30 Cdo 2366/2017-97
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P.
M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 18/2016, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co
414/2016-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 414/2016-72, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2016, č. j. 4 C 18/2016-38,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhá omluvy a zaplacení částky 220 000 Kč s
úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 26. 11. 2015 do
zaplacení, eventuálně – pro případ, že bude žaloba o zaplacení peněžité částky
zamítnuta – konstatování porušení základních práv žalobce, to vše jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce vzniklou v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 245/2003.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.
6. 2016, č. j. 4 C 18/2016-38, konstatoval, že „nesprávným úředním postupem,
vydáním nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp.
zn. 16 C 245/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla porušena žalobcova
základní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na projednání věci v
přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod“ (výrok I), zamítl žalobu ohledně požadavku
na poskytnutí omluvy totožného znění (výrok II), jakož i ohledně požadavku na
zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované
nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o
skutkovém stavu. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C
245/2003 bylo zahájeno dne 10. 12. 2002 podáním žaloby společnosti ŠkoFIN s. r. o. vůči žalobci (v odkazovaném řízení v procesním postavení žalovaného). Předmětem řízení bylo zaplacení částky 91 854,40 Kč s příslušenstvím z titulu
neuhrazených leasingových splátek. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem
pro zmeškání ze dne 25. 8. 2003, č. j. 16 C 245/2003-36, na jehož základě byla
usnesením téhož soudu ze dne 11. 5. 2006, č. j. 39 Nc 547/2006-5, nařízena
exekuce na majetek žalobce (v exekučním řízení v procesním postavení
povinného). Žalobce podal dne 15. 3. 2007 návrh na zastavení exekuce a exekuce
byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2009, č. j. 39 Nc 547/2006-41. Rozsudek pro zmeškání byl žalobci doručen až dne 12. 3. 2010, dne 23. 3. 2010 podal žalobce proti rozsudku pro zmeškání odvolání z
důvodu, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2010, č. j. 16 C 245/2003-72, byl žalobci ustanoven
opatrovník, advokát O. D. K odvolání žalobce ze dne 15. 9. 2010 bylo uvedené
usnesení o ustanovení opatrovníka zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 22. 2. 2011, č. j. 30 Co 542/2010-110, a věc vrácena Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 10. 2011, č. j. 16 C 245/2003-113, byl žalobce vyzván ke sdělení, zda si zvolil pro
zastupování v řízení zástupce (jiného než Š., který zástupcem podle právního
názoru odvolacího soudu být nemůže). Podáním ze dne 23. 12. 2011 žalobce
požádal o ustanovení zástupce Š., popřípadě B. Proti usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 26. 1. 2012, č. j. 16 C 245/2003-148, o odměně opatrovníka
D., podali žalobce a Š., jenž do řízení vstoupil jako vedlejší účastník,
odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č. j. 30 Co 114/2012-187, odmítnuta. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
17. 5. 2012, č. j. 16 C 245/2003-190, byl žalobci ustanoven opatrovník, advokát
J. B., k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka bylo uvedené usnesení
potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2013, č. j. 30 Co
390/2012-234, přičemž k námitce podjatosti vznesené vedlejším účastníkem bylo
předtím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, č. j. Nco
178/2012-231, rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Jana Knotková (předsedkyně senátu
odvolacího soudu) není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. K žádosti
žalobce ze dne 20. 5. 2013 přiznal Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne
10. 7. 2013, č. j. 16 C 245/2003-252, žalobci osvobození od soudních poplatků v
plném rozsahu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č. j. 30
Co 377/2013-269, pak byl odvoláním napadený rozsudek pro zmeškání Obvodního
soudu pro Prahu 5 změněn tak, že se nevydává, jelikož žalobci nebyla řádně
doručena žaloba ani předvolání k jednání. U jednání Obvodního soudu pro Prahu 5
konaného dne 27. 3.
2014 byla žaloba vzata částečně zpět ohledně příslušenství
nad rámec zákonného úroku z prodlení, další jednání se konala dne 2. 10. 2014,
30. 10. 2014 a 13. 11. 2014, rozsudek byl vyhlášen dne 20. 11. 2014, č. j. 16 C
245/2003-392, a ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 12. 2014, č. j. 16 C
245/2003-396, nabyl právní moci dne 14. 1. 2015. Žalobce byl podle výsledku
řízení povinen uhradit částku 1 610,14 Kč s příslušenstvím, ohledně zbývající
částky jistiny s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Dne 25. 5. 2015 podal
žalobce u žalované žádost o předběžné projednání svého nároku, přičemž dne 23. 2. 2016 mu bylo sděleno, že žalovaná považuje délku posuzovaného řízení za
přiměřenou.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně.
Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, hodnotil od doby, kdy se žalobce o řízení dozvěděl (leden 2007) do
právní moci rozhodnutí ve věci samé (leden 2015), jako nepřiměřenou. Vzal v
úvahu, že předmět řízení byl po částečném zpětvzetí žaloby omezen a řízení
nemělo pro žalobce zvýšený význam. Věc nebyla složitá po právní ani skutkové
stránce, avšak byla rozhodována soudy na třech stupních soudní soustavy a
žalobce podával (až na jeden případ) nedůvodná odvolání proti „téměř každému“
procesnímu rozhodnutí a nedůvodně podal též námitku podjatosti. V řízení se v
roce 2011 vyskytl průtah ze strany soudu v délce 8 měsíců. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty
třetí OdpŠk došlo k zásahu do osobnostní sféry žalobce, avšak k přiměřenému
zadostiučinění postačuje konstatovat porušení jeho práv; ohledně požadavku na
omluvu a peněžité zadostiučinění byla žaloba zamítnuta.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením učiněným soudem
prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně vyšel z celkové délky
posuzovaného řízení (8 let), kterou považoval za nepřiměřenou. Význam
posuzovaného řízení pro žalobce hodnotil jako „standardní či nízký“ a vzal v
úvahu, že žalobce a vedlejší účastník na jeho straně „se svou procesní
aktivitou na celkové délce řízení nemalou měrou podíleli“, když opakovaně
podávali nedůvodná odvolání a jiná procesní podání. Za přiměřenou formu
zadostiučinění považoval i odvolací soud konstatování porušení práva, když by
podle něj bylo v rozporu „s obecně přijímaným pojmem spravedlnosti“, aby ten,
kdo „řízení blokuje svými návrhy“, byl za tento postup odškodněn finančně. Není
ani namístě přiznat žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, neboť omluva je
„výjimečným prostředkem“ vyjádření vstřícné vůle státu uznat chybu a lze ji
uložit „pouze ve zcela výjimečných případech“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I o věci samé v
části, v níž byly potvrzeny zamítavé výroky soudu prvního stupně ohledně
požadavku žalobce na přiznání omluvy a peněžitého zadostiučinění. V dovolání
žalobce uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle žalobce nesprávně vyložil a aplikoval § 31a odst.
2 a 3 OdpŠk, tedy nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy
žalobce a nesprávně stanovil formu zadostiučinění, která žalobci za vzniklou
újmu náleží.
10. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nenáleží omluva jako „výjimečný
prostředek“ zadostiučinění je podle žalobce v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30
Cdo 2357/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 52/2012, rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014,
uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2015, a
rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014.
11. Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá právo na peněžité
zadostiučinění je podle žalobce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30
Cdo 40/2009, neboť v případě zadostiučinění za nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení přichází v úvahu forma
nepeněžitého zadostiučinění pouze zcela výjimečně, a to v případech, kdy újma
vzniklá poškozenému je nepatrná či zanedbatelná nebo kdy délka řízení byla v
nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného. K tomu žalobce
dále namítal, že kritérium složitosti řízení a jednání poškozeného rovněž
nebylo posouzeno správně, když se nejedná o situaci, kdy by délka řízení byla v
nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného.
12. Žalobce dále s bohatými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že význam
posuzovaného řízení pro žalobce byl nízký, a to zejména s argumentací, že
břemeno tvrzení a důkazní o nižším významu řízení pro poškozeného tíží
žalovanou a že za předmět posuzovaného řízení není možno brát toliko jistinu
žalované částky, nýbrž i požadované příslušenství.
13. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud při
hodnocení jednotlivých kritérií (složitost řízení, jednání poškozeného, význam
předmětu řízení pro poškozeného) a určení formy zadostiučinění odchýlil od
shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše
či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1.
2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
20. Odvolací soud posoudil v rozporu s dosavadní judikaturou právní
otázky týkající se jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk,
konkrétně kdy je možno hodnotit význam předmětu řízení pro poškozeného jako
nízký, zda lze k tíži poškozeného přičítat jeho „procesní aktivitu“ v
posuzovaném řízení a jak tuto „aktivitu“ hodnotit při posuzování kritéria
složitosti řízení. Závěry odvolacího soudu týkající se řešení otázky, za jakých
okolností postačuje konstatování porušení práva k plnému zadostiučinění osoby
poškozené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního
řízení, tedy kdy poškozenému nenáleží peněžité zadostiučinění ani omluva, jsou
rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání tak
je pro řešení těchto právních otázek nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
23. Již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud uvedl
následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve
smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit
a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva,
přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka
řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v
zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006,
stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.),
neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává
zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k
případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela
výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
24. Dovolací soud již přijal závěr, že konstatace porušení práva v
případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam
předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v § 31a odst.
3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v
nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného [kritérium uvedené
v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení
nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
25. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu
řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro
poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a
není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné
pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam
předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného
pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro
jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní,
opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení
a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím
k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy
domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu
řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení
základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
26. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším
kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za
nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním
postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení
pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30
Cdo 242/2016). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž nelze v
případě, že předmětem posuzovaného řízení bylo peněžité plnění, ohlédnout od
příslušenství požadovaného peněžitého nároku představovaného například úrokem z
prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2528/2013).
27. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený
(nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k
zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva
na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko
v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba
řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Pokud
tedy odvolací soud vyšel z toho, že posuzované řízení mělo pro žalobce
„standardní nebo nízký“ význam, pak jeho právní závěr, že postačující formou
zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce, není správný.
28. Učiněná skutková zjištění neposkytují oporu pro závěr, že chování
žalobce mělo obstrukční charakter [kritérium jednání poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk] a sledovalo výlučný cíl prodloužit délku posuzovaného
řízení. Nelze tak uzavřít, že délka řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout
do psychické sféry žalobce, který byl naopak, objektivně nazíráno, po značnou
dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pokud odvolací soud poukazuje na
skutečnost, že žalobce v odkazovaném řízení činil větší množství procesních
návrhů včetně podávání opravných prostředků, pak četná podání účastníků (včetně
nutnosti předložit věc Vrchnímu soudu v Praze na základě námitky podjatosti
podané vedlejším účastníkem) je třeba podle Stanoviska zohlednit v rámci
hodnocení kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk].
29. Co se týče formy zadostiučinění, není správný závěr odvolacího
soudu, že omluva přísluší poškozenému „pouze ve zcela výjimečných případech“,
neboť takto formulovaný právní názor není v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření
subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat
chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v
penězích. Obecně platí, že uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí
zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo
peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady
přiměřenosti zapotřebí též například konstatovat porušení práva, anebo
poskytnout – též vedle ní – zadostiučinění v penězích (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, proti němuž podaná
ústavní stížnosti byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012,
sp. zn. I. ÚS 1070/12). Pokud tedy odvolací soud shledal porušení žalobcových
práv, měl zásadně omluvu jako formu zadostiučinění poskytnout.
30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
31. Žalobce podle žalobního petitu požaduje zadostiučinění za „nesprávný
úřední postup, vydání nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délku řízení
vedeného pod sp. zn. 16 C 245/2003“, přičemž tuto formulaci převzal soud
prvního stupně i do svého rozsudku, jímž konstatoval porušení práva žalobce
(výrok I). Žalobní tvrzení o vzniku nemajetkové újmy se však bezvýhradně
vztahují pouze k újmě způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Tím je
dán rozpor mezi vylíčením skutkových tvrzení a žalobním petitem, v důsledku
čehož žaloba není v tomto ohledu srozumitelná. V případě, že žalobce skutečně
požaduje zadostiučinění z více odpovědnostních titulů, způsobuje požadavek
jedné souhrnné částky (220 000 Kč s příslušenstvím) za všechny jednotlivé
nároky neurčitost žaloby.
32. Soud prvního stupně pochybil, když nevyzval žalobce postupem podle §
43 odst. 1 o. s. ř. k opravě vad žaloby. Jelikož odvolací soud toto pochybení
soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b), c) a e) OdpŠk je nesprávné a v
důsledku toho je nesprávný i závěr o formě zadostiučinění poškozenému žalobci.
Řízení je navíc zatíženo shora uvedenou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího
soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
34. Rozsudky obou soudů nižších stupňů přitom byly zrušeny jako celek (i
ohledně vyhovujících výroků, jimiž bylo konstatováno porušení práva žalobce),
neboť dovolací soud není s ohledem na § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vázán
rozsahem dovolacího návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
35. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty
za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
36. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně nejprve vyzve
žalobce usnesením podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k opravě a doplnění žaloby tak,
aby bylo zřejmé, zda se žalobce vedle zadostiučinění za nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení domáhá i přiměřeného
zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí, popřípadě též za jiný (další) nesprávný
úřední postup než nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce
řízení. V případě, že žalobce požaduje nemajetkovou újmu i z těchto dalších
odpovědnostních titulů, musí k výzvě soudu dále doplnit žalobu o upřesnění, o
jaké konkrétní nezákonné rozhodnutí vydané v posuzovaném řízení se má jednat a
v čem spatřuje jiný nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení (než nesprávný
úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení). V neposlední řadě musí
být žalobce (pro případ, že by doplnil žalobu o specifikaci těchto dalších
odpovědnostních titulů) vyzván k opravě žaloby v tom směru, aby jednoznačně
určil, v jaké výši požaduje peněžité zadostiučinění pro každý takto jednotlivě
specifikovaný nárok se samostatným skutkovým základem.
37. Proti tomu není třeba žalobce vyzývat k opravě žaloby, pokud
„primárním“ petitem požaduje omluvu a peněžité zadostiučinění, zatímco
„eventuálním“ petitem požaduje – pro případ, že bude zamítnut nárok na
peněžitou náhradu – konstatování porušení práva. Způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky totiž vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje
účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o
konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2
OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě. V případě odškodnění nemajetkové újmy přitom nelze vedle
peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou
konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11.
2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11).
38. Pokud žalobce k výzvě soudu řádně opraví a doplní žalobu, posoudí
soud prvního stupně znovu nárok žalobce ve světle právních názorů zde
vyslovených Nejvyšším soudem.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu