30 Cdo 722/2015

30 Cdo 722/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci

žalobkyně T. I. Z., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v

Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 403/2013, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co

294/2014-51, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 18 Co 294/2014-51,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze shora (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným

rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již

„soud prvního stupně“) ze dne 30. ledna 2014, č. j. 18 C 403/2013-28, kterým

byla výrokem I. zamítnuta žaloba o zaplacení 130.625,- Kč s příslušenstvím,

výrokem II. bylo konstatováno, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod

sp. zn. 40 P 58/2012, došlo k porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v

přiměřené lhůtě, a současně bylo výrokem III. rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení výrokem

II. Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhala přiměřeného zadostiučinění v

penězích ve výši 130.625,- Kč, za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní

rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), způsobenou jí údajně nesprávným

úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Okresního

soudu v Ústí nad Labem a následně u Městského soudu v Brně, ve kterém se

žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu otce s udělením českého státního

občanství nezletilému a pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti otce (dále

již „namítané řízení“). Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že

řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud“) bylo zahájeno

podáním návrhu otce nezletilého J. na úpravu styku s nezletilým. Dne 24. října

2006 byl soudu doručen návrh matky na úpravu výchovy, výživy a styku. V březnu

2007 se otec odstěhoval do Běloruska. Rozsudkem ze dne 17. prosince 2007 byl

nezletilý syn svěřen do výchovy matky. Návrhem doručeným soudu dne 23. března

2007 se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu otce s udělením českého státního

občanství nezletilému a návrhem doručeným soudu 26. srpna 2009 pozastavení

výkonu rodičovské odpovědnosti otce, v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí

nad Labem pod sp. zn. 18 Nc 233/2006. Usnesením ze dne 29. října 2008 soud

rozhodl o přenesení příslušnosti v namítaném řízení k Městskému soudu v Brně,

rozhodnutí nabylo právní moci v únoru 2012, v červenci 2012 byl spis postoupen

Městskému soudu v Brně a namítané řízení bylo nadále vedeno pod sp. zn. 40 P

58/2012. Usnesením z prosince 2012, které nabylo právní moci v dubnu 2013,

Městský soud v Brně namítané řízení zastavil. Celková doba namítaného řízení

činila v případě návrhu o nahrazení souhlasu otce s udělením českého státního

občanství nezletilému 6 let a 1 měsíc a v případě návrhu o pozastavení výkonu

rodičovské odpovědnosti otce 3 roky a 9 měsíců. Odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že celkovou délku

namítaného řízení nelze považovat za přiměřenou, protože je zřejmé, že k

rozhodnutí ve věci ani nedošlo a celé namítané řízení skončilo procesním

rozhodnutím o zastavení řízení. Na druhou stranu namítané řízení, vyvolané

neshodami rodičů o výkonu rodičovských práv a povinnostech k nezletilému, byla

mimořádně komplikovaná mezinárodním prvkem, jakož i postojem otce jako

účastníka řízení, který v cizině mařil doručování písemností nutných pro řádné

vedení řízení. Z hlediska tvrzeného významu řízení pro poškozenou žalobkyni se

odvolací soud nezabýval zájmem jejího nezletilého syna na projednání namítaného

řízení v přiměřené době, neboť nezletilý syn v namítaném řízení jako účastník

nevystupuje.

Ve vztahu k žalobkyni, která tvrdila zvýšený význam řízení ve

vztahu ke své osobě, a to v podobě zpřetrhání rodinně právních vztahů s rodiči

(prarodiči nezletilého) v Bělorusku, odvolací soud zdůraznil, že hlavní

bezprostřední příčinou, v důsledku které nemohlo docházet k vycestování

žalobkyně jak matky s dítětem do Běloruska a nazpět, nebyl tvrzený liknavý

postup soudů České republiky, ale chování otce nezletilého, který – dle

samotných tvrzení žalobkyně – se měl chovat protiprávním a šikanózním způsobem

poškozujícím matku. Tato bezprostřední a hlavní příčina „obou sporů“ a vzniku

tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně nemůže být zaměňována s příčinou vedlejší a

marginální, tedy s nepřiměřeně dlouhým řízením. Podle názoru odvolacího soudu

je z hlediska obsahového méně významné namítané řízení oproti řízení o svěření

nezletilého dítěte do péče jednomu z rodičů, jež řeší právní poměry dítěte

rodičů pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. V tomto řízení bylo

Okresním soudem v Ústí nad Labem svěřeno nezletilé dítě do výchovy žalobkyně,

která se tak stala hlavním vychovatelem a vykonavatelem rodičovských práv

jejího nezletilého syna. Odvolací soud uzavřel, že celková délka v obou

namítaných řízeních byla sice nepřiměřená, avšak s ohledem na mimořádné

mezinárodní okolnosti namítaného řízení je přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni

(jako poškozenou v předmětných opatrovnických řízeních) konstatování porušení

práva na přiměřenou délku řízení.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) dovolání.

Dovolatelka jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod

spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu, případně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Z obsahu dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), že dovolatelka v dovolání

brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky příčinné souvislosti mezi

nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou dle § 13 odst. 2

OdpŠk, hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3

písm. e) OdpŠk a otázky složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, a

to z hlediska stanovení formy odškodnění. V této souvislosti dovolatelka

odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu 21. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a

na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn.

Cpjn 206/2010. Dovolatelka především namítá, že odvolacímu soudu se nepodařilo

vyvrátit domněnku, že jí byla nepřiměřenou délkou řízení způsobena nemajetková

újma; [v daném případě spočívající ve zpřetrhání rodinně právních vztahů s

rodiči (prarodiči nezletilého) v Bělorusku]. Uvedení „zahraničního prvku“, jako

hlavního důvodu nepřiměřené délky řízení považuje za účelové, když odvolací

soud nevzal v úvahu dlouhé průtahy v namítaném řízení. Žalobkyně navrhla

zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a

vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti

shora citovanému rozsudku odvolacího rozsudku bylo podáno včas, osobou

oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je

ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolatelka uplatnila z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§ 237 o. s.

ř.) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241a

odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění

nesprávně posoudil právní otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním

postupem a vzniklou nemajetkovou újmou dle § 13 odst. 2 OdpŠk, významu řízení

pro poškozeného a otázku složitosti řízení v rozporu s ustálenou judikaturou k

výkladu ustanovení § 31a OdpŠk.

Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž i

procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní

normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně

určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona

též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno

nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako

dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k

závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo

(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním

postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a

třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke

konkrétním okolnostem případu, zejména a) k celkové délce řízení, b) složitosti

řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,

zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)

postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro

poškozeného (odst. 3). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování kritéria významu

řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, jakožto

nejdůležitějšího kritéria pro stanovení formy a případné výše odškodnění, je

třeba přihlédnout ke všemu, co bylo pro účastníka „v sázce“, neboť

zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou

s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho

význam předmětu řízení [srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn

206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen "R 58/2011"), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října

2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího

soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

http://www.nsoud.cz]. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále vyložil, že porušení práva na projednání

věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru,

že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží

přiměřené peněžité zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. V tomto ohledu

je nutné přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení

práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu

řízení byl pro poškozeného nepatrný); je pak věcí státu, zda se na základě

okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009,

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, nebo

nálezy Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp.

zn. II. ÚS 168/05, a ze

dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11; všechna zde označená rozhodnutí

Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního

soudu http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného je zřejmé, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka

na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním

postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s

přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající

odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená

poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování

porušení daného práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2010,

sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo

763/2009, a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. února

2001, č. 33079/96, a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. července 2003, č. 44978/98). K posouzení právní otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem

a vzniklou nemajetkovou újmou odvolací soud dovodil, že pokud bezprostřední

příčinou namítaného řízení a vzniku tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně bylo

protiprávní chování otce poškozující matku, potom nemůže být tato hlavní

příčina zaměňována s příčinou vedlejší a marginální, tedy s nepřiměřeně dlouhým

řízením. Takové odůvodnění by vedlo k absurdnímu závěru, že by soudy mohly rezignovat na

své ústavně právní poslání chránit porušená práva občanů, neboť odpovědnost za

neposkytnutí této ochrany a s tím souvisící škody – v daném případě v důsledku

nepřiměřené délky soudního řízení – by byla zcela „marginální“, když hlavní

příčinou vzniku škody by mělo být porušování zákonem chráněných práv. To je

zcela v rozporu s cílem a smyslem zákonné úpravy OdpŠk, jak na to správně

poukázala dovolatelka. Pokud jde o právní otázku významu řízení pro dovolatelku, v projednávané věci

odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval nepřiměřenou délku

namítaného řízení. Dovolatelka po celou dobu řízení tvrdila zvýšený význam

řízení spočívající pro ni v tom, že nemajetková újma jí vznikla v souvislosti s

opatrovnickým řízením (namítaným řízením), které mělo být řešeno zejména s

ohledem na nezletilé dítě, co nejrychleji. Dovolatelka neměla možnost zajistit

souhlas otce k úkonům činěným v zastoupení nezletilého syna, a to především k

provedení lékařských úkonů syna (očkování, chirurgický zákrok ORL) a k

cestování syna dovolatelky do rodné země. Tímto způsobem pak byla omezována

celá její rodina a došlo především k zpřetrhání citové vazby s prarodiči. Význam namítaného opatrovnického řízení pro žalobkyni a jejího nezletilého syna

konstatovala i žalovaná a nikterak jej nezpochybňovala (viz vyjádření žalované

ze dne 9. prosince 2013, číslo listu 12 spisu). Ohledně tvrzeného významu řízení pro poškozenou žalobkyni se odvolací soud

nezabýval zájmem jejího nezletilého syna na projednání namítaného řízení v

přiměřené době, neboť nezletilý syn v namítaném řízení jako účastník

nevystupuje.

Podle názoru odvolacího soudu je z hlediska obsahového méně

významné namítané řízení oproti řízení o svěření nezletilého dítěte do péče

jednomu z rodičů, jež řeší právní poměry dítěte rodičů pro dobu před a po

rozvodu manželství rodičů. V tomto řízení bylo Okresním soudem v Ústí nad Labem

svěřeno nezletilé dítě do výchovy žalobkyně, která se tak stala hlavním

vychovatelem a vykonavatelem rodičovských práv jejího nezletilého syna. K tomu judikatura uvádí, že význam řízení pro poškozeného je možné určitým

zobecňujícím postupem kvalifikovat pro jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to

podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení

dotýká. Mezi ně řadí mimo jiné též rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve

věcech péče o nezletilé a věci výživného). Při této úvaze hraje roli to, o jaká

práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či

povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko

obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné

podstaty zkoumaných řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Ve světle uvedeného odvolací soud dovodil nižší význam namítaného řízení pro

žalobkyni, týkajícího se rodinněprávních vztahů, oproti závěru judikatury,

která řadí řízení, jejichž předmětem jsou rodinněprávní vztahy mezi řízení,

jejichž význam pro poškozeného je zpravidla vyšší. Z takového závěru však

neplyne, že by z hlediska hodnocení tohoto kriteria odvolacím soudem byla újma

způsobená poškozené jen zanedbatelná, že by tak bylo možné výjimečně uvažovat o

jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Kritérium složitosti řízení ohledně dovoláním uplatněné právní otázky, zda a do

jaké míry snižuje přítomnost mezinárodního prvku odpovědnost státu za

nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud ve své judikatuře již řešil (viz např. rozsudky ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 20. října 2010,

sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 27. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010). Byl přijat názor, že pro závěr o složitosti věci – pokud se jednalo o věc se

zapojením mezinárodního prvku – je podstatné např. to, zda je třeba provádět

dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, zda šlo o věc skutkově složitou v

závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného

jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti České republice ze

dne 7. ledna 2003, č. 41486/98, § 60, či požadavek více osob na vydání většího

množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba

rozhodnout zvlášť - viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice

ze dne 22. července. 2003, č. 48568/99 § 64), zda šlo o věc složitou z hlediska

důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze

(např. nutnost zadání znaleckého posudku - viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková

proti České republice ze dne 21. prosince 2004, č. 71551/01, § 39) či jejich

obtížné dosažitelnosti (např.

u svědků neznámého pobytu, po kterých je třeba

pátrat nebo historických či technických dokumentů - viz rozsudek ESLP ve věci

Vojáčková proti České republice ze dne 4. dubna 2006, č. 15741/02, § 25). V této souvislosti odvolací uzavřel, že „Závěr soudu I. stupně, dle něhož

celková délka v obou dalších žalobkyní vyvolaných řízeních byla sice

nepřiměřená, avšak s ohledem na popsané mimořádné mezinárodní okolnosti sporu

je přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni (jako poškozenou matku v předmětných

opatrovnických řízeních) konstatování porušení práva na přiměřenou délku

řízení, zcela správný“. Za okolnosti přítomnosti mezinárodního prvku, které

měly značně komplikovat postup v namítaném řízení, soud prvního stupně

považoval (poté, co se otec odstěhoval do Běloruska) nutnost doručování

veškerých písemností otci nezletilého prostřednictvím příslušného orgánu v

Bělorusku, nutnost pořízení úředního překladu každé doručované písemnosti otci

na základě ustanovení tlumočníka, skutečnost, že otec nezletilého opakovaně

odmítal přijetí soudních písemností v místě svého bydliště. Citovaný závěr odvolacího soudu, že pro „mimořádné mezinárodní okolnosti sporu

je přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni konstatování porušení práva na

přiměřenou délku řízení“, z pohledu shora uvedených závěrů dovolacího soudu

neobstojí. V daném případě konstatované mimořádné okolnosti týkající se

mezinárodního prvku v namítaném řízení nemohly samy o sobě vést k závěru, že

přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni je konstatování porušení práva na

přiměřenou délku řízení, nýbrž pouze k závěru o snížení základní částky

peněžitého zadostiučinění. Z uvedeného je zřejmé, že ve smyslu shora citované judikatury se odvolacímu

soudu nepodařilo vyvrátit domněnku v tom směru, že namítaným řízením byla

způsobena žalobkyni imateriální újma, za kterou jí náleží odpovídající

odškodnění v penězích ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. To znamená, že by újma

způsobená poškozené byla zanedbatelná nebo tak nepatrná, že by bylo možné

výjimečně uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska

uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší

soud proto napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud v souladu s příslušnou právní úpravou platnou v

rozhodné době hodnověrně objasní otázku příčinné souvislosti namítaného řízení

s žalobkyní tvrzenou újmou, a dospěje-li k závěru o existenci této příčinné

souvislosti, znovu zhodnotí kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a

poté rozhodne o náhradě škody, přičemž bude vycházet ze shora citované

judikatury dovolacího soudu

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.