30 Cdo 2292/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobkyně Ing. S. Š., zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Údolní 11, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, č. j. 21 Co
590/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, č.
j. 15 C 210/2010-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jako náhradu
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení částku 81.000,- Kč s přísl., co
do částky 119.000,- Kč žalobu zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č. j. 21 Co
590/2011-80, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, změnil
výrok o náhradě nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč za
nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C
250 A/99 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl spor o určení
vlastnického práva k nemovitostem. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 26. 11. 1999 do 17. 9. 2009, kdy
byla ústavní stížnost žalobkyně Ústavním soudem odmítnuta. Celkovou délku
řízení 9 let a 10 měsíců považoval odvolací soud za nepřiměřenou, přičemž
samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Z důvodu
délky řízení vyšel odvolací soud ze základní částky 17.000,- Kč za jeden rok
řízení, čímž dospěl k výsledné částce 150.000,- Kč, kterou však považoval za
vhodné upravit s ohledem na jednotlivá kriteria § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Odvolací soud neshledal, že by bylo třeba základní částku navýšit s ohledem na
věk a sociální situaci žalobkyně, neboť v době zahájení posuzovaného řízení
bylo žalobkyni 60 let a v době jeho ukončení 70 let. Nejednalo se tedy o osobu
výrazně pokročilého věku, která by vnímala intenzivněji negativní důsledky
nepřiměřeně dlouhého řízení. Právní zástupkyně žalobkyně sice žádala Městský
soud v Brně o nařízení jednání ve věci, čímž se snažila o urychlení řízení,
žalobní petit však byl formulován nepřesně, v průběhu řízení podala žalobkyně
návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení, částečně vzala svoji žalobu
zpět a nepostupovala ani v souladu s požadavkem řádné opatrnosti v řízení. Její
ústavní stížnost byla neopodstatněná. Tímto svým jednáním negativně ovlivnila
celkovou délku řízení. S ohledem na význam předmětu řízení pro poškozenou a
její jednání v průběhu řízení snížil odvolací soud základní částku o 40 %,
dalších 30 % odečetl z důvodu, že věc byla projednávána na 4 stupních soudní
soustavy, připočetl 10 % za celkovou dobu řízení, a 10 % za nikoliv složitost
projednávané věci, čímž dospěl k výsledné částce 75.000,- Kč, tedy nižší, než
kterou přiznal žalobkyni soud prvního stupně, proto rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243 odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné. Za otázky zásadního právního významu považovala dovolatelka: 1) otázku
stanovení základní částky odškodnění u extrémně dlouhého řízení; 2) zohlednění
věku a sociální situace žalobkyně v rámci kriteria významu předmětu řízení pro
poškozenou; a 3) hodnocení jednání poškozené v průběhu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce stanovení základní částky u nepřiměřeně dlouhého řízení nepředstavuje
rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když
zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Odvolací
soud zcela respektoval závěr, podle kterého byla-li celková délka řízení
násobně delší než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, lze
základní částku zadostiučinění stanovit na horní hranici intervalu 15.000,- Kč
až 20.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Odvolací soud proto stanovil
základní částku 17.000,- Kč za rok a nadto připočetl ještě 10 % za celkovou
dobu řízení, vyšel tedy v zásadě z částky 18.500,- Kč za jeden rok nepřiměřeně
dlouhého řízení. V otázce zohlednění věku a sociální situace žalobkyně v rámci kriteria významu
předmětu řízení pro poškozenou postupoval odvolací soud rovněž zcela v souladu
s názory zastávanými Nejvyšším soudem. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu
Stanoviska Nejvyššího soudu není myšleno osoby starší 60ti let. Z materiálů
předložených žalobkyní v dovolání ostatně vyplývá, že období věku od 60 do 74
let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let,
vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav
konkrétního člověka. Dovolatelka sice obecně poukázala na nemocnost osob
starších 60ti let, sama však žádné zdravotní problémy, jimiž by trpěla
neuvedla, a rovněž její tvrzení o sociální situaci zůstalo ničím nepodloženo
(nehledě na to, že tato tvrzení uplatnila žalobkyně až v rámci odvolání). K
posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou, jež je
dostupný na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Ani v otázce hodnocení jednání poškozeného během řízení nepředstavuje rozsudek
odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací
zhodnotil jak aktivní účast žalobkyně během řízení (žádost o nařízení jednání
ve věci), tak i skutečnosti svědčící o tom, že žalobkyně nevěnovala řízení
náležitou péči, a tím přispěla k celkové délce řízení. Odvolací soud na základě
zhodnocení všech okolností případu dospěl k závěru, že celkové jednání
poškozené mělo na výslednou délku řízení výrazně větší negativní vliv než její
jednání pozitivní, a tento závěr náležitě odůvodnil.
Závěrům odvolacího soudu
tedy nelze vytknout rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá-li se
dovolatelka, že odvolací soud zohlednil její neúspěch ve sporu, pak si
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vykládá nesprávně. Odvolací soud v této
souvislosti pouze naznačil, že neopodstatněnost podání ústavní stížnosti musela
být žalobkyni zřejmá, a že jejím podáním pouze prodloužila celkovou délku
řízení. Dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas účastníka s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se
odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Žádnou právní otázku,
kterou by bylo možno považovat za zásadního právního významu, a jež by
souvisela s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk
dovolací soud v podaném dovolání neshledal. Dovolací soud rovněž neshledal, že
by přisouzená částka byla vzhledem k aplikaci ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Nesouhlas žalobkyně s výší
přiznaného zadostiučinění proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo,
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.