Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) B. K., d) J. B., e) J. K. 318, f) L. S. g) M. K., h) V. K., ch) Z.
K., i) V. B., j) F. B., k) M. M., l) Z. H., m) V. B., p) D. S., r) Z. N., s) M.
K., u) B. K., v) M. Š., w) K. Š. a x) K. V., všech zastoupených JUDr. Tomášem
Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti
žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská
525/15, o zaplacení 380 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 266/2011, o dovolání žalobců a),
d), e), f), g), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), w) a x) a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 64 Co
49/2013-287, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 64 Co
49/2013-287, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen v zamítavých
výrocích rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2012, č. j. 41 C
266/2011-120, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se
v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobci se žalobou ze dne 19. 9. 2011 domáhají zaplacení částky 380
000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která měla každému z žalobců vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
restitučního řízení, vedeného postupně u Okresního úřadu v Kolíně, Krajského
soudu v Praze, Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Kolín a u Okresního
soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
celkově trvajícího bezmála 19 let.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
23. 8. 2012, č. j. 41 C 266/2011-120, uložil žalované jednající Ministerstvem
zemědělství (v dosavadním řízení označovaná jako první žalovaná) uhradit
každému ze žalobců b), c), d), e), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), u), v),
a w) jako přiměřené zadostiučinění 57 500 Kč s příslušenstvím a žalobkyni s) 28
750 Kč s příslušenstvím. Žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti (v
dosavadním řízení označovaná jako druhá žalovaná) uložil uhradit každému ze
žalobců a), b), c), d), e), f), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u),
v), a w) jako přiměřené zadostiučinění 28 500 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k
žalobcům n), o) a t) soud prvního stupně řízení zastavil. Ve zbytku žalobu
zamítl a přiznal některým žalobcům náhradu nákladů řízení.
3. Městský soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 64
Co 49/2013-176, odmítl odvolání podané žalobci n), o) a t), rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, v některých výrocích o
nákladech řízení jej změnil, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 27. 6. 2013, č. j. 64 Co 49/2013-176, byl Městským soudem v Praze
opraven usnesením ze dne 20. 3. 2014, č. j. 64 Co 49/2013-231.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 64 Co
49/2013-176, ve znění opravného usnesení, byl následně na základě dovolání
žalobců a), d), e), f), g), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v),
w), a x) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1382/2014, v části výroku, kterou byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby proti žalované jednající
Ministerstvem zemědělství na zaplacení částky 132 500 Kč s příslušenstvím vůči
žalobcům d), e), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w) a v
rozsahu zamítnutí žaloby proti žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti
na zaplacení částky 161 500 Kč s příslušenstvím vůči žalobcům a), d), e), f),
h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w). Dále byl Nejvyšším
soudem rozsudek odvolacího soudu zrušen v části výroku, kterým bylo mezi
žalobci a), d), e), f), h), ch), i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w) a
žalovanou potvrzeno a změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Věc v uvedeném rozsahu Nejvyšší soud vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací následně rozsudkem ze dne 19.
5. 2016, č. j. 64 Co 49/2013-287, (dále též jako „rozsudek odvolacího soudu“),
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé XI, XIV, XX,
XXIII, XXVI, XXIX, XXXII, XXXV, XXXVIII, XLIII, XLVI, XLIX, LIII, LVI, LIX a ve
výrocích II a XVI ohledně částky 161 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o nákladech
řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), d), e), f), h), ch),
i), j), k), l), m), p), r), s), u), v), a w) částku 256 883 Kč k rukám jejich
právního zástupce (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok
III rozsudku odvolacího soudu).
6. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že dne 17. 12.
1992 uplatnili žalobkyně d), žalobce e), M. B., V. K., K. K., Z. S., B. Š., J.
K., Z. T., R. N., F. T., J. K. a B. P., u Okresního pozemkového úřadu v Kolíně
právo na vydání nemovitostí. V roce 1995 byl upraven okruh oprávněných osob a
do spisu byly průběžně doplňovány další důkazy. Přípisem doručeným dne 19. 11.
2001 žádaly oprávněné osoby o urychlené vydání rozhodnutí. Dne 12. 2. 2002
Okresní pozemkový úřad v Kolíně rozhodl tak, že účastníci řízení nejsou
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, neboť nejsou ve smyslu § 4 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), oprávněnými
osobami. Uvedené rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Kolíně bylo pro
nepřezkoumatelnost zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2002.
Následně ve věci dne 22. 11. 2003 rozhodlo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový
úřad Kolín, že účastníci řízení nejsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí,
opět z důvodu, že nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona o půdě. V
řízení o žalobě proti uvedenému rozhodnutí, vedeném u Okresního soudu v Kolíně
pod sp. zn. 13 C 207/2004, proběhla ústní jednání dne 22. 6. 2005 a dne 12. 9.
2005, která byla odročena za účelem opatření dalších důkazů. Další jednání
proběhlo dne 7. 11. 2005. Rozsudkem ze dne 16. 11. 2005 Okresní soud v Kolíně
žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci nejsou oprávněnými osobami. Dne 26. 9.
2006 o věci rozhodl Krajský soud v Praze, který potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Ve věci dále dne 13. 8. 2009 rozhodoval Nejvyšší soud, který odmítl
dovolání žalobců jako nepřípustné, a Ústavní soud, který dne 21. 4. 2011 odmítl
ústavní stížnost žalobců.
7. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle
§ 13 odst. 1, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“. Uzavřel, že nárok žalobců na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení byl uplatněn do určité
míry po právu. K nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce
řízení došlo v pořadí prvním řízení před správním orgánem, Okresním pozemkovým
úřadem v Kolíně (pod sp. zn. PÚ 8116/00-Zuz, ZN,72/9-A/15), a dále v řízení
před Okresním soudem v Kolíně (pod sp. zn. 13 C 207/2004). Vzhledem k tomu, že
nebyla vyvrácena domněnka vzniku nemajetkové újmy zapříčiněné nesprávným
úředním postupem, vycházel soud prvního stupně z toho, že pokud žalobci byli
účastníky předmětných řízení, vznikla jim nemajetková újma. Při výpočtu výše
přiměřeného zadostiučinění vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky trvání
řízení a dále 15 000 Kč za každý další rok. U správního řízení, které trvalo
celkem 10 let a 7 měsíců, vyšel soud prvního stupně ze základní částky 143 750
Kč. Tu ponížil o 30 % vzhledem ke značné obtížnosti řízení (rozsáhlé
dokazování, nejasnosti v okruhu osob uplatňujících nárok, opakované doplňování
žádosti ze strany účastníků řízení, vyčkávání výsledků dědických řízení), a
následně o dalších 30 % vzhledem k významu předmětu řízení pro účastníky, neboť
restituční řízení obecně není řízením s velkým významem pro účastníky, když
žalobci navíc vůbec nesplňovali definici osob oprávněných podle § 4 zákona o
půdě a do předmětného řízení tedy museli vstupovat s tím, že výsledek
restitučního řízení je značně nejistý. Význam předmětu řízení pro účastníky pak
snižuje rovněž skutečnost, že účastníků řízení bylo několik a jakožto příbuzní
nemajetkovou újmu do určité míry sdíleli. Soud prvního stupně dále zkoumal, v
které fázi jednotliví žalobci do řízení vstoupili. V případě žalobkyně s)
výslednou částku ponížil o dalších 20 %, neboť do řízení vstoupila až v roce
2001, v případě žalobkyň a), f), a x) nárok na zadostiučinění vůči žalované
jednající Ministerstvem zemědělství vůbec nepřiznal, neboť tyto žalobkyně
nebyly účastnicemi správního řízení. Co se týká soudního řízení před Okresním
soudem v Kolíně, toto trvalo ve všech stupních, včetně řízení před Ústavním
soudem, celkem 7 let a 4 měsíce, soud prvního stupně proto vycházel ze základní
částky 95 000 Kč. Tuto částku ponížil o 40 % vzhledem k tomu, že řízení
probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy, a o dalších 30 % vzhledem k
významu předmětu řízení pro účastníky (ze stejných důvodů jaké uvedl pro
správní řízení). Soud prvního stupně vůči žalované jednající Ministerstvem
spravedlnosti nepřiznal žádné zadostiučinění žalobci g) a žalobkyni x), kteří
do řízení vstoupili až ve stádiu podávané ústavní stížnosti. Dále řízení
zastavil vůči žalobcům n), o) a t), neboť tito v průběhu řízení zemřeli a
povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení s právními nástupci.
8. Po skutkové stránce vyšel Městský soud v Praze při svém prvním
projednání věci zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
9. Po právní stránce se Městský soud v Praze ztotožnil s právním
posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že je přiměřené, jestliže se
základní částka pro výpočet zadostiučinění pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20
000 Kč. Řízení podle odvolacího soudu nebylo s ohledem na všechny okolnosti
extrémně dlouhé, jeho délka nebyla násobně delší, než bylo možno očekávat, a
nebylo možno zohlednit věk a zdravotní stav účastníků řízení. Odvolací soud
aproboval rovněž procentuální snížení základní částky pro výpočet přiměřeného
zadostiučinění provedené soudem prvního stupně.
10. Nejvyšší soud při svém prvním posouzení věci (viz odst. 4 tohoto
rozsudku) označil za nesprávný závěr Městského soudu v Praze ohledně nižšího
významu předmětu řízení pro žalobce. Nejvyšší soud poukázal na svá dřívější
rozhodnutí (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1612/2009), podle kterých restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému
majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň
částečné zmírnění nespravedlností (křivd) způsobených v minulosti. Již s
ohledem na to je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy
přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo
možné řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím. Na významu
předmětu řízení pro žalobce přitom nic nemění ani skutečnost, že žalobci
nakonec v řízení nebyli shledáni osobami oprávněnými podle ustanovení § 4
zákona o půdě (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4739/2009). Dále Nejvyšší soud připomněl, že neexistence okolností
zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného nevede
sama o sobě k závěru o nižším, nýbrž o standardním významu předmětu řízení
(například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
765/2010). Za nesprávný Nejvyšší soud označil také závěr odvolacího soudu
ohledně nepřihlédnutí k vysokému věku a zdravotnímu stavu žalobců jakožto
poškozených při posuzování významu předmětu řízení, jelikož tyto skutečnosti
samy o sobě zakládají předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v
jejich věcech a zvyšují tím význam předmětu řízení pro žalobce jakožto
poškozené (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30
Cdo 2800/2009). K uvedenému Nejvyšší soud také konstatoval, že zrušení rozsudku
odvolacího soudu pro dílčí nesprávnost právního posouzení nároku žalobců nutně
neznamená, že by se žalobcům novým rozhodnutím odvolacího soudu muselo dostat
více, než kolik jim bylo přiznáno napadeným rozhodnutím, a to zejména tehdy,
zhodnotí-li odvolací soud řádně naději na úspěch v řízení, se kterou do něj
každý z žalobců vstupoval. Za vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (které dovolací soud zkoumá v případě přípustnosti
dovolání), označil Nejvyšší soud skutečnost, že nižší soudy jednaly na straně
žalované se dvěma organizačními složkami státu. Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že v situaci, kdy by měly být příslušnými dvě organizační složky, jedná za stát
v souladu s § 6 odst. 3 OdpŠk Ministerstvo financí.
11. Odvolací soud při svém opakovaném projednání věci vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování částečně doplnil o
listiny, které jsou obsahem spisu k předmětnému restitučnímu řízení, a to výzvu
k vydání zemědělského majetku ze dne 17. 12. 1992, další podání k doplnění
výzvy ze dne 16. 11. 1995, výměru ze dne 27. 4. 1949, rozhodnutí ve věci
dědictví po J. K. a potvrzení o nabytí dědictví po Z. K.. Z dokazování
provedeného soudem prvního stupně a opakovaného odvolacím soudem pak podle
odvolacího soudu vyplývá, že J. K., od kterého žalobci odvozovali svůj
restituční nárok, nikdy nebyl vlastníkem nemovitostí, ke kterým směřoval
restituční nárok.
12. Po právní stránce dospěl odvolací soud při opakovaném projednání
věci k závěru, že odvolání není důvodné. Nejprve se znovu zabýval otázkou
významu předmětného řízení pro poškozené. Konstatoval, že v obecné rovině je
restitučnímu řízení nutno přikládat pro žalobce zásadní význam. Nicméně s
ohledem na to, že restituční nárok byl uplatněn zjevně nedůvodně (viz skutkové
zjištění uvedené v předcházejícím odstavci), což mohli žalobci při vynaložení
obvyklé péče zjistit (například nahlédnutím do pozemkových knih), nelze podle
odvolacího soudu seznat dobrou víru žalobců v oprávněnost jejich restitučního
nároku a tím i tvrzenou újmu žalobců spočívající v nejistotě ohledně
nepřiměřeně dlouhého řízení. Za tohoto stavu nelze podle odvolacího soudu
učinit závěr o zásadním významu řízení pro žalobce. Odvolací soud konstatoval,
že již skutečnost, že žalobci jsou ve vysokém věku a nedobrém zdravotním stavu,
musela sama o sobě vzbuzovat očekávání, že jejich věc bude řešena bez
nedůvodných průtahů a přednostně. Dle odvolacího soudu však nelze odhlédnout od
toho, že žalobci v probíhajícím řízení nikterak aktivní nebyli, nýbrž že za ně
vystupovali zmocněnci. Ani věk a zdravotní stav žalobců tedy vyšší význam
řízení nezakládají. Z uvedených důvodů měl odvolací soud za to, že předmětné
řízení bylo co do svého významu pro žalobce standardní, a bylo správné při
stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích vyjít ze základní částky 15 000
Kč. Další skutečnosti pak naopak svědčí pro snížení přiměřeného zadostiučinění
pod základní částku, a to složitost řízení, jak ji popsal soud prvního stupně,
významné rozšíření počtu účastníků restitučního řízení z 13 na 25 a také
skutečnost, že se jednalo vesměs o příslušníky širší rodiny J. K., kteří
uplatňovali restituční nároky společně (prostřednictvím zmocněnce) a sdíleli
tedy pociťovanou újmu. Podle odvolacího soudu je opět nutno přihlédnout také k
tomu, že žalobci nemohli očekávat úspěch v řízení. Celkovou částku, která již
byla žalobcům poskytnuta (1 490 250 Kč) pak odvolací soud považuje ve vztahu k
částkám přiznaným jednotlivým žalobcům za vyhovující kritériím § 31a odst. 3
OdpŠk. Co se týče náhrady nákladů řízení, výrok o nákladech řízení před soudem
prvního stupně byl odvolacím soudem změněn v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/14), když v návaznosti
na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12, bylo třeba vyjít z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Co se týče výroku o nákladech odvolacího a
dovolacího řízení, žalobci podle odvolacího soudu v řízení úspěšní nebyli a
žalované nevznikly účelně vynaložené náklady.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.
14. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž v
dovolání uplatnili následující dovolací důvody.
15. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku významu restitučního
řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení. Odvolací soud podle žalobců pochybil v tom, že vyšší význam
restitučního řízení nikterak nezohlednil při stanovení základní částky
přiměřeného zadostiučinění v penězích a ani při její procentuální modifikaci. Z
dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1382/2014) podle žalobců plyne, že v případě řízení s vysokým významem
předmětu řízení pro poškozeného by nemělo dojít ke snížení základní částky,
respektive by naopak mělo dojít k jejímu navýšení. K tomu žalobci uvádí, že
pohybuje-li se podle stávající judikatury základní částka v rozmezí 15 000 Kč
až 20 000 Kč, měla být v posuzované věci stanovena na 20 000 Kč či se této
částce blížit. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom,
že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s
rozsudky ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 31. 8. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 35/2012, a také s dřívějším rozsudkem ve věci (ze dne 15. 7. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
16. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku naděje žalobců na
úspěch v restitučním řízení, když k závěru o tom, že restituční nárok byl
uplatněn zjevně nedůvodně, dospěl na základě nepodložené úvahy, že J. K. nebyl
vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem restitučního řízení. Žalobci
poukazují na to, že se Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 6. 2002, č. j.
44 Ca 52/2002-61, ztotožnil s jejich námitkou, že z tehdy dostupných listin
nebylo možné zjistit, kdy došlo k právní moci konfiskace předmětných
nemovitostí, a tudíž postavit najisto, že J. K., od kterého žalobci svůj
restituční nárok odvozují, nenabyl jejich vlastnictví. Jestliže odvolací soud
na tomto základě přikládal restitučnímu řízení ve věci žalobců nižší význam,
postupoval v rozporu se zákonem a prokázaným skutkovým stavem.
17. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je pro
zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozené rozhodný výsledek řízení, ve
kterém mělo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle
žalobců je v rozporu se stávající judikaturou, pokud odvolací soud posuzoval
význam předmětu řízení pro žalobce podle toho, zda byl výsledek restitučního
řízení „jistý“ či „nejistý“. Nesprávným je pak závěr odvolacího soudu o nižším
významu předmětu řízení pro žalobce z důvodu, že do restitučního řízení museli
vstupovat s vědomím, že nejsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě.
Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací
soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudky ze
dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4439/2008, a také s dřívějším rozsudkem ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1382/2014).
18. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda vysoký věk a
špatný zdravotní stav žalobců pro ně zvyšují význam předmětu řízení. Žalobci
konstatují, že navzdory závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu vyslovenému
ve věci odvolací soud setrval na svém nesprávném závěru, že vysoký věk a špatný
zdravotní stav žalobců význam předmětu řízení v posuzované věci nezvyšují, a to
s poukazem, že žalobci nebyli v předmětném řízení nikterak aktivní při
uplatňování svého nároku, jelikož za ně jednal zmocněnec. Podle žalobců je
tento závěr jednak diskriminační ve vztahu k využívání institutu zmocněnce a
jednak využití tohoto institutu nic nemění na nepříznivých důsledcích
nepřiměřeně dlouhého řízení v jejich sféře. Přípustnost dovolání ohledně dané
otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudky ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30
Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, usnesením ze dne
29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, částí IV stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011
(dále jen „Stanovisko“), a také s dřívějším rozsudkem ve věci (ze dne 15. 7.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
19. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda v případě
nižšího významu předmětu řízení tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně
této okolnosti žalovanou, respektive zda soud může zjišťovat nad rámec tvrzení
účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro žalobce
jakožto poškozené. K tomu žalobci konstatují, že v době prvního rozhodování
Městského soudu v Praze nebyla v řízení uplatněna taková skutková tvrzení a
takové důkazy, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru o nižším než
presumovaném významu předmětu řízení pro žalobce. Následně však odvolací soud
provedl důkazy (srov. odst. 11 tohoto rozsudku), na základě kterých dospěl k
závěru, že posuzované řízení mělo pro žalobce nižší než presumovaný význam, a
to navzdory tomu, že žalovaná, na které podle stávající judikatury spočívalo
břemeno tvrzení a břemeno důkazní, žádná nová skutková tvrzení nepřednesla a
ani v tomto ohledu nenavrhla žádné nové důkazy. Přípustnost dovolání ohledně
dané otázky spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, a to s rozsudky ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30
Cdo 765/2010, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014.
20. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda lze na základě
dovolání žalobců změnit výrok o náhradě nákladů řízení v jejich neprospěch,
aniž by dříve svým prvním dovoláním ve věci nákladový výrok napadali. Žalobci
jsou odlišně od odvolacího soudu toho názoru, že takový postup není přípustný,
respektive je v rozporu s ustanovením § 212 občanského soudního řádu a zásadou
zákazu reformationis in peius zde upravenou.
21. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda v případě, kdy
je více účastníků občanského soudního řízení zastupováno jediným advokátem, zda
na úkon „převzetí a příprava právního zastoupení“ lze pohlížet jako na společný
úkon při zastupování více osob ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu.
Žalobci jsou odlišně od odvolacího soudu toho názoru, že se o společný úkon
nejedná a odměna za tento úkon tudíž přísluší za každého z účastníků v
nesnížené výši. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřují žalobci v
tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a
to s rozhodnutím ze dne 21. 6. 1991, sp. zn. IV Torz 230/91, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 55/1992.
22. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda v případě, kdy
je více účastníků občanského soudního řízení zastupováno jediným advokátem,
přísluší advokátovi režijní paušál (§ 14b odst. 5 advokátního tarifu) za
uskutečněný úkon právní služby za každého zastupovaného účastníka. Žalobci jsou
odlišně od odvolacího soudu toho názoru, že tomu tak je. Přípustnost dovolání
ohledně dané otázky spatřují žalobci v tom, že se jedná o otázku, která dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
23. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku nároku na
náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobci jsou odlišně od odvolacího soudu
toho názoru, že pro přiznání této náhrady nemá vliv výsledek opakovaného
posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž pouze výsledek řízení dovolacího (tedy
zda bylo jimi podanému dovolání vyhověno). Přípustnost dovolání ohledně dané
otázky spatřují žalobci v tom, že se jedná o otázku, která dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
24. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
25. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž
v dovolání uplatnila následující dovolací důvody.
26. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, který úřad
(organizační složka státu) má podle § 6 OdpŠk jednat jménem státu, když v
posuzované věci jednal s Ministerstvem financí namísto odvětvově příslušných
ústředních správních úřadů (Ministerstva zemědělství a Ministerstva
spravedlnosti). Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalovaná v
tom, že se jedná o otázku, která byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,
a to dřívějším rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1382/2014), avšak má být posouzena jinak. Žalovaná považuje řešení
přijaté Nejvyšším soudem, že na žalované straně nemůže za stát v téže věci
(nároku) jednat vícero příslušných úřadů, nýbrž že je v takové situaci podle §
6 odst. 3 OdpŠk příslušným Ministerstvo financí, za nesprávné, a to především z
následujících důvodů. Poukazuje, že ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk zakládá pouze
zbytkovou příslušnost Ministerstva financí pro případy, kdy věcně příslušný
úřad neexistuje (o takový případ se ovšem v posuzované věci nejedná, jelikož
jsou věcně příslušnými úřady dva). Konstatuje, že přijaté řešení nerespektuje
jak koncepci právního jednání státu (princip dělené právní subjektivity státu),
tak pravidla financování organizačních složek státu. Konečně žalovaná zastává
názor, že řešení přijaté dovolacím soudem nevytváří ustálenou judikaturu
ohledně vystupování jednoho úřadu (organizační složky státu) před soudem v téže
věci, a to s poukazem, že dosavadní judikatura (včetně judikatury Nejvyššího
soudu – rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014) tuto otázku
neřešila.
27. Dále žalovaná namítá, že co do náhrady nákladů řízení dochází k
dvojímu plnění ze strany státu. Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo
spravedlnosti dříve jednající za stát již žalobcům na základě pravomocného
rozsudku soudu prvního stupně poskytly 205 390,20 Kč, respektive 270 814,60 Kč.
Nyní by mělo Ministerstvo financí na základě rozsudku odvolacího soudu
poskytnout žalobcům na náhradě nákladů řízení dalších 256 883 Kč. Také v tom
spatřuje žalovaná nesprávnost rozsudku odvolacího soudu.
28. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že dovolání
žalované považují s ohledem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci za
bezpředmětné. Ke dvojímu plnění ze strany státu uvedli, že s ohledem na to, že
rozsudek odvolacího soudu napadli také co do náhrady nákladů řízení, nepovažují
tuto otázku za uzavřenou.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
29. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
30. Dovolání žalobců i žalované bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
31. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
32. Co se týče dovolacího důvodu uvedeného v odst. 20 tohoto rozsudku,
žalobci v dovolání řádně neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání pro tuto otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle
§ 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Co do účelu a
významu splnění této povinnosti dovolatelem odkazuje Nejvyšší soud například na
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14.
33. Dovolání žalobců tak v části obsahující uvedený dovolací důvod
(odst. 20 tohoto rozsudku) trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
34. Ve zbylém rozsahu obsahuje dovolání žalobců i žalované všechny
náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
35. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
36. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
37. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalobců.
38. Přípustnost dovolání žalobců nemůže založit nesprávné posouzení
otázky významu restitučního řízení při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (odst. 15 tohoto rozsudku), neboť
význam restitučního řízení se neprojeví již při stanovení základní částky
přiměřeného zadostiučinění. Při stanovení základní částky hraje roli zejména
celková doba řízení (srov. část VI Stanoviska). Význam řízení je zohledněn až
při následné modifikaci základní částky. Odvolací soud se tedy neodchýlil od
judikatury dovolacího soudu, pokud s ohledem na povahu předmětu řízení základní
částku nenavýšil. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací
soud nezohlednil zvýšený význam předmětu restitučního řízení při následné
modifikaci základní částky, jelikož odvolací soud vysvětlil, na základě kterých
(protichůdných a převažujících) důvodů zvýšený význam předmětu řízení pro
žalobce neshledal, na vyřešení této otázky tedy rozsudek odvolacího soudu
nespočívá (§ 237 o. s. ř.).
39. Přípustnost dovolání žalobců nemůže založit námitka nesprávného
posouzení otázky naděje žalobců na úspěch v restitučním řízení (odst. 16 tohoto
rozsudku), neboť žalobci zpochybněná úvaha odvolacího soudu spočívá na vyřešení
skutkové otázky (zda žalobci či jejich právní předchůdci věděli o tom, že J. K.
nebyl vlastníkem sporných nemovitostí). Námitka nesprávného skutkového zjištění
přitom není přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
40. Přípustnost dovolání žalobců nemůže založit námitka nesprávného
posouzení otázky, zda je pro zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozené
rozhodný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě (odst. 17 tohoto rozsudku). Žalobci odkázali na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ve kterém
Nejvyšší soud konstatoval, že samotný výsledek řízení je pro posouzení, zda
došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro
případné stanovení odškodnění, nevýznamný. Obdobné Nejvyšší soud konstatoval v
rozsudku ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, či dřívějším rozsudkem
ve věci (ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Nelze ovšem
přehlédnout, že v dřívějším rozsudku ve věci (obdobně také v usnesení ze dne
20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) Nejvyšší soud konstatoval také to, že
uvedený závěr nemůže být bezbřehý a nebylo by na místě jej aplikovat v případě,
kdy by žalobce v době podání žaloby věděl, že uplatňuje nárok zjevně
bezdůvodný. Jinak řečeno, judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje možnost
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu nedůvodných očekávání žalobců
ohledně výsledku řízení. Postupoval-li tak odvolací soud, neodchýlil se od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že
jím již dříve identifikované (srov. rozsudek ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1382/2014) pochybení nižších soudů při posouzení této otázky nespočívalo na
tom, že by nepřípustně dospěly k závěru, že nárok žalobců byl v restitučním
řízení uplatněn zjevně bezdůvodně, nýbrž v tom, že tento závěr odvodily výlučně
z výsledku původního řízení.
41. V této souvislosti nezakládá přípustnost dovolání ani námitka
žalobců spočívající v tom, že odvolací soud prováděl dokazování ohledně významu
předmětu řízení pro ně a jejich právní předchůdce nad rámec skutkových tvrzení
účastníků (odst. 19 tohoto rozsudku). I ohledně této otázky postupoval odvolací
soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, proti němuž
směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26.
8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1145/15. V daném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že
nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen – vyniká v moderním
civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky
sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz § 6 o. s. ř.),
především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení
procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny
zatížené poučit (viz § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro
rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý
závěr. O takový případ nejde, když soudy dosáhly svého skutkového závěru sice z
důkazu navrženého dovolatelem, avšak jej nemohly, byť k jeho neprospěchu,
opomenout a právně neposoudit, jak se stalo i v případě žalobců.
42. Přípustnost dovolání žalobců nemohou založit ani dovolací důvody
směřující vůči výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení
(odst. 21-23 tohoto rozsudku). Ačkoli judikatura Nejvyššího soudu připouští
dovolání do akcesorických výroků rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 80/2013), i pro tyto výroky
platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. To
znamená, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž
dovoláním napadeným (nákladovým) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč. Vystupuje-li na žalující straně samostatně (§ 91
odst. 1 o. s. ř.) více žalobců, jak je tomu v posuzované věci, uplatní se
požadavek na plnění převyšující 50 000 Kč ve vztahu ke každému z těchto žalobců
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013,
či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3177/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3676/14). Aniž by dovolací
soud považoval za nezbytné uvádět podrobný výpočet částky, která byla žalobcům
rozsudkem odvolacího soudu na náhradě nákladů řízení upřena, pro žádný z
dovolacích důvodů uvedených v odst. 21-23 tohoto rozsudku a jednotlivé žalobce
tato částka nepřevyšuje 50 000 Kč, což ostatně netvrdí ani sami žalobci. Ke
zbývajícímu dovolacímu důvodu žalobců ohledně náhrady nákladů řízení (odst. 20
tohoto rozsudku) dovolací soud nepřihlédl (srov. odst. 32 a 33 tohoto rozsudku).
43. Dovolání žalobců je přípustné pro otázky, zda vysoký věk a špatný
zdravotní stav žalobců pro ně zvyšují význam předmětu řízení (odst. 18 tohoto
rozsudku), jelikož při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
44. Nejvyšší soud se následně zabýval přípustností dovolání žalované.
45. Přípustnost dovolání žalované nemůže založit otázka, který úřad
(organizační složka státu) má podle § 6 OdpŠk jednat jménem státu (odst. 26
tohoto rozsudku), jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody, proč se odchýlit od
svých dřívějších závěrů učiněných v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1382/2014.
46. Shodné námitky jako v nyní posuzované věci již žalovaná (jednající
Ministerstvem financí) uplatnila v dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 (obdobně se
Nejvyšší soud vyjádřil také v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2577/2016). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není s danou judikaturou
Nejvyššího soudu, kterou již lze označit za ustálenou, v rozporu, nezakládají
dovolací námitky žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
47. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s.
ř.), neboť jej neshledal přípustným. Z tohoto důvodu nepřihlédnul ani k
žalovanou namítané vadě řízení spočívající ve dvojím plnění ze strany státu (§
243 odst. 3 o. s. ř.).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
48. Dovolaní žalobců je důvodné.
49. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma
vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo
§ 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu. Podle písm. e) téhož
odstavce je jednou z těchto okolností význam předmětu řízení pro poškozeného.
50. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí v posuzované věci
(rozsudek ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014) konstatoval, že Městský
soud v Praze postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu při posuzování
významu předmětu řízení pro žalobce jakožto poškozené, když nepřihlédl k jejich
vysokému věku a zdravotnímu stavu, které samy o sobě zakládají předpoklad
přednostního a bezprůtahového postupu soudů v jejich věcech a zvyšují tím
význam předmětu řízení pro ně. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení
jsou totiž, jak Nejvyšší soud již dříve uvedl, osobami v pokročilejším věku či
osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak
objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na
spravedlivý proces (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, část IV
Stanoviska, nebo tam odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze
dne 10. 7. 2003, ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst.
75 a 76).
51. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich
vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při
vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých
dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí
ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít. Na uvedených
důsledcích tak nemůže nic změnit skutečnost, že poškození vystupovali v
předmětném řízení prostřednictvím zmocněnce.
52. Pokud odvolací soud neshledal vysoký věk a zdravotní stav žalobců
jako okolnosti svědčící pro vyšší význam předmětu řízení pro žalobce s
odůvodněním, že za ně záležitosti týkající se předmětného řízení vyřizovali
zmocněnci, postupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu,
čímž učinil nesprávným svůj dílčí závěr ohledně významu předmětu řízení pro
žalobce s přihlédnutím k jejich věku a zdravotnímu stavu.
VI. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti
53. Společně s dovoláním uplatnila žalovaná návrh na odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř.
Tento návrh žalovaná odůvodnila zejména skutečností, že v posuzované věci byla
žalobcům již dříve poskytnuta náhrada nákladů řízení jinými úřady (srov. odst.
27 tohoto rozsudku).
54. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 1687/17, se Nejvyšší soud vyjadřuje k důvodnosti tohoto návrhu, přičemž
uzavírá, že ho důvodným neshledává.
55. Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o
dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby
neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
56. S ohledem na to, že Nejvyšší soud v posuzované věci opakovaně dospěl
k závěru, že Ministerstvo financí je úřadem příslušným jednat za stát (§ 6
odst. 3 OdpŠk), neshledal, že by mu mohla být výkonem rozsudku odvolacího soudu
co do částky přiznané žalobcům jako náhrada nákladů řízení způsobena závažná
újma.
57. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobcům byla
již dříve neoprávněně poskytnuta náhrada nákladů jinými úřady (Ministerstvem
zemědělství a Ministerstvem spravedlnosti), jelikož tento dřívější nesprávný
postup nižších soudů nemůže být základem pro nynější závěry Nejvyššího soudu,
respektive nemůže být základem pro neuložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení státu prostřednictvím Ministerstva financí, která má v souladu s § 6
odst. 3 OdpŠk v posuzované věci za stát jednat.
VII. Závěr
58. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, ve které
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu, a též v
navazujících nákladových výrocích a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
44. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu