., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se
sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o zaplacení částky 65.718,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C
123/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka
v Jihlavě, ze dne 12. 1. 2010, č. j. 54 Co 1001/2009 – 213, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
11.448,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka
Veselého, advokáta se sídlem Praha 1, Pánská 6.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 5. 2007 domáhala, aby žalovaný byl uznán
povinným vydat jí bezdůvodné obohacení ve výši 65.718,- Kč. Svůj nárok
odůvodnila tím, že žalovanému na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 11. 10.
2002 vyplatila pojistné (denní dávky při pracovní neschopnosti), ačkoliv od
této pojistné smlouvy dopisem ze dne 22. 6. 2006 odstoupila z důvodu, že
žalovaný při uzavírání smlouvy zamlčel rozhodné skutečnosti.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 12 C
123/2007 – 149, žalobu zamítl. Dle zjištění soudu prvního stupně uzavřeli
účastníci dne 11. 10. 2002 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění
denní dávky při pracovní neschopnosti. Žalovaný při uzavírání pojistné smlouvy
neuvedl, že trpí chronickými nemocemi, že je v pracovní neschopnosti a zamlčel
další informace týkající se jeho zdravotního stavu. Žalovaný byl následně 3 či
4 měsíce po uzavření smlouvy uznán částečně invalidním. Žalobkyně proto dopisem
doručeným žalovanému dne 23. 6. 2006 odstoupila od smlouvy. Jelikož však
žalobkyně žalovanému již plnila, nemohla od smlouvy odstoupit, ale pouze
odmítnout plnění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu
prvního stupně usnesením ze dne 10. 2. 2009, č. j. 54 Co 72/2009 – 165, zrušil.
Dle odvolacího soudu
je sice obecně správný závěr soudu prvního stupně, dle kterého pojistitel v
případě, že již nastala pojistná událost, nemůže od pojistné smlouvy odstoupit,
ale pouze odmítnout plnění, soud prvního stupně se však nevypořádal s článkem
č. 18 bodem 13 Všeobecných pojistných podmínek, dle kterého pojištění končí
mimo jiné dnem, kdy byl pojištěný uznán invalidním nebo částečně invalidním.
Odvolací soud proto zavázal soud prvního stupně, aby se zabýval důsledkem
přiznaného částečného invalidního důchodu na zánik pojištění.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou vázán právním názorem odvolacího soudu
rozsudkem ze dne 7. 8. 2009, č. j. 12 C 123/2007 – 190, žalobě v plné výši
vyhověl. Soud prvního stupně navázal na předchozí skutková zjištění a dále
uvedl, že žalovaný se nejpozději dne 4. 4. 2003 stal částečně invalidním a
nejpozději tímto dnem také pojistná smlouva zanikla. Žalobce poskytl žalovanému
plnění za období od 15. 3. 2004 do 22. 11. 2005, první část tohoto plnění
přijal žalovaný nejdříve dne 5. 6. 2004. Dne 28. 4. 2006 se žalobce dozvěděl o
částečné invaliditě žalovaného. Soud prvního stupně dovodil, že plnění za
období od 15. 3. 2004 do 22. 11. 2005 bylo poskytnuto bez právního důvodu, a
žalovaný se proto bezdůvodně obohatil. Dle soudu prvního stupně k promlčení
nároku nedošlo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu
prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, č. j. 54 Co 1001/2009 – 213,
potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že v důsledku přiznání invalidního
důchodu v roce 2003 dle čl. 18 bod 13 Všeobecných pojistných podmínek nemohla
již žalobkyně následně dne 22. 6. 2006 od smlouvy odstoupit. Dále odvolací soud
uvedl, že není podstatné, zda se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného
obohacení z důvodu odstoupení od smlouvy, nebo v důsledku zániku pojistné
smlouvy z důvodu částečné invalidity žalovaného. Z posledně uvedeného důvodu
také dospěl k závěru, že v průběhu řízení nedošlo ke změně žaloby.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, z jehož odůvodnění
vyplývá, že jeho přípustnost v souladu s chybným poučením odvolacího soudu
spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatel
uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř./ a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3). Konkrétně v dovolání namítal, že
a) během řízení došlo ke změně skutkového základu podané žaloby a právo
žalobce je proto promlčeno,
b) k zániku pojistné smlouvy nedošlo, protože všeobecné pojistné
podmínky se v rozhodné době na případ nevztahovaly,
c) napadené rozhodnutí se nevypořádává s podstatou argumentace
žalovaného obsažené v odvolání,
d) soud rozhodl na základě nesprávného zhodnocení provedených důkazů.
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 6. 4. 2010 uvedl, že po celou dobu
řízení požadoval stejný nárok, a že námitka žalovaného, že předmětné podmínky
se na posuzovaný případ nevztahují, je tvrzena teprve v dovolání a není nijak
odůvodněná.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ust. §
241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
D. Důvodnost
1.
1. K otázce ad a) týkající se změny skutkového základu podané žaloby
Posouzení otázky, zda právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je
promlčeno, závisí na tom, zda bylo uplatněno již původní žalobou ze dne 23. 5.
2007 (došlou soudu dne 28. 5. 2007), nebo zda odvoláním ze dne 6. 1. 2009
(došlým soudu dne 7. 1. 2009) došlo ke změně žaloby.
Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce (navrhovatel) za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy,
požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale
dovozuje – li ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby
však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní
kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně
právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je
vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak
učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci
skutku proto není změnou žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11.
2006, sp. 33 Odo 1310/2004).
Jak již bylo uvedeno, žalobkyně odůvodnila v žalobě ze dne 23. 5. 2007 svůj
nárok ve výši 65.718,- Kč tím, že žalovanému na základě pojistné smlouvy
uzavřené dne 11. 10. 2002 vyplatila pojistné, ačkoliv od této pojistné smlouvy
dopisem ze dne 22. 6. 2006 odstoupila. V odvolání proti prvnímu rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 19. 11. 2008, č. j. 12 C 123/2007 – 149, žalobkyně
uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému byl dne 22. 1. 2003 přiznán
částečný invalidní důchod, a ačkoliv dle názoru žalobkyně bylo odstoupení od
pojistné smlouvy platné, soud prvního stupně měl posoudit důsledky přiznání
částečného invalidního důchodu žalovanému v souvislosti s pojistnou smlouvou.
Žalobkyně tak ve svém odvolání sice žalobní nárok jinak právně odůvodnila, po
celou dobu řízení se však po žalovaném domáhala vrácení pojistného plnění,
které žalovanému vyplatila na základě zaniklé pojistné smlouvy, tj. vydání
bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl.
Nebylo povinností žalobkyně nárok jakkoliv právně kvalifikovat, protože právní
posouzení skutku není věcí žalobkyně, ale věcí soudu. Na přiznání nároku nemá
vliv ani nesprávná právní kvalifikace žalobkyně. Navíc soudu prvního stupně
bylo známo již v souvislosti s jeho prvním rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, že
žalovaný byl uznán částečně invalidním dne 22. 1. 2003 (srov. např. vyjádření
žalovaného /č. l. 32/ nebo lékařskou zprávu /č. l. 39/). Tuto skutečnost proto
není možné považovat ani za novotu.
Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že žalobkyně se dne 28. 4.
2006 dozvěděla o částečně invaliditě žalovaného. Žalobou ze dne 28. 5. 2007
vůči žalovanému uplatnila svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že
s žalovaným uzavřela dne 11. 10. 2002 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo
také pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti. Žaloba tedy byla podána v
dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě. Žalobkyně dodržela i tříletou objektivní
promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 obč. zák, která začala běžet nejdříve 5. 6.
2004, když žalovaný přijal první část plnění ve výši 15.000,- Kč.
K námitce ad b) týkající se všeobecných pojistných podmínek
Dovolatel dále namítal, že nedošlo k zániku pojistné smlouvy v důsledku
přiznání částečné invalidity žalovaného, protože všeobecné pojistné podmínky,
na které se soud odvolává, se na případ nevztahují. Dovolatel tedy napadá
platnost Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění denní dávky při pracovní
neschopnosti schválené Ministerstvem financí dne 27. 10. 1998 pod č. j.
321/77602/1998 (dále jen Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění denní
dávky), resp. článku 18 bodu 13. věty první těchto pojistných podmínek, ve
které se uvádí, že pojištění končí dnem, kdy byl pojištěný uznán invalidním
nebo částečně invalidním nebo dnem, kdy byly na základě lékařského posouzení
splněny zákonné předpoklady pro uznání jeho plné nebo částečné invalidity
(srov. str. 2 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2010, č. j. 54
Co 1001/2009 – 213).
Žalovaný nikterak nekonkretizuje, proč by se na právní vztah založený mezi
žalobcem a žalovaným pojistnou smlouvou ze dne 11. 10. 2002 Všeobecné pojistné
podmínky pro pojištění denní dávky neměly vztahovat, ani nenamítá neplatnost
pojistné smlouvy ze dne 11. 10. 2002 nebo smluvní ujednání obsažená na vnitřní
straně této smlouvy. Ve spise není založena kompletní kopie pojistné smlouvy,
ale pouze její první tři strany (srov. č. l. 5 – 7), a schází tak poslední
stránka, na druhé straně však o podpisu pojistné smlouvy a o její platnosti
včetně smluvních ujednání obsažených na její vnitřní straně od počátku řízení
nebyly mezi účastníky rozpory. Právní zástupkyně žalovaného tak např. na
jednání před soudem prvního stupně konaném dne 31. 10. 2007 (srov.. č. l. 31)
uvedla, že:„…k podpisu předmětné pojistné smlouvy sice došlo 11. 10. 2002,
nicméně o jejím uzavření bylo mezi zástupcem žalobce a žalovaným jednáno asi
měsíc předtím.“ Na stejném jednání byl proveden i důkaz pojistnou smlouvou, a k
dotazu soudu účastníci shodně uvedli, že k provedeným listinným důkazům nemají
žádných připomínek (č. l. 32). Dovolací soud proto v souladu se zásadou
vázanosti dovolacími důvody vycházel z toho, že pojistná smlouva ze dne 11. 10.
2002 včetně smluvních ujednání obsažených na vnitřní straně této smlouvy byla
uzavřena platně a dále z ní vycházel. Z části C této smlouvy vyplývá, že v
rámci soukromého zdravotního pojištění bylo sjednáno pojištění denní dávky při
pracovní neschopnosti. V čl. 1. bodě 1.1. věty třetí smluvních ujednání se
uvádí, že pokud bylo touto smlouvou pojištěno i soukromé zdravotní pojištění,
platí pro ně ustanoveni občanského zákoníku a všeobecné pojistné podmínky pro
pojišťění denní dávky při pracovní neschopnosti (dále jen „VPP PN“). Námitka
dovolatele, že Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění denní dávky se na
posuzovaný případ nevztahují, proto není důvodná.
K námitce ad c), že se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalovaného
obsaženou v odvolání
Dovolatel v odvolání ze dne 22. 9. 2009 proti rozsudku Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou, č. j. 12 C 123/2007 – 190, brojil především proti tomu, že
soud prvního stupně neposoudil odvolaní žalobkyně ze dne 6. 1. 2009 jako změnu
žaloby, dále pak „z důvodu procesní opatrnosti“ namítal, že „soudem zmiňované
všeobecné pojistné podmínky, na jejichž základě dospěl k závěru, že pojištění z
uvedených důvodů zaniklo, se v rozhodné době na právní vztah mezi žalobcem a
žalovaným nevztahovaly.“ Jak vyplývá z odůvodnění k námitkám ad a) a ad b),
odvolací soud posoudil obě námitky řádně.
K námitce ad d) týkající se nesprávného hodnocení provedených důkazů
Podle § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani
neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší
pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu
zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie,
která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů,
neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává
ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané
zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu
nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá,
že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by
měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a
kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C. H. Beck v Praze r.
2006, s. 609 an.). Nelze – li mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými
důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy,
popřípadě libovůli soudu, nemůže dovolací soud soudům nižšího stupně
předepisovat, jak hodnotit důkazy, např. kterým svědkům uvěřit (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). Pro úplnost dovolací
soud uvádí, že dovolatel v dovolání neuvedl, konkrétně které důkazy měl
odvolací soud posoudit nesprávně nebo k jakým nesprávným skutkovým zjištěním
měl dojít, řízení u dovolacího soudu se však nemůže stát bezbřehou revizí
důkazního řízení provedeného u soudu nižších stupňů.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soud jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. )
zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 9.240 Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 18 odst. 1 věta první
vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 11.448 Kč. Platební
místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1
a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu