30 Cdo 2760/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce M. L., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v
Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 233/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, č. j. 25 Co
551/2011-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 8. 2011, č. j. 19 C 233/2009-43,
uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 63.000,- Kč s přísl., co do
částky 637.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl, a uložil žalované zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil zamítavý výrok soudu
prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ještě 9.185,- Kč s
přísl., ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 700.000,- Kč s přísl. z titulu náhrady
nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 89/97 (dále jen
„posuzované řízení“), jehož předmětem byl spor o náhradu škody proti státu, jež
měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí v trestním řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Žalobce jako jeden ze dvou žalobců podal dne 26. 5. 1997 žalobu k Obvodnímu
soudu pro Prahu 2, kterou se domáhal náhrady škody způsobené nezákonným
trestním stíháním ve výši 4,890.243,30 Kč s přísl. Na prvním jednání ve věci
dne 22. 9. 1997 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání
žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11.
5. 1998 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Po odstranění vad žaloby,
výslechu účastníků, opakovaném odročení jednání z různých důvodů, připuštění
změny žaloby (14. 12. 2000), vyloučení nároku žalobce k samostatnému projednání
(3. 4. 2001), byl dne 18. 5. 2001 vyhlášen mezitímní a částečný rozsudek,
kterým byla žaloba co do částky 80.984,- Kč s přísl. zamítnuta a v ostatních
požadovaných nárocích bylo vysloveno, že je žaloba co do základu po právu.
Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 4. 2001. Následovala další jednání, na
kterých byly prováděny důkazy (30. 5. 2002, 4. 3. 2003, 14. 6. 2004 a 18. 6.
2004). Dne 18. 6. 2004 byl vyhlášen částečný rozsudek, kterým bylo žalobci
vyhověno co do částky 115.071,40 Kč s přísl. K odvolání žalované byl tento
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 5.
2005. Dne 22. 11. 2005 byl usnesením ustanoven znalec z oboru ekonomika,
znalecký posudek byl doručen soudu v březnu 2006, usnesením ze dne 29. 5. 2006
bylo uloženo znalci doplnění znaleckého posudku, dne 2. 10. 2006 byl proveden
výslech znalce, 28. 2. 2007 bylo uloženo opětovně doplnit znalecký posudek, a
dodatek ke znaleckému posudku byl soudu předložen v dubnu 2007. Dne 15. 1. 2008
byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobci co do zbytku
nároku vyhověno. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 11.
2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a soudu
prvního stupně věc vrátil k rozhodnutí o nákladech řízení. Proti usnesení o
nákladech řízení podal žalobce odvolání a proti rozsudku odvolacího soudu
dovolání.
Odvolací soud určil celkovou délku řízení od doručení žaloby soudu dne 26. 5.
1997 do svého jednání, neboť dosud nebylo v posuzované věci skončeno řízení
před Ústavním soudem. Vyšel z celkové délky řízení 14 let a 9 měsíců, za kterou
by žalobci náleželo přiměřené zadostiučinění ve výši 206.250,- Kč. Odvolací
soud dále považoval za vhodné základní částku upravit s ohledem na kritéria §
31a zákona č. 82/1998 Sb. Dle odvolacího soudu nešlo typově o řízení, které by
mělo pro žalobce mimořádný význam, řízení probíhalo na 4 stupních soudní
soustavy, proto snížil odvolací soud základní částku o 40 %, z důvodu
složitosti věci byla částka snížena o 20 % (nešlo o věc banální, nýbrž do
určité míry složitou), a z důvodu, že se žalobce svým postupem do určité míry
na délce řízení podílel o 5 % (odstraňování nedostatků žaloby, změny žaloby,
odročování jednání, změna zastoupení). Za přiměřené zadostiučinění proto
považoval částku ve výši 72.185,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl
jako nepřípustné.
Za otázky zásadního právního významu dovolatel označil následující:
1. Zda je třeba při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy přihlédnout ke
zjevným průtahům v samotném řízení o náhradu nemajetkové újmy. Dle dovolatele
soud prvního stupně v kompenzačním řízení bez zjevné příčiny nařídil ústní
jednání, na kterém žalobce trval, až za rok a půl od okamžiku, kdy se žalobce
vyjádřil k vyjádření žalované k žalobě. Do celkové délky řízení by proto měla
být připočtena i délka kompenzačního řízení, nebo by měla být přiznaná náhrada
přiměřeně zvýšena.
2. Zda lze při posouzení podmínek, které opravňují ke snížení náhrady
nemajetkové újmy samostatně započítat vliv okolnosti složitosti řízení a
okolnosti využití více stupňů soudní soustavy. Dovolatel nesouhlasí se snížením
zadostiučinění o 40 % z důvodu, že řízení probíhalo na 4 stupních soudní
soustavy, neboť toto hledisko mělo být zohledněno v otázce posouzení složitosti
řízení. Podstatná většina řízení (11 let a 10 měsíců) proběhla pouze před dvěma
stupni soudní soustavy. K zásadnímu prodloužení řízení došlo podle názoru
dovolatele z důvodu chybného, překvapivého a rozporného postupu soudů, tato
okolnost měla být zohledněna v rámci kriteria postupu orgánů veřejné moci během
řízení, a měla vést naopak ke zvýšení částky přisouzené žalobci.
3. Zda lze běžné procesní úkony účastníka řízení považovat za jednání, kterým
přispěl k průtahům v řízení ve smyslu ust. § 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb. Snížení o 5 % z důvodu, že žalobce svými procesními kroky přispěl k
průtahům v řízení, nepovažuje dovolatel za správné, neboť z jeho strany šlo o
zcela běžné a řádné procesní úkony, které řízení fakticky vůbec nezdržely. Dovolatel dále namítl, že složitost věci nebyla dána ani skutkově, ani jinými
faktickými okolnostmi případu, ani právní otázky nebyly po teoretické stránce
nijak složité a rozporné. Bylo sice uplatněno více nároků, podstatná většina z
nich však byla právně i fakticky téměř nesporná. Nebyl proto důvod pro snížení
základní částky o 20 %. K celkové délce řízení dovolatel uvedl, že měla být započítána i doba
předběžného projednání věci u žalované, u které uplatnil svoji žádost dne 11. 3. 1996. Posuzovaná doba řízení tak měla být o 14 měsíců delší. K významu
předmětu řízení dovolatel uvedl, že posuzované řízení velmi citelně, trvale a
dlouhodobě zasahuje do jeho rodinného života, a dohromady s trestním řízením se
žalobce s celým procesem potýká 21 let, což měly soudy vzít v úvahu. Přestože
je předmětem posuzovaného řízení peněžitý nárok na náhradu škody, je jeho
podstatou i morální satisfakce žalobce, který byl poškozen nepřiměřeně dlouhým
a chybným trestním stíháním, které způsobilo naprostou likvidaci jeho úspěšného
podnikání. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání žalobce proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy
povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho
součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak
nemůže být dána podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci
samé, a nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu není žalobce subjektivně
oprávněn podat dovolání, neboť v této části bylo jeho nároku vyhověno a jeho
zrušení by tedy nevedlo ke stavu pro žalobce příznivějšímu. Dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k
přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní
znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012
Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince
2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., který v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce, zda měla být do celkové délky řízení započítána i doba předběžného
projednání nároku u žalované, není dovolání přípustné, neboť vyřešení této
otázky by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně
sporu, což činí dovolání v tomto rozsahu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným. Požaduje-li žalobce odškodnění za újmu vzniklou nepřiměřenou
délkou řízení, sám svým žalobním návrhem určuje, za jaké časové období požaduje
odškodnění, a tímto jeho žalobním návrhem je soud vázán. Dovolatel v žalobě
jednoznačně uvedl, že žalobu na náhradu škody po státu podal dne 26. 5. 1997 a
řízení je stále v běhu. Skutečnost, že do celkové délky řízení je třeba
započítat i dobu, po kterou bylo o jeho žádosti jednáno s žalovanou mimosoudně,
a že tedy požaduje odškodnit i za 14 měsíců, jež předcházely podání žaloby k
soudu, žalobce uvedl až v odvolání, přestože byl při jednání soudu prvního
stupně řádně poučen podle § 118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. a podle § 119a
odst. 1 o. s. ř. O takto rozšířeném návrhu žalobce by proto bylo možné
rozhodnout jen na základě připuštění změny žaloby podle § 95 o. s. ř. Obdobně není dovolání přípustné ani v otázce, zda je třeba při posouzení nároku
na náhradu nemajetkové újmy přihlédnout ke zjevným průtahům v samotném řízení o
náhradu nemajetkové újmy, neboť i toto tvrzení uplatnil žalobce až poté, co
bylo řízení zkoncentrováno a žalobce byl řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř., nadto dovolatelem tvrzené skutečnosti nastaly před vyhlášením rozhodnutí
soudu prvního stupně a byly žalobci známy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, jež jsou veřejnosti
dostupné na www.nsoud.cz). Ani vyřešení této otázky by se proto nemohlo
projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což je zřejmé
i z toho, že odvolací soud se touto otázkou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval
a své rozhodnutí na jejím posouzení nezaložil. V otázce, zda lze běžné procesní úkony účastníka řízení považovat za jednání,
kterým přispěl k průtahům v řízení ve smyslu ust. § 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
OdpŠk), nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř., neboť odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud odůvodnil
snížení základní částky o 5 % tím, že soud musel reagovat na procesní kroky
žalobce, což si vyžádalo určitý čas, jako např. odstraňování nedostatků žaloby,
odročování jednání, změna zastoupení a změny žaloby. V hodnocení chování
poškozeného během řízení neshledal dovolací soud rozpor s judikaturou ani
názory zastávanými Nejvyšším soudem. Hovoří-li § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk o
„jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení“, nemá tím zjevně na
mysli průtahy ve smyslu nečinnosti soudu, neboť k té poškozený z povahy věci
přispět nemůže, ale nepřiměřenou délku řízení, ke které poškozený přispět může. Z obsahu spisu přitom nevyplývá tvrzení žalobce, že by mu odvolací soud přičetl
k tíži využití opravných prostředků. Dovolání nakonec není přípustné ani pro posouzení otázky, zda lze snížit
přiměřené zadostiučinění samostatně z důvodu složitosti řízení a samostatně z
důvodu využití více stupňů soudní soustavy, neboť tato otázka byla vyřešena v
části IV. Stanoviska. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak
počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě,
tedy složitost skutkovou, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci
je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky
přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k
prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jež je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto
při posuzování kriteria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) měly
řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu
složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na
více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že
délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o
dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné
posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v
řízení, je ospravedlnitelná. Není rozhodné, zda soudy formálně zařadí hodnocení
„více instancí“ do kritéria složitosti řízení, nebo zda je uvedou zcela
samostatně, v obou případech se po obsahové stránce jedná o hodnocení
složitosti řízení. Z odůvodnění odvolacího soudu zřetelně vyplývá, že se řídil návodem pro výpočet
odškodnění vypracovaným Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České
republiky před Evropským soudem pro lidská práva.
Odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu co do hodnocení jednotlivých důvodů složitosti věci není zcela
vyčerpávající, přesto nelze uzavřít, že by se odvolací soud odchýlil od názorů
vyjádřených ve Stanovisku a judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném
opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly
splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti
řízení, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Závěr odvolacího soudu o tom, že řízení bylo do určité míry složité, zjevně
mířil na skutkovou, právní, a procesní složitost věci, neboť „více stupňů
soudní soustavy“ zohlednil odvolací soud samostatně. O skutkové složitosti věci
svědčí to, že žalobce požadoval několik dílčích nároků (ušlý zisk po dobu vazby
následně změněn na ušlý zisk od propuštění z vazby do zastavení trestního
stíhání, náklady obhajoby, cestovné, náklady související s vydáním vozidla a
ušlé úroky ze zajištěné částky) k jejichž prokázání bylo třeba použít různé
důkazní prostředky, složitost právní spočívala ve výkladu podmínek odpovědnosti
státu za škodu, a o procesní složitosti řízení svědčí to, že o nároku žalobce
složeném z několika dílčích nároků bylo rozhodováno soudem prvního stupně ve
věci samé čtyřikrát a odvolacím soudem třikrát. Posuzované řízení pak bylo
vedeno na čtyřech stupních soudní soustavy, přestože podstatná většina řízení
proběhla na dvou stupních. Odvolacímu soudu lze vytknout toliko stručné
odůvodnění hodnocení kriteria složitosti řízení (při hodnocení „více stupňů
soudní soustavy“ je vhodné přihlédnout k tomu, jakou dobu si řízení před další
instancí skutečně vyžádalo) v zásadě však posoudil jednotlivá kriteria v
souladu se Stanoviskem. Dovolateli naopak nelze přisvědčit v námitce, že by
odvolací soud využil některé skutečnosti k duplicitnímu snížení základní částky
odškodnění. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.