U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. L.
M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 702 00,
Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, 128 10, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 171.300,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 56/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013,
č. j. 28 Co 516/2012 - 46, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2014, č.
j. 28 Co 516/2012-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
0 d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 28 Co 516/2012 – 46, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2014, č. j. 28 Co 516/2012-62, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2012, č. j. 26 C 56/2012-33, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 171.300,-
Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 171.300,- Kč s
příslušenstvím na základě tvrzení, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhá
řízení vedené pod sp. zn. 23 C 292/2006, které trvá 5.5 roku a není skončeno. Žalobce tvrdil, že věc je pro něj velmi důležitá a průtahy v řízení ho
poškozují, protože sám nemůže hradit své závazky a je v platební neschopnosti. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, přičemž uvedla, že v předmětném řízení byl
zjištěn ojedinělý průtah, a to v dovolacím řízení, avšak celková doba řízení
není dle jejího názoru nepřiměřeně dlouhou dobou. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce podal dne 7. 9. 2011 u žalované žádost
o odškodnění nemajetkové újmy, na kterou žalovaná reagovala zamítavým
stanoviskem ze dne 9. 3. 2012. Žalobce podal v měsíci listopadu 2006 u
Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu proti České republice o zaplacení částky
450.000,- Kč (řízení vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
292/2006), jako nemajetkové újmy za řízení, které je vedeno u Krajského soudu v
Ostravě proti žalované společnosti VOSMA s. r. o. První jednání ve věci 23 C
292/2006 se konalo u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 1. 11. 2007. Při uvedeném
jednání, k němuž se žalobce nedostavil, byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba
zamítnuta. Odvolací soud k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Na základě dovolání
žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2011 zrušil rozsudky obou soudů a
věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu
2 rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2011 opět zamítavě. Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 24. 1. 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Řízení
pravomocně skončilo dne 8. 3. 2012. Žalobce tvrdil, že proti uvedenému rozsudku
podal dovolání; to však ve spise nebylo založeno. Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a
řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle závěru
odvolacího soudu provedl soud prvního stupně nutné dokazování a věc správně
posoudil po stránce právní. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně. Řízení, jež bylo přezkoumáváno ohledně nepřiměřené délky, bylo
zahájeno podáním žaloby dne 7. 11. 2006 a skončilo právní mocí opakovaného
rozhodnutí odvolacího soudu dne 8. 3. 2012. Odvolací soud zdůraznil, že řízení
bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně, přičemž se
současně vyvíjela judikatura Nejvyššího soudu k institutu přiměřeného
zadostiučinění. Kritérii pro posouzení přiměřené délky řízení se zabýval též
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10.
Dle
odvolacího soudu ve věci nešlo o řízení, které by trvalo celkově nepřiměřeně
dlouho. V souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 nelze
přihlížet jen k době, po kterou případně docházelo k průtahům ve smyslu
nečinnosti. Soud prvního stupně správně přihlédnul k tomu, že řízení bylo
poměrně složité po stránce skutkové i právní. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako
správný. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž
přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Konkrétně dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když se
odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami žalobce. Soudy měly nesprávně
zjistit celkovou dobu řízení. Dovolatel tvrdí, že řízení vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 292/2006, stále trvá, neboť dovolatel i v
uvedeném řízení podal dovolání. Dle názoru dovolatele mohlo být uvedené řízení,
jež samo bylo vedeno pro kompenzaci délky jiného dovolatelem vedeného řízení,
skončeno do 6 měsíců, nikoli tedy do 6 let. Délka kompenzačního řízení nemá být
nepřiměřená, k čemuž dovolatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, a rozsáhle cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, včetně rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva, na která uvedený rozsudek Nejvyššího soudu odkazuje. Dovolatel dále uvádí, že v řízeních vedených pod sp. zn. 7 C 98/2001 a pod sp. zn. 49 T 12/2000 nebyl aplikován § 31a odst. 2 a 3 z. č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí
soudů v řízení 49 T 12/2000 jsou vágní ohledně závěru, že šlo o složité řízení
a sofistikovanou trestnou činnost s cizím prvkem; v řízení docházelo k chybám a
vadám v rozhodování u KS Ostrava. Rozsahem významná část dovolání je pak věnována citacím a poukazům na
judikaturu, ze které dovolatel vyvozuje výši přiměřeného zadostiučinění, jež by
mu měla být přiznána. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. K určení délky řízení, jež měla být určena nesprávně, dovolatel uvedl pouze
tolik, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
292/2006 podal též dovolání a že řízení trvá již 7 let. Dovolatel takto
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové zjištění,
které bylo pro právní posouzení věci rozhodující, a uplatňuje tak nezpůsobilý
dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z přezkumné povahy činnosti
Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci
tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před
soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno dokazování (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika ohledně posouzení, v jaké době by
mělo být kompenzační řízení skončeno. Byť dovolací soud formuloval, že
přípustným není, aby se osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním řízení ocitala
v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení, nejedná
se o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti řízením jiným, jak se
zřejmě dovolatel domnívá. Obecně platí postulát, že každé řízení má být vedeno
k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů
zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není
výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit
dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze
postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-
právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo
života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro
posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná
pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Dovolací soud
již dříve vyslovil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1355/2012), že k porušení práva na přiměřenou délku soudního
řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), nedochází tehdy, není-li věc projednána v
ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li
projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro
poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k
tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm.
d/
OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz
§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí
být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv
poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu
spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě,
založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy),
tolerovat. Jestliže dovolatel poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
(zejména na věc Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, číslo stížnosti 64890/01), z nichž dovozuje závěr, že délku kompenzačního
řízení sedm měsíců lze považovat za přiměřenou, ale jedenáctiměsíční délku
řízení již nikoliv, nebere v úvahu, že italský právní řád obsahuje speciální
úpravu (tzv. „Pintův zákon“), podle které je soud rozhodující v prvním stupni
povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti. Ze zvýšených
požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým organům,
nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České
republiky. Odkazuje-li dovolatel mimo jiné na rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Golha proti České republice ze dne 26. května 2011, číslo
stížnosti 7051/06, patří zde poukázat na skutečnost, že v daném případě
odškodňovací řízení trvalo více než tři a půl roku, přičemž ovšem nedospělo ani
k řízení odvolacímu. V nyní projednávané věci soudy zjistily, že odškodňovací
řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a to opakovaně, k čemuž
přihlédly při posouzení přiměřenosti délky řízení. Jelikož dovolatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, podtrhuje
dovolací soud, že otázku, za jakých okolností lze považovat rozhodnutí za
nepřezkoumatelné, již vyřešil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního
stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na
újmu uplatnění práv dovolatele. Rozsudek odvolacího soudu v zásadě odpovídá nízké aktivitě procesních stran v
řízení, a je tedy poměrně stručný. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je ovšem
zřejmé, že soudy vycházely obdobně z kritérií hodnocených při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění, a z těchto učinily závěr ohledně přiměřenosti délky
řízení.
Jelikož ani obsah dovolání, krom samotné námitky, nesvědčí o
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nebyla přípustnost dovolání shledána. Za situace, kdy soudy shledaly, že v souzené věci šlo o řízení, které netrvalo
celkově nepřiměřeně dlouho, bylo by zcela nadbytečným zabývat se stanovováním
výše přiměřeného zadostiučinění. Argumentaci dovolatele spočívající v uvádění
odkazů na judikaturu, která se týká určování přiměřeného zadostiučinění, je
nutné odmítnout jako nepřípadnou. Závěrem nutno podotknout, že přípustnost dovolání nemůže v žádném případě
založit dovolatelovo tvrzení, že u řízení 7 C 98/2001 a u řízení 49 T 12/2000
nebyl aplikován § 31a OdpŠk a že zde docházelo k vadám. V nyní projednávané
věci soudy hodnotily přiměřenost délky řízení vedeného Obvodním soudem pro
Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 292/2006, a jejich rozhodování nemohlo spočívat na
případných vadách jiných řízení. Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c
odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.