U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně A. M., zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze
1, Vodičkova 709/33, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
24/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.
1. 2016, č. j. 55 Co 456/2015-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 8. 2015, č. j.
10 C 24/2014-47, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 300 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 300 Kč (výrok II), tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou
řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 188/2003 bylo
porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, jinak jej ve
výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 24 684 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky 300 000 Kč se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce shora uvedeného řízení, jehož předmětem bylo
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku o věci samé
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a
čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou
se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými
slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka složitosti původního řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že posuzovaná
věc byla „vysoce obtížná“ po procesní stránce, když opakovaně probíhala na dvou
stupních soudní soustavy, jakož i k tomu, že vzhledem k nutnosti vypracování
znaleckých posudků byla složitá i po stránce skutkové (srov. část IV a/
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). V souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu hodnotil odvolací soud i tu skutečnost, že
chování dalšího účastníka původního řízení (žalované spoluvlastnice) mělo
obstrukční charakter, což se odrazilo právě v procesní složitosti řízení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014).
Otázka chování poškozené v posuzovaném řízení rovněž přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od
řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že
žalobkyně celkem devětkrát požádala soud o odročení nařízeného jednání
(převážně z důvodu prodeje svého spoluvlastnického podílu), že byla opakovaně
soudem vyzývána k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. a že v jednom případě byla soudem vyzývána k odstranění
vad podaného odvolání (srov. část IV b/ Stanoviska).
Ani při řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobkyni se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud zohlednil, že
předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyla
nemovitost, jež by sloužila k bydlení žalobkyně, a význam posuzovaného řízení
pro žalobkyni tak hodnotil jako standardní (srov. část IV d/ Stanoviska a
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bečvář a Bečvářová proti
České republice ze dne 14. 12. 2004, stížnost č. 58358/00, § 50). Rovněž tato
otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Na vysvětlenou žalobkyni Nejvyšší soud zdůrazňuje, že správnou je rovněž úvaha
odvolacího soudu vycházející z toho, že předmětem odškodnění v projednávané
věci může být pouze újma žalobkyně vzniklá v důsledku tvrzeného nesprávného
úředního postupu soudu, jenž záležel v nepřiměřené délce řízení. Dopady na
psychickou sféru žalobkyně, jež nebyly vyvolány nepřiměřenou délkou řízení,
nýbrž mají příčiny mimo ni (např. v chování spoluvlastníka, jež zde bylo již
před zahájením řízení a projevovalo se i v jeho průběhu), nelze v rámci nároku
uplatněného z titulu § 13 odst. 1 OdpŠk kompenzovat (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014).
Přípustnost dovolání tak nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z
námitek žalobkyně.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu