22 Cdo 3177/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce K. Ch., zastoupeného Mgr. Klárou Čutkovou, advokátkou se sídlem v
Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti žalovaným: 1) Mgr. Ing. L. Ch.,
2) M. Ch., zastoupenému Mgr. Ing. Lenkou Charvátovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1 - Starém Městě, Revoluční 763/15, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C
97/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. února 2014, č. j. 22 Co 149/2014-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2
240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
III. Žalovaný 2) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
3 320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně
žalobce.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. října 2013, č. j. 7 C 97/2012-121, ve výroku I. zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k budově č. p., nacházející se na pozemku parc. č.
st. 131, k pozemku parc. č. st. 131, k pozemku parc. č. 346 a k pozemku parc.
č. 396/2, to vše v katastrálním území a obci N. s tím, že výlučným vlastníkem
uvedených nemovitostí je žalobce. Ve výroku II. uložil žalobci povinnost
zaplatit žalované 1) vypořádací podíl ve výši 133.500,- Kč a žalovanému 2) ve
výši 311.500,- Kč. Ve výroku III. uložil žalovaným povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 63.212,50
Kč. Ve výroku IV. rozhodl o vrácení zálohy na znalecké dokazování.
K odvolání žalovaných proti výroku III. o náhradě nákladů řízení Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 21. února
2014, č. j. 22 Co 149/2014-159, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalované 1) uložil povinnost nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
ve výši 18.963,75 Kč a žalovanému 2) částku ve výši 44.248,75 Kč. Dále rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalované 1) uložil povinnost
žalobci zaplatit částku 1.605,-Kč a žalovanému 2) částku 3.745,-Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolání považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť mají za to, že se
odvolací soud odchýlil při řešení otázky rozhodování o náhradě nákladů řízení
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu
Slovenské socialistické republiky ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 4/71,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/1972. Uvedli,
že nikdy neobdrželi od žalobce návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví ke shora popsaným nemovitostem. O této dohodě a jejím obsahu
se dozvěděli až ze soudního spisu. Z tohoto důvodu měly soudy rozhodnout podle
§ 150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků
nepřiznat. V této souvislosti také nelze opomenout zásadu, že nikdo nemůže být
nucen setrvat ve spoluvlastnictví, a skutečnost, že soudy vycházely z vadného
znaleckého posudku. Význam má mít i to, že žalobce nebyl ochoten jak před
zahájením řízení, tak i v jeho průběhu přistoupit na smírné vyřešení věci. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za zjevně bezdůvodné. Rozhodnutí soudů obou stupňů je podle jeho názoru správné a v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalované vyzýval k uzavření
mimosoudní dohody, přičemž tato dohoda byla žalovaným prokazatelně doručena,
což vyplývá z doručenky založené ve spise. Také se pokoušel bezúspěšně se s
žalovanými dohodnout na mimosoudním řešení sporu. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. února 2014,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o
vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v
§ 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. I pro výroky o náhradě nákladů řízení rozhodnutí odvolacího soudu platí omezení
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. To znamená, že
dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným (nákladovým) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely
posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy,
z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani
když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí v těchto
typech sporu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Platební povinnost žalované 1) vůči žalobci sestávající z povinnosti k náhradě
nákladů řízení činí za řízení před soudem prvního stupně 18 963,75 a za řízení
odvolací 1 605,- Kč, tj. celkem 20 568,75 Kč. Platební povinnost žalovaného 2) vůči žalobci sestávající z povinnosti k
náhradě nákladů řízení činí za řízení před soudem prvního stupně 44 248,75 Kč a
za řízení odvolací 3 745,- Kč, tj. celkem 47 993,75 Kč. Protože v posuzovaném případě byla žalované 1) i žalovanému 2) uložena platební
povinnost v částce nižší než 50.000,-Kč (dovolání dovolatelů je pro tyto účely
třeba posuzovat zvlášť) a žalovaní se domáhají, aby jim nebyla uložena platební
povinnost v žádném rozsahu, nemůže být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné
z důvodu uvedeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i rovině
věcného posouzení, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Otázkou
rozhodování o náhradě nákladů řízení se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne
10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na internetových
stránkách www.nsoud.cz, v němž vysvětlil přístup vyšších soudů k rozhodování o
náhradě nákladů řízení. Z tohoto rozhodnutí, ze kterého Nejvyšší soud vyšel
např. i v usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 nebo v
usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (www.nsoud.cz), jakož
i z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09,
uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, vyplývá, že jestliže
soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem,
který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu
na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý
spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podat také. Naznačují-li snad dovolatelé odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/1972, že nalézací soudy měly v dané
věci aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., tato námitka není důvodná. Uvedené
rozhodnutí jako jedno z hledisek pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení
předpokládá, zda žalobce před podání návrhu na zahájení řízení navrhl ostatním
spoluvlastníkům zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou, a to
způsobem, který uplatnil v návrhu na zahájení řízení soudem. S tím pak
dovolatelé nepřípustně spojují kritiku skutkových zjištění nalézacích soudů,
podle kterých vzaly za prokázáno, že žalobce před zahájení řízení vyzval
žalované k uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
dopisem ze dne 6. března 2012, a to způsobem, který byl následně převzat do
soudního rozhodnutí. Naproti tomu soudy nevzaly za prokázáno, že by žalovaní
opakovaně kontaktovali žalobce se žádostí o uzavření dohody o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolatelé mají za to, že tato zjištění
jsou nesprávná a nalézací soudy měla dospět ke skutkovým zjištěním právě
opačným. Jestliže však tato skutková zjištění nepodléhají v dovolacím řízení přezkumu, i
kdyby se jednalo o dovolání, které by nebylo nepřípustné podle § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., a dovolací soud by jimi byl vázán za všech okolností, je
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s dovolateli citovaným rozhodnutím
Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 4/71. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.