30 Cdo 3171/2018-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Š.
Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem
v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 74/2016, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 23 Co
391/2017-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 6. 2017,
č. j. 27 C 74/2016-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40 250
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 8. 2016 do zaplacení (výrok
I), co do částky 159 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení
částku 16 456 Kč (výrok III). V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 38 500 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 500 Kč od 6. 8. 2016 do zaplacení, co
do částky 1 750 Kč s příslušenstvím z této částky za dobu od 6. 5. 2016 do
zaplacení jej změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I), v zamítavém výroku II
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), nákladový výrok III změnil
pouze tak, že částka náhrady nákladů řízení činí 20 570 Kč, a ve zbylém rozsahu
jej potvrdil (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jako náhrady nemajetkové újmy, jež
mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o změnu úpravy výchovy a
výživy ke dvěma jeho nezletilým dcerám vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 15 P 109/2007. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen
„o. s. ř.“). Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání směřující proti části výroku I
napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu
prvního stupně, co do částky 38 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení,
není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000,
sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud je proto v uvedené části odmítl podle §
218 písm. b) a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. V rozsahu, v němž žalobce brojil proti části výroku I rozsudku odvolacího
soudu, jíž byl změněn vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do
částky 1 750 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žaloba se
zamítá, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý
výrok II rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nemůže založit otázka stanovení výše
základní částky přiměřeného zadostiučinění, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud (přisvědčujíc
závěrům soudu prvního stupně) uzavřel, že judikatura Nejvyššího soudu
představuje pouze základní vodítko při výpočtu přiměřeného zadostiučinění,
které není neměnným rámcem, podle něhož musí být postupováno ve všech případech
výpočtu zadostiučinění v penězích, a že ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, ani žádnou exaktní metodu, podle
které má být finanční zadostiučinění vypočteno, a pokud při zohlednění
individuálních okolností daného případu shledal důvodným použití základní
částky ve výši 15 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení [srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 58/2011“ či „Stanovisko“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019]. Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku „posoudil jinak
než je řešena dovolacím soudem“. V argumentaci žalobce, že je třeba, aby se
soudy při určování přiměřené výše zadostiučinění neřídily pouze metodikou
vyplývající ze závěrů Stanoviska, nýbrž „aby spravedlivě vyhodnocovaly
principy, na jejichž základě je tato metodika postavena, v kontextu dnešní
judikatury a právních a ekonomických poměrů České republiky“, nespatřuje
Nejvyšší soud důvody, pro které by měl měnit svou dosavadní konstantní
judikaturu. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací
praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn,
přičemž dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud
neodchýlil, vychází též ze závěru prezentovaného v nálezu Ústavního soudu ze
dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, že rozmezí základní částky, z níž se
vychází při určování výše přiměřeného zadostiučinění, je pouze orientační, a
byť se jedná o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů
povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm
stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo toto rozpětí. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá ani otázka, „zda jsou soudy
nižších instancí při aplikování metodik a stanovisek Nejvyššího soudu povinny
přihlížet k době od zveřejnění takového stanoviska a výchozím poměrům a premis,
z nichž stanovisko vychází“, kterou žalobce považoval za dosud neřešenou v
rozhodovací praxi dovolacího soudu a k níž namítal, že R 58/2011 bylo vydáváno
v době, kdy stát i jeho obyvatelstvo pociťovalo následky ekonomické krize, a že
je třeba zohlednit míru inflace za dobu od vydání Stanoviska do rozhodnutí
soudu prvního stupně. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu
a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s
touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na
přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny
v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Oproti přesvědčení
žalobce tedy byla daná otázka v judikatuře dovolacího soudu řešena, a proto
přípustnost dovolání nemůže založit. Ani při řešení otázky „hodnocení průtahů v řízení v rámci kritéria postupu
orgánů veřejné moci během řízení“ se odvolací soud neodchýlil od řešení
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v situaci, kdy uzavřel, že ze
strany soudu v opatrovnickém řízení došlo k neodůvodněným průtahům a
nesprávnému úřednímu postupu a že celková délka řízení v trvání 40 měsíců tak
nebyla přiměřená, přičemž z celkové délky řízení představovaly jím zjištěné
průtahy řízení 4 měsíce, tyto neměl za nikterak mimořádné, a proto nepřistoupil
ke zvýšení odškodnění o další procenta za postup soudu, který jinak považoval
za důkladný „za účelem správného a úplného zjištění skutkových poměrů, které by
umožnily náležité právní posouzení, vždy respektující zájem nezletilého dítěte
na jeho nejpříznivějším vývoji a výchově“. Odvolací soud nepřiměřenou délku
řízení přičítal k tíži orgánu veřejné moci a samotný nárok na náhradu
nemajetkové újmy žalobce v penězích považoval za důvodný právě z důvodu
neodůvodněných průtahů v řízení (byť nikterak mimořádných), které tak zjevně
(dostatečně) zohlednil již při určení samotné základní částky, z níž vycházel
při stanovení výsledné výše peněžitého zadostiučinění (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014, či ze dne 11. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1064/2015).
Vady řízení namítané žalobcem (údajná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího
soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud
přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání v části napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků III
a IV, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro
vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nejvyšší soud proto v této části
dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu