ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. K., nar. XY, bytem
XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 43 C 220/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 35 Co 356, 357/2020-269, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 35 Co
356, 357/2020-269, se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2020, č. j. 43 C 220/2018-195, mění
tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2020, č. j. 43 C
220/2018-195, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 43 C
220/2018-242, se ve výroku I mění tak, že soud konstatuje, že nezákonným
rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce na základě usnesení Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby
kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení,
ze dne 3. 4. 2013, č. j. KRPA-132636-69/TČ-2012-000093-KAF, došlo k porušení
práva žalobce nebýt trestně stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který
stanoví zákon, garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod; jinak se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2020, č. j.
43 C 220/2018-195, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 43 C
220/2018-242, ve výroku I, bylo-li jím rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se
žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1
000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 28.
7. 2018 do zaplacení, potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů
ve výši 92 653,50 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka.
III. Žalovaná je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 1 178
Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do patnácti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal
náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním pro
trestný čin podvodu, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226
písm. b) trestního řádu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
30. 4. 2020, č. j. 43 C 220/2018-195, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7.
2020, č. j. 43 C 220/2018-242, rozhodl tak, že žalobu zamítl (výrok I), uložil
žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení na straně státu (výrok II) a
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, změnil jej toliko ve výrocích II a
III o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Oba soudy vyšly ze zjištění, že proti žalobci bylo Policií České
republiky vedeno trestní stíhání pro spáchání zločinu dotačního podvodu podle §
212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, které trvalo čtyři roky a pět
měsíců, přičemž žalobce byl nakonec zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b)
trestního řádu, protože ohledně jeho osoby v obžalobě popsaný skutek není
trestným činem. Žalobce totiž sice ve vztahu k trestnému činu dotačního
podvodu, který mu byl kladen za vinu, jednal hrubě nedbale, nikoliv však
úmyslně (tedy alespoň ve formě úmyslu nepřímého). Žalobce ovšem v každém
případě podle obou soudů jednal tak, že porušil povinnost péče řádného
hospodáře vyžadovanou od jednatele společnosti s ručeným omezeným, neboť
pověřil-li výkonem činností spadajících do jeho působnosti jinou osobou, bylo
jeho povinností prověřit, zda se jednalo o osobu kvalifikovanou, a rovněž této
osobě vytvořit podmínky pro výkon svěřené činnosti a efektivně kontrolovat, zda
a jak je tato činnost vykonávána. Žalobce tak minimálně umožnil páchání trestné
činnosti na osobách zdravotně handicapovaných tím, že založil dvě společnosti,
byl jejich jednatelem a společníkem, avšak v jejich sídlech nikdy nebyl,
nevěděl, jaké měly zaměstnance, stejně jako nevěděl, že společnost nepřiděluje
zaměstnancům práci, nicméně o příspěvky na podporu zaměstnávání zdravotně
znevýhodněných osob žádal. Oba soudy rovněž uzavřely, že není zřejmé, z čeho
žalobce nabyl dojmu, že jeho již opakovaně za majetkovou trestnou činnost
odsouzený bratr je osobou, které může při výkonu podnikatelské činnosti zcela
důvěřovat. Žalobce obcházel živnostenský zákon a tehdy platný obchodní zákoník,
kteréžto předpisy by jeho bratrovi podnikat neumožnily. Rovněž trestní soud v
této souvislosti označil jednání žalobce coby tzv. bílého koně za naivní.
Žalobce přitom neprokázal, že by mu zahájením a vedením trestního stíhání byla
způsobena závažná nemajetková újma; nebylo prokázáno výrazné zhoršení
psychického stavu žalobce či jeho rodinných vztahů (s matkou či bratrem), ani
to, že by trestní stíhání bylo příčinou neuzavření manželství s tehdejší
přítelkyní žalobce, nebo že by v jeho důsledku přišel žalobce o nějaké přátele,
ani to, že by trestní stíhání představovalo reálnou překážku pro ucházení se o
místo v Bezpečnostní informační službě či pro získání pozice v České
spořitelně, a. s., a konečně nebylo prokázáno, že by v důsledku trestního
stíhání nemohl žalobce do svého vlastnictví nabýt nějakou nemovitost. Prokázáno
bylo pouze to, že žalobce z obavy, aby nepřišel o své byty, převáděl podíly k
nim na svou přítelkyni, která je následně – po ukončení trestního stíhání –
převedla zpět na žalobce.
5. Z těchto důvodů byla žalovaná podle soudů obou stupňů povinna
poskytnout žalobci zadostiučinění za újmu způsobenou mu nezákonně vedeným
trestním stíháním, nicméně při zvažování adekvátní formy zadostiučinění bylo
třeba zohlednit zejména to, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl
následně trestně stíhán. Odvolací soud k tomu uvedl, že jednání žalobce, které
mu bylo kladeno za vinu v trestním řízení, nelze posoudit tak, že by si žalobce
trestní stíhání zavinil sám, a dospět proto k vyloučení odpovědnosti žalované
za újmu jemu způsobenou, tuto skutečnost je však třeba zohlednit při stanovení
formy zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Dále
odvolací soud zohlednil, že trestní řízení trvalo přiměřenou dobu a že postup
orgánů činných v trestním řízení nebyl svévolný či nesprávný. Za situace, kdy
žalobce neprokázal jím tvrzený rozsah a závažnost nemajetkové újmy, dospěl
odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že adekvátní formou
zadostiučinění je v daném případě konstatování porušení práva, které žalobci
poskytla již žalovaná ve svém stanovisku ze dne 30. 11. 2018, a to formulací,
že v trestním řízení vedeném proti žalobci „došlo v přípravném řízení k vydání
nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.“. Nebylo namístě
přiznat žalobci právo na zadostiučinění v penězích, neboť by to bylo v rozporu
s obecně vnímanou představou spravedlnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení
hmotněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
a dále v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, která
nebyla v dosavadní judikatuře dovolacího soudu zodpovězena. Především podle
žalobce odvolací soud nepřihlédl k důvodu, pro který byl žalobce zproštěn
obžaloby v trestním řízení, čímž se jeho rozhodnutí ocitlo v rozporu se závěry
vyslovenými Nejvyšším soudem například v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2813/2011. S tím souvisí i v judikatuře dosud neřešená otázka, zda si
obviněný, který se žádným způsobem nevyhýbá orgánům činným v trestním řízení a
s těmito orgány naopak spolupracuje, může sám způsobit trestní stíhání pro
skutek, který není trestným činem. V případě, že je trestně stíhaná osoba,
která jednala tak, že její jednání bylo posouzeno jako jednání po právu, které
nemělo trestněprávní obsah, pak je nutno postup podle trestního řádu ze strany
orgánů činných v trestním řízení označit za zjevně vadný. Hodnocení soudu
týkající se otázky spoluzavinění žalobce je tak v příkrém rozporu se závěry
konečného rozhodnutí. V kolizi s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (např.
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012)
týkající se přiměřenosti konstatování porušení práva coby formy zadostiučinění
je i její nedostatečnost. V rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího
soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014)
navíc konstatování porušení práva obsažené ve stanovisku žalované nemá
náležitosti této formy kompenzace, neboť v něm není vyjádřeno, k porušení
jakého práva žalobce došlo. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu i
s rozhodnutími Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2551/13, či ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16), a to v
závěru o tom, že si osoba nejednající protiprávně mohla přivodit sama trestní
stíhání. Za zásadní vadu rozsudku odvolacího soudu považuje žalobce skutečnost,
že jím byla bagatelizována či zcela ignorována skutková zjištění odůvodňující
vyšší intenzitu zásahu do práva žalobce, a to zejména ve vztahu ke skutečnosti
spočívající v převodu zcela zásadního majetku žalobce (členských práv v bytovém
družstvu) v počáteční fázi trestního stíhání na žalobcovu bývalou partnerku a
jeho zpětný převod na žalobce v době ukončení trestního stíhání. Žalobce též
výslovně brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že v
rozporu například s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS
3627/18, nebylo do úkonů právní služby učiněných jeho právním zástupcem v
souvislosti s tímto řízením započteno uplatnění nároku u žalované podle § 14
OdpŠk, ačkoliv se jednalo o nutný úkon před podáním žaloby. Žalobce navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítla, že dovolání postrádá
zákonné náležitosti, neboť žalobce neuvádí, která dříve dovolacím soudem řešená
právní otázka má být posouzena jinak, a dále pro každý dovolací důvod
nevymezuje zvlášť předpoklad přípustnosti dovolání. Jinak má též dovolání za
nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za zcela správný.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a splňuje náležitosti dovolání vymezené v §
241a odst. 2 o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podal-li žalobce
dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i té části
výroku I, jíž byly změněny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a
proti výroku II, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení odvolacího,
není dovolání v této části přípustné, což však v případě důvodnosti dovolání
nebrání dovolacímu soudu eventuálně zrušit rozsudek odvolacího soudu i v
těchto, na rozhodnutí ve věci samé závislých, výrocích, nebo v případě změny
rozsudku odvolacího soudu rozhodnout znovu o náhradě nákladů řízení před soudy
všech stupňů.
13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem
formulovaná otázka, zda si obviněný či obžalovaný, který se žádným způsobem
nevyhýbá orgánům činným v trestním řízení, resp. s těmito orgány spolupracuje,
může způsobit trestní stíhání pro skutek, který není trestným činem, neboť
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že by si
žalobce zavinil (spoluzavinil) trestní stíhání (a že by proto byla vyloučena
odpovědnost státu za nemajetkovou újmu), nýbrž toliko na závěru, že se žalobce
dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán a že k této skutečnosti je možno
přihlédnout při posouzení formy, popřípadě výše, přiměřeného zadostiučinění,
přičemž tento závěr není v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího
soudu (viz např. odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6069/2016, ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2256/2011, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016). Z téhož důvodu
není rozsudek odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelem citovaným nálezem
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, či usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, v nichž dovozené
závěry se vztahovaly k obecným podmínkám existence objektivní odpovědnosti
státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv ke kritériím přiměřené
formy zadostiučinění.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani
dovolatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu spočívajícím v tom, že
přiměřenou formou zadostiučinění je v daném případě konstatování porušení
práva, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se v tomto směru neocitá v rozporu s
konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod
č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo s dovolatelem
citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2174/2012, ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS
2394/15), jestliže odvolací soud, vycházeje mimo jiné z odůvodnění
zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, a s
přihlédnutím k důvodu zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu,
dospěl k závěru o přiměřenosti této formy zadostiučinění s ohledem na prokázání
skutečnosti, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl následně trestně
stíhán, že trestní stíhání probíhalo po přiměřeně dlouhou dobu a v souladu s
právními předpisy, že postup orgánů činných v trestním řízení nebylo možno
označit za svévolný či nesprávný a že žalobce neprokázal jím tvrzený rozsah a
závažnost nemajetkové újmy, která mu měla být trestním stíháním způsobena (a to
i s přihlédnutím ke skutečnosti akcentované v dovolání, že žalobce z obavy, aby
nepřišel v důsledku trestního stíhání o své byty, převáděl podíly k těmto bytům
na svoji přítelkyni a následně, po ukončení trestního stíhání, zpět na svoji
osobu), a proto by přiznání zadostiučinění za způsobenou újmu v penězích bylo v
rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
15. Dovolání však bylo podle § 237 o. s. ř. shledáno přípustným pro
posouzení otázky náležitostí formulace konstatování porušení práva coby formy
zadostiučinění, neboť v tomto směru spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru
(byť toliko implicitním), který je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
17. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
18. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku
rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou
nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného,
musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4411/2010, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo ze dne 17. 1.
2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Citovaná judikatura Nejvyššího soudu
nepožaduje, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný
výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá.
Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným
návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením
občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných
slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se
žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn.
30 Cdo 157/2013, nebo ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).
19. Není přitom důvodu, pro který by se tyto závěry neměly vztahovat i
na konstatování porušení práva, které poškozenému poskytne přímo žalovaná.
Soudy by pak měly, zvláště tehdy, namítá-li to výslovně účastník řízení
(poškozený), rovněž posoudit, zda konstatování porušení práva (coby jedna ze
zákonem předvídaných forem zadostiučinění), bylo žalovanou formulováno tak, jak
požaduje výše uvedená judikatura, a v případě, že tomu tak není, aby samy toto
pochybení napravily správnou formulací ve výroku svého rozhodnutí.
20. V daném případě ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které
nebylo v následném průběhu řízení zpochybněno, vyplývá, že žalovaná ve
stanovisku ze dne 30. 11. 2018 (tedy až po zahájení tohoto řízení)
konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci „došlo v přípravném
řízení k vydání nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.“
Ani jeden ze soudů však nijak nereflektoval námitku žalobce, že takto
formulovaná konstatace neodpovídá výše citované judikatuře dovolacího soudu,
neboť neobsahuje specifikaci toho, k porušení jakého práva žalobce došlo.
Přitom, jak správně uvedl žalobce v dovolání, platí, že nezákonným rozhodnutím
o zahájení trestního stíhání je porušeno právo obviněného nebýt trestně stíhán
jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantované čl. 8 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014).
21. Rozsudek odvolacího soudu je tedy po právní stránce nesprávný jen
potud, pokud nenapravil pochybení soudu prvního stupně a sám do výroku rozsudku
nepojal správné znění konstatace porušení práva žalobce (což měl k námitce
žalobce učinit již soud prvního stupně), jestliže dospěl k závěru, že právě
tato forma zadostiučinění je v daném případě přiměřená.
22. Nejvyšší soud dospěl zároveň k závěru, že v daném případě není třeba
přistoupit ke kasaci rozsudku odvolacího soudu, neboť s ohledem na dosavadní
výsledky řízení a na charakter zjištěné nesprávnosti v právním posouzení
odvolacího soudu je možné dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §
243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnit tak, aby obsahoval správné znění
konstatování porušení práva žalobce jako adekvátní formy zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou mu v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání jeho osoby (na základě usnesení Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a
vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, ze dne 3. 4. 2013, č.
j. KRPA-132636-69/TČ-2012-000093-KAF), které bylo shledáno nezákonným.
23. Jestliže byl ve výroku I tohoto rozsudku změněn rozsudek odvolacího
soudu, bylo nutno, aby dovolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů (srov. § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a 2, § 151
odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
24. Z hlediska úspěchu či neúspěchu ve věci samé je ve smyslu § 142
odst. 1 o. s. ř. nutno za plně úspěšného účastníka řízení před soudy všech
stupňů (tedy i v řízení před soudem dovolacím) považovat žalobce, neboť ten v
průběhu předmětného řízení dosáhl toho, že mu bylo poskytnuto zadostiučinění za
újmu, kterou byla povinna odčinit žalovaná, přičemž v odvolacím a dovolacím
řízení byl (či měl být) jím podaný řádný či mimořádný opravný prostředek
důvodný; nehraje přitom roli, že žalobci nebylo přiznáno jím požadované
peněžité plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30
Cdo 2707/2013, publikované pod č. 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
25. Náklady vynaložené žalobcem v souvislosti s tímto řízením spočívají
v zaplacených soudních poplatcích za podání žaloby ve výši 2 000 Kč a za podání
dovolání ve výši 14 000 Kč. Dále se jedná o náklady na zastupování žalobce
advokátem, které sestávají z odměny právního zástupce žalobce za celkem dvacet
poskytnutých úkonů právní služby, z nichž sedmnáct přináleží podle § 11 odst. 1
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, v sazbě 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu]
a tři podle § 11 odst. 2 téže vyhlášky v sazbě poloviční, tedy po 1 550 Kč, a
to:
· podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu za převzetí a přípravu
zastupování, a dále za písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 27. 7.
2018, ze dne 30. 11. 2018, ze dne 7. 5. 2019, ze dne 23. 5. 2019 a ze dne 18.
11. 2020,
· podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu za podání odvolání
včetně jeho doplnění a za podání dovolání včetně jeho doplnění,
· podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu za účast u šesti
jednání soudu prvního stupně, z nichž dvě (dne 28. 5. 2019 a dne 23. 7. 2019)
přesahovala dvě hodiny, a dále za účast u jednání před odvolacím soudem dne 16.
2. 2021,
· podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu za tři úkony právní
služby, a to za dvě odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé a přiměřeně
podle téhož ustanovení za námitky směřující proti procesnímu usnesení
obsahujícímu nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání.
26. Dovolací soud nepovažoval za úkon právního zastupování, za který
náleží účastníkovi náhrada nákladů řízení, písemné uplatnění nároku u žalované
ze dne 11. 1. 2018, neboť v tomto směru je třeba aplikovat zvláštní ustanovení
§ 31 odst. 4 OdpŠk, podle kterého platí, že poškozený nemá právo na náhradu
nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného
nároku u příslušného úřadu (srov. též VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za
škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s.
280). Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II.
ÚS 3627/18, není případný, neboť v tomto nálezu se Ústavní soud nezabýval tím,
zda za uvedený úkon přísluší účastníkovi náhrada nákladů řízení, nýbrž toliko
tím, zda nezaslání tzv. předžalobní výzvy k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř.
(při současném předchozím uplatnění nároku dle § 14 zákona OdpŠk) je důvodem k
nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.
27. Celkem tak náklady vynaložené žalobcem na odměnu advokáta činí 57
350 Kč (tedy 17 x 3 100 Kč + 3 x 1 550 Kč), k čemuž je dále třeba připočíst
náhradu hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden
úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy za 20 úkonů 6
000 Kč, a náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z paušálních náhrad v
částce 13 303,50 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
28. Celková výše nákladů vynaložených žalobcem v řízení před soudy všech
stupňů činí 92 653,50 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám
advokáta, který žalobce v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li
zcela či částečně na náklady řízení žalobce plněno, nemůže tento rozsudek v
části již poskytnutého plnění sloužit jako titul pro vykonávací či exekuční
řízení.
29. Změnil-li dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, rozhodl znovu
podle § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. též
o náhradě nákladů vynaložených v tomto řízení státem. Ve věci neúspěšná
žalovaná je tak povinna nahradit státem vynaložené náklady ve výši 1 178 Kč,
jak uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku. Náklady řízení státu již byly
žalovanou uhrazeny (viz č. l. 304 soudního spisu), a proto tento rozsudek v
části výroku III nemůže sloužit jako titul pro vykonávací či exekuční řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu nebo exekuce.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu