30 Cdo 1021/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.
ve věci žalobce P. K., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 200.000,-Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 116/2008, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, č.j. 20 Co 320/2009
– 124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, č.j. 20 Co 320/2009 – 124
se v rozsahu výroku měnícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3.
2009, č.j. 10 C 116/2008 – 83 ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci
částku 78.000,- Kč
a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a
řízení odvolacího zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č. j. 10 C 116/2008 -
83, přiznal žalobci částku 22.800,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, kterou
měl žalobce utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Okresního
soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 107/98. Co do zbývající částky 177.200,- Kč
žalobu zamítl.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil v zamítavém výroku rozsudek
soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších
78.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že původní
řízení bylo žalobcem zahájeno dne 21. 7. 1998 žalobou podanou u Okresního soudu
v Děčíně a bylo vedeno pod sp. zn. 13 C 107/98. Žalobce se v něm domáhal
zrušení potvrzení při změně zaměstnání a vyhotovení nového potvrzení při změně
zaměstnání vůči svému bývalému zaměstnavateli. Okresní soud v Děčíně byl dva
roky nečinný a až dne 25. 5. 2000 vydal usnesení, kterým přerušil řízení do
pravomocného skončení věci vedené u něj pod sp. zn. 13 C 71/1998. Dne 18. 5.
2005 bylo vydáno usnesení o pokračování v řízení. Poté žalobce ve věci žádal o
osvobození od soudních poplatků, v čemž mu bylo vyhověno a o ustanovení
zástupce, což soud zamítl usnesením ze dne 12. 8. 2005, proti tomu se žalobce
odvolal. Dne 16. 6. 2006 bylo opětovně řízení přerušeno do pravomocného
skončení řízení ve věci sp. zn. 13 C 251/2000. K odvolání žalobce rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 30. 8. 2006, že se řízení
nepřerušuje. Dne 23. 11. 2006 vyzval okresní soud žalobce k odstranění vad
žaloby. Usnesením ze dne 19. 12. 2006 bylo řízení opětovně přerušeno do
pravomocného skončení řízení ve věci sp. zn. 13 C 251/2000. Dne 27. 9. 2007
bylo rozhodnuto o pokračování řízení. První jednání se konalo dne 23. 11. 2007,
soud při něm vydal rozsudek, kterým žalobu zamítl. Dne 10. 1. 2008 podal
žalobce stížnost na průtahy v řízení. O odvolání žalobce proti usnesení
okresního soudu ze dne 12. 8. 2005 bylo rozhodnuto dne 3. 6. 2008. Žalobce dále
žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, což soud zamítl dne 26. 6. 2008 a
proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. O odvolání žalobce nebylo do
doby rozhodování odvolacího soudu v kompenzačním řízení rozhodnuto.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal porušení práva žalobce
na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Dobu řízení, která v době rozhodování
odvolacího soudu činila jedenáct let (řízení nebylo pravomocně skončeno),
považoval za zjevně nepřiměřenou, aniž by na tento závěr měla vliv skutečnost,
že bylo řízení po dobu sedmi let přerušeno. Oproti soudu prvního stupně
vyzdvihl odvolací soud významnost řízení pro žalobce, neboť jeho předmětem byl
pracovněprávní nárok, jehož obsah byl pro žalobce podstatný z pohledu dalšího
zaměstnání a výše příjmu, kterého by mohl dosahovat. Řízení neshledal nijak
skutkově, ani právně složité. Za adekvátní zadostiučinění považoval částku
12.000,- Kč za každý rok trvání řízení nad dobu obvykle odpovídající době
trvání řízení v obdobných pracovněprávních sporech, za kterou odvolací soud
pokládá dobu dvou let. Celkem tedy má za přiměřené zadostiučinění částku
108.000,- Kč (9 let x 12.000,- Kč).
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu měnícího výroku, napadla žalovaná
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu – dále jen o. s. ř., a opírá je o dovolací důvod dle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). Žalovaná namítla, že
žalobce u ní uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou celkem šesti řízení (sp. zn. 13 C 107/98, 13 C 54/98, 13 C 71/98, 16 C 82/2000, 13 C 251/2000 a 14 C
140/2001, všechna vedená u Okresního soudu v Děčíně). Ve všech byl žalovanou
shledán nesprávný úřední postup a žalobci bylo žalovanou mimosoudně poskytnuto
zadostiučinění v celkové výši 173.000,- Kč. Zdůraznila, že k poskytnutí
souhrnné částky bylo přistoupeno z důvodu, že se jednalo o řízení skutkově i
právně souvisejí (všechna byla vedena žalobcem proti jeho bývalému
zaměstnavateli). Uvedla, že spory probíhaly paralelně, což se také promítlo ve
výši přiznaného zadostiučinění. Namítla, že odvolací soud se řádně nevypořádal
s těmito jejími odvolacími námitkami. Je přesvědčena, že pokud po dobu
přerušení řízení neběží lhůty (viz § 111 o. s. ř.), pak v něm nemůže docházet
ani k nesprávnému úřednímu postupu. Samotné usnesení o přerušení řízení nelze
podle ní považovat za nesprávný úřední postup a nejedná se ani o nezákonné
rozhodnutí ve smyslu ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), neboť nedošlo k jeho zrušení. Případné průtahy ve věci, do jejíhož pravomocného skončení bylo předmětné
řízení přerušeno, mohou být hodnoceny jako nesprávný úřední postup pouze v
řízení, kde k těmto průtahům došlo. Jinak by totiž průtah mohl být kvalifikován
jako nesprávný úřední postup duplicitně, jak v řízení, kde k němu došlo, tak v
řízení, které bylo z důvodu tohoto řízení přerušeno. Podotkla, že řízení, kvůli
kterému bylo původní řízení přerušeno, je také jedním z řízení, za které byl
žalobce mimosoudně odškodněn celkovou částkou 173.000,- Kč. Namítá vadu
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť z něj není zřejmé, jak dospěl k
závěru, že přiměřenou délkou namítaného řízení by byly dva roky. Má za to, že
délka řízení je do značné míry spoluurčována chováním žalobce. Proto navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Žalobce k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za spravedlivý
a přesvědčivý. Dále ve vyjádření rozvádí, proč sám nepodal dovolání. K podanému
dovolání žalované uvedl, že není pravdou, že by všechna řízení, za která mu
žalovaná mimosoudně vyplatila zadostiučinění, byla vedena proti témuž
žalovanému a probíhala paralelně, neboť to se netýká řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 82/2000. Má za to, že doba přerušení řízení nemůže jít k tíži
účastníka. Zdůraznil, že je povinností státu, aby zajistil vymáhání porušených
práv stanoveným postupem. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolání žalované
bylo odmítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v rozsahu
dovoláním dotčeném změnil odvolací soudu rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je důvodné. Je třeba předeslat, že žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě
namítala, že žalobce vedl několik soudních řízení, která spolu skutkově i
právně souvisela, přičemž soud prvního stupně a ani soud odvolací se
souvislostí mezi uvedenými řízeními nezabývaly (dokazování v tomto směru nebylo
provedeno a žalovaná ani nebyla vyzvána v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. k
označení důkazů k prokázání daného tvrzení). Soudy se výhradně zaměřily na
posouzení nesprávného úředního postupu v původním řízení, vedeném pod sp. zn. 13 C 107/98. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009
(který je, stejně jako všechna další rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná,
veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www. nsoud.cz)
dospěl k závěru, že v situaci, kdy řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu
poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu manželství probíhají
současně a řízení o rozvod manželství je z důvodu nutnosti vyčkání nabytí
právní moci rozsudku upravujícího poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu
manželství (§ 25 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině) přerušeno, souvisejí spolu obě
tato řízení natolik úzce, že je namístě je považovat v daném rozsahu
(souběžného průběhu) z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného
zadostiučinění ve smyslu
§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné. Uvedený závěr v obecné rovině znamená, že probíhají-li souběžně dvě nebo více
soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že
rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších
řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky
daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu,
nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Pokud by tedy
například probíhala vedle sebe řízení o určení neplatnosti skončení pracovního
poměru (hlavní řízení) a nároků z něj plynoucích (navazující řízení), je
zjevné, že řízení o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru jsou
závislá na zodpovězení otázky, zda skutečně k rozvázání pracovního poměru došlo
neplatně. Tato okolnost se proto typicky projeví v přerušení navazujících
řízení do doby skončení řízení hlavního. Zohlednění souběžného průběhu úzce
souvisejících řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou
délku každého z nich, jak na to správně poukazuje žalovaná. Pokud se odvolací soud nezabýval otázkou souvislosti jednotlivých řízení
a případného sdílení žalobcovy újmy v těchto řízeních v důsledku jejich
nepřiměřené délky, ačkoliv se toho žalovaná řádně a včas dovolávala, je jeho
posouzení nároku žalobce neúplné
a tudíž nesprávné.
Není ovšem správný názor žalované, že v přerušeném řízení nemůže s odkazem na §
111 o. s. ř. docházet k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá a třetí OdpŠk. V kompenzačním řízení je vždy nutno zkoumat, z
jakého důvodu bylo řízení přerušeno a bylo-li řízení přerušeno podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř., je nutno se zabývat tím, zda vyřešení otázky v
řízení, kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, skutečně k rozhodnutí
sporu v původním řízení přispělo. Skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí
soudu o přerušení řízení nebránili odvoláním, je v případě přerušení řízení
podle § 109 odst. 2 o. s .ř. právně nevýznamná, neboť dle daného ustanovení má
soud možnost, nikoli povinnost, řízení přerušit a je tedy výhradně na soudu,
zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s
vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní,
může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce
řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na
projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Z tohoto pohledu je odkaz žalované na § 8
OdpŠk stran případné nezákonnosti rozhodnutí o přerušení řízení nepřiléhavý,
neboť nesprávný úřední postup v přerušeném řízení z důvodu jeho nepřiměřené
délky, je způsobilé založit i zákonné usnesení o přerušení řízení, jak bylo
výše vysvětleno. Odvolací soud dále, ač veden správnou úvahou o způsobu výpočtu celkové výše
zadostiučinění, vyšel z nesprávného předpokladu, že je třeba stanovit jakousi
přiměřenou dobu, po níž by řízení mělo trvat, a teprve doba přesahující tuto
dobu je tím časovým úsekem, jenž se bere v úvahu při stanovení základní částky
přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 4041/2009). Při posouzení celkové délky řízení pro účely výpočtu
přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu
§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, však nelze vycházet z doby, která je nad rámec
přiměřené délky řízení, ale je třeba vyjít z celkové délky řízení (viz čtvrtá
právní věta a část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení § 13
odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v
přiměřené lhůtě, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Protože je právní posouzení uplatněného nároku žalobce odvolacím soudem
nesprávné, zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném
rozsahu a v závislých výrocích o nákladech řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první o. s. ř.). Soud odvolací pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř., je při novém rozhodování vázán právními
názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s.