30 Cdo 3331/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce Ing. A. S.,
zastoupeným JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova
4, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze
1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 28/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 39 Co 445/2011-102,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o
nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u
Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy pod č. j. PÚ 8475/93 a
následně u Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha pod č. j. PÚ
3151/08 (dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl, že rozsudek
soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech
řízení potvrzuje, ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do celého jeho rozsahu, podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále také jen „o. s. ř.“). Dovolání však Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. 3. 2012, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, stejně jako
dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení, je absolutně nepřípustné. Předmětné výroky nejsou
rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti nim není podle § 237 odst. 1
o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení
občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Přípustnost dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky
4.662.500,- Kč s příslušenstvím, může pak být založena výlučně podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by
mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci
samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k
nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již
ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné
řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen
„OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což
není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již
to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění
snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazovaná rozhodnutí a stanovisko
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách
www.nsoud.cz). Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše
přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu
pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za
každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom
částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení
všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití
výchozí částky ve výši 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to i
za situace, kdy posuzované řízení trvalo 16 let, nepředstavuje jeho posouzení
dané otázky jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. V otázce, zda lze při stanovení zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny
v důsledku inflace, není dovolání přípustné. Nejvyšší soud ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného pod č.
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „Stanovisko“), pod bodem VI., dospěl k závěru, že pro poměry České
republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše
přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až
20.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Vzhledem k tomu, že výše
uvedené Stanovisko bylo vydáno v roce 2011, nelze uvažovat o tom, že by od té
doby došlo ke změně právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem. Uvedené
rozmezí je nadto pouze orientační, a byť se jedná o důležité východisko,
nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení
každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a
to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani posouzení
složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, které učinil odvolací
soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když snížil základní částku
zadostiučinění z důvodu skutkové složitosti řízení spočívající v tom, že
nemovitosti, jejichž vydání bylo předmětem posuzovaného řízení, se nacházely ve
více katastrálních územích a o jejich vydání byly uzavřeny dohody mimo
posuzované řízení, a z důvodu, že ve věci bylo rovněž rozhodováno podle části
páté občanského soudního řádu (ve třech stupních soudní soustavy). Srov. část
IV. Stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009. Žalobce v dovolání dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami
žalobce vznesenými v odvolacím řízení a nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Těmito výtkami žalobce uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou však takové dovolací výhrady bezvýznamné, neboť k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne
jen, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že
by namítané vady řízení představovaly otázku výkladu procesního práva zásadního
právního významu, se v této věci nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2470/2009 nebo usnesení Ústavního soudu ČR
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2006). Žalobce dále namítá, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nemá oporu v
provedeném dokazování. Namítá, že předmětem posuzovaného řízení nebyl značný
počet pozemků, jejichž identifikaci si musela žalovaná obstarat, ani žádné
nemovitosti v katastrálním území H. Na rozdíl od zjištění soudů obou stupňů
rovněž uvádí, že v rámci posuzovaného řízení nebyla zkoumána otázka platnosti
dohod o vydání nemovitostí. Tyto námitky žalobce míří proti skutkovým
zjištěním.
K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.