30 Cdo 3509/2018-267
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně
M. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 46 C 477/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 35 Co 48/2018-242, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 35 Co 48/2018-242 se
zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala poskytnutí zadostiučinění
za nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím, a to v souvislosti s
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9
C 138/2008 (dále též „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 26. 10. 2017, č. j. 46 C 477/2015-191, uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku 143 599 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky
99 733 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost
nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 50 688 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalobkyně svůj nárok řádně
uplatnila u žalované, když původně požadovala částku 600 0000 Kč z titulu
extrémní délky posuzovaného řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k
blíže určené nemovité věci. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne
24. 1. 1995, probíhalo na třech stupních soudní soustavy a skončeno bylo, bez
věcného rozhodnutí, na základě zpětvzetí žaloby, a to usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 C 138/2008-661, jímž bylo řízení
zastaveno. V průběhu řízení žalovaná dobrovolně uhradila žalobkyni částku 338
583 Kč.
4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že délka
posuzovaného řízení, která přesáhla (v době jeho rozhodování) 22 let, byla
extrémně dlouhá, tudíž nepřiměřená a způsobila žalobkyni nemajetkovou újmu
spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odčinění uvedené újmy
odpovídá, dle názoru soudu prvního stupně, přiměřené zadostiučinění v penězích.
Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze
základní částky 20 000 Kč ročně (s krácením na polovinu za první dva roky), což
ke dni jeho rozhodování odpovídalo celkové částce 435 015 Kč. Uvedenou částku,
po zohlednění jednotlivých zákonných kritérií, nakonec navýšil o 15 %.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé, a ve
vyhovujícím výroku I jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku
odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jejich náhradě částku
76 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně jen v
tom směru, že v době jeho rozhodování již bylo posuzované řízení zastaveno
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 C
138/2008-661, které nabylo právní moci dne 17. 2. 2018, jinak vycházel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
7. V právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že délka posuzovaného řízení 23 let byla nepřiměřená (extrémně
dlouhá) Zadostiučinění v základní částce 20 000 Kč ročně (s výjimkou prvních
dvou let trvání sporu) je vyhrazeno právě případům extrémní délky řízení.
Odvolací soud znovu zhodnotil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Posuzované řízení považoval za značně
složité s ohledem na množství procesních úkonů účastníků, jimiž se zčásti
disponovalo předmětem řízení a s ohledem na typovou složitost sporu o
vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vzal též na zřetel množství
vypracovaných znaleckých posudků a přihlédl i k tomu, že věc byla projednávána
na třech stupních soudní soustavy, což v souhrnu vyjádřil snížením základní
částky o 30 %. O dalších 30 % snížil základní částku za chování poškozené,
která opakovaně žádala o odročení jednání za účelem smírného vyřízení sporu,
když po dobu nejméně jednoho roku bylo řízení ke společnému návrhu účastníků
rovněž přerušeno. Naopak o 30 % zvýšil základní částku z důvodu postupu soudů v
posuzovaném řízení. Neshledal však důvodu pro zvýšení základní částky o dalších
30 % s přihlédnutím k věku žalobkyně, které v době rozhodování nebylo ještě 75
let. S ohledem na charakter řízení, jež se týkalo vlastnického práva k nemovité
věci a mělo dopad i do uspokojování potřeby bydlení, považoval řízení pro
žalobkyni za významnější a zvýšil základní částku o 10 %. Stav nejistoty byl
však u žalobkyně, podle odvolacího soudu, snižován tím, že posuzované řízení
skončilo s výsledkem, o který žalobkyně v průběhu celého řízení usilovala, tedy
dohodnou sporných stran. Neshledal naopak důvod pro zvýšení základní částky v
důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, neboť dobu dvou a
půl roku pro rozhodnutí o uplatněném nároku považoval ještě za přiměřenou.
Základní částku 440 000 Kč bylo třeba podle odvolacího soudu ve výsledku snížit
o 20 % a žalobkyni proto náleželo 352 000. Žalovaná však mimosoudně žalobkyni
uhradila 338 267 Kč a (v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně)
žalobkyni byla pravomocně přiznána částka 18 085 Kč. Tím se ovšem žalovaná své
povinnosti vůči žalobkyni v plném rozsahu zprostila. Výrok o nákladech řízení
před soudy obou stupňů odvolací soud opřel o § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1
(správně šlo, ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně, o odstavec 3) o.
s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně v základu
nároku úspěšná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu
dovoláním. Předestřela v něm celkem devět otázek, přičemž u šesti z nich mělo
jít o otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené. Tímto
způsobem žalobkyně vymezila předpoklad přípustnosti u otázek: 1/ zda lze při
posuzování kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení přihlížet
k „nemeritornímu způsobu ukončení řízení“, 2/ zda lze dogmaticky lpět na
částce 20 000 Kč za rok trvání řízení, šlo-li v posuzovaném řízení (co do jeho
délky) o „extrémní extrém“, 3/ zda lze přihlédnout k tomu, že „instančnost
řízení byla v daném případě zapříčiněna postupem soudu, když všechny opravné
prostředky byly v meritu úspěšné“, 4/ zda a jak má být kvantifikována výše
zadostiučinění ve vztahu ke konkrétním kritériím dle § 31a OdpŠk, 5/ zda může
mít na význam řízení pro žalobkyni vliv, že posuzované řízení bylo ve výsledku
zastaveno a 6/ zda osoba ve věku 74 let je osobou pokročilejšího věku, u níž
dochází ke zvýšení významu řízení. Přípustnost dovolání u otázky 7/, tj. zda
měl odvolací soud přihlédnout i k délce samotného odškodňovacího řízení,
žalobkyně spojovala s potřebou, aby v tomto konkrétním řízení byla uvedená
otázka (dovolacím soudem) posouzena jinak. Žalobkyně dále předložila otázku 8/,
tj. zda při posouzení věci nedošlo k zásahu do základních práv žalobkyně ve
smyslu čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod,
publikované pod č. 2/1993 Sb.; u ní však přípustnost dovolání nespecifikovala.
Konečně namítala, že 9/ je napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nepřezkoumatelné.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s.
ř.“,
11. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně
12. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo
zasaženo do základních práv žalobkyně ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38
odst. 2 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této
části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které
z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně
základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku), neboť i v tomto
případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil
přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního
soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména
body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání
neučinila.
13. Dovolání má vady a je tudíž neprojednatelné rovněž ve vztahu k
otázce 7/, ohledně přiměřenosti délky vlastního kompenzačního řízení. Žalobkyně
tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která má být dovolacím soudem vymezena jinak, aniž by ovšem
vymezila příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi
dovolacího soudu a alespoň stručně uvedla, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. shodně například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 nebo ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
14. Ani v rozsahu, v němž dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje
zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze
pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání nezakládá námitka 2/, že základní částka byla u
extrémně dlouhého řízení stanovena odvolacím soudem v částce 20 000 Kč za rok
trvání posuzovaného řízení, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího
soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu,
pokud odvolací soud vycházel z rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11. V něm Nejvyšší soud
vyložil, že ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného
zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v
rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok
nepřiměřeně dlouhého řízení, platí, že částka 15 000 Kč je částkou základní a
úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného
případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo
806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Ani v případě
extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011
(dále jen „Stanovisko“), vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první
dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být
takto postupováno a lze podle ustálené judikatury vyjít ze základní částky 15
000 Kč. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč
za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného
řízení, je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného
práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva
(srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 384/2012).
18. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4.2004, sp. zn.
IV. ÚS 36/04, není na místě, neboť soudy obou stupňů, ve shodě s obsahem
uvedeného rozhodnutí, došly k závěru, že extrémní délka řízení představuje
závažný zásah do práv žalobkyně. V dovolání zdůrazňovaném nálezu Ústavního
soudu ze dne 7. 4.2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13 bylo konstatováno, že stanovení
základní částky v jím projednávané věci (15 000 Kč za rok) odpovídá judikatuře
a Stanovisku Nejvyššího soudu (v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč), kterou Ústavní
soud ve své judikatuře aprobuje [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne
28. 3. 2011 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012]. V nyní
projednávané věci se však odvolací soud daného úkolu náležitě zhostil a
základní částku stanovil na samé horní hranici obvyklého rozpětí, když
přiléhavě poukázal i na okolnosti případu přičitatelné nejen státu, nýbrž
samotné žalobkyni. Současně neshledal nepřiměřeně dlouhým samotné kompenzační
řízení (tento jeho závěr se žalobkyni nepodařilo v podaném dovolání účinně
zpochybnit, srov. odstavec 13 tohoto rozsudku), což by představovalo okolnost,
pro kterou by mohlo výjimečně dojít k dalšímu navýšení základní částky K
potřebě zvýšení základních částek s ohledem na dobu přijetí Stanoviska Nejvyšší
soud již dříve, kupř. v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012,
dospěl k závěru, že ani případný vliv inflace není důvodem k revizi Stanoviska,
právě proto, že v něm uvedené rozmezí základní částky je pouze orientační, a
byť se jedná o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů
povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm
stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež
stanovil Nejvyšší soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn.
III. ÚS 1320/10). Nejvyšší soud současně nemohl pominout, že větší část
posuzovaného řízení, v jehož rámci průběžně docházelo k újmě na straně
žalobkyně, probíhala v projednávané věci ještě před přijetím uvedeného
Stanoviska.
19. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky,
nežli částky 20 000 Kč, nepředstavuje (samo o sobě) jeho posouzení dané otázky
jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí
dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k předestřené otázce
nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30
Cdo 4318/2013).
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobkyní
tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v otázce 3/ v podobě
„instančnosti řízení“ s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn.
30 Cdo 3628/2010, neboť odvolací soud kritérium postupu orgánů veřejné moci,
spočívající v ne vždy koncentrovaném postupu soudů v posuzovaném řízení,
dostatečně zohlednil, přičemž vzal v potaz nejen neodůvodněné prodlevy a
průtahy při vypracování znaleckého posudku, ale i vady v rozhodovací činnosti
soudů, které měly na nepřiměřené délce řízení významný podíl. Dostatečně jej
odlišil od hlediska složitosti řízení, které náležitým způsobem vztáhl zejména
k okolnostem přičitatelným charakteru uplatněného nároku a jeho modifikacím v
průběhu řízení (k zásadní změně žaloby žalobkyně kupř. přistoupila až po pěti
letech od zahájení řízení apod.). Odvolací soud přitom současně přihlédl k
uplatněné námitce započtení a k potřebě tzv. širšího vypořádání podílového
spoluvlastnictví, představujícího v rozhodné době samostatný procesní nárok.
Složitost řízení tak odvolací soud v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího
soudu odpovídajícím způsobem diferencoval jak od okolností, které šly na vrub
postupu orgánů veřejné moci, tak od těch, jež měly svůj původ v jednání samotné
poškozené, popř. dalších účastníků řízení, kdy předmětem odvolacího
(„instančního“) přezkumu byla rovněž rozhodnutí procesní povahy.
21. Ani v otázce 6/, to je zohlednění věku a zdravotního stavu žalobkyně
v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného nepostupoval odvolací
soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost
nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou zamýšleny
osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří,
zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou
myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na jedinečné okolnosti
případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Uvedené věkové hranice
žalobkyně ani v době ukončení posuzovaného řízení přitom nedosáhla.
22. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud
odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 100/2013: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či
není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí
odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele.“ Tak je tomu i v projednávané věci, kde
žalobkyně byla schopna relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu
rozsudku odvolacího soudu.
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky 5/, která byla
formulována obsahově prakticky totožně jako otázka 1/, pokud bylo jejich
prostřednictvím namítáno nesprávné zohlednění výsledku posuzovaného řízení,
neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
27. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
28. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu
řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud
dospěl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru,
že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §
31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu
v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo
dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o
významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného
odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy
účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od
počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě,
pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda
bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem není případ posuzovaného řízení.
30. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že význam předmětu řízení
není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo
naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité
řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010,
uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam
předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové
újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5.
2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014). V posuzovaném řízení žalobkyně vzala podáním
doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 9. 10. 2017 žalobu zcela zpět z
důvodu, že účastníci uzavřeli dne 8. 8. 2017 dohodu o vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Ke zpětvzetí žalobkyně připojila též prohlášení žalovaných,
kteří se zastavením řízení vyslovili souhlas a všichni účastníci se vzdali
práva na náhradu nákladů řízení. Bylo proto třeba se zabývat jak tím, zda tato
skutečnost nemohla mít vliv na kritérium významu řízení pro žalobkyni v
navazujícím období, tak i související otázkou, proč o tomto dispozitivním úkonu
rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 až dne 30. 1. 2018.
31. Lze proto shrnout, že posoudil-li odvolací soud kritérium významu
řízení pro žalobkyni též ve světle výsledku uvedeného řízení, je jeho posouzení
v rozporu s uvedenou judikaturou a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v celém jeho rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a
to včetně navazujícího nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud věc znovu projedná a rozhodne. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud nesprávně posoudil kritérium významu posuzovaného řízení pro
žalobkyni, bude se jím a jeho dopady na výši přiměřeného zadostiučinění, stejně
jako vztahem jednotlivých a navzájem provázaných zákonných kritérií zabývat
znovu. Nejvyšší soud se z toho důvodu nezabýval v této fázi řízení otázkou 4/,
v níž žalobkyně namítala nevyváženost aplikace jednotlivých kritérií. Nejvyšší
soud však již nyní připomíná, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v
návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se kritéria uvedená v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projeví ve stejném poměru, v jakém se podílela na
celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 35/2012).
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu