30 Cdo 1710/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyň: a) D. K., b) L. N., a c) JUDr. L. S., všech zastoupených JUDr. Jiřím
Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
42 C 9/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 12. 2011, č. j. 17 Co 480/2011-140, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
22. 4. 2011, č. j. 42 C 9/2008-113, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 17 Co
480/2011-140, se zrušuje, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 4. 2011, č. j. 42 C 9/2008-113,
uložil žalované zaplatit každé z žalobkyň částku 72.375,- Kč, ve zbývajícím
rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně se u žalované domáhaly odškodnění nemajetkové újmy ve výši
13,545.000,- Kč vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení o vydání
bezdůvodného obohacení v částce 10,750.000,- Kč s příslušenstvím vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 138/95, ve kterém vystupovaly v
procesním postavení žalovaných. Žalovaná v rámci předběžného projednání věci
konstatovala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a
každé z žalobkyň vyplatila částku 50.000,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Řízení u
Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo zahájeno dne 5. 6. 1995, žaloba však byla
soudní kanceláří vypravena k rozeslání až v prosinci 1997. Poté probíhala
jednání a bylo prováděno dokazování a dne 26. 3. 1999 byl vyhlášen rozsudek,
kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce byl usnesením odvolacího soudu
rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Usnesením
ze dne 25. 5. 2000 byl nařízen znalecký posudek a ustanoven znalec Ing. L.,
který přes urgence soudu rozsudek nevypracoval a dne 27. 3. 2001 požádal o
zproštění povinnosti znalecký posudek podat. Dne 7. 6. 2001 byl ustanoven nový
znalec Ing. K., který podal znalecký posudek dne 1. 10. 2001. Rozsudkem ze dne
23. 5. 2002 soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl a částečně byla
zamítnuta. Dne 10. 4. 2004 se obrátila první žalobkyně na předsedu Obvodního
soudu pro Prahu 5 s prosbou o přezkoumání délky řízení, který jí sdělil, že
průtahy shledal pouze v letech 1995 až 1997, za což se omluvil. Dne 29. 4. 2004
vydal soud prvního stupně doplňující rozsudek o nákladech řízení. K odvolání
žalobce i žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením
odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2004. Dne 1. 3. 2005 byl soudem ustanoven
Znalecký ústav ÚRS Praha k podání znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který
byl povinnosti podat znalecký posudek zproštěn dne 23. 12. 2005. Dne 24. 5.
2006 byl na návrh žalovaných ustanoven v pořadí čtvrtý znalec, který podal
znalecký posudek dne 11. 9. 2006, načež podaly žalované námitku podjatosti
znalce a dne 15. 3. 2007 návrh na provedení důkazu superrevizním posudkem. V
pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2007 byl k odvolání
obou stran zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2008. Dne 8. 10.
2007 podaly žalobkyně stížnost na průtahy v řízení, tuto stížnost však
neshledal předseda soudu důvodnou. Čtvrtým rozsudkem ze dne 11. 9. 2009 soud
prvního stupně žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl. K odvolání
žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2010 rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Dne 25. 1. 2011 podal
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzované věci byl prokázán nesprávný úřední
postup. Řízení trvalo 15 let a 10 měsíců a dosud nebylo skončeno, což je doba
zcela zjevně nepřiměřená. Vyšel ze základní částky 16.500,- Kč za rok
nepřiměřeně dlouhého řízení (první dva roky za 8.250,- Kč) z důvodu zjevně
nepřiměřené celkové délky řízení, čímž dospěl k základní částce 244.750,- Kč.
Tuto částku zvýšil o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyně (s
ohledem na to, že předmětem řízení je částka převyšující 10,000.000,- Kč včetně
příslušenství), snížil o 10% z důvodu skutkové složitosti řízení (opakovaně byl
zpracováván znalecký posudek a prováděna řada dalších důkazů), a snížil o 50% z
důvodu postavení žalobkyň ve sporu jako nerozlučných společníků, neboť v
případě více poškozených je jejich újma do určité míry sdílena. Tím dospěl k
výsledné částce 122.375,- Kč pro každou ze žalobkyň, výrokově přihlédl k plnění
žalované v částce 50.000,- Kč každé z nich.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé a změnil jej jen ohledně výše nákladů řízení.
Přisouzenou částku považoval odvolací soud za zcela adekvátní, snížení o 10% z
důvodu složitosti řízení považoval za minimální, neboť celková délka řízení se
prodlužovala nejen v důsledku počáteční nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 5,
ale i v důsledku opožděného podání znaleckého posudku a nutnosti jeho
opakování. Námitku žalobkyň, že v prvních dvou letech nemělo být odškodné
kráceno, považoval za nedůvodnou, a za správný považoval též závěr soudu
prvního stupně o snížení náhrady o 50% z důvodu, že žaloba v původním řízení
směřovala vůči více účastníkům a jejich újma tak byla sdílená, když tento závěr
odpovídá judikatuře ESLP.
Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně napadly žalobkyně dovoláním,
jež považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně
nesouhlasí s přisouzenou výší zadostiučinění a otázky zásadního právního
významu vymezily takto:
1. Zda je možno bez „zevrubného“ odůvodnění a zkoumání konkrétních
okolností případu vyvodit, že směřovala-li žaloba proti několika žalovaným, je
starost o výsledek řízení a s tím spojená nemajetková újma vždy sdílená, a je
proto na místě snížit výši odškodnění. Dovolatelky poukázaly na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva s tím, že ESLP vzal pravděpodobnost zmírnění
újmy jako možnost nikoli jako danou nevyvratitelnou skutečnost, navíc v
uvedených případech bylo stěžovatelů nepoměrně vyšší množství. V daném případě
každá ze žalobkyň žila více než 15 let s vědomím, že pokud soudy žalobě pana M.
vyhoví, dojde k nenávratné ztrátě jejího majetku a doživotnímu břemeni hrazení
zbývající dlužné částky, přitom ani dohromady žalobkyně nebudou schopny uhradit
částku, která již nyní je předmětem sporu. Za dané situace lze spíše dojít k
závěru, že újma nebyla sdílená, ale naopak trojnásobná, a pro snížení
zadostiučinění nejsou dány podmínky.
2. Zda je přípustné snížení výše odškodnění o 50 a více procent.
3. Zda je v případě určování „toho, co je pro účastníka řízení v sázce“
v případě, že spor je veden o peněžité plnění, třeba hledět pouze na jistinu
dlužné částky nebo přihlédnout i k příslušenství. Dovolatelky mají za to, že
soudy ke stále narůstající výši příslušenství v daném případě nepřihlédly, a
odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
765/2010. V současné době dle dovolatelek přesahuje samotné příslušenství
částku 24 milionů Kč a značně tak navýšilo celkovou spornou částku.
4. Zda je možno zcela a bez odůvodnění pominout věk účastníků řízení,
přestože žalobkyně na svůj vyšší věk výslovně upozornily, a poukázaly na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. S
ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu je tak dán důvod pro zvýšení výše
zadostiučinění.
5. Zda je na místě snížení paušální roční náhrady za první dva roky
řízení, pokud právě v těchto dvou letech došlo k největšímu a nejzávažnějšímu
průtahu v soudním řízení. Dovolatelky se domnívají, že za takové situace není
krácení částky za první dva roky řízení na poloviční částku důvodné.
Vadu řízení spatřují dovolatelky v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a
nesprávné právní posouzení věci v nesprávné aplikaci § 31a zákona č. 82/1998
Sb. na daný skutkový stav. Dovolatelky se rovněž neztotožňují se závěrem soudu
o složitosti řízení. Průtahy byly do značné míry způsobeny postupem soudu
prvního stupně, který se opakovaně neřídil právním názorem odvolacího soudu a
nedostatečně odůvodňoval svá rozhodnutí, proto bylo na místě zadostiučinění z
tohoto důvodu zvýšit, a ne snížit o 10%. S ohledem na nesprávný výpočet
přiznané částky považují dovolatelky za nesprávnou rovněž výši náhrady nákladů
řízení, vypočtených z této částky. Dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle
§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, není
Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Dovolání proti části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše
nákladů řízení není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy
povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho
součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak
nemůže být dána podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci
samé, a nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož
nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé ve zbývajícím
rozsahu tak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce snížení základního odškodnění o 50% a více nepředstavuje rozsudek
odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka
proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“) je totiž
zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k poměru základní výše
zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až
e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
jen OdpŠk), vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií,
ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto
představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude
zadostiučinění přiznané v penězích nižší či vyšší o více než 50% oproti výchozí
částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3995/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4256/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti dostupná na
www.nsoud.cz). V otázce, zda je při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozené třeba
přihlédnout i k příslušenství dlužné částky, o niž se posuzované řízení vedlo,
není dovolání přípustné, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v dovolatelkami zmiňovaném
rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, uvedl, že při posouzení
kritéria významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout i
k žalované smluvní pokutě a její případně narůstající výši v průběhu řízení. Tento závěr se plně uplatní i v otázce úroků z prodlení, neboť i ty jsou v
průběhu řízení tzv. „v sázce“. Soudy obou stupňů k tomuto přihlédly a
zadostiučinění žalobkyní z důvodu vysoké částky, o niž se řízení vede, zvýšily
o 10%. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali
byly splněny podmínky pro zvýšení či snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu předmětu řízení pro poškozené, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit či snížit o 10%, o
20% nebo o 30% (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4462/2009). V otázce, zda je v posuzovaném případě na místě krácení základní částky
zadostiučinění za první dva roky řízení, rovněž nepředstavuje rozsudek
odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka
proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska je zřejmé,
že poloviční částka za první dva roky řízení zohledňuje skutečnost, že
jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i
počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla
odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Není proto rozhodující,
zda k výraznějším prodlevám v řízení došlo právě na počátku řízení nebo v jeho
průběhu.
V posuzované věci přitom nelze pominout ani to, že dovolatelky
vystupovaly v původním řízení v procesním postavení žalovaných, a o zahájení
řízení se dozvěděly až poté, co jim byla soudem prvního stupně žaloba doručena,
tedy přibližně po dvou a půl letech od podání žaloby. Bez vědomosti o
probíhajícím řízení, však ještě nemohly být ve stavu nejistoty ohledně jeho
výsledku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30
Cdo 4336/2010). Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze bez zhodnocení
konkrétních okolností případu snížit výši přiměřeného zadostiučinění s odkazem
na „větší počet účastníků“, neboť tato otázka byla posouzena v rozporu s
názorem zastávaným v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, formuloval a odůvodnil závěr, podle
kterého při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu
účastníků je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu,
zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo
zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek
individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Vodítkem přitom může být to,
zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z
důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně
organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě
takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených
subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní
spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze
společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám). Pakliže odvolací soud bez bližšího odůvodnění pouze uzavřel, že „žaloba v
původním řízení směřovala vůči více účastníkům a jejich újma tak byla sdílená“,
je jeho právní posouzení v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné. Dovolání je přípustné i pro posouzení otázky hodnocení kriteria postupu orgánu
veřejné moci během řízení, respektive složitosti řízení, neboť odvolací soud
tuto otázku posoudil jinak, než činí Nejvyšší soud. Z části IV. písm. a)
Stanoviska vyplývá, že složitost případu (skutková, právní či procesní) je
jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení, která může vést i k
projednávání věci na více stupních soudní soustavy. Řízení ve více instancích
obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení. V případě, že je věc opakovaně projednávána u soudu prvního
stupně a u soudu odvolacího, je však třeba přihlédnout k tomu, z jakých důvodů
k tomuto procesnímu stavu dochází, jinými slovy řečeno, zda je za opakované
projednávání věci odpovědný stát nebo účastník řízení (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011).
Státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti
reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště
jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Naopak
důvodnost opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na
straně orgánu veřejné moci a může být zohledněn jako důvod prodloužení délky
řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Složitost řízení a postup orgánů veřejné moci jsou dvě odlišná kriteria, která
je třeba samostatně hodnotit, a která nelze zaměňovat či je směšovat. Posuzované řízení bylo objektivně složité (rozhodování ve více stupních,
zjišťování skutkového stavu prostřednictvím několika znaleckých posudků) a
taková skutečnost odůvodňovala snížení základní částky zadostiučinění. Bylo však třeba zabývat se zkoumáním postupu orgánů veřejné moci z hlediska
podílu pochybení soudů na celkové délce řízení, což by mohlo ve výsledku vést
ke zvýšení částky odškodnění. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu
jeho závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo
nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu
veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je
třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to
zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke
zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval
z procesního hlediska bezvadně. Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého
stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené prodlevami při
vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků), neboť vypracování
znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení třeba
hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci, a proto
soudy a jiné příslušné státní orgány musí dbát na to, aby znalecké posudky byly
vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci, a na to, aby ve vypracování
znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Naopak jsou-li prodlevy ve
vypracování znaleckého posudku zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků
řízení, nebude zpravidla dána odpovědnost státu. Odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že vzhledem k procesní složitosti a
počtu instancí, kterým byla věc předkládána, je snížení základní částky o 10 %
minimální, neboť celková délka řízení se prodlužovala nejen v důsledku
počáteční nečinnosti soudu, ale i v důsledku opožděného podání znaleckého
posudku a nutnosti jeho opakování. V tomto ohledu je však jeho právní posouzení
věci vzhledem k výše uvedeným závěrům zastávaným v judikatuře Nejvyššího soudu
z části nesprávné a z části neúplné a tudíž nesprávné. Při novém rozhodování
odvolací soud neopomene zhodnotit i podíl postupu orgánů veřejné moci {§ 31a
odst. 3 písm. d/ OdpŠk) na celkové délce řízení (srov. rozsudek nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a část IV. Stanoviska).
Zásadně by totiž mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v
návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v §
31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce
řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů
veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při
hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze
ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria
postupu orgánů veřejné moci. Nejvyšší soud zároveň shledal, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud se
nevypořádal s námitkou žalobkyň, že soud prvního stupně měl přihlédnout k
jejich věku, což je důvod pro zvýšení výše zadostiučinění. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, uvedl, že zvýšený
význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z
odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z
uvedeného pravidla však tvoří taková řízení, která již povahou svého předmětu
mají pro jejich účastníky zvýšený význam, nebo taková řízení, která s
přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba
vyřídit přednostně. Věk účastníka řízení je objektivně zjistitelná skutečnost,
ke které by měl soud přihlédnout z úřední činnosti. Poškozený proto tuto
okolnost, jež může i nemusí mít vliv na posouzení významu řízení pro
poškozeného, nemusí v žalobě výslovně tvrdit. Zda bylo v daném případě možno
považovat věk žalobkyň za vysoký či nikoliv, a zda z tohoto důvodu mělo řízení
pro žalobkyně zvýšený význam, bude na posouzení soudu. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů z části neúplné
a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve
výroku rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Soud odvolací je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu