30 Cdo 3455/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně J. Z., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 371/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č. j. 53 Co
294/2015-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 59 350 Kč s příslušenstvím jako náhrady
nemajetkové újmy, která ji měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 261/2007, v němž byla
žalována o vyklizení bytu (na shora uvedené adrese svého bydliště). Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který
žalobu v plném rozsahu zamítl a stanovil, že žádná z účastnic nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo-li
posuzované řízení, a to k návrhu nynější žalobkyně, přerušeno do skončení
řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 93/2007, v němž se
nynější žalobkyně domáhala určení, že je členkou bytového družstva a tedy i
nájemkyní předmětného bytu, je nutno újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou
délkou obou řízení vnímat jako újmu jedinou. Řízení sp. zn. 79 Cm 93/2007 bylo
zahájeno 5. 4. 2007 a trvalo 7 let a 1 měsíc. Řízení sp. zn. 25 C 261/2007 bylo
zahájeno 14. 5. 2007 a trvalo 6 let a 10 měsíců, přičemž obě řízení skončila
zastavením po uzavření dohody o narovnání. Celková délka řízení byla soudy
vyhodnocena jako nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), soudy vyšly ze základní
částky 15 000 Kč za jeden rok řízení (poloviny za první dva roky), od které
odečetly 7 % pro složitost sporu o určení členství v bytovém družstvu (samotné
dokazování bylo značně složité a rozsáhlé, neboť žalobkyně tvrdila důvody pro
vrácení daru) a přičetly 5 % pro význam obou řízení pro žalobkyni, která ve
vyšším věku chránila možnost svého bydlení. Soudy tak shledaly jako přiměřené
zadostiučinění částku 90 650 Kč, kterou žalovaná žalobkyni již dříve poskytla
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení
sp. zn. 79 Cm 93/2007. Rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích napadla žalobkyně, zastoupená
advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz
čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako
nepřípustné a dílem pro vady. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, na kterou již soudy poukázaly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz) a podle které probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních
řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich
je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu
utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu
jejich souběžného průběhu posuzovat jako jedinou újmu, nikoli jako újmu
násobenou počtem jednotlivých řízení. Od uvedené judikatury dovolací soud ani na základě podaného dovolání neshledává
důvod se odchylovat a její aplikaci na projednávanou věc považuje za zcela
přiléhavou za situace, kdy posuzované řízení o vyklizení bytu bylo přerušeno do
skončení řízení, v němž se žalovaná z řízení o vyklizení v procesním postavení
žalobkyně domáhala určení členství v bytovém družstvu a tím i svého nájemního
práva k předmětnému bytu. Celá doba posuzovaného řízení se navíc plně kryla s
dobou řízení, do jehož skončení byla přerušena, a úzká souvislost obou řízení
je navíc potvrzována jejich shodným výsledkem, když se na obě vztahovala
účastníky uzavřená dohoda o narovnání. Nejistota vyplývající pro nynější
žalobkyni z obou řízení byla prakticky totožná, neboť v každém případě šlo o
její užívací právo k témuž bytu, jehož prostřednictvím uspokojovala svou
bytovou potřebu. Poskytnutí dalšího odškodnění, byť by mělo podobu procentuálního navýšení, by
tak jednoznačně bylo duplicitní k odškodnění, které bylo již dříve poskytnuto
za druhé související řízení (srov. část III. bod 3. stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
58/2011). Na posouzení otázky, zda podíl účastníka na celkové délce řízení je možno
dovozovat z toho, že legitimně žádal o osvobození od soudních poplatků,
napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Soud prvního stupně
sice na chování nynější žalobkyně poukázal, avšak žádné závěry z hlediska výše
zadostiučinění soudy z této skutečnosti nečinily (výslednou částku
nekorigovaly). Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani nesouhlas žalobkyně s navýšením
zadostiučiněním z důvodu zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni
pouze o 5 % (kdy podle odvolacího soudu žalobkyně ve vyšším věku chránila
možnost svého bydlení). Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou
částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Zvýšení základní částky toliko o 5 % s přihlédnutím „k značnému významu řízení
pro žalobkyni, která ve vyšším věku chránila možnost svého bydlení“ (slovy
odvolacího soudu), se sice bez dalších souvislostí může jevit jako poměrně
mírné, nicméně závěr, že aplikace ustanovení § 31a OdpŠk je v konkrétním
případě zcela zjevně nepřiměřená, nelze učinit bez ohledu na zhodnocení i
ostatních kritérií podle citovaného ustanovení a zejména pak výslednou částku
zadostiučinění. V této souvislosti pak nelze přehlednout, že odvolací soud
posuzoval „zvýšení o 5 % kvůli významu (obou) řízení pro žalobkyni“ provedené
soudem prvního stupně „v poměru ke zvýšení (správně: snížení) hodnocení pro
složitost věci,” kdy pro složitost věci byla základní částka naopak snížena o 7
%. Při porovnání těchto dvou kritérií a v obou případech poměrně nízké
procentuální korekce tak nelze dospět k závěru, že je výsledná částka vzhledem
k aplikaci ustanovení § 31a OdpŠk zcela zjevně nepřiměřená. Naopak, jestliže by
soudy provedly korekci například o -20 % a +15 % nebo o -30 % a +20 %, nebylo
by jim možno sice v zásadě nic vytknout, nicméně výsledek řízení by pro
dovolatelku nebyl příznivější.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím
řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 1. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu