30 Cdo 1649/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) M. Z., b) J. Z., c) M. Z. a d) A. Z., zastoupených Mgr. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 28/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 30 Co 318/2015-109, ve znění opravného
usnesení ze dne 26. 1. 2016, č. j. 30 Co 318/2015-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně a) se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 130 000 Kč s
příslušenstvím a každý z žalobců b), c) a d) částky 120 000 Kč s příslušenstvím
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v
souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5
ve věci sp. zn. 25 C 348/2003.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2015,
č. j. 48 C 28/2013, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku
21 000 Kč s příslušenstvím (výroky I, III, V a VII) a žalobu v části, v níž se
žalobkyně a) domáhala na žalované zaplacení částky 109 000 Kč s příslušenstvím
a každý z žalobců b), c) a d) částky 99 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výroky
II, IV, VI a VIII). Výrokem IX pak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti
žalované nahradit žalobcům náklady řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujících výrocích I, III, V a VII jen tak, že žalobu v části uplatněného
příslušenství z částky 21 000 Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v
těchto výrocích potvrdil (výrok I odvolacího soudu). V zamítajících výrocích
II, IV, VI a VIII odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 22 500 Kč s příslušenstvím,
jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil (výrok II
odvolacího soudu). Ve výrocích III a IV pak odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl v
zamítajících výrocích II, IV, VI a VIII potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolací soud předně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li
by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Otázka duplicitního zohlednění kritéria složitosti řízení nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., pokud odvolací soud posoudil
odděleně jak skutkovou složitost rozhodované věci, tak skutečnost, že řízení
probíhalo na třech stupních soudní soustavy (srov. stanovisko občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Pokud žalobci namítají, že odvolací soud do
hodnocení kritéria složitosti věci zahrnul otázku většího počtu osob na straně
žalobců v posuzovaném řízení, kterou zároveň zohlednil v rámci tzv. sdílení
újmy, neodpovídá uvedená námitka posouzení věci odvolacím soudem, jenž v rámci
kritéria složitosti věci hodnotil, že posuzované řízení bylo vedeno ohledně
nároků čtyř žalobců proti celkem sedmi žalovaným, což se na skutkové složitosti
posuzované věci bezesporu odrazilo.
Rovněž při řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobce se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže přihlédl k
tomu, že v řízení, ve kterém se jednalo o náhradu škody způsobené ublížením na
zdraví s následkem smrti, jsou „typovými aspekty“ zdraví, život a zajištění
výživy, přičemž v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka presumuje [srov. část IV d) stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné
pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014]. Související
otázka, zda z uvedeného důvodu měl odvolací soud zvýšit přiměřené
zadostiučinění o více než 10 % ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. - s ohledem na judikaturu dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3455/2016) - nezakládá. Ani při řešení otázky chování účastníků v posuzovaném řízení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže přihlédl k
tomu, že žalobci v žalobě vadně označili jednoho ze žalovaných, opakovaně
žádali o prodloužení lhůt k vyjádření a opakovaně rovněž navrhovali odročení
jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo
3799/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2491/2016). Rovněž tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Skutečnost, že odvolací soud nepřikročil ke zvýšení základní částky odškodnění
každého ze žalobců pro postup orgánů veřejné moci během řízení, rovněž
nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud se hodnocení
postupu soudů v posuzovaném řízení odrazilo již v jeho závěru o nepřiměřenosti
délky posuzovaného řízení. Tedy v případě bezvadného postupu soudu v
posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za
žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v
základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce
vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3411/2011). Ani tato otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, že odvolací
soud zohlednil počet osob na straně žalobců a posuzoval tak výši zadostiučinění
z hlediska sdílené újmy a společně sdílené nejistoty. Dovolací soud konstatuje,
že tento postup není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť jde o
sdílení újmy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky po jejich zemřelém manželu
a otci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
863/2015). Nejvyšší soud pak připomíná, že v případě více poškozených
nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní
stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených
odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit.
Zvláště
významné v této souvislosti může být, že žalobci vedli spor ve shodě jako
členové rodiny, tedy v „zájmovém souladu“, což je právě řešený případ (srov. část V Stanoviska). K námitce celkového snížení základní částky o 60 % Nejvyšší soud dodává, že jí
nemůže být přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založena, neboť z
judikatury dovolacího soudu plyne, že obecný závěr, podle kterého by snížení
nebo zvýšení základní částky nemělo přesahovat 50 %, se týká každého z
posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení
přesáhnout 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3995/2011). Nejvyšší soud tak ze shora uvedených důvodů uzavírá, že neshledal aplikaci
ustanovení § 31a OdpŠk provedenou odvolacím soudem na tento konkrétnímu případ
za zjevně nepřiměřenou, a dovolání proto odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.