U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se
sídlem v Moravské Ostravě, 702 00 Masná 8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 98.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 27 C 8/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. 53 Co 243/2013 - 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č. j. 27 C 8/2012 – 32,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 36.000,- Kč spolu s ročním
úrokem z prodlení z částky ve výši 7,5 % za období od 14. 8. 2012 do zaplacení,
to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Co do částky 62.000,- Kč s
příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 36.000,- Kč za období od 18. 6. 2011
do 13. 8. 2012 byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žádnému z účastníků nebylo
přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. 53 Co 243/2013 - 54, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se žalobou domáhal po žalované částky 98.000,- Kč s příslušenstvím, a
to jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 42/2005, ve kterém se žalobce od roku 2005 domáhal
zaplacení částky
199.600,- Kč. Žalovaná navrhla, aby řízení bylo zastaveno, a to z důvodu, že nárok žalobce
nebyl u žalované uplatněn, ačkoliv uplatnění nároku u úřadu je podmínkou pro
případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který zkoumal
ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 Cm 42/2005 průběh řízení, v němž
mělo dojít k průtahům. Bylo zjištěno, že věc byla dvakrát předložena Vrchnímu
soudu v Olomouci, aby tento rozhodl o věcné příslušnosti, řízení bylo
přerušováno pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem, žalobce na výzvu soudu
upřesňoval označení žalobce a žalovaného, byla připuštěna změna žaloby, věc
byla řešena na třech stupních soudní soustavy, Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Soud prvního stupně shledal, že řízení bylo v době jeho
rozhodování Krajským soudem v Ostravě přerušeno, a to do skončení dovolacího
řízení ve věci sp. zn. 5 Cm 150/2002, neboť v uvedeném řízení má být řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že věcnému
projednání žalobcem uplatněného nároku nic nebránilo. Soud prvního stupně
posoudil otázku, zda žalobce uplatnil svůj nárok u žalované ve smyslu
ustanovení § 15 z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), (dále též jako „OdpŠk“). Za datum uplatnění pak soud považoval
13. 2. 2012, tj. datum, kdy byla žaloba doručena žalované. S ohledem na do té
doby uplynulou šestiměsíční lhůtu soud nepřisvědčil obraně, kterou žalovaná
uplatnila. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil ani ve způsobu, jakým věc
rozsoudil, když shledal žalobní nárok částečně důvodným. Správný byl závěr, že
v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí zákona č. 82/1998 Sb.
Celková délka řízení 8 let byla shledána zjevně
nepřiměřenou, a to i s přihlédnutím k průtahům na straně soudu a vzhledem k
nedůvodnému předkládání věci vrchnímu soudu. S ohledem na zjištěné skutečnosti
bylo třeba poskytnout zadostiučinění v peněžité formě. Soudem prvního stupně
bylo správně vyčísleno základní hodnocení nemateriální újmy, pokud je stanovil
za 8 let trvání namítaného řízení na částku 120.000,- Kč. Odvolací soud se
ztotožnil se snížením základního hodnocení, kdy soud prvního stupně přistoupil
ke snížení celkově o 90 % a zvýšení o 20 %, a celkově tedy žalobci přiznal 30 %
ze 120.000,- Kč, tj. 36.000,- Kč. K žalobcově námitce, že nemělo být základní
hodnocení sníženo o 40 % z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobce,
odvolací soud uvedl, že pro takové snížení považuje za zcela dostačující, že se
jednalo o majetkový spor, který je v judikatuře vnímán jako spor menšího
významu. Dále nebylo možné přehlédnout, že žalobce v namítaném řízení uplatnil
postoupenou pohledávku, již měla představovat smluvní pokuta za prodlení, tedy
zajišťovací prostředek. Již tyto okolnosti vedly, dle odvolacího soudu správně,
ke snížení základního hodnocení o 40 %. Nebylo tedy ani důležité, zda a v jakém
rozsahu uplatňuje žalobce u soudu své další nároky, což byl jeden z dílčích
argumentů soudu prvního stupně pro konstatování nižší důležitosti předmětu
řízení pro žalobce. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatel ve svém dovolání konkrétně namítá, že soudy postupovaly v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva, když z důvodu nevýznamnosti předmětu řízení pro žalobce snížily základní
částku o 40%. Při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu
řízení pro poškozeného nutno dojít k závěru o jeho standardním významu. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií § 31a odst. 3
zák. č. 82/1998 Sb., nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost
zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces. Soudy měly dále vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu, kdy
pohledávka ve výši 199.000,- Kč nebyla žalobci postoupena jako jiné obchodní
pohledávky cizími společnostmi či dlužníky za účelem vyrovnání svých dluhů, ale
má jít o samostatnou, novou, pohledávku žalobce, která byla žalobcovi předána
žalobcovou společností CF FLOP s. r. o., jež sama účtovala žalovanému
dlužníkovi pokutu 199.000,- Kč za pozdní úhradu ceny
400.000,- Kč z obchodní smlouvy. Napadené rozhodnutí soudu má být v diametrálním rozporu se závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I.
ÚS 1531/11, a to pro: „vágnost,
neurčitost povšechného a neurčitého názoru, který má snižovat nárok téměř o
polovinu.“ V rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu má být též snížení o 30
% z důvodu procesní složitosti, neboť se na rozhodování podílely tři stupně
soudní soustavy a pro podání žaloby u nepříslušného soudu. Soudy by měly při
posuzování kritérií složitosti řízení odůvodnit, zda částku přiměřeného
zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo
že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Dovolatel spatřuje
přípustnost dovolání pro posouzení otázky, zda lze snížit přiměřené
zadostiučinění duplicitně. Další vada napadeného rozsudku tkví v nesprávném
výpočtu základní částky odškodnění v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Řízení bylo zahájeno 17. 6. 2004 a do
14. 10. 2013 trvalo 9 roků a 4 měsíce; dosud není skončeno a k datu 24. 2. 2014
trvá 9 roků a 8 měsíců. Ke dni rozhodování Městského soudu v Praze měla být
tudíž částka stanovena z 125.000,- Kč (tj. 8 x 15.000,- Kč a 4 x 1.250,- Kč). Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při
projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti
(§ 241a odst. 2 o. s. ř.), když z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel
rozhodnutí napadá v rozsahu, v jakém byl napadeným rozhodnutím potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu co do částky 62.000,-
Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř.: „dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ Z
uvedeného plyne, že se dovolací soud nemohl zabývat jakoukoliv polemikou
dovolatele se skutkovými zjištěními, z nichž vycházel při meritorním
rozhodování odvolací soud, neboť tímto dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací
důvod.
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím
soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti
dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání,
neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní
otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož
řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §
20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Jelikož dovolatel nespecifikoval, který názor odvolacího soudu považuje za
povšechný a neurčitý, v čem by vágnost a neurčitost měla konkrétně spočívat,
ani v čem by se měl skrývat tvrzený diametrální rozpor s nálezem Ústavního
soudu I. ÚS 1531/11, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, rovněž tímto
důvodem dovolání se soud zabývat nemohl. Cituje-li dovolatel obsáhle z
odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního soudu pasáž týkající se argumentace
žalované v jiné věci, je tato citace v projednávané věci zcela nepřiléhavou.
Veškerá tvrzení žalované se v nyní souzené věci týkala pouze a jen skutečnosti,
že žalobcův nárok nebyl uplatněn u úřadu, a tedy ani předběžně projednán.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzená námitka, kterou se dovolatel
ohrazuje proti snížení částky odškodnění z důvodu, že dovolatel vede řadu
řízení, neboť na uvedeném závěru dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl důvody, které považoval za relevantní ve
vztahu k modifikacím částky přiměřeného zadostiučinění, a zde dovolatelem
namítaný důvod krácení přiměřeného zadostiučinění uveden není.
Dovolání je rovněž zcela neurčité ohledně vyjádření důvodů, pro které by mělo
být snížení základní částky o 30 % za řízení na třech stupních soudní soustavy
v odklonu od názorů vyjádřených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným
pod č. R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejnosti dostupné
na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz (dále jen „Stanovisko“) a
judikatuře Nejvyššího soudu. Žádné dvojí započítávání zmíněné skutečnosti (tedy
řízení na třech stupních soudní soustavy) z napadeného rozsudku nijak nevyplývá.
Uvedl-li dovolatel dále, že napadené rozhodnutí trpí vadou výpočtu základní
částky odškodnění, přičemž uvedl výpočet podle svých představ a pouze tvrdil
rozpor se Stanoviskem, není tímto způsobem vyjádřena žádná právní otázka. Dovolací soud považuje v této souvislosti za potřebné opakovat již dříve
vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním
toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se
dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být
správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce
dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem
požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být
šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací
právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k
posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění
sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto
účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili
právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují
rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti
za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl
o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době
rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2049/2013). Charakter pro dovolací řízení kvalifikované právní otázky pak má pouze
posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného a otázky zátěže procesních
břemen ohledně významu předmětu řízení pro poškozeného, jež dovolatel pokládá
za vyřešené rozporně se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro
provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný
úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě.“
Podle § 31a OdpŠk „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona
též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst.
1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).“
Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které
představuje nesprávný úřední postup ve smyslu cit. § 13 odst. 1 věta druhá a
třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností
zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, nutno dojít k
závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak
neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, 30 Cdo 765/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013), nikoli
k závěru o jeho nižším významu, projevujícím se nutností snížit přiznané
zadostiučinění. Napadené rozhodnutí není s posledně uvedeným závěrem dovolacího soudu v
rozporu. V projednávané věci nebyla částka přiměřeného zadostiučinění snižována
z důvodu prosté absence skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu
řízení pro poškozeného, jak tomu bylo např. v řízení předcházejícímu rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011. Logicky správný je závěr soudu, že vstupuje-li osoba dobrovolně jako postupník
do právního vztahu, který je a priori sporného charakteru, nelze jeho újmu
trpěnou v řízení srovnávat s újmou osoby, jež se ve sporném právním vztahu a
následně též v soudním řízení ocitá v zásadě nechtěně. Již samotná skutečnost,
že postupník sporné pohledávky, jedná-li s náležitou péčí, je schopen předem
uvážit pravděpodobnost, zda jím nabývané postavení v právním vztahu povede k
účasti v soudním řízení, představuje rozdíl oproti (standardní) situaci, v níž
se konkrétní osoba mnohdy stává účastníkem řízení zcela nedobrovolně a
nečekaně. V uvedených souvislostech též nelze nesouhlasit se soudy nižších
stupňů, zohlednily-li skutečnost, že se dovolatel v řízení domáhal smluvní
pokuty za prodlení, tedy nároku, jehož uplatnění podmiňuje předchozí neřádné či
nevčasné plnění protistrany. V nyní projednávané věci soudy popsaly zjištěné okolnosti svědčící nižšímu
významu řízení pro dovolatele. Poznatky pro svůj skutkový závěr a jeho
hodnocení dosáhly postupem dle § 120 odst. 2 o. s. ř. ze základního důkazního
zdroje – ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení.
V
obecně procesní rovině části dovolatelem nastíněné otázky je nutné přisvědčit
závěru, že soudy nejsou ve sporném řízení oprávněny nahrazovat chybějící
tvrzení procesních stran řízení a zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků na
základě svého aktivismu okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu
řízení pro poškozeného (z čehož i vycházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). V projednávané věci se ovšem o porušení
uvedeného závěru nejedná, neboť soudy nepřistoupily k žádnému zjištění nad
rámec tvrzení a důkazů navržených stranami. Na tomto závěru ničeho nemění ta
skutečnost, že se v naprosto převážné míře jednalo o tvrzení a důkaz navržený
zde dovolatelem - spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 Cm 42/2005. Nosný
princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním
civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky
sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz § 6 o. s. ř.),
především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení
procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny
zatížené poučit (viz § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro
rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý
závěr. O takový případ v souzené věci nejde, soudy dosáhly svého skutkového
závěru sice z důkazu navrženého dovolatelem, avšak jej nemohly, byť k jeho
neprospěchu, opomenout a právně neposoudit. Tím totiž právě plnily svoji
společenskou úlohu v řízení. Dle výše citovaného § 31a odst. 3 OdpŠk, se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění přihlédne ke konkrétním okolnostem případu. Současně též platí,
že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Názor dovolatele, že soudy mohly z provedených důkazů vzít v úvahu jen
ta zjištění, která pro dovolatele znamenají přiznání vyššího zadostiučinění, a
byly povinny nevidět okolnosti svědčící závěru o nižším zadostiučinění, jsou ve
zjevném rozporu s uvedenými ustanoveními zákona a svědčí o chybném porozumění
judikatury ze strany dovolatele. Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, se
neodchylují od ustálené judikatury dovolacího soudu, přípustnost dovolání není
založena. Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c
odst. 1 o.s. ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.