30 Cdo 1476/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve
Vysokém Poli 118, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění
za nemajetkovou újmu ve výši 208.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 379/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 11 Co 339/2011-76,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 11 Co 339/2011-76,
se ve věci samé a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a
věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 11 Co 339/2011-76,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby
žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 187.000,- Kč s
příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se společně s dalšími třemi poškozenými po žalované domáhala
odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 361/2000, jehož předmětem bylo vyklizení
pozemku. Žalovaná v rámci šestiměsíční lhůty stanovené pro předběžné projednání
nároku na žádost poškozených nereagovala, po podání žaloby k soudu však
žalobkyni i ostatním třem poškozeným vyplatila každému částku 21.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně,
na základě kterého uzavřel, že celková doba řízení 7 let a 11 měsíců není
přiměřená, a tudíž došlo ze strany soudu k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyni tím vznikla nemajetková újma, přičemž s ohledem na délku řízení a
neodůvodněné prodlevy Okresního soudu ve Zlíně mezi jeho jednotlivými úkony
není samotné konstatování porušení práva dostačující. Odvolací soud stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 103.750,- Kč,
kterou shodně se závěry přijatými v rozsudcích Městského soudu v Praze sp. zn. 70 Co 83/2011 a sp. zn. 28 Co 500/2010 považoval za vhodné výrazně snížit. Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba akceptovat vysokou složitost řízení,
a proto snížil základní částku odškodnění o 50 %. Ztotožnil se se závěrem soudu
prvního stupně, že řízení nemělo pro žalobkyni velký význam, a proto provedl
další snížení. Ztotožnil se rovněž se závěry rozhodnutí ve věci sp. zn. 70 Co
83/2011 v tom směru, že právní předchůdci žalobkyně mohli již dvakrát v 90. letech právní nejistotu ohledně vlastnického práva ke spornému pozemku
odstranit, vždy však vzali žalobu bez uvedení důvodu zpět. Rovněž skutečnost,
že na straně žalovaných nevystupovala v předmětném řízení žalobkyně sama, ale s
dalšími třemi žalovanými, musí být důvodem pro snížení základní částky, když
újma všech tehdy žalovaných jimi byla do určité míry sdílena, neboť od počátku
jednali ve shodě a v zájmovém souladu. Nelze opomenout ani hodnotu pozemku, jež
vlastník nabízel žalovaným za cenu 18.000,- Kč. Odvolací soud proto dospěl k
závěru, že je třeba přistoupit ke snížení základní částky minimálně o dalších
30 %. K námitce žalobkyně, že žalovaná při vyplácení odškodnění nerespektovala
zákonnou šestiměsíční lhůtu, odvolací soud uvedl, že sankcí za nedodržení této
lhůty je eventuální nárok poškozené na vyplacení úroku z prodlení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že kritéria, která
mají být uplatňována při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, jsou soudy
posuzována rozdílně. Dovolatelka zdůraznila, že žaloba musela být podána k
soudu z důvodu nečinnosti žalované v zákonné šestiměsíční lhůtě, proto
nedodržení lhůty pro posouzení nároku žalobkyně musí jít k tíži žalované.
Dovolatelka proto namítla, že se jí nedostalo odškodnění za průtahy v
předchozím řízení dle požadavků Evropského soudu pro lidská práva dostatečně
rychle, dostatečně odůvodněně a nebylo vykonáno bez průtahů. Vyplacená částka
zadostiučinění je vzhledem k nečinnosti žalované a účelovosti jejího postupu
nedostatečná. Snížení částky oproti částkám, které jsou přiznávány na úrovni
Evropského soudu pro lidská práva nelze akceptovat ani s ohledem na věk a
zdravotní stav žalobkyně, které bylo k datu posuzování žádosti 76 let. Sankce
spočívající v úrocích z prodlení představuje z ekonomického hlediska cenu
peněz, nikoli odškodnění za pozdní vyplacení zadostiučinění. Ostatně ani tak
nebyla žalovaná k úhradě úroků z prodlení soudem zavázána. Dovolatelka
nesouhlasí se snížením odškodnění o 50 % z důvodu složitosti řízení, ani se
snížením o 30 % z důvodů, které uvedl odvolací soud, a celkově považuje
vyplacené odškodnění za nedostatečné a nepřiměřeně nízké. Za procesní pochybení
považuje žalobkyně to, že soud neprovedl listinné důkazy spisem stavebního
úřadu ve Valašských Kloboukách. Ani okolnost, že jinému účastníkovi řízení bylo
vyplaceno vyšší zadostiučinění, nemůže mít vliv na výši vyplaceného
zadostiučinění žalobkyni. Odvolací soud naopak adekvátně nezhodnotil fakt, že
žalobkyně po celou dobu řízení se soudem spolupracovala, a že se Okresní soud
ve Zlíně dopustil v řízení zcela nepochopitelných průtahů. S odkazem na
publikované stanovisko Nejvyššího soudu dovolatelka uvedla, že soudy i jiné
orgány veřejné moci by měly při vyřizování případů přistupovat s větší péčí k
těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku,
jako žalobkyně nar. v roce 1933 a druhý z účastníků J. P., nar. v roce 1931,
neboť těžce nesly samotný fakt, že jsou účastníky řízení před soudem.
Dovolatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. V doplnění dovolání ze dne 6. 8. 2012 pak dovolatelka odkázala
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. -
se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným v námitce nestejného
rozhodování odvolacího soudu, neboť odvolací soud řádně odůvodnil, z jakých
důvodů se přiklonil k názoru senátu rozhodujícího ve věci 70 Co 83/2011. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani dovolatelčina námitka
o nedodržení lhůty pro posouzení nároku žalobkyně žalovanou, neboť tato byla
dovolacím soudem vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, s tím výsledkem, že samotná povinnost žalované zaplatit
úroky z prodlení nevylučuje možnost, aby byla poškozené osobě z důvodu délky
kompenzačního řízení přiznána částka zadostiučinění vyšší, v posuzovaném
případě však prodlení žalované v řádu tří měsíců takový nárok žalobkyně
nezakládá. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky odškodňování více účastníků
řízení, neboť tato byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s názorem
vyjádřeným v judikatuře dovolacího soudu, i pro posouzení otázky významu
předmětu řízení pro poškozenou z důvodu jejího věku a zdravotního stavu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné. Přestože dovolatelka namítala vadu řízení spočívající v tom, že soudy
neprovedly jí navržené důkazy, dovolací soud ze spisového materiálu neshledal,
že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně sice v žalobě
navrhovala důkaz spisovou dokumentací o šetření Městského úřadu ve Valašských
Kloboukách a stavebního úřadu stran oznámení žalobce M. B.
o úpravách, při
soudním jednání však na provedení tohoto důkazu netrvala, neboť k dotazu soudu,
zda mají účastníci další důkazní návrhy, právní zástupce žalobkyně uvedl, že
vyjma výslechu žalobkyně a S. P., další důkazní návrh nemá (srov. Protokol o
jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 4. 2010, č. l. 43). Účastníci
řízení byli rovněž poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř., načež právní zástupce
žalobkyně uvedl, že poučení rozuměl a další návrh na dokazování nemá. Důkaz,
který účastník před soudem prvního stupně neuplatnil, ač mohl, již k prosazení
svého nároku v odvolacím řízení uplatňovat nemůže, a to z důvodu neúplné
apelace, na níž je vybudováno odvolací řízení ve sporných věcech, jakož i
univerzální zásady koncentrace řízení. Soud prvního stupně ani soud odvolací
proto v tomto ohledu žádným způsobem nepochybily. Otázkou snižování částky odškodnění v důsledku více účastníků na jedné straně
sporu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3694/2011, na jehož závěrech setrvává i v této věci, a proto na něj v
podrobnostech odkazuje. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že členství ve
skupině osob, které zahájily řízení na základě stejného skutkového nebo
právního základu, má za následek, že výhody i nevýhody společného řízení jsou
účastníky sdíleny. Podstatným hlediskem je však význam posuzovaného řízení pro
účastníka, zejména pak zda je následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
pociťován jako individuální nejistota každého ze společníků coby strany sporu,
a to bez ohledu skutečnost společenství. Čím důležitější je předmět řízení pro
osobní situaci každého z účastníků, tím více se prohlubují nepříjemnosti a
nejistota pociťovaná všemi účastníky. Soud však zároveň musí dbát na to, aby
přisouzená částka byla přiměřená závažnosti porušení práva, a musí proto
přihlédnout k částkám, které jsou v obdobných případech přiznávány, a v případě
společného řízení k počtu účastníků a k celkové částce přiznané všem účastníkům
řízení dohromady. Na soudech proto bude, aby odůvodnily, zda účast více osob na
jedné straně sporu vede k závěru o nižší újmě jednotlivých poškozených, či
naopak k újmě standardní či vyšší. Rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné a tudíž nesprávné i co do zohlednění
věku a zdravotního stavu žalobkyně v rámci hodnocení kriteria významu předmětu
řízení pro poškozenou. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod R 58/2011, v části IV. pod písm. d) uvedl, že soudy i jiné
orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly přihlížet k
osobě účastníka řízení, a s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž
účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku, neboť negativní
důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či
osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak
objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Přestože
žalobkyně v doplnění žádosti o náhradu nemajetkové újmy ze dne 7. 9.
2009, a
dále v žalobě, v odvolání, i v průběhu kompenzačního řízení, upozorňovala na
svůj věk i špatný zdravotní stav, orgány veřejné moci k tomuto zjevně
nepřihlédly, neboť soudy obou stupňů se touto otázkou z hlediska posouzení
závažnosti újmy žalobkyni dlouhotrvajícím řízením způsobené, blíže nezabývaly. Žalobkyni lze přitom vzhledem k datu narození jistě považovat za osobu
pokročilejšího věku, s jistými zdravotními potížemi, u níž se zvýšený význam
předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998
Sb. presumuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 802/2011. Citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Jelikož posouzení okolností, za nichž k nemajetkové újmě žalobkyně došlo,
odvolacím soudem, je dílem neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud
podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu ve věci samé i v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o. s. ř).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2012
JUDr. František
I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu