30 Cdo 3680/2019-206
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní
věci žalobkyně L. L., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem
Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,
jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 254/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 30 Co 370/2018-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 30 Co 370/2018-168,
se v rozsahu části výroku II, jíž odvolací soud ohledně částky 275 991 Kč s
příslušenstvím z této částky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zrušuje a
věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi manželem žalobkyně a
žalovanou a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 500 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím
rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Dne 28. 2. 2000 podala žalobkyně společně se svým manželem u Okresního
soudu ve Zlíně žalobu o zaplacení částky 153 652 Kč s příslušenstvím, věc byla
vedena pod sp. zn. 12 C 59/2000 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 21. 4. 2000
byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku, který uhradili dne 24. 5. 2000. Dne
23. 2. 2001 soud vyzval žalovanou k podání vyjádření, které bylo soudu zasláno
18. 4. 2001. Dne 19. 6. 2001 se konalo jednání, odročené za účelem vyhlášení
rozsudku. Ten byl vyhlášen až při dalším jednání 7. 3. 2002. Rozsudkem bylo
žalované uloženo zaplatit žalobcům požadovanou částku. Dne 22. 3. 2002 žalobci
podali návrh na vydání předběžného opatření z důvodu obavy o výkon rozhodnutí.
Návrh byl soudem zamítnut 26. 3. 2002. Dne 17. 4. 2002 došlo soudu odvolání
žalované směřující proti rozsudku. Žalobci se k němu vyjádřili 18. 6. 2002. Dne
1. 7. 2002 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně, který nekonal jednání
původně nařízené na 30. 8. 2004, nýbrž 3. 9. 2004 vrátil spis bez věcného
vyřízení s odůvodněním, že dne 4. 8. 2004 byl na žalovanou prohlášen konkurs
vedený pod sp. zn. 27 K 29/2004 u Krajského soudu v Brně. Současně Okresnímu
soudu ve Zlíně uložil, aby spis předložil s předkládací zprávou po pominutí
důvodu pro přerušení řízení. Dne 3. 11. 2004 žalobci sdělili soudu, že na
podané žalobě trvají, 5. 4. 2005 sdělila správkyně konkursní podstaty, že
celková pohledávka ve výši 260 004 Kč je považována za zjištěnou a bude poměrně
uspokojena v rámci rozvrhu. Soud následně průběžně zjišťoval stav řízení. Dne
10. 6. 2015 vzala správkyně konkursní podstaty odvolání původní žalované zpět.
Dne 15. 7. 2015 byl spis znovu předložen Krajskému soudu v Brně, který dne 8.
3. 2016 odvolací řízení zastavil z důvodu zpětvzetí odvolání. Rozhodnutí nabylo
právní moci 15. 4. 2016. Soud prvního stupně dále detailně popsal průběh
konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 K 29/2004
(dále jen „konkursní řízení“). Posuzované řízení tak trvalo celkově 16 let a 4
měsíce. Od. 4. 8. 2004 (zahájení konkursního řízení) do 10. 6. 2015 (zpětvzetí
odvolání žalované) bylo posuzované řízení přerušeno. Dne 3. 5. 2016 žalobkyně
společně se svým manželem uplatnila u žalované právo na odčinění nemajetkové
újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
4. V průběhu odvolacího řízení dne 25. 10. 2018 zemřel manžel žalobkyně,
a to bez právního nástupce, na nějž by přešlo právo, o které v řízení jde. Z
toho důvodu odvolací soud v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a řízení zastavil.
5. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že sám fakt, že řízení trvalo
16 let a 4 měsíce nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda lze v délce
posuzovaného řízení, zejména pak v situaci, kdy bylo ze zákona řízení
přerušeno, spatřovat nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení. Soud se tak nejprve zabýval otázkou, zda doba přerušení řízení pro konkurs byla
dobou přiměřenou, tedy tím, zda v konkursním řízení došlo k nesprávnému
úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka konkursního řízení byla
přiměřenou. Hlavním důvodem délky konkursního řízení byla existence řady
incidenčních sporů. K námitce žalobkyně, že délku konkursního řízení je třeba
započítat do délky posuzovaného řízení, odvolací soud uvedl, že takovýto postup
by byl v rozporu s odvolacím soudem odkazovanou konstantní judikaturou
dovolacího soudu. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud délku
posuzovaného řízení (očištěnou od délky souvisejícího konkursního řízení),
která činila 5 let a 5 měsíců, shledal nepřiměřenou skutkové a právní
složitosti věci. Řízení bylo stiženo neodůvodněnými průtahy zejména před
odvolacím soudem. Spis byl odvolacímu soudu předložen 1. 7. 2002, přičemž
jednání bylo nařízeno až referátem z 27. 7. 2004. Odvolací soud dospěl k
závěru, že vzniklou nemajetkovou újmu je třeba odčinit zadostiučiněním v
peněžité formě. Pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel ze základní
částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Za délku 5 let a
5 měsíců tak dospěl k základní částce 66 250 Kč. Tuto částku následně upravoval
na základě kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“). Z hlediska kritéria složitosti řízení zohlednil, že šlo o spor z
uzavřené smlouvy o výstavbě, samotné zjišťování skutkového stavu věci vyvolalo
potřebu provádět dokazování během dvou jednání. Bylo nutno rozhodovat o návrhu
na nařízení předběžného opatření. Věc byla opakovaně projednávána na dvou
stupních soudní soustavy. Odvolací soud na tomto základě snížil přiměřené
zadostiučinění o 20 %. Jelikož žalobkyně sdílela vzniklou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení společně s dalším účastníkem (manželem žalobkyně),
snížil odvolací soud částku přiměřeného zadostiučinění o dalších 20 %. Z
hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud zohlednil, že z
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2014 vyplynulo, že v rámci
konkursního řízení bude zjištěná pohledávka věřitelů uspokojena poměrně do výše
8,87 % zjištěné pohledávky, což v případě pohledávky žalobkyně a jejího manžela
obnášelo částku 23 052,4 Kč. Od tohoto okamžiku bylo zřejmé, že reálná
vydobytelnost celé pohledávky je limitována, což rezultuje ve snížení významu
předmětu posuzovaného řízení. Odvolací soud tak snížil základní částku o
dalších 20 %.
Další důvody pro modifikaci částky neshledal. K námitce
žalobkyně, že je třeba zohlednit též délku tohoto kompenzačního řízení,
odvolací soud uvedl, že toto řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 25. 10. 2016. Řízení tak k okamžiku rozhodování odvolacího soudu trvalo 2 roky a 7 měsíců. Tuto délku odvolací soud shledal přiměřenou okolnostem sporu. Odvolací soud tak
dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší jako přiměřené zadostiučinění vzniklé
nemajetkové újmy částka 26 500 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II potvrzující
rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že 1) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu týkající se otázky věku a zdraví dovolatelky, jako významných
kritérií pro stanovení výše odškodnění. Dovolatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Dále dovolatelka
spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny nebyly.
Dovolatelka vymezuje následující otázky. 2) Zda soud může přistoupit ke snížení
částky přiměřeného zadostiučinění v případě více poškozených z důvodu tzv.
sdílení újmy i v tom případě, kdy jeden ze dvou poškozených v průběhu soudního
řízení zemře a řízení o jeho nároku je zastaveno. 3) Zda je pro účely posouzení
nepřiměřené délky tzv. hlavního řízení potřeba vzít v úvahu i délku vedlejšího
(konkursního) řízení trvajícího v době podání žádosti o odškodnění již dvanáct
let a zda taková délka konkursního řízení je přiměřená. 4) Zde je pro stanovení
délky kompenzačního řízení rozhodující již okamžik jeho zahájení podáním
žádosti u příslušného ministerstva nebo až okamžik podání žaloby u soudu. 5)
Jakou délku kompenzačního řízení lze ještě považovat za přiměřenou.
7. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení
věci. Namítá, že dovolací soud sice na její věc správně aplikoval příslušná
ustanovení OdpŠk, ovšem tato nesprávně vyložil, zejména pokud jde o jednotlivá
kritéria uvedená v § 31a OdpŠk.
8. Dovolatelka i její již zemřelý manžel opakovaně poukazovali na svůj
vysoký věk a nepříznivý zdravotní stav. Odvolací soud k těmto okolnostem vůbec
nepřihlédl. Manžel dovolatelky se skončení tohoto řízení nedožil. Dovolatelka
připomíná, že je ve věku 72 let a její zdravotní stav není dobrý, rovněž
poukazuje na negativní dopady úmrtí manžela na její zdraví.
9. Závěr odvolací soudu o sdílení újmy by měl své opodstatnění pouze v
případě, pokud by se další z žadatelů úspěšně domohl odčinění újmy, což se však
nestalo, neboť manžel dovolatelky v průběhu kompenzačního řízení zemřel.
10. Závěr odvolacího soudu o přiměřené délce vedlejšího (konkursního)
řízení je nesprávný. Dovolatelka uvádí, že ke dni podání dovolání již konkursní
řízení trvá 15 let, k okamžiku zahájení kompenzačního řízení trvalo 12 let a
dovolatelka se svým manželem obdržela na svoji pohledávku částečné plnění ve
výši 23 052,40 Kč po více než deseti letech od zahájení konkursního řízení.
Potřeba zohlednit délku konkursního řízení plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009. Pokud odvolací soud poukazoval na
okolnost, že řízení bylo prodlouženo v důsledku incidenčních sporů, pak
dovolatelka ani její manžel nikdy účastníkem žádného incidenčního sporu nebyli.
Dovolatelka odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“), v níž tento soud shledal devítileté konkursní řízení nepřiměřeně
dlouhým.
11. Závěr odvolacího soudu, dle nějž kompenzační řízení bylo zahájeno
25. 10. 2016, je nesprávný. Řízení bylo zahájeno již podáním žádosti u žalované
dne 3. 5. 2016. Uplatnění žádosti u žalované musí předcházet podání žaloby. Za
den zahájení kompenzačního řízení je tak třeba považovat den doručení žádosti
žalované.
12. Kompenzační řízení tak k okamžiku rozhodování odvolacího soudu
trvalo déle než tři roky. Takovou délku kompenzačního řízení již je nutné
považovat za nepřiměřenou. Dovolatelka odkazuje na body 148 až 157 rozsudku
ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č.
10092/13 a šest dalších. Zejména z tohoto rozsudku poukazuje na konstatování
ESLP, že v souvislosti s prostředky nápravy za nepřiměřenou délku řízení
poskytovanými podle italského „Pintova zákona“ již tento soud dříve rozhodl, že
řízení na jednom stupni soudní soustavy by v zásadě nemělo trvat déle než jeden
rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky.
13. Dovolatelka dále poukazuje na další pochybení odvolacího soudu.
Odvolací soud správně zjistil délku posuzovaného řízení 16 let a 4 měsíce.
Vzhledem k této délce se však měla základní částka peněžitého zadostiučinění
pohybovat v rozmezí 230 000 Kč až 306 668 Kč. Odvolací soud presentuje závěr,
že poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích představuje nejvyšší formu
satisfakce, což vyvolává mylný dojem, jakoby peněžitá satisfakce měla být něco
výjimečného, ačkoliv z judikatury ESLP i Ústavního soudu plyne, že peněžité
zadostiučinění by mělo být primární formou. Odvolací soud učinil závěr o tom,
že posuzovaná věc byla opakovaně projednávána na dvou stupních soudní soustavy,
a proto ponížil základní částku zadostiučinění o 20 %. Tento závěr však nemá
oporu v obsahu soudního spisu, z nějž naopak plyne, že posuzovaná věc byla
soudem prvního stupně projednávána pouze jednou, stejně jako soudem odvolacím.
Odvolací soud uvedl, že po vydání rozvrhového usnesení dne 9. 6. 2014 již
dovolatelka a její manžel museli vědět, že reálná vydobytelnost celé jejich
pohledávky uplatněné v posuzovaném řízení je významně limitována, což vedlo ke
snížení základní částky o dalších 20 %. Odvolací soud však nezohlednil, že než
bylo vydáno rozvrhové usnesení, tak posuzované řízení již v té době trvalo 14
let, zatímco po vydání rozvrhového usnesení trvalo posuzované řízení pouhé
další dva roky. Důvod ke snížení částky tak zde dán nebyl.
14. Dále dovolatelka navrhuje, aby v její věci bylo „překonáno“
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“). Podle judikatury ESLP by výše přiměřeného zadostiučinění měla
korespondovat životní úrovni v dané zemi a její ekonomické situaci. V kontextu
aktuální ekonomické situace a životní úrovně vyznívá v roce 2011 přijaté
Stanovisko „staticky“, neboť nezohledňuje ani ekonomický růst, ani růst životní
úrovně, ani růst průměrné hrubé měsíční mzdy, která v době přijetí Stanoviska
činila částku ve výši 24 116 Kč, přičemž však nyní vzrostla již na částku 32
466 Kč. Základem by tak neměla být částka statická, ale částka dynamická,
odpovídající průměrné hrubé měsíční mzdě.
15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
16. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud se
nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se otázky
věku a zdraví poškozených. Posuzované řízení bylo zahájeno v roce 2002, tedy v
době, kdy na dovolatelku narozenou v roce 1943 nemohlo být nahlíženo jako na
osobu vysokého věku. Skutečnost, že posuzované řízení bylo přerušeno v důsledku
vedení insolvenčního řízení nelze přičítat k tíži žalované. Insolvenční řízení
je řízením speciálním, které je v podstatě vedeno insolvenčním správcem a soud
jej ovlivňuje na jeho počátku a konci, v jeho průběhu je pouze v pozici
dozorující a schvalovatele zákonem stanovených úkonů insolvenčního správce. Jak
insolvenční řízení, tak kompenzační řízení v této věci nelze považovat za
nepřiměřeně dlouhé. Pokud jde o žalobkyní tvrzený nepříznivý zdravotní stav,
pak toto své tvrzení žalobkyně nijak nekonkretizovala ani nenabídla k tomuto
tvrzení žádné důkazy. Uplatnění žádosti o odškodnění u žalované není řízením.
Dále se žalovaná ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Žalovaná navrhuje, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
19. Nejvyšší soud ve Stanovisku v části IV. pod písm. d) uvedl, že
soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly
přihlížet k osobě účastníka řízení, a s větší péčí přistupovat k těm řízením,
jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku, neboť
negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším
věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak
objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, když při stanovení přiměřené výše peněžitého
zadostiučinění nezohlednil její vysoký věk a zdravotní stav. Dovolatelkou
namítané rozhodnutí však navazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud
vysvětlil: „Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu
není myšleno osoby starší 60 let. Z materiálů předložených žalobkyní v dovolání
ostatně vyplývá, že období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří,
zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy
myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti
případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatelka sice obecně
poukázala na nemocnost osob starších 60 let, sama však žádné zdravotní
problémy, jimiž by trpěla, neuvedla, a rovněž její tvrzení o sociální situaci
zůstalo ničím nepodloženo (nehledě na to, že tato tvrzení uplatnila žalobkyně
až v rámci odvolání).“ Dané okolnosti by musely nastat v rozhodné době, tedy v
době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu řízení kompenzačního (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019).
Dovolatelka v průběhu posuzovaného řízení nedosahovala věku 75 let a ani
konkrétně neuvedla, jakými zdravotními komplikacemi v průběhu posuzovaného
řízení trpěla. V otázce zohlednění věku a zdravotní situace žalobkyně v rámci
kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou postupoval odvolací soud zcela
v souladu s názory zastávanými Nejvyšším soudem.
20. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto
závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže
sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k
porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě
posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
21. Pokud dovolatelka v rámci třetí dovolací otázky staví přípustnost
dovolaní na tom, zda související konkursní řízení bylo nepřiměřeně dlouhým,
nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání.
22. V rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, Nejvyšší
soud uvedl: „Je-li namístě postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jsou
hlavní a vedlejší řízení natolik spojena, že bylo-li vedlejší řízení vedeno po
nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodů přičitatelných státu, přičítá se pro účely
odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem,
spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, doba
probíhajícího řízení vedlejšího řízení hlavnímu.“ Ve Stanovisku Nejvyšší soud
vysvětlil, že „pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve
kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním
řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je,
nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka
původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená
není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na
projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o
nepřiměřené délce původního řízení.“ V usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30
Cdo 4900/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že „je nezbytné důsledně odlišovat
fázi, kdy se soud zabývá existencí nesprávného úředního postupu, tedy otázkou,
zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a fázi, kdy soud posuzuje výši
přiměřeného zadostiučinění.“ Překážka duplicitního odčinění újmy se vztahuje k
druhé fázi řízení, přičemž Nejvyšší soud v citovaném usnesení dále uvedl, že
pro určení přiměřeného zadostiučinění je třeba „odečíst celou dobu souběhu obou
řízení, neboť právě v rozsahu souběžného průběhu je újma vnímána za jedinou.“
23. V dané věci odvolací soud při řešení otázky, zda posuzované řízení
bylo nepřiměřeně dlouhým, se nejprve zabýval délkou souvisejícího konkursního
řízení. Jelikož dané řízení nepřiměřeně dlouhým neshledal, zabýval se již
samostatně pouze délkou posuzovaného řízení, jež nepřiměřeně dlouhým shledal.
Při stanovení přiměřeného zadostiučinění pak již vycházel pouze z délky
posuzovaného řízení bez souvisejícího konkursního řízení. Odvolací soud tudíž
postupoval zcela v souladu s výše uvedenou judikaturou. Třetí dovolatelkou
vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
24. Již ve Stanovisku Nejvyšší soud obecně uvedl, že „není možné
vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a
zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba
přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Ve vztahu k
italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni
povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud
opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež
stanovila Itálie svým organům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání
kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015,
nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z dovolatelkou
citovaného bodu 149 rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice
(srov. bod 12 tohoto rozhodnutí) je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a
šesti měsíců pro jeden stupně a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy
není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě
kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna
zvláštními okolnostmi. Žádá-li dovolatelka pátou dovolací otázkou, aby Nejvyšší
soud stanovil maximální délku kompenzačního řízení, kterou ještě lze považovat
za přiměřenou, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u těchto
řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku
řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností
každého jednotlivého případu.
25. U dalších námitek (výše uvedených v bodech 13 a 14) dovolatelka
nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li
být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit,
kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21.
5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího
soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013,
a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto k otázce překonání
Stanoviska s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud naposledy vyjadřoval v
usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při
stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba
přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti
vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše
základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku
inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a
ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud
vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Ani takto vymezená otázka by
tudíž přípustnost dovolání založit nemohla.
26. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení dosud neřešené
právní otázky, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení snížit z
důvodu sdílení újmy mezi účastníky posuzovaného řízení i tehdy, kdy některý z
účastníků řízení zemřel a kdy kompenzační řízení ve vztahu k tomuto účastníkovi
bylo zastaveno.
27. Dovolací soud též shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
určení počátku kompenzačního řízení pro stanovení jeho délky, neboť při řešení
této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
28. Dovolání je částečně důvodné.
29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
30. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl, že „v případě většího počtu
poškozených je jim [judikaturou ESLP] přiznávána nižší částka odškodnění na
osobu, než by bylo přiznáno v případě jediného poškozeného. Takový přístup
považuje Nejvyšší soud za správný, neboť v případě více poškozených
nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní
stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených
odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit, a to u
vysokého počtu poškozených i podstatně. Zvláště významné v této souvislosti
může být, zda šlo v řízení o společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) či
nerozlučné (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), popř. zda společníci vedli spor ve shodě
jako manželé či v jiném zájmovém souladu.“
31. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, Nejvyšší
soud uvedený závěr konkretizoval tak, že „je třeba při úvaze o snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria vždy
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené
délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam
předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu
pociťovanou každým z nich. Ostatně Stanovisko v tomto směru neformuluje žádnou
výkladovou direktivu a spíše jen naznačuje, která hlediska mohou být významná.
Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011,
doplnil, že vodítkem může být i to, zda se posuzované řízení ze své podstaty
může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně
samostatných společníků, procesně organizovaných v samostatném společenství ve
společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí
jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se
jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v
jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako
by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by měla odpovídat
částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň by výše
zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená
závažnosti porušení práva v dané věci.“
32. I přes výše uvedený závěr však Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně uvádí závěr, že snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení
újmy je důvodné zejména v těch případech, kde účastníci v posuzovaném řízení
vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo ze dne 21.
11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1782/2018).
33. Podstatou kompenzačního řízení ve věci nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce řízení je v případě, kdy soud dospěje k
závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, posoudit, jaká újma danou délkou
řízení poškozenému vznikla a jaké zadostiučinění lze považovat za přiměřené
takto vzniklé újmě. Z výše citované judikatury plyne, že důvodem modifikace
zadostiučinění na základě „sdílení újmy“ je předpoklad, že vzniklá újma je v
určité intenzitě mírnější, pokud danou újmu účastník sdílí též s jinou osobou,
než pokud ji nese pouze sám. Má-li soud posoudit újmu způsobenou délkou
posuzovaného řízení, jež je omezeno svým počátkem a koncem, je zřejmé že lze
přihlížet pouze k okolnostem, jež posuzovanou újmu ovlivnily právě v průběhu
daného řízení. Z tohoto ohledu je podstatné, že celou nyní posuzovanou délku
řízení žalobkyně se svým manželem sdílela. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje
tíži, již ztrátou manžela žalobkyně nese. Tato okolnost však nastala až po nyní
posuzované době řízení, a tudíž na újmě žalobkyně, která jí tehdy vznikla a
kterou má soud nyní posoudit, nemohla ničeho změnit.
34. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že snížit přiměřené
zadostiučinění lze pouze v tom případě, pokud by se další z poškozených
přiměřeného zadostiučinění též úspěšně domohl. Byť dané modifikační kritérium
vychází z předpokladu sdílení vzniklé újmy, právo na odčinění vzniklé újmy
stále náleží každému účastníkovi průtažného řízení samostatně, přičemž v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu jde o právo, jež je vázáno na
osobu poškozeného. Každý z účastníků průtažného řízení se domáhá odčinění újmy,
jež vznikla právě jemu, přičemž osud takto žalobou uplatněného nároku zásadně
již nemůže ovlivnit právní postavení dalších účastníků průtažného řízení.
35. Nad rámec výše uvedeného je třeba zdůraznit, že v souvislosti s
účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle § 1475 odst. 2 tohoto
zákona i právo, jež je vázáno výlučně na osobu zůstavitele, jeho smrtí
nezaniká, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo
3556/2016, uveřejněné pod číslem 133/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, uveřejněné pod číslem 50/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Pokud by
tudíž pozůstalostní řízení nebylo zastaveno, bylo by možné v tomto řízení
pokračovat s právním nástupcem původního žalobce.
36. Dovolací soud tak dovolání ve vztahu k druhé dovolatelkou vymezené
otázce důvodným neshledal.
37. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2921/2013, uvedl, že „[t]zv. kompenzační řízení je zahájeno dnem, kdy žalobce
uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné
uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro
případné uplatnění práva u soudu (viz § 14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s § 15
odst. 2 OdpŠk).“
38. ESLP v rozsudku Golder proti Spojenému království ze dne 25. 6.
1975, stížnost č. 4451/70, bod 32, dospěl k závěru, že rozhodný počátek řízení
(dies a quo) může přecházet počátku posuzovaného řízení určeného dle procesních
předpisů. Jako dies a quo tak může být určen den zahájení správního řízení,
zvláště pokud dané správní řízení bylo podmínkou pro podání žaloby v řízení
soudním (srov. rozsudek ESLP ve věci X. proti Francii ze dne 31. 3. 1992,
stížnost č. 18020/91, bod 31, rozsudek ESLP ve věci König proti Německu ze dne
28. 6. 1978, stížnost č. 6232/73, bod 98, rozsudek ESLP ve věci Schmidtová
proti České republice ze dne 22. 7. 2003, stížnost č. 48568/99, body 54 – 55).
Výše uvedené se však nevztahuje na případ, kdy správní orgán závazně
nerozhoduje o nároku dané osoby, ale jde spíše o jakési „vyjednávání“ mezi
touto osobou a státem prostřednictvím příslušeného orgánu, přičemž kdykoliv
během tohoto „vyjednávání“ je možné věc předložit soudu (srov. rozsudek ESLP ve
věci Lithow a další proti Spojenému království ze dne 8. 7. 1986, stížnost č.
9006/80 a další, bod 199). Pro případ kompenzačního řízení ESLP již v roce 1992
v případě Francie za počátek řízení určil den uplatnění nároku u příslušného
správního orgánu (srov. Rozsudek ESLP ve věci X. proti Francii ze dne 31. 3.
1992, stížnost č. 18020/91).
39. V České republice uplatnění nároku u příslušného orgánu podle § 14 a
násl. OdpŠk nemá podobu správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněný pod číslem 89/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Daný orgán o
nároku poškozeného závazně nerozhoduje. Dle § 14 odst. 3 OdpŠk je sice
uplatnění nároku u příslušného orgánu podmínkou pro případné uplatnění nároku u
soudu, přičemž se poškozený může domáhat odškodnění u soudu pouze tehdy, pokud
do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen, to však
podle judikatury Nejvyššího soudu neznamená, že by poškozený nemohl podat
žalobu i předtím, než se příslušný orgán k jeho nároku vyjádří (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Uplatnění
nároku u příslušného orgánu má tudíž v případě České republiky spíše podobu
výše uvedeného „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem. Na druhou stranu soud v
případě, kdy poškozený podá žalobu před vyjádřením příslušného orgánu, vyčká
tohoto vyjádření a poté pokračuje v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Není tudíž rozumný důvod
rozlišovat mezi poškozeným, jenž žalobu podá neprodleně po uplatnění nároku u
příslušného orgánu, a poškozeným, jenž vyčkává, než je jeho nárok příslušným
orgánem projednán, případně než uplyne stanovená šestiměsíční lhůta. Dies a quo
je třeba v obou případech určit ke dni uplatnění nároku u příslušného orgánu.
Právě uvedený závěr ESLP ve vztahu k České republice potvrdil v dovolatelkou
namítaném rozsudku ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice,
stížnost č. 10092/13 a šest dalších, bod 133.
40. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud určil počátek tohoto
kompenzačního řízení k okamžiku podání žaloby, neboť správně měl vycházet z
okamžiku uplatnění práva u žalované. V tomto ohledu je právní posouzení
odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud se tak v dalším
řízení již bude zabývat pouze délkou tohoto kompenzačního řízení. Pokud řízení
shledá nepřiměřeně dlouhým, již přiznané zadostiučinění v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu přiměřeně navýší.
41. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním
napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
42. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu