30 Cdo
40/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobců a) JUDr. J. K., b) J. K., c) J. K., d) J. K., e) J. M., f) D. K., g)
Ing. F. V., zastoupených JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v
Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o 300.000,- Kč pro
každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C
81/2007, o dovolání žalobců b), c), e) a f) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. 5. 2011, č. j. 30 Co 109/2011 – 121, takto:
I. Dovolaní žalobců c), e) a f) se odmítají.
II. Žalobci c), e) a f) a žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
III. Zrušují se rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, č.
j. 30 Co 109/2011 -121, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2010, č. j.
19 C 81/2007 – 98, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby
žalobce b) na zaplacení částky 204.000,- Kč, a v navazujících výrocích o
náhradě nákladů řízení mezi žalovanou a žalobcem b), a v tomto rozsahu se věc
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky 300.000,- Kč pro každého z
nich jako náhrady nemajetkové újmy, kterou měli utrpět v důsledku nepřiměřené
délky restitučního řízení o vydání různých druhů nemovitostí v katastrálním
území M. (dále „posuzované řízení“ nebo „restituční řízení“). Účastníky
posuzovaného řízení byli žalobci b), d), g) a právní předchůdci žalobců a), c),
e) a f).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2010, č. j. 19 C 81/2007 – 98,
uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců b), d) a g) částku
96.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ve vztahu k žalobcům b), d) a g) do
částky 204.000,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu ve vztahu k žalobcům a), c), e)
a f) do částky 300.000,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok IV.). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavých výrocích II. a III. Vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci. Při svém
rozhodování vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
že žalobci b), d), g) a právní předchůdci žalobců a), c), e) a f) (dále
„oprávněné osoby“) uplatnili dne 3. 4. 1991 nárok na vydání nemovitostí v
žádosti specifikovaných podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků
některých majetkových křivd, ve znění pozdějších zákonů, u Místního úřadu Praha
4 – Modřany. Dne 20. 12. 1991 uplatnily tyto osoby nárok na vydání dalších
nemovitostí v žádosti specifikovaných u Obvodního úřadu Praha 4, kdy tato
žádost byla dne 13. 1. 1992 doručena Místnímu úřadu v Modřanech. Dne 10. 2. 1992 byl Pozemkový úřad hlavního města Prahy požádán o zaměření pozemků v
katastrálním území M. Dne 5. 11. 1992 požádali u Místního úřadu v Modřanech o
vydání půdy a nemovitostí specifikovaných v žádosti podle zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“). Dne 5. 4. 1996 podaly
oprávněné osoby u Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále jen
„pozemkový úřad“) žádost o vydání nemovitostí, neboť Místní úřad pro Prahu 12
(dříve Místní úřad v Modřanech) je oprávněným osobám nevydal. Oprávněné osoby
ve své žádosti požadovaly, aby jim pozemkový úřad převedl do vlastnictví
bezúplatně náhradní pozemky, schválil nástin dohody a věc vrátil Místnímu úřadu
pro Prahu 12. Dne 25. 2. 1997 oprávněné osoby urgovaly rozhodnutí pozemkového
úřadu. Dne 18. 12. 1997 Městská část Praha 12 zaslala pozemkovému úřadu spis
týkající se uplatněného restitučního nároku. Dne 24. 2. 1998 vydal pozemkový
úřad rozhodnutí sp. zn. 1255/92, kterým určil, že oprávněné osoby nejsou
vlastníky nemovitostí v rozhodnutí citovaných. Rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 28 Ca 107/98, bylo zrušeno rozhodnutí
pozemkového úřadu ze dne 24. 2. 1998 pro nedostatečné odůvodnění a nedostatečná
skutková zjištění, zda jednotlivé nemovitosti spadají do působnosti zákona o
půdě. Dále bylo u jednotlivých pozemků na žádost pozemkového úřadu
Ministerstvem zemědělství ČR, Ústředním pozemkovým úřadem posuzováno, zda se na
ně vztahuje zákon o půdě. Dne 5. 4. 2001 rozhodnutím č. j. PÚ 1255/92/1
pozemkový úřad rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky stavební parcely č. 879 a 289 v katastrálním území M., neboť se na dané pozemky nevztahuje zákon o
půdě. Toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2003, č. j. 38 Ca 240/2001 – 25. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla
zamítnuta nálezem ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 539/02. Rozhodnutím ze dne
17. 8. 2001, č. j. PÚ 1255/92/2, pozemkový úřad rozhodl, že oprávněné osoby
jsou vlastníky tam uvedených nemovitostí, které jim ovšem nelze vydat a náleží
jim proto za ně náhrada.
Toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. 38 Ca 498/2001, 38
Ca 516/2001 – 16, pro závěr o nevydání předmětných nemovitostí, který soud
považoval za předčasný. Dne 13. 11. 2002 vydal pozemkový úřad rozhodnutí č. j. PÚ 1255/92/3, ve kterém rozhodl, že tam citované nemovitosti nejsou ve
vlastnictví oprávněných osob, jelikož tyto nemovitosti nelze vydat oprávněným a
za to jim náleží náhrada. Dne 26. 9. 2003 Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední
pozemkový úřad vydal rozhodnutí č. j. PÚ 1255/92/4, v němž uvedl, které
nemovitosti v rozhodnutí specifikované jsou ve vlastnictví oprávněných osoba a
které nikoliv. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 27 C 129/2003, jenž nabyl právní moci dne 4. 6. 2005, bylo nahrazeno
rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 9. 2003 tak, že oprávněné osoby jsou vlastníky nemovitostí uvedených ve výroku
rozsudku. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobců o poskytnutí mimosoudního
odškodnění. Právní předchůdci žalobců a), c), e) a f) zemřeli po skončení
restitučního řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcům a), c),
e) a f), kteří nebyli účastníky restitučního řízení, nepřísluší právo na
zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), neboť
se jedná o nárok ryze osobního charakteru, který smrtí fyzické osoby zaniká. Přitakal rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně ohledně nároku žalobců b),
d) a g), kteří byli účastníky restitučního řízení, že došlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, za což
jim náleží odškodnění ve výši 96.000,- Kč pro každého z nich. K této částce
soud dospěl na základě zhodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Řízení
trvajícímu devět let (od 5. 4. 1996 do 4. 6. 2005) odpovídá základní částka
odškodnění ve výši 120.000,- Kč, kterou soud dovodil z rozhodovací praxe
Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“ nebo „Soud“) a českých
soudů v obdobných věcech. Vzal do úvahy, že řízení bylo složité, bylo
rozhodováno na více stupních (pozemkovým úřadem a soudem), týkalo se více
nemovitostí různých druhů, bylo potřeba posoudit, na které se vztahuje režim
zákona o půdě, zda za ně náleží náhrada, zda je lze vydat. Zároveň vzal do
úvahy zvýšený význam řízení pro poškozené, kdy se jednalo o restituční řízení,
ve kterém mělo dojít k nápravě majetkových křivd. Proto z důvodu složitosti
základní částku snížil o 40 % a naopak pro význam řízení ji zvýšil o 20 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b), c), e) a f) dovolání, jež
považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Opírají je o dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Za otázky
zásadního právního významu považují, zda nárok na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení přechází na dědice
účastníka původního řízení v případě, že účastník původního řízení zemřel po
skončení posuzovaného řízení, dále zda „lze odškodnění podstatně snížit pro
složitost věci za situace, kdy o věci rozhodoval specializovaný úřad a
nejednalo se o věc mimořádně rozsáhlou“. Mají za to, že současná judikatura
Nejvyššího soudu je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva,
proto by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Žalobci c), e) a f)
nesouhlasí s tím, že jejich nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, jenž soudy považují za nárok ryze
osobní povahy, byl zamítnut, protože nebyli účastníky posuzovaného restitučního
řízení. Takový závěr neodpovídá rozhodovací praxi ESLP (např. rozsudek ve věci
Hartman proti České republice ze dne 10. 6. 2003, č. 53341/99 nebo Vargová
proti Slovensku ze dne 15. 5. 2005, č. 52555/99), kdy v uvedených řízeních
stěžovatel v průběhu řízení před ESLP zemřel a Soud přiznal právo pokračovat v
řízení jeho dědici. Z výše uvedeného dovozují, že „nárok na náhradu nemajetkové
újmy není tak ryze osobní povahy, jak doposud uváděl Nejvyšší soud, a je možno
jej přiznat i dědici postižené osoby“. Náhrady nemajetkové újmy se mohou
dovolávat také právnické osoby, u nichž osobní povaha nároku nepřichází do
úvahy. Judikaturu Nejvyššího soudu v otázce přechodu nároku považují dovolatelé
za nelogickou a rozpornou, kdy na jednu stranu Nejvyšší soud uvádí, že nárok
nepřechází na dědice, na druhou stranu přiznává dědicům původního účastníka
jako přičitatelnou celkovou délku řízení v případě, že se stali účastníky
původního řízení. Žalobci c), e) a f) dále uvedli, že nepřiměřená délka
restitučního řízení se jich dotkla, i když nebyli přímo účastníky tohoto
řízení. Protože restituční řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, nebyla v době
prodeje nemovitostí splněna podmínka pro osvobození od daně z převodu
nemovitostí (nebyli vlastníky nemovitostí alespoň 5 let, přičemž do této doby
se započítává i doba, kdy byli vlastníky příbuzní v řadě přímé nebo manžel) a
finanční úřad po nich původně požadoval zaplacení této daně. Dovolatelé rovněž
brojí proti výpočtu přiměřeného zadostiučinění, který považují za chybný. Soudy
vycházely ze základní částky 120.000,- Kč, kterou nijak nevysvětlily. Podle
výpočtu dovolatelů by základní částka měla být více jak dvojnásobná (1.250,-
EUR za 1 rok, kdy 1,- EUR se rovná 25,- Kč). Nebylo na místě snižovat
odškodnění o 40 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení, neboť „k rozhodování
ve více stupních docházelo pouze z důvodů na straně státu a to, že orgány
rozhodující o restituci rozhodovaly nesprávně nelze ničím omluvit“. Dovolatelé
připomněli, že ve věci rozhodovaly specializované orgány, které podobné případy
řešily běžně.
Do celkové délky řízení je započítávána doba až od roku 1996 a
„státní orgány tak měly dost času se s danou problematikou seznámit, neboť
restituce se vyskytovala již od počátku 90. let“. Proto z důvodu složitosti
měly soudy odškodnění snížit maximálně o 10 %, a to s ohledem na různý režim
restituovaných pozemků. Proto žalobci b), c), e) a f) navrhli, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto
dovolatelům a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadené rozhodnutí považuje za
správné a v souladu s právními předpisy i judikaturou. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti potvrzující části zamítavých výroků ve věci samé bylo podáno
včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k
nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalobců c), e) a f), kteří nebyli účastníky posuzovaného restitučního
řízení, není přípustné, neboť dovolatelé nepředkládají žádnou otázku, kterou by
bylo možno považovat za zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008
Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná a Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. , uveřejněný pod číslem 85/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, a dále také Stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek /dále jen „Stanovisko“/), od které nemá Nejvyšší soud důvod se
odchylovat. Stejně tak napadené rozhodnutí nečiní právně významným námitka
dovolatelů, že Evropský soud pro lidská práva v případě úmrtí stěžovatele v
průběhu řízení před tímto soudem přiznává právním nástupcům stěžovatele stejné
postavení, tj. aktivní legitimaci (locus standi). Jak Nejvyšší soud dovodil ve
svém rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2243/2011, v tomto případě se
tak děje výhradně na základě procesního postupu ESLP a nejsou tím zakládány
hmotněprávní nároky, které vnitrostátní právo nezná (například dědění nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě). Tvrzení žalobců o jejich osobní újmě způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného
řízení v souvislosti s jejich daňovou povinností je nepřípustným uplatněním
nového nároku v průběhu dovolacího řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), a proto k
němu Nejvyšší soud nepřihlížel. Dovolatelé výslovně napadli také výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však není
přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž
se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Jelikož na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit,
dovolání žalobců c), e) a f) podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolání žalobce b), který byl účastníkem posuzovaného řízení, není přípustné
ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ohledně námitek týkajících se základní částky
a zhodnocení kritéria složitosti věci, když v tom odpovídá Stanovisku a
judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 210, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dovolání tohoto žalobce je však přípustné pro posouzení kritéria postupu orgánu
veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, když ze skutkových zjištění
lze dovodit, že se na celkové délce řízení vedle jeho složitosti podílel i
postup orgánu veřejné moci. Tuto otázku posoudil odvolací soud neúplně a tudíž
nesprávně. Dovolání žalobce b) je proto důvodné. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel odvolací soud,
vyplývá, že došlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 24. 2. 1998,
sp. zn. 1255/92, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 28 Ca 107/98, z důvodu nedostatečného odůvodnění zrušovaného rozhodnutí a
nedostatečného skutkového zjištění. Rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 17. 8. 2001, č. j. PÚ 1255/92/2, bylo rovněž zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 24. 10. 2002, č. j. 38 Ca 498/2001, 38 Ca 516/2001 - 16, jako předčasné
(tedy pro nesprávná a nedostatečná skutková zjištění). Jak uvedl soud prvního
stupně ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2010, č. j. 19 C 81/2007 – 98, na str. 6:
„restituční řízení trvalo celkem devět let (bez jednoho měsíce) od 5. 4. 1996
do 14. 3. 2005, přičemž jeho délka, […], byla způsobena nesprávným právním
posouzením nároku oprávněných osob, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu byla
opakovaně rušena a nemovitosti byly vydány až na základě rozhodnutí soudu“.
I
přes tato skutková zjištění však soudy k dané skutečnosti při hodnocení
přiměřeného zadostiučinění nijak nepřihlédly. Dojde-li v posuzovaném řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady,
spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování
závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který
vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou
skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy,
dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému
prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z
procesního hlediska bezvadně [srov. Stanovisko část IV., ad d) nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, 30 Cdo 3179/2009]. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud ve vztahu k nároku žalobce b)
nedostatečně zhodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk, jeho právní posouzení nároku žalobce b) je tak neúplné
a tedy nesprávné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými a zmíněným Stanoviskem. Bude na soudu prvního stupně,
aby pečlivě zhodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk při stanovení přiměřeného zadostiučinění. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.