33 Odo 944/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce Č. v. u. t., proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o
zaplacení částky 3,332.607,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 229/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. února 2006, č. j. 15 Co 526/2005-142, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2006, č. j. 15 Co
526/2005-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 5,032.643,- Kč s
blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Požadavek odůvodnil tvrzením, že dne 7.
4. 1994 uzavřel jako pronajímatel s žalovaným smlouvu o nájmu nemovitostí –
budovy v P., v ulici J. s pozemkem parc. č. 1140 – na dobu od 1. 4. 1994 do 31.
12. 1999; k předání a převzetí předmětu nájmu došlo protokolárně dne 31. 5.
1994. Výše nájemného byla určena podle čl. II smlouvy a dodatky č. 1 ze dne 14.
6. 1994 a č. 2 ze dne 30. 6. 1998, se čtvrtletní splatností vždy do 5. dne
druhého měsíce čtvrtletí. Nájem skončil dohodou smluvních stran k 31. 10. 1999.
Žalovaný za období třetího čtvrtletí roku 1998 neuhradil část nájemného, za
čtvrté čtvrtletí roku 1998 a za období od ledna do října 1999 nájemné nehradil.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. září 2003, č. j. 12 C 229/2001-76,
ve znění opravného usnesení ze dne 8. října 2003, č. j. 12 C 229/2001-79,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2004, č. j. 15 Co 539/2003-93,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil
tak pro nepřezkoumatelnost závěru o vadách správního aktu (souhlasu s pronájmem
nebytových prostor nacházejících se v předmětném domě), které působí jeho
nicotnost a následně neplatnost smlouvy o nájmu. Dodal, že žalobce původně
uplatnil nárok z titulu nájemného, přičemž v průběhu řízení doplnil skutková
tvrzení, umožňující jeho nárok posoudit podle jiného zákonného ustanovení.
Je-li smlouva o nájmu neplatná, měl soud prvního stupně požadavek žalobce
posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
června 2005, č. j. 12 C 229/2001-119, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci částku 3,332.607,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl
žalobu o zaplacení dalších 1,700.036,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z
prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobce je
vlastníkem budovy v P. v J. ulici, s nebytovými prostorami, kterou smlouvou ze
dne 7. 4. 1994 pronajal žalovanému. Sjednané nájemné za období 3. a 4. kvartálu
roku 1998 a 1. až 3. kvartálu, včetně části 4. kvartálu roku 1999 vyfakturoval
žalovanému částkou 8,317.643,- Kč. Do částky 3,285.000,- Kč tato pohledávka
zanikla započtením. Námitku žalovaného, že smlouva je neplatná pro nedostatek
předchozího souhlasu příslušného správního orgánu, soud prvního stupně
neshledal důvodnou. Dovodil, že smlouva je platná, neboť předchozí souhlas byl
udělen listinou ze dne 5. 4. 1994.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2006, č. j. 15 Co 526/2005-142,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že
žalobu i v rozsahu částky 3,332.607,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím
zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přisvědčil závěru,
že pronajímanou nemovitost z podstatné části tvořily nebytové prostory, a proto
uzavření nájemní smlouvy musel předcházet souhlas příslušného obecního úřadu
podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Za takový souhlas nelze považovat
listinu ze dne 5. 4. 1994, která je neformálním přípisem vedoucí odboru
životního prostředí a nemá náležitosti rozhodnutí vydaného ve správním řízení.
Smlouva ze dne 7. 4. 1994 je tudíž neplatná a žalobce nemůže mít proto nárok
vůči žalovanému z titulu dlužného nájemného. Skutková tvrzení žalobce
neumožňovala do 6. 3. 2003 posoudit jeho nárok jako požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení, jelikož postrádala zásadní tvrzení o tom, že žalovaný v
období, za které finanční částku odpovídající nájemnému požaduje, nemovitosti
žalobce skutečně užíval. Toto tvrzení doplnil podáním došlým soudu prvního
stupně dne 6. 3. 2003 a tedy až od tohoto okamžiku lze mít zato, že nárok na
vydání bezdůvodného obohacení uplatnil. Žalobce se domáhal přiznání úhrady za
užívání nemovitosti za období července 1998 až října 1999. Vzhledem k tomu, že
není podnikatelem, promlčuje se nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve
tříleté objektivní promlčecí době, která uplynula 31. 10. 2002. S ohledem na
vznesenou námitku promlčení a na to, že požadavek na vydání bezdůvodného
obohacení žalobce skutkově úplně vylíčil a tedy jej uplatnil až dne 6. 3. 2003,
je jeho nárok promlčen.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se skutkovým závěrem, že uplatnil
nárok na vydání bezdůvodného obohacení až dne 6. 3. 2003 a potažmo se závěrem o
promlčení nároku. Podání doručené soudu prvního stupně dne 6. 3. 2003 nebylo
změnou žaloby (uplatněním jiného nároku), nýbrž návrhem na doplnění dokazování
v situaci, kdy soud prvního stupně prezentoval svůj původní právní názor, že
smlouva o nájmu je neplatná. Žalobce připomíná, že od počátku řízení tvrdil, že
žalovaný předmětnou nemovitost užíval v období od 31. 5. 1994 do 31. 10. 1999,
což prokazuje zápis o předání a převzetí pozemku a objektu v J. ulici č. 1 ze
dne 31. 5. 1994, jakož i dodatky č. 1 a 2 ke smlouvě. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, dodává, že
pouhá změna právní kvalifikace není změnou žaloby a skutková tvrzení obsažená v
žalobě umožňovala přiznat mu nárok z titulu bezdůvodného obohacení. V situaci,
kdy žaloba ve věci byla podána již 14. 5. 2001, nemůže být jeho nárok promlčen
minimálně za období od 15. 5. 1999 do 31. 10. 1999. S tímto odůvodněním žalobce
navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu,
že nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil žalobce až dne 6. 3. 2003,
neboť do té doby jeho žaloba neobsahovala všechna rozhodující tvrzení podle §
42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., umožňující nárok podřadit pod skutkovou
podstatu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem), že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky
uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatel
nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic
takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným
dovolacím důvodem tak, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
I když žalobce v dovoláním avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout výhradou, že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů
dovolání) se podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že jeho právo na
vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť bylo uplatněno až podáním
doručeným soudu dne 6. 3. 2003. Tím ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Posouzení otázky, zda je právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení
promlčeno, odvisí od závěru, zda bylo toto právo žalobcem uplatněno již původní
žalobou došlou soudu 14. 5. 2001, jež byla pouze doplněna o další skutkové
okolnosti, nebo zda uvedením dalších skutkových okolností došlo ke změně žaloby.
Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř.. může žalobce za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem
dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými
úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy,
požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale
dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však
nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní
kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně
právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za
bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je
vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak
učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci
skutku proto není změnou žaloby.
Žalobou došlou soudu dne 14. 5. 2001 uplatnil žalobce vůči žalovanému právo na
peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že dne 7. 4. 1994 uzavřeli
účastníci smlouvu, kterou žalobce pronajal žalovanému dům v P., v ulici J. s
pozemkem parc. č. 1140 za sjednané nájemné, přičemž žalovaný nájemné nezaplatil
z části za období třetího čtvrtletí roku 1998, za čtvrté čtvrtletí roku 1998 a
za období ledna až října 1999. Byla-li nájemní smlouva ze dne 7. 4. 1994, z níž
žalobce dovozoval své právo na finanční plnění, posouzena jako neplatná (tento
právní závěr nebyl dovoláním napaden) a jiný důvod užívání nebytových prostor v
pronajatém domě účastníky tvrzen nebyl, není změnou skutkového stavu vymezeného
v žalobě, posoudil-li soud požadavek žalobce podle hmotněprávních norem
upravujících bezdůvodné obohacení, konkrétně bezdůvodné obohacení získané
plněním z neplatného právního úkonu. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva
neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhém vše,
co podle ní dostal. Pro úvahu soudu o eventuelní možné aplikaci uvedené normy
na posuzovaný případ stačí skutková tvrzení obsažená v žalobě, tedy údaj, že
byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor a že podle ní žalobce předal
předmět nájmu žalovanému, přičemž žalovaný neposkytl žalobci ve sporném období
žádné protiplnění. Dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru o neplatnosti
nájemní smlouvy a nemohl tak požadavek žalobce posuzovat z pohledu norem
upravujících nájemní vztah, mohl a měl bez dalšího na žalobcem popsaný skutek
(skutkový děj) aplikovat právní normu upravující bezdůvodné obohacení. Pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení byl žalobce povinen tvrdit a prokázat
další skutečnost, a to rozsah plnění, které poskytl žalovanému na základě
neplatné smlouvy (naproti tomu je v tomto směru irelevantní, zda žalovaný své
smluvní oprávnění užívat nebytové prostory realizoval, tedy zda a jakým
způsobem poskytnuté plnění konzumoval, postačí, že měl předmět nájmu k
dispozici – k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004,
sp. zn. 33 Odo 924/2003, ze dne 30. října 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003, ze dne
19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 33
Odo 1175/2004). Jestliže tedy žalobce k výzvě soudu doplnil rozhodující
skutečnosti o další údaj nutný k posouzení rozsahu jím poskytnutého plnění
podle neplatné nájemní smlouvy, nezměnilo to nic na tom, že svůj nárok opírá
stále o tentýž skutek (skutkový děj), který popsal v žalobě. Jinak řečeno,
uvedením další relevantní skutečnosti nedošlo ke změně žaloby, nýbrž jejímu
doplnění o žalobní tvrzení. Byl-li nárok, jenž odvolací soud právně posuzoval
jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, žalobcem uplatněn již žalobou
došlou soudu 14. 5. 2001, došlo tímto dnem ke stavení běhu promlčecí doby k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 112 obč. zák.).
Poněvadž odvolací soud na věc nesprávně aplikoval § 107 odst. 2 obč. zák. a §
112 obč. zák., není správný jeho závěr, že k uplynutí objektivní tříleté
promlčecí doby došlo dne 31. 10. 2002. Jeho rozhodnutí je tak založeno na
nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004). Proto Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu