30 Cdo 1980/2019-102
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce
Š. M., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivo Koulou, advokátem, se sídlem
v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 245 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 27 C
147/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 13. 11. 2017, č. j. 10 Co 336/2017-54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 10 Co
336/2017-54, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v
důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 44 C 16/2010.
2. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 5. 5. 2017, č. j. 27 C 147/2015-38, zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal zaplacení částky 245 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok
I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši
300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jím
přezkoumávané řízení bylo zahájeno podáním žaloby o zaplacení částky 108 000 Kč
u Okresního soudu v Chomutově dne 11. 1. 2010. Řízení probíhalo na dvou
stupních soudní soustavy a bylo skončeno dne 22. 9. 2014, kdy konečný rozsudek
(odvolacího) Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 12 Co
1199/2013-84, nabyl právní moci. Soud prvního stupně tak určil rozhodnou
celkovou délku řízení v rozsahu 4 let, 8 měsíců a 19 dnů. V rámci této doby
zjistil průtahy řízení spočívající ve dvou obdobích nečinnosti okresního soudu,
a to od 7. 1. 2010 (zřejmě nesprávný údaj; pozn. dovolacího soudu) do 23. 3.
2011, a také od 4. 5. 2011 do 15. 11. 2012 (v další části odůvodnění jeho
rozsudku jsou uvedeny jiné časové úseky průtahů, a to od 11. 1. 2010 do 23. 3.
2011 a od 26. 5. 2011 do 2. 5. 2012; pozn. dovolacího soudu). Během řízení před
krajským soudem, tj. od 10. 9. 2013 do 2. 7. 2014, průtahy neshledal.
4. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce před podáním návrhu na
vydání elektronického platebního rozkazu v této věci uplatnil dne 23. 10. 2014
svůj nárok u žalované, a ta mu vyplatila na základě stanoviska ze dne 16. 3.
2015 částku 55 000 Kč, neboť dospěla k závěru, že mu vznikl nárok na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
5. Soud prvního stupně postupoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „OdpŠk“). Shledal zjištěnou celkovou dobu řízení jako nepřiměřenou
jen z důvodů výše uvedených průtahů a uzavřel, že jinak v dalším soudy
postupovaly v přiměřených lhůtách a plynule (dílčí délku řízení odehrávající se
před krajským soudem považoval též za přiměřenou), neboť včas reagovaly na
návrhy a podání účastníků a jejich úkony směřovaly ke skončení věci. Dle něj
také nebylo prokázáno, že by žalobcův zdravotní stav, i s ohledem na jeho
vysoký věk, byl zhoršen v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Soud
prvního stupně považoval za dostatečné plnění ve výši 55 000 Kč, kterého se
dostalo žalobci od žalované. Odkázal přitom na „konstantní judikaturu“, dle
které se výše přiznávaných částek ustálila na 15 000 Kč za rok nepřiměřeně
dlouhého řízení, aniž by shledal důvodným zvýšit tuto částku pro to, že se sám
žalobce snažil o odstranění průtahů. Závěrem konstatoval, že nepovažuje
posuzované řízení za extrémně dlouhé, aby mohl uvažovat o vyšší částce
zadostiučinění. Vzhledem k těmto skutečnostem žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Nadto pro srovnání poukázal právě i na jím přezkoumávané řízení (které samo
bylo kompenzační), ze kterého vyplynulo, že žalobce v něm byl uspokojen v
součtu soudního i mimosoudního odškodnění zadostiučiněním v celkové výši 108
000 Kč za nepřiměřenou délku (11 let) prvotního nalézacího řízení.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně a uvedl, že „lze tedy shledat dobu tohoto celého řízení (stejně
jako soud prvého stupně) za nadprůměrnou a nepřiměřeně dlouhou, a to právě s
ohledem i na vysoký věk žalovaného (správně má být uvedeno žalobce; pozn.
dovolacího soudu)“. Žalobce tak má právo na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že za první dva
roky řízení je částka zadostiučinění v poloviční výši, přičemž „pouze vysoký
věk žalobce pro navýšení této základní částky 15 000 Kč neshledal i odvolací
soud za důvodný“. Dále se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně jak o
tom, že základní částku finančního odškodnění „nebyl důvod modifikovat pro
zvláštní význam sporu, neboť se jednalo o finanční odškodnění za předchozí
kompenzační řízení“, tak i o tom, že význam předmětu řízení pro poškozeného v
přezkoumávaném řízení je menší, než význam řízení (původního) nalézacího, a to
i se zřetelem k jeho psychickému stavu. Odvolací soud konečně neshledal
důvodnou ani námitku žalobce, že do celkové délky kompenzačního řízení má být
započítán i časový úsek od podání žádosti o poskytnutí zadostiučinění u
příslušného úřadu dle § 14 OdpŠk do podání žaloby u soudu, neboť posuzované
soudní řízení je zahájeno až podáním návrhu na náhradu nemajetkové újmy u
soudu.
8. Odvolací soud také posoudil nárok žalobce (jím uplatněný před
koncentrací řízení již u soudu prvního stupně podáním ze dne 7. 3. 2017) na
započítání nepřiměřené délky i právě probíhajícího řízení. Dospěl v tomto
dílčím posouzení k závěru, že „druhé“ kompenzační řízení nemá pro žalobce žádný
zvláštní význam, neboť se nejednalo o řízení, ve kterém by utrpěl újmu, přičemž
věk žalobce zvažoval pouze při posuzování délky řízení, a že také samotná délka
obou kompenzačních sporů neměla vliv na jeho zdravotní stav. Uzavřel, že
celková délka tohoto současného „druhého“ kompenzačního řízení, jež trvalo do
doby vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu 2 roky a 7 měsíců,
není nadprůměrná a nevhodně dlouhá, a to ani s ohledem na věk žalobce, a
neshledal tak důvod pro navýšení základní částky zadostiučinění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu výroku ve věci samé napadl
žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátem, dovoláním.
10. Dovolatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu záviselo na otázce hmotného práva, a to zda může odvolací soud
nahradit svými úvahami (o kriteriu významu věci pro poškozeného z hlediska jeho
věku a o požadavku dovolatele na zvýšení odškodnění s poukazem na jednoduchost
řízení) chybějící úvahy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a připravit
tak žalobce o prvou rozhodovací instanci, při jejímž řešení se měl odvolací
soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze kterého
vyplývá, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především
úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího“.
11. Dovolatel také namítal, že se odvolací soud ztotožnil se soudem
prvního stupně v tom, že základní odškodnění v sazbě 15 000 Kč za rok trvání
řízení nebyl důvod modifikovat ani z důvodu vysokého věku poškozeného, přičemž
ale dle dovolatele „nic takového nelze v rozsudku soudu prvého stupně shledat“,
a odkazoval přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11, zabývající se požadavky na odůvodňování soudních rozhodnutí.
12. V další námitce dovolatel poukazoval na nesprávné právní posouzení
obou soudů, které hodnotily význam kompenzačního řízení pro žalobce jako
nezvýšený, když se odvolávaly na to, že se tento druh řízení nenachází v
seznamu takových řízení, uvedeném ve stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“). Právě od uvedeného Stanoviska se dle dovolatele odvolací
soud odchýlil, neboť v něm je uvedeno, že „Nejvyšší soud považuje za
nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bylo samo nepřiměřeně
dlouhé“. Dovolatel též poukazuje na v dovolání uvedenou judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), ze které vyplývá závěr o tom, že
kompenzační prostředek nápravy lze považovat za účinný právní prostředek
nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení pouze ze předpokladu, že sám
bude vnitrostátními orgány projednán v přiměřené lhůtě.
13. Dovolatel konečně namítal věcnou i funkční nepříslušnost odvolacího
soudu při jeho rozhodování o nově žalobcem uplatněném nároku na zadostiučinění
za nepřiměřenou délku „druhého“ (nyní dovolacím soudem zkoumaného)
kompenzačního řízení. Odvolací soud neměl uvedený nárok sám posoudit jako
nedůvodný, ale o změně žaloby měl rozhodnout soud prvního stupně. Dovolatel
přitom odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5189/2016. Také se neztotožňoval s názorem odvolacího soudu, že do délky
„druhého“ kompenzačního řízení nelze zahrnovat délku povinného projednání
nároku u žalované, kdy dle něj tuto otázku Nejvyšší soud dosud neposuzoval. Měl
za to, že „řízení u žalované je povinnou součástí kompenzačního řízení a
poškozený uplatňující nárok na náhradu škody je přirozeně i v tomto období
postižen oním pocitem nejistoty z výsledku řízení“.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. (s dále uvedenými výjimkami).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Otázka týkající se zvýšeného významu kompenzačního řízení pro
poškozeného nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že kompenzační řízení není typovým řízením se
zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného [srov. část IV písm. d)
Stanoviska, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4320/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz].
20. Dovolání je dále nepřípustné pro otázku věcné nepříslušnosti
odvolacího soudu při jeho rozhodování o žalobcem již u soudu prvního stupně
uplatněném nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku „druhého“
kompenzačního řízení. Odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 5189/2016, ze které vyplývá, že uplatnění skutečnosti nepřiměřeně
dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení je v zásadě možné i promítnutím
délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve
vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení. Po
šířeji pojatém odůvodnění (na které dovolací soud pro stručnost odkazuje)
Nejvyšší soud uzavřel, že „pro poměry posléze uvedeného uplatnění nároku na
náhradu újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení přímo v tomto řízení,
byť i v odvolací fázi, jak v případě rozšíření žalobního žádání (petitu)
odůvodněného takovou skutečností, tak i v případě, kdy žalobce takovou
skutečnost uplatní beze změny žalobního žádání (petitu), nelze odůvodněně
vzniklou procesní situaci posuzovat jako procesním předpisem zakázanou
dispozici… Tam, kde se prosadí presumpce vzniku nemajetkové újmy, se tedy
účinky koncentrace řízení ani neúplné apelace neprojeví… Uvedený procesní
rozbor vede k závěru, že soud prvního stupně ani soud odvolací nemůže
nepřihlížet k tomu, že poškozený žalobce v průběhu kompenzačního řízení uplatní
skutečnost nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení.“
21. V souvislosti s výše uvedenou námitkou věcné nepříslušnosti, ve
které dovolatel poukazuje také na porušení práva na spravedlivý proces tím, že
o zmíněném nároku rozhodoval jen odvolací soud, dovolací soud odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, kde
tento soud uzavřel (s odkazem na tam uvedenou judikaturu ESLP), že právo na
spravedlivý proces je naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom
stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluvy“).
22. Dovolání je však přípustné v rozsahu otázek, zda do délky „druhého“
kompenzačního řízení (sp. zn. 27 C 147/2015) lze zahrnovat délku povinného
projednání nároku u žalované, a také, zda vysoký věk poškozeného způsobuje
zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, neboť při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu
uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto
zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu
(odstavec 3).
27. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba
nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se
náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne
uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
28. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve
Stanovisku uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6
odst. 1 Úmluvy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn.
30 Cdo 1614/2009).
29. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1084/2017, tak byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při
posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba
předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení
započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§
15 odst. 2 OdpŠk).
30. Přestože odvolací soud rozhodoval v době, kdy rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu nebyla rozsudkem (sp. zn. 30 Cdo 1084/2017) stanovena, nelze
odhlédnout od potřeby reflektovat vývoj judikatury i na dříve zahájená řízení.
Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby
východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových
právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i
případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v
dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních
situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a
důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, a tam uvedenou
judikaturu). Tento zájem však v projednávané věci nebyl dovolacím soudem
shledán.
31. Dovolací soud tedy uzavírá, že pokud odvolací soud nezapočítal dobu
předběžného projednání u úřadu podle § 14 a 15 OdpŠk (avšak jen v maximální
délce 6 měsíců) do celkové délky řízení, odchýlil se v uvedeném rozsahu, ve
smyslu výše komentované tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů,
od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
32. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
33. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud
opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je
nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov.
část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se
totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která
je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
34. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného se nemusí tvrdit a
prokazovat v řízeních, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo u takových řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit
přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). I když ani uvedené nemusí se zřetelem
k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení
vyvráceno.
35. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v
pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a
jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich
práva na spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část
IV Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci H.
proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75 a 76).
36. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich
vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při
vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých
dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí
ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016).
37. Jak dovolací soud zjistil ze spisu, dovolatel byl v rozhodné době
(doba přezkoumávaného původního řízení) již ve věku starším 75 let. Přitom v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byl ustálen názor, že osobami v
pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska, jsou myšleny osoby starší minimálně 75
let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav
konkrétního člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012).
38. Dovolací soud tak uzavírá, že pokud odvolací soud nezohlednil pro
určení výše zadostiučinění pokročilý věk žalobce [při posuzování kritéria
významu předmětu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] souladně s
judikaturou Nejvyššího soudu a odkázal zcela na posouzení soudu prvního stupně,
který však v judikatuře přijatý závěr o zvýšeném významu předmětu řízení pro
účastníka pokročilého věku nereflektoval (resp. konstatoval, že „dané řízení
nelze typově považovat za řízení se značným významem pro poškozeného“), je jeho
posouzení nesprávné.
VI. Závěr
39. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení
kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného a započítávání doby
předběžného projednání u úřadu podle § 14 a 15 OdpŠk do celkové délky řízení
nesprávné, dovolací soud postupem podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Věc je vrácena k odvolacímu soudu
také z důvodu pokročilého věku dovolatele s výhledem na urychlené vyřešení věci.
40. V dalším řízení odvolací soud znovu zváží vadně posouzené kritérium
uvedené v ustanovení § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, a to při respektování
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě potřeby si opatří
odpovídající skutková zjištění. Při úvaze o výši zadostiučinění pak bude
respektovat, že na výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve
stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Znovu také
posoudí celkovou délku řízení s ohledem na zápočet doby předběžného projednání
u úřadu podle § 14 a 15 OdpŠk. Odvolací soud se v novém rozhodnutí též
neopomene vypořádat s veškerými odvolacími námitkami účastníků. Dovolací soud
nicméně připomíná, že odlišné vyřešení výše uvedených právních otázek bez
dalšího neznamená, že odvolací soud musí rozhodnout nově jinak než v původním
zrušovaném rozhodnutí.
41. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
42. Dovolací soud nepřihlédl k podání dovolatele ze dne 6. 3. 2019 (č.
l. 93) adresovanému Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v
Chomutově a nazvanému jako rozšíření žaloby, neboť v dovolacím řízení nelze
uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu