ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce J. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za
níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 123/2019, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 68 Co
357/2020-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.
9. 2020, č. j. 30 C 123/2019-30, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci
částku 11 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbývajícího
požadavku představovaného částkou 188 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl
(výrok II) a dále rozhodl, že „žalovaná nemá vůči žalobci právo na náhradu
nákladů řízení“ (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být
způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 89/2016.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném
dokazování učinil, tento soud předně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z
pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho
průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že toto
řízení bylo zahájeno dne 18. 2. 2016, kdy žalobce a jeho manželka J. O. podali
u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu proti společnosti Generali Česká
pojišťovna a.s., v níž se domáhali zaplacení částky 57 187 Kč s úrokem z
prodlení od 6. 2. 2016 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody, kterou
utrpěli na svém vozidle při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla, jež bylo
pro případ vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u zmíněné
pojišťovny pojištěno. V době, kdy soud prvního stupně o věci rozhodoval, bylo v
posuzovaném řízení meritorně rozhodnuto pouze obvodním soudem, který žalobě
částečně vyhověl, přičemž odvolací řízení, jež bylo vedeno na podkladě odvolání
žalobců, dosud nebylo skončeno. Jak soud prvního stupně dále zjistil, první
jednání soudu bylo v posuzovaném řízení nařízeno na den 23. 9. 2016, načež bylo
odročeno na účelem vypracování znaleckého posudku. Poté, co žalovaná k výzvě
soudu složila dne 26. 10. 2016 zálohu na provedení tohoto důkazu, a co soud
svým usnesením ze dne 13. 2. 2017 znalce k podání posudku ustanovil, byl však
tento posudek soudu doručen až dne 24. 9. 2018, načež jej soud dne 18. 10. 2018
rozeslal účastníkům řízení. Následovalo nařízení jednání ve věci na den 20. 2.
2019, jež bylo vzápětí na žádost žalované odročeno, dále na den 27. 3. 2019,
které bylo v jeho závěru odročeno za účelem výslechu svědka, a konečně na den
26. 4. 2019, jež bylo posléze odročeno na neurčito za účelem doplnění
znaleckého posudku. Doplnit znalecký posudek však obvodní soud znalci uložil až
usnesením ze dne 29. 10. 2019, načež toto doplnění bylo soudu doručeno dne 30.
1. 2020. Následovalo jednání soudu, které bylo nařízeno na den 26. 6. 2020 a
při němž obvodní soud ve věci rozhodl.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových závěrů, které vycházelo z
aplikace § 1 odst. 1 a 3, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti.
Přisvědčil přitom názoru žalobce, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé,
v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, za který odpovídá
žalovaná. Žalobci tak svědčí vůči žalované právo na náhradu nemajetkové újmy,
která mu uvedeným nesprávným úředním postupem vznikla. Při stanovení této
náhrady soud prvního stupně přihlédl vedle celkové délky posuzovaného řízení i
k tomu, že význam řízení pro žalobce byl standardní, a že újmu, kterou žalobce
utrpěl, sdílel se svou manželkou. Výši peněžitého zadostiučinění pak v
závislosti na tom vyčíslil jako součet částky 7 500 Kč připadající na první dva
roky trvání řízení, a dalších dvou částek 7 500 Kč připadajících na třetí a
čtvrtý rok tohoto řízení, načež výslednou částku 22 500 Kč snížil na polovinu,
neboť žalobce „nárok uplatňuje samostatně“.
5. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v
záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
zamítavém výroku o věci samé částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit
žalobci další částku 28 389,60 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud předně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která zhodnotil jako správná, zároveň je však doplnil o zjištění
týkající se zejména dalšího průběhu posuzovaného řízení následujícího po
vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, jež sám učinil z obsahu spisu
Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 15 C 89/2016, kterým zopakoval
dokazování. Poté odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení, které v době jeho
rozhodování nebylo dosud pravomocně skončeno (nacházelo se ve fázi vyhotovování
písemné podoby rozsudku odvolacího soudu, jenž byl vyhlášen dne 3. 12. 2020),
trvalo v okamžiku, kdy odvolací soud rozhodoval, 4 roky, 9 měsíců a 21 dnů.
Toto řízení, které probíhalo celkem na dvou stupních soudní soustavy, sice
nebylo skutkově složité, jeho procesní složitost však zvyšovala potřeba
vypracování znaleckého posudku a jeho následného doplnění. V jeho průběhu však
byla též zaznamenána celkem tři období nečinnosti soudu, jež ve svém souhrnu
dosáhla délky 2 let a 9 měsíců.
7. Poté odvolací soud přisvědčil právnímu závěru prvostupňového soudu,
podle kterého posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. V důsledku tohoto
nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první a třetí zákona
č. 82/1998 Sb. tak žalobci vznikl podle § 31a téhož zákona vůči žalované nárok
na odškodnění nemajetkové újmy, kterou tím utrpěl. Na rozdíl od soudu prvního
stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění za tuto
nemajetkovou újmu neodpovídá částce 11 250 Kč, nýbrž částce o 28 389,60 Kč
vyšší, tj. celkem částce 39 639,60 Kč. S ohledem na délku posuzovaného řízení,
kterou odvolací soud zhodnotil za nikoliv extrémní, přitom tento soud vyšel ze
základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva roky jeho trvání
a poté za každý další rok, po který řízení probíhalo, čímž dospěl k částce 56
628 Kč. S odkazem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
dále konstatoval, že zatímco význam předmětu řízení pro žalobce žádnou úpravu
této částky nevyžaduje, neboť byl standardní, přičemž tentýž závěr lze učinit i
ve vztahu k podílu žalobce na délce řízení, základní částku je namístě snížit o
30 % proto, že žalobce utrpěnou újmu sdílel se svou manželkou, což její dopady
na něj zmírnilo. Další snížení základní částky, tentokrát o 20 %, odvolací soud
odůvodnil procesní složitostí věci související s již zmíněným znaleckým
posudkem a následnou potřebou jeho doplnění, načež tuto částku o 20 % navýšil,
a to s poukazem na postup soudu, jenž byl zatížen již rovněž zmíněnými obdobími
nečinnosti. Při této poslední úpravě základní částky odvolací soud zároveň
zohlednil i to, že období nečinnosti soudu představovalo vzhledem k jeho délce
také hlavní příčinu vlastní nepřiměřenosti celkové doby, po níž posuzované
řízení trvalo. Takto vyčíslené odškodnění dosahující částky 39 639,60 Kč
odvolací soud závěrem porovnal s předmětem posuzovaného řízení, do jehož výše
zahrnul nejen zažalovanou jistinu, nýbrž i její příslušenství a náklady řízení,
načež uzavřel, že se jedná o částku přiměřenou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně částečně změněn a částečně potvrzen co do celkové částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání žalobce předně dovozuje ze skutečnosti, že
napadené rozhodnutí je „jako celek“ v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017.
10. Dále žalobce považuje podané dovolání za přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud
nebyla dovolacím soudem řešena, a totiž: „Zda formální existence potřeby
znaleckého posudku a jeho vypracování činí z řízení složité řízení?“ Při řešení
této otázky totiž odvolací soud měl pochybit, dospěl-li k závěru, že posuzované
řízení bylo z důvodu nutnosti vypracování znaleckého posudku (jako nikoliv
„výjimečného“, nýbrž „zákonného a předvídaného prostředku dokazování“) složité
a z tohoto důvodu přistoupil ke snížení základní částky odškodnění o 20 %.
11. Při posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu
zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci se pak odvolací soud dle názoru
dovolatele odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze
dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Kritérium složitosti řízení
vyvolané zpracováním znaleckého posudku, jež mohlo pro posuzované řízení
znamenat jeho prodloužení jen o cca 5, maximálně 8 měsíců, totiž do úpravy
přiznaného odškodnění promítl stejnou měrou (snížení o 20 %), jako zjištěné
období nečinnosti soudu, jehož délka však činila 2 a půl roku (navýšení o 20 %).
12. Žalobce je dále přesvědčen, že řízení před odvolacím soudem bylo
zatíženo procesní vadou. Ve svém odvolání totiž namítal, že rozsudek soudu
prvního stupně nebyl odůvodněn způsobem, jenž by vyhovoval závěrům plynoucím z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, a z
nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, což
způsobovalo jeho nepřezkoumatelnost. Odvolací soud tak měl tento rozsudek
zrušit.
13. Žalobce se rovněž domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího
soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že
soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i
požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou
ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
14. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
20. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené
rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, žalobce žádnou konkrétní právní otázku
nevymezil, když žádná taková otázka neplyne ani z jím ocitované první věty
závěrečného odstavce 33 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V
tomto rozsahu proto dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované výše zmíněným
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně
spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
21. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem zformulovaná otázka, zda
formální existence potřeby znaleckého posudku a jeho vypracování činí z
posuzovaného řízení složité řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž
nestojí na řešení takto obecně formulovaného problému, jak jej žalobce nadnesl,
tj. že by každé řízení, jež si vyžádá vypracování znaleckého posudku, bylo bez
dalšího třeba hodnotit jako složité, nýbrž v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu vychází z posouzení konkrétních okolností posuzovaného řízení,
které dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. zahrnují též zhodnocení
kritéria jeho složitosti [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska, a dále rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo
675/2013)]. Odvolací soud přitom na podkladě skutkového závěru, který nelze v
dovolacím řízení zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), plně v
intencích zmíněné judikatury zkonstatoval, že zjištěná potřeba provést
dokazování znaleckým posudkem, jehož zpracování soud v posuzovaném řízení též
zadal, jakož i následná potřeba tento znalecký posudek doplnit, objektivně
vedla k prodloužení délky tohoto řízení pro jeho vyšší procesní náročnost, což
však nelze přičítat k tíži žalované. Od uvedené judikatury se odvolací soud
neodchýlil ani tím, že zmíněnou skutečnost následně promítl do výše přiměřeného
finančního zadostiučinění tomu odpovídajícím snížením jeho základní částky.
22. Ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku,
kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně
společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se
odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti
překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se
Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním
okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické
aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv
ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6.
2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní
úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15
000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání
nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 %
toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost
č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo
namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak.
23. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení
kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu
veřejné moci v posuzovaném řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání však není důvodné.
25. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV c)
Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha
rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování
předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
28. Z konstantní judikatury dovolacího soudu přitom rovněž plyne, že pro
závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba
celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3
písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS
186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit
všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci),
nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o
nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši
zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení
podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné
moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení
přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke
zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu
orgánů veřejné moci.
29. V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky
posuzovaného řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež
by nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení
odčinilo, v souladu s citovanou judikaturou neopomenul zhodnotit jak kritérium
složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Ze skutkových
zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, která odvolací soud
převzal, nicméně vyplynulo, že zatímco složitost řízení zvyšovala potřeba
zpracování soudem zadaného (a nikterak zvlášť komplikovaného) znaleckého
posudku a jeho následného doplnění, jakož i to, že ve věci rozhodovaly soudy
dvou stupňů, k otázce nečinnosti soudu v průběhu tohoto řízení bylo zjištěno,
že délka této nečinnosti odpovídala dvěma letům a devíti měsícům, což
představuje více než polovinu celé délky řízení. Míra, s jakou se na celkové
nepřiměřené délce posuzovaného řízení podílela (ne)činnost soudu, tak podíl
složitosti posuzovaného řízení znatelně převyšuje. Zhodnocení, které ve vztahu
k podílu obou těchto kritérií odvolací soud učinil, když dospěl k závěru, že
pro každé z nich je namístě základní částku odškodnění upravit o shodných 20 %,
však uvedenou výraznou nerovnováhu nikterak neodráží, což takové hodnocení činí
nejen zjevně nepřiměřeným, ale též odporujícím uvedené judikatuře Nejvyššího
soudu.
30. Zmínil-li pak odvolací soud ve vztahu ke zjištěným opakovaným a
„masivním“ průtahům, že při jejich promítnutí do celkové výše přiznaného
zadostiučinění vzal v potaz i to, že právě tyto průtahy představovaly
rozhodující skutečnost, jež způsobila, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé,
odchýlil se tím též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
54/2016. V něm totiž dovolací soud mj. odmítl závěr, podle kterého by při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné
průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro
tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a
jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. V této souvislosti
Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle Stanoviska (část IV. a V.) po ohraničení
doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby
řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby
řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke
konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným
způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou
složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení
a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu
s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného
zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií
demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ale o posouzení
stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího
odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se
posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč
zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení
nemajetkové újmy“. Pokud takto odvolací soud nepostupoval, je jeho posouzení
žalobcova nároku nesprávné.
31. Nejvyšší soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí,
když dosud žalobci přiznané odškodnění v částce 39 639,60 Kč je přiměřené a
dostatečné, a zrušením napadeného rozhodnutí by proto nebylo dosaženo pro
žalobce příznivějšího výsledku řízení.
32. Odvolací soud totiž správně přihlédl k tomu, že žalobce újmu, kterou
nepřiměřenou délkou řízení utrpěl, sdílel společně se svou manželkou, což její
dopad na žalobce významně zmírnilo. Snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
sdílení újmy je přitom důvodné zejména v těch případech, kde účastníci v
posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém
souladu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30
Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo rozsudek
téhož soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019), což je i případ
řízení, z něhož žalobce svůj nárok dovozuje. Míra tohoto zmírnění, při
nezměněném významu předmětu řízení pro žalobce, jak jej odvolací soud správně
zhodnotil (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3370/2011), je přitom taková, že i při odpovídajícím promítnutí
zjištěných průtahů do finálního hodnocení by nemohlo dojít k navýšení přiznané
částky, má-li se i nadále jednat o odškodnění přiměřené všem zjištěným
okolnostem daného případu.
33. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v
posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal. Zmínil-li pak žalobce údajné
procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že nezrušil rozsudek
soudu prvního stupně, byť se jednalo o rozhodnutí nepřezkoumatelné, dovolací
soud se s jeho názorem neztotožňuje. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
je totiž zřejmé, na základě jakých úvah a po zohlednění jakých konkrétních
skutečností tento soud dospěl k závěru, že žalobci z titulu zadostiučinění za
utrpěnou nemajetkovou újmu náleží částka 11 250 Kč. Skutečnost, že vlastní
způsob výpočtu uvedené částky se míjel s postupem, který ustálená judikatura
Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává, přitom sama o sobě nepřezkoumatelnost
tohoto rozhodnutí ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. nezpůsobila.
34. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a)
o. s. ř. zamítl.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu