30 Cdo 3007/2010

30 Cdo 3007/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobkyň: a) J. H. a b) M. H., obě zastoupené Mgr. Petrem Hegarem,

obecným zmocněncem, bytem v Ostravě – Zábřehu, Horymírova 2972/30, proti

žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1,

Staroměstské nám. 932/6, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem

v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 172/2007, o dovolání žalované

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 55 Co 405/2009

– 124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované

povinnost zaplatit každé žalobkyni částku 315.900,- Kč (výrok I., II.), zamítl

žalobu co do částky 684.100,- Kč (výrok III., IV.), a žádnému z účastníků

nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhaly přiměřeného

zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem státu

ve správním řízení o odstranění nepovolené stavby terénních úprav.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu věci, že v letech 1980-1986 byly

v obci V. realizovány dvě nepovolené stavby, a to zatrubnění místní vodoteče a

terénní úpravy spočívající v provedení závozu strže zeminou. Dne 24. 9. 1986

podaly žalobkyně podnět ONV v N. J. k zaujetí stanoviska k uvedeným nepovoleným

stavbám, dne 12. 2. 1987 bylo ONV v N. J. svoláno ústní jednání na 20. 2. 1987

spojené s místním šetřením ve věci „zatrubnění potoka v obci V.“. Správní

řízení o odstranění nepovolených terénních úprav bylo zahájeno Městským úřadem

v K. dne 8. 6. 1995, přičemž od 1. 1. 1996 byl příslušný k řízení Stavební úřad

v B.. Podáním ze dne 11. 6. 2004 navrhly žalobkyně u Krajského úřadu

Moravskoslezského kraje opatření proti nečinnosti stavebního úřadu, který

nařídil Městskému úřadu v B. zahájit projednání věci z úřední moci. Dne 24. 9.

2004 stavební úřad řízení přerušil do doby, než bude rozhodnuto ve věci

odstranění stavby vodohospodářského díla – Jednotná kanalizace obce V., která

má přímou souvislost s odstraněním nepovolených terénních úprav, rozhodnutí o

přerušení řízení však bylo na základě podnětu žalobkyň rozhodnutím Krajského

úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 1. 2005 zrušeno. Dne 4. 1. 2007

Stavební úřad v B. správní řízení zastavil, což bylo potvrzeno rozhodnutím KÚ

Moravskoslezského kraje ze dne 28. 6. 2007. Proti tomuto rozhodnutí podaly

žalobkyně dne 20. 7. 2007 žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem

ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 Ca 246/2007-50, rozhodnutí KÚ Moravskoslezského

kraje zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba se vypořádat s

namítanou hloubkou strže a vyjasnit otázku, zda se jednalo jen o obsyp a

vyrovnání terénu v souvislosti se stavbou daného vodohospodářského díla, nebo

zda se jednalo již o terénní úpravy vyžadující stavební povolení. Délkou správních řízení o odstranění nepovolených staveb a terénních úprav se

zabýval veřejný ochránce práv, žalobkyně podaly též stížnost k Evropskému soudu

pro lidská práva, který je sdělením ze dne 22. 1. 2007 požádal o vyčerpání

vnitrostátních prostředků nápravy. Nároku žalobkyní nebylo ze strany žalované v

rámci předběžného projednání věci vyhověno. Žalobkyně uplatnily kromě tohoto

nároku i nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu u Ministerstva

zemědělství, která jim měla vzniknout v důsledku druhého správního řízení o

nepovolené stavbě jednotné kanalizace obce V. Tento nárok je projednáván u

Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 270/2007. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k

závěru, že délka správního řízení, které nebylo ani po více než dvaceti letech

pravomocně skončeno, je zcela alarmující a je jednoznačně důsledkem nečinnosti

příslušných správních orgánů. Žalobkyně průtahy v řízení nezapříčinily, naopak

se aktivně podílely na tom, aby řízení bylo ukončeno v přiměřené lhůtě. Nemajetkovou újmu, která žalobkyním v důsledku dosud neskončeného správního

řízení vznikla, je třeba nahradit finančním zadostiučiněním. Soud prvního

stupně vyšel ze základní částky 19.500,- Kč za rok, kterou zvýšil o 25 % s

ohledem na chování žalobkyní během řízení a o 20 % s ohledem na význam předmětu

řízení pro žalobkyně, částku naopak snížil o 10 % proto, že řízení probíhalo na

více stupních, čímž dospěl k částce 26.325,- Kč za rok, což činí za 12 let

řízení (od roku 1995 do data podání žaloby) částku 315.900,- Kč. Soud se

neztotožnil s námitkou žalované, že nepovolené terénní úpravy jsou součástí

vodohospodářského díla zatrubnění potoka, přičemž ústředním orgánem státní

správy v působnosti vodoprávních orgánů je Ministerstvo zemědělství. Správní

orgány tuto otázku povahy stavebního řízení ani po dvaceti letech nevyřešily,

podstatná je však skutečnost, že od počátku byla a jsou vedena dvě správní

řízení, jež se negativně dotkla práv žalobkyní, a v obou těchto správních

řízení bylo rozhodováno jinými správními orgány. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 55 Co 405/2009 – 124,

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve všech napadených výrocích I., II. a

V. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na jehož

odůvodnění pro stručnost odkázal.

Odvolací soud pouze doplnil, že správní

řízení bylo vedeno před stavebním úřadem spadajícím pod Ministerstvo pro místní

rozvoj a je tedy bez jakýchkoli pochybností, že za žalovaný stát jedná

Ministerstvo pro místní rozvoj. Vznik nemajetkové újmy byl žalobkyněmi

dostatečně tvrzen v doplnění žaloby na č. l. 36 spisu a byl prokázán i posudky

znalců Ing. P. a doc. Ing. G., CSc. o negativním vlivu nepovolené stavby na

nemovitosti ve vlastnictví žalobkyní. Odvolací soud měl za prokázanou též

příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a

vznikem nemajetkové újmy. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka má za

to, že dovolací soud se dosud nezabýval otázkou sporu o „pasivní legitimaci“

mezi ústředními orgány státní správy ve věcech odpovědnosti státu za

nemajetkovou újmu a rovněž nebyla řešena otázka rozsahu povinnosti žalobce

prokazovat vznik nemajetkové újmy a příčinné souvislosti mezi jejím vznikem a

nesprávným úředním postupem ve správním řízení. Jako dovolací důvody uvádí

nesprávné právní posouzení věci a současně vady, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná předně namítla, že není „pasivně

legitimovaným subjektem“, když o povaze správního řízení dosud nebylo

rozhodnuto. Poukázala na některá správní rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že

nepovolená stavba terénních úprav byla součástí vodohospodářského díla stavby

Jednotná kanalizace obce V. a nemůže tak být posuzována jako samostatný

stavební objekt. Správním úřadem příslušným k vedení řízení o odstranění stavby

nemohl být obecný stavební úřad, ale úřad vodohospodářský, který je svou věcnou

působností podřízen Ministerstvu zemědělství. Dovolatelka spatřuje vadu řízení,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v tom, že soudy

jednaly s Ministerstvem pro místní rozvoj, které svou věcnou působnost

popíralo. Obecné stavební úřady tedy nebyly oprávněny k tomu vydat žalobkyněmi

požadované rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby a tudíž se nemohly

dopustit ani nesprávného úředního postupu. Dovolatelka dále namítla, že žalobkyním se nepodařilo prokázat příčinnou

souvislost mezi postupem obecných stavebních úřadů a vznikem nemajetkové újmy. Soud dle dovolatelky nedostatečně zdůvodnil, jak byla nemajetková újmy

žalobkyněmi prokázána, přičemž z rozsudku není zřejmé, z jakých podkladů

vycházel při zjišťování, zda nemajetková újma vznikla či nikoli. Za chybný

považuje rovněž postup odvolacího soudu, který v této souvislosti poukázal na

znalecké posudky z oboru stavitelství. Tyto znalecké posudky však nejsou sto

odpovědět na otázku, jaký byl rozsah nepříznivých následků zdlouhavosti řízení

před správním orgánem. Vznik a intenzitu nemajetkové újmy mohl prokázat pouze

znalecký posudek z oboru psychologie nebo psychiatrie, žalobkyněmi předložené

znalecké posudky mohly prokázat maximálně vznik škody na hmotném majetku,

jejichž náhradu však žalobkyně nepožadovaly. K otázce vzniku nemajetkové újmy

dovolatelka dále poukázala na judikát Ústavního soudu III. ÚS 712/06 ze dne 27. 9. 2007. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem, že nemajetkovou újmu není

nutno v případě nepřiměřené délky řízení prokazovat, neboť ve smyslu § 133 o. s. ř. by vyvratitelná domněnka musela být obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb. Zákon č. 82/1998 Sb. ani občanský zákoník však vyvratitelnou domněnku v

souvislosti s nemajetkovou újmou neupravuje. Na závěr dovolatelka namítla, že stanovená výše peněžního zadostiučinění nemá

oporu v právních předpisech České republiky, neboť v rozhodnutích popsaný

mechanický přepočet nezohledňuje specifika správního řízení ani skutečné

personální či materiální možnosti správních orgánů. Dovolatelka navrhla zrušit

rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že provedené terénní úpravy nebyly

vodohospodářským dílem, a to s odkazem na vyjádření zástupce Ministerstva

zemědělství ze dne 22. 4. 2008.

Žalovanou stranou namítaná skutečnost, že

obecné stavební úřady nemohly danou věc vůbec rozhodovat, není pro zhodnocení

„pasivní legitimace“ žalované relevantní, podstatné je, že správní řízení bylo

obecným stavebním úřadem zahájeno a vedeno a v jeho rámci se správní orgán

dopustil nesprávného úředního postupu v podobě nečinnosti a celkové nepřiměřené

délce řízení, které bylo zahájeno v roce 1995 a do dnešního dne nebylo

pravomocně ukončeno. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tím, že by neprokázaly

příčinnou souvislost mezi postupem obecných stavebních úřadů a vznikem

nemajetkové újmy. Žalobkyně s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro

lidská práva uvedly, že žijí ve značné nejistotě a obavách o výsledek

předmětného správního řízení, což dokazují předložené znalecké posudky i zpráva

veřejného ochránce práv ze dne 26. 1. 2007. Požadavek na pořízení znaleckého

posudku z oboru psychologie nebo psychiatrie k posouzení nemajetkové újmy

považují za zcela absurdní. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání

žalované jako bezdůvodné zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále

jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou

podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního

stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom

není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v

rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro

rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska

rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní

otázku, kterou dosud neřešil, popř.

právní otázku řešenou rozdílně soudy

nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo

otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího

soudu dosaženo. Dovolání žalované není přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v dovolání vymezené otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího

soudu vyřešeny, a to shodně s právním názorem vyjádřeným v této věci soudy

nižších stupňů. V posuzované věci se předně nejedná o spor o pasivní legitimaci mezi ústředními

orgány státní správy, neboť pasivně věcně legitimovaným subjektem je stát,

který svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském

soudním řízení prostřednictvím příslušné organizační složky. Příslušnou

organizační složku státu ve věcech náhrady škody či nemajetkové újmy způsobené

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem určuje § 6 zákona č. 82/1998 Sb.,

o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), přičemž

podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk je příslušným ten ústřední správní

úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, ve kterém došlo ke

škodě či nemajetkové újmě. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.,

o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České

republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo pro místní rozvoj

ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky, politiky

bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů a nebytových

prostor, územního plánování a stavebního řádu, vyvlastnění, investiční

politiky, cestovního ruchu a pohřebnictví. K nemajetkové újmě žalobkyní došlo

ve správním řízení vedeném v I. stupni odborem výstavby Městského úřadu v B. a

ve II. stupni u odboru územního plánování a stavebního řádu a památkové péče

Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jedná se tedy bez jakýchkoli

pochybností o odvětví státní správy, jež náleží do působnosti Ministerstva pro

místní rozvoj. Otázka, zda řízení o odstranění stavby mělo být vedeno u

vodohospodářských úřadů, není pro posouzení odpovědnosti státu za nepřiměřenou

délku uskutečněného správního řízení významná, neboť je nepochybné, že k

nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk ze strany stavebních

úřadů došlo. I pokud by ve věci jednal věcně nepříslušný úřad, nevylučovala by

tato okolnost odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou při

výkonu státní moci. Řešení dovolatelkou předložené otázky, která organizační

složka jedná jménem státu ve sporech o náhradu škody či nemajetkové újmy

způsobené při výkonu veřejné moci, vyplývá přímo ze zákona. O vadu řízení,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se mohlo jednat

tehdy, pokud by soud jednal s nesprávnou organizační složkou státu, což se v

posuzované věci nestalo. Tato otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, uvedl, že při posuzování

předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním

věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno

postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s

judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1

Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo

1614/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná

veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V českém právu se sice podle zakotvení práva na průběh řízení v přiměřené lhůtě

do zákona jedná především o řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy

způsobené nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno právo na

účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního

ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“), podle

kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí

mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení

dopustily osoby při plnění úředních povinností. Přiměřenost délky soudního řízení (i jiných řízení vedených orgány státu či

územních samosprávných celků) je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho

ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy

nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i

právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy

České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci

přednost před zákonem (jedná se zvláště o čl. 6 odst. 1 větu první Úmluvy). Jelikož zákonodárce otázku vzniku nemajetkové újmy v zákoně č. 82/1998 Sb. žádným způsobem neupravil (zákon se zaměřuje až na samotné uplatnění nároku,

jeho promlčení a otázku zadostiučinění) jsou to právě obecné soudy, jejichž

úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy ČR) a základních práv (čl. 4

Ústavy ČR) jednotlivce – v tomto konkrétním případě poškozeného na projednání

věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod). Interpretace zákona č. 82/1998 Sb. musí být konformní s ústavním pořádkem, do

něho patří i Úmluva (v interpretaci podávané ESLP). Nejvyšší soud proto shodně s Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská

práva dospěl k závěru, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě,

které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk,

samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena

dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění

ve smyslu § 31a odst. 1 tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010,

sp. zn. II.

ÚS 862/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz/ a rozsudek velkého

senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella

proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, dostupný v českém jazyce na www

stánkách Ministerstva spravedlnosti

http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&h=1&q=apicella). Uvedené

však neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu – jako předpoklad

jeho nároku - vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec

tvrdit. Ze strany žalobce je vyžadováno, aby v žalobě poměrem vylíčení

rozhodujících skutečností a toho, čeho se domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.)

alespoň povšechně vysvětlil motivaci k uplatňování nároku (srov. Stanovisko

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011). Z uvedeného dále plyne, že je

nutno vždy na poškozeném žalobci požadovat tvrzení, v důsledku čeho mu byla

tvrzená a identifikovaná nemajetková újma způsobena. Vysvětlením následku

(újmy) a jevových souvislostí jeho příčiny ostatně žalobce naplňuje i svoji

povinnost tvrdit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a

vznikem nemajetkové újmy. Nemajetková újma spočívající zejména ve stavu

nejistoty ohledně výsledku řízení je psychickou kategorií, jejíž hloubka a

rozsah jsou co by rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, a proto se v

určitém základním rozsahu předpokládají. Žalobce proto nemusí prokazovat

psychologickými či psychiatrickými posudky, že u něj došlo k psychické újmě v

důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Takové důkazní prostředky by mohl

navrhnout v případě, že by tvrdil újmu závažnějšího rozsahu, jinými slovy

tvrdil by něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je

tedy třeba aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi

tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus)

byly postaveny najisto. Soudy proto postupovaly správně, pokud vyšly z judikaturou dovozené

vyvratitelné domněnky či předpokladu, že nepřiměřená délka řízení znamená pro

stěžovatele morální (nemajetkovou) újmu. Žalovanému státu se naopak tuto

domněnku vyvrátit nepodařilo, a tuto skutečnost nelze napravovat v dovolacím

řízení, neboť v případě dovolání uplatněného na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním

způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 712/2006, neboť v dané věci se jednalo o nárok na

náhradu škody a nemajetkové újmy se stěžovatelka začala domáhat až v rámci

řízení o ústavní stížnosti. Otázka vzniku nemajetkové újmy a příčinné

souvislosti nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť tato již

byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

K otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně

konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je

především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu

odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje

právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk,

přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci

tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Pouhý

nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá

přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení

přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže

pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení

by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, nebo též

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, 30 Cdo sp. zn. 1215/2009). Důvodnou nelze shledat ani námitku dovolatelky spočívající v tvrzení, že

výpočet výše zadostiučinění neodpovídá specifikům správního řízení či skutečné

personální a materiální možnosti správních orgánů, neboť stát je povinen

zorganizovat si svůj soudní i správní systém takovým způsobem, aby mohl dostát

závazku projednat věc v rozumném čase. Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla

řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalované jako

nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, ve

spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo

odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyním v tomto

řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2011

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu