30 Cdo 1064/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně B. P.,
zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 30,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 124 EC 277/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 14 Co 1231/2013-111,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 10. 2013, č. j. 124 EC
277/2012- 71, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
57.795,24 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 3. 5. 2012 do
zaplacení (výrok I). V části požadující zaplacení částky 77.122,56 Kč spolu se
zákonnými úroky z prodlení za dobu od 3. 5. 2012 do zaplacení a zákonných úroků
z prodlení z částky 134.917,80 Kč za dobu od 22. 12. 2011 do 2. 5. 2012 byla
žaloba zamítnuta (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
(výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované
shora uvedeným rozsudkem změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně
jen tak, že zamítl žalobu co do úroku z prodlení požadovaného z částky
45.295,24 Kč za den 3. 5. 2012, jinak jej v odvoláním dotčeném rozsahu potvrdil
[výrok I a)], dále změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jen tak,
že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (další) částku 10.246,76 Kč
spolu se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 4. 5. 2012 do zaplacení, jinak
jej potvrdil [výrok I b)] a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok II).
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované
zaplacení částky 134.917,80 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedených u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 276/2003 a sp. zn. 34 E
4/2013, jichž byla účastníkem (jako žalobkyně a oprávněná), s tím, že žalovaná
jí z tohoto titulu již uhradila částku 108.750,- Kč. Celková výše žalobkyni
příslušejícího odškodnění tak byla soudy určena částkou 176.792,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v té části jeho výroku I b), v níž byl potvrzen
zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 66.875,80 Kč s
příslušenstvím, napadla žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovoláním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho
přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka v dovolání namítla (dle jeho obsahu) nesprávnost odvolacím soudem v
poměrech posuzované věci provedeného výkladu § 31a odst. 3 písm. b) a d) zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném
znění (dále jen „OdpŠk“), tj. kritérií složitosti věci a postupu orgánů veřejné
moci během řízení.
Odvolací soud předně dle dovolatelky posoudil namítané řízení v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jako složité (jen) pro opakované
rozhodování na dvou stupních soudní soustavy a tuto skutečnost jí přičetl
„mechanicky k tíži“ promítnutím do stanovení výše základní „sazby“, aniž by
zohlednil, že důvodem opakovaného dvojinstančního rozhodování byly závažné vady
rozsudků soudu prvního stupně a postupu odvolacího soudu (v této souvislosti
dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn.
30 Cdo 40/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou
dostupná na www.nsoud.cz). Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že na
rozdíl od soudu prvního stupně a v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen
„Stanovisko“), nezvýšil základní částku odškodnění za (celé) řízení z důvodu
(vadného) postupu orgánů veřejné moci během řízení, ale tuto skutečnost údajně
(a dle dovolatelky chybně) zohlednil při stanovení výše základní částky
odškodnění za jeden rok řízení.
Otázka nastolená dovolatelkou v souvislosti s výkladem kritéria složitosti
řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk není způsobilá založit přípustnost
dovolání, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu dotčeném dovoláním ve smyslu § 237 o. s. ř.
záviselo; rovněž tak se nejedná o otázku, kterou by odvolací soud řešil k
jakékoliv újmě dovolatelky. Dovolatelka zjevně přehlédla, že odvolací soud (na
rozdíl od soudu prvního stupně) základní výši přiměřeného zadostiučinění za
řízení z důvodu jeho složitosti (procesní; složitost skutkovou a právní
odvolací soud ani neshledal) nikterak nesnížil. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je naopak patrné, že odvolací soud (byť to blíže nekvantifikoval)
měl závěr o opakovaném instančním rozhodování a tedy (snad) jisté procesní
složitosti věci promítnout do výše výchozí částky odškodnění za rok řízení
(17.000,- Kč); z jeho rozhodnutí přitom nevyplývá, že by v případě hodnocení
kritéria složitosti řízení v intencích dovolacích úvah (tj. jako procesně vůbec
nijak nesložitého) měla být snad základní částka odškodnění za rok řízení
(ještě) vyšší a že by tedy žalobě mělo být vyhověno nad rámec částky
dovolatelce posléze přisouzené. Výše výchozí částky za rok řízení byla přitom
odvolacím soudem oproti částce základní (15.000,- Kč) nezanedbatelně navýšena
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009), opět tedy nedošlo k žádné její pro dovolatelku nepříznivé
modifikaci. Zpochybněním správnosti výkladu kritéria složitosti řízení tak
dovolatelka napadá řešení, jež pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu
dovoláním napadeném (tj. v její neprospěch) nebylo určující, což činí dovolání
v této části nepřípustným. Pokud se jedná o námitku nezohlednění vadného postupu (průtahů) v činnosti
soudů v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3
písm. d) OdpŠk] a nenavýšení celkového odškodnění za řízení z tohoto důvodu, k
tomu lze uvést následující. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře již opakovaně konstatoval, jak
postupovat při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V této souvislosti zdůraznil
důležitost vyjádření takového postupu v odůvodnění písemného vyhotovení
soudního rozhodnutí [viz např. bod VI. Stanoviska a závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterých
je „pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých
rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým
způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění.“]. Na závěru o
výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení;
zásadně vhodnou formou tohoto projevu je přitom procentní modifikace základní
částky odškodnění za (celé) řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Odvolacímu soudu by bylo možné vytknout, že v intencích shora vyloženého
nepostupoval. Z napadeného rozsudku je však zjevné (viz str. 9 a 10), že právě
nedostatky (průtahy) v postupu soudů v namítaném řízení vedly odvolací soud
(vůbec) k závěru o porušení práva dovolatelky na projednání její věci v
přiměřené lhůtě a tím i k závěru o odpovědnosti státu za v důsledku toho
dovolatelce vzniklou nemajetkovou újmu. V případě bezvadného (tj. zejm. bezprůtahového) postupu soudů v namítaném řízení by k uvedenému závěru zjevně
nebylo možné dojít. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní
částce odškodnění za řízení, z níž odvolací soud při stanovení výsledného
zadostiučinění vycházel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4273/2014). Zrušení rozsudku odvolacího soudu pro neúplnost právního posouzení
nároku dovolatelky v daném ohledu jen z tohoto důvodu by proto bylo ryze
formální, a to tím spíše, že odvolací soud dle odůvodnění svého rozsudku právě
pro vadný postup soudů navýšil částku odškodnění za rok řízení ze základní
hodnoty (15.000,- Kč) až na výslednou částku 17.000,- Kč. Možnost promítnutí kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk do výše výchozí
částky odškodnění za rok řízení sice judikatura dovolacího soudu nepředpokládá,
současně však ani nezapovídá (viz bod VI.
sedmý odstavec Stanoviska a tam
demonstrativním výčtem naznačené okolnosti odůvodňující zpravidla zvýšení
základní částky za jeden rok řízení). Okolnost, že odvolací soud nedbalý
přístup soudů do svých úvah o výši odškodnění ve prospěch dovolatelky takto
promítl, činí dovolání i v této části nepřípustným. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.