30 Cdo 242/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce P. T., právně
zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně,
náměstí Republiky 108, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 152 250 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 25 C 71/2014,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 64 Co 178/2015-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 64 Co 178/2015-93,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví
uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 140/2006 (dále jen „posuzované
řízení“). Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované
řízení bylo zahájeno dne 19. 10. 2005, přičemž v řízení se žalobce domáhal
zaplacení pojistného plnění ve výši 76 669,50 Kč. Následně se soud prvního
stupně zabýval průběhem posuzovaného řízení. Mimo jiné uvedl, že řízení bylo
dvakrát přerušeno k žádosti obou účastníků a že žalobce v řízení urgoval
nařízení jednání. Žalobce byl vyzýván k zaplacení soudního poplatku a k
doplnění žaloby. V řízení byl vyslýchán svědek prostřednictvím dožádání. Byl
zpracován znalecký posudek, jenž byl doplňován. Znalec byl ustanovován k
posouzení otázky, zda poškození vozidla se stalo tím způsobem, jak je tvrzeno v
žalobě, přičemž znalec toto zcela vyvrátil. Řízení probíhalo na dvou stupních
soudní soustavy a skončilo právní mocí rozsudku odvolacího soudu dne 3. 1. 2014. Odvolací soud žalobu zcela zamítl s odůvodněním, že k poškození vozidla
nedošlo tak, jak je tvrzeno v žalobě. Žalobce byl dvakrát stíhán pro dílčí
útoky pokračujícího trestného činu pojistného podvodu. V jednom řízení byl
žalobce obžaloby zproštěn a druhé řízení ke dni rozhodování soudu prvního
stupně nebylo skončeno. Žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalovaná učinila nesporným, že
v posuzovaném řízení trvajícím 8 let a 2,5 měsíce došlo k nesprávnému úřednímu
postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce tohoto řízení. Soud se tudíž zabýval
otázkou přiměřeného zadostiučinění, přičemž dospěl k závěru, že dostatečnou
formou zadostiučinění je žalovanou učiněné konstatování porušení práva. Tento
svůj závěr odůvodnil tím, že v posuzovaném řízení bylo prokázáno, že poškození
vozidla tvrzené v žalobě v uvedeném rozsahu nevzniklo z nehody, resp. z
nehodového děje popsaného v žalobě. Žalobce již od počátku věděl, nebo při
náležité pečlivosti měl vědět, že jeho žaloba nemůže být úspěšná. Z toho důvodu
posuzované řízení bylo pro žalobce zcela nevýznamné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
se závěrem o přiměřené formě zadostiučinění. Přisvědčil však žalobci, že
posuzované řízení mělo pro něj standardní význam, neboť z hlediska posuzování
újmy způsobené délkou řízení není rozhodující jeho výsledek. Řízení samotné
zhodnotil jako řízení složitější a za jeho přiměřenou délku vyměřil období 6
let. Podle odvolacího soudu se však podstatnou měrou na skutečnosti, že řízení
trvalo o více než dva roky déle podílel svým chováním žalobce (soudní poplatky
ze žaloby a z odvolání zaplatil až na výzvy soudu, byl vyzýván k doplnění
žaloby i odvolání a řízení bylo k návrhu účastníků dvakrát přerušeno).
V součtu
tak řízení po dobu 8 měsíců neběželo, což nelze přičítat k tíži žalované. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení jinak,
než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská
práva. (1) Dovolatel konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009. Namítá, že odvolací soud se neřídil tzv. silnou vyvratitelnou domněnkou vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřené
délky řízení. Argumentace v tom směru, že dovolatel svým jednáním přispěl k
délce řízení (v době cca 8 měsíců) nemůže v kontextu celkové doby řízení
obstát. V řízení nedocházelo jen k několika opakovaným dílčím průtahům na
straně soudu, ale i k překročení termínů pro vypracování znaleckého posudku a
jeho doplňků, kdy tyto průtahy je třeba přičíst státu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012. (2) Dovolatel
dále napadá závěr odvolacího soudu, že přiměřená délka řízení by v daném
případě byla 6 let. Přiměřenost délky řízení nelze paušalizovat. V obdobných
typech sporů nelze dospět k závěru, že délka řízení v trvání 6 let je
přiměřená. (3) Dovolatel rovněž považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu,
dle nějž je přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva i za
situace, kdy řízení mělo pro dovolatele standardní význam. Význam řízení pro
dovolatele je nejdůležitějším kritériem pro určení přiměřeného zadostiučinění
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012),
přičemž konstatování porušení práva je odpovídajícím způsobem zadostiučinění
jen tehdy, lze-li poškozeným utrpěnou újmu považovat za nepatrnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2036/2012). V
případě dovolatele pak nejde o extrémní případ, jako je např. uvedený ve
stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“). (4) Odvolací soud řádně neodůvodnil, proč dospěl k závěru,
že předmětné řízení bylo poměrně složité (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2760/2012). Dovolatel navrhuje, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolací soud předně uvádí, že dovolatel se v dovolání otázkou přípustnosti
zabývá pouze obecně, když přípustnost vymezuje tak, že otázka poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena odchylně od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu.
Dále dovolatel vymezuje další konkrétní otázky, aniž by se u
každé z nich samostatně zabýval splněním předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom ve své judikatuře opakovaně uvádí, že vymezení, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést
pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění
účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti
dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu
nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl
se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě pak dovolatel ve vztahu k otázkám č. 1, č. 3 a č. 4
odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud měl
odchýlit. Na posouzení těchto otázek tak lze vztáhnout dovolatelem obecně
vymezenou přípustnost dovolání. V případě druhé otázky však dovolatel na žádnou
judikaturu Nejvyššího soudu neodkazuje, tudíž ve vztahu k této otázce z
dovolání není seznatelné, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti. Dovolání tak v této části trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím
řízení pokračovat.
Na vyřešení první dovolatelem vymezené otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně
dlouhé, přičemž přiměřeným zadostiučiněním shledaly konstatování porušení
práva. Jelikož porušení práva konstatovala již žalovaná před zahájením řízení,
žalobu zamítly. Z uvedeného plyne, že soudy nižších stupňů vycházely z
vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky
posuzovaného řízení. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by ani konstatováno
porušení práva. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že konstatování
porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. Stanovisko, zejm. jeho část V., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Ani čtvrtá dovolatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší
soud v dovolatelem namítaném usnesení ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2760/2012, uvedl: „Soudy by proto při posuzování kriteria složitosti řízení (§
31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného
zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z
důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy.“ Uvedený závěr se
tak týká odůvodnění přiměřené výše finančního zadostiučinění. V této věci však
soudy nižších stupňů dovolateli zadostiučinění v penězích nepřiznaly, a proto
ani neodůvodnily její procentuální snížení dle jednotlivých aspektů složitosti
řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud
složitost řízení spatřoval jednak v počtu instancí, jednak v tom, že byl
vypracováván znalecký posudek, a také v tom, že bylo nutné provést výslech
svědka prostřednictvím dožádání. Odvolací soud se tudíž neodchýlil od
dovolatelem namítaného rozhodnutí, když závěry tohoto rozhodnutí na nyní
posuzovanou věc nedopadají. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení třetí dovolatelem vymezené
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu. Dovolací soud předesílá, že přiznanou formou zadostiučinění se zabývá až tehdy,
byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdější předpisů
(dále jen „OdpŠk“) na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl:
„Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/
OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro
stanovení formy a případné výše odškodnění (část IV. písm. d/ Stanoviska).
Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu
spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je
význam předmětu řízení pro poškozeného.“
Ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva
Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl: „Evropský soud jen zcela výjimečně
nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě
přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen
za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný).“ Dále uvedl: „Případy, kdy postačí konstatování porušení
práva, je možno vysledovat právě v judikatuře Evropského soudu - ve věci
Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001,
stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin proti Lucembursku (rozsudek senátu
čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98, kde ‚Soud připouští, že
stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů v průběhu
rozvodového řízení. Připomíná však, že délka tohoto řízení byla v
nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek je
Soud názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude
dostatečně napravena samotným konstatováním porušení.‘)“
Z uvedeného tak je zřejmé, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má
konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění své místo v
případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka
řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. V této věci odvolací soud vycházel ze standardního významu řízení pro
dovolatele. Úvahu o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení
práva odvolací soud založil na posouzení kritéria jednání poškozeného, jež si
vyžádalo prodloužení posuzovaného řízení o cca 8 měsíců. Z pohledu celkové
délky řízení přesahující 8 let však nelze dojít k závěru, že by nepřiměřená
délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena právě jednáním poškozeného,
když toto si vyžádalo prodloužení řízení „pouze“ o cca 8 měsíců. Vzhledem k právě uvedenému tak dovolací soud přiznané zadostiučinění ve formě
konstatování porušení práva, jež odvolacím soudem bylo založeno na posouzení
kritéria jednání poškozeného, považuje za zcela zjevně nepřiměřené. K takovému
závěru by odvolací soud ospravedlňovala úvaha o uplatnění „podvodné“ žaloby
(srov. názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, byť ohledně uplatnění zjevně nedůvodné žaloby), takový důvod
však odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.