USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z.
M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 133/2019, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 91 Co 380/2019-190,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2019,
č. j. 19 C 133/2019-67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70
875 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce
domáhal na žalované zaplacení částky 129 125 Kč s příslušenstvím (výrok II), a
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18
456 Kč (výrok III).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 20. 5. 2020, č. j. 91 Co 380/2019-151, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti posledně uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání, o němž bylo
rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2632/2020, a to tak, že (v pořadí první) rozsudek odvolacího soudu byl v části
výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co
do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušen
a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně nyní napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem opět potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, v níž byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal
zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která
mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním
soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 137/2010 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním (ve
znění jeho opakovaných doplnění), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz
čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl. Námitka žalobce, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu
veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je
nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto
kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %;
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce
není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015). Z uvedeného plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení
jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně
i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel
současně v dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho
ze zákonných kritérií. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nadto plyne, že se
odvolací soud dovolatelem nyní zpochybňovanými kritérii nejen výslovně zabýval,
ale současně též objasnil, jakými úvahami se řídil při stanovení jejich
vzájemného podílu. Závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, se tudíž odvolací soud nevzepřel. Pokud dospěl k závěru, že za
situace, kdy postup soudu v posuzovaném řízení nebylo možno hodnotit jako
významně nesprávný, nebylo nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na
základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v
postupu orgánu veřejné moci se již projevily ve vlastním závěru o porušení
práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, pak ani toto jeho
posouzení není v rozporu s judikaturou Nejvyššího (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 02182/2020). S odkazem na výše uvedené pak Nejvyšší soud k navazujícím námitkám žalobce
obsaženým v doplnění dovolání ze dne 16. 3. 2021 dodává, že odvolací soud se od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 29. 8. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, a ze
dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, neodchýlil ani při hodnocení
kritéria postupu rozhodujícího orgánu v posuzovaném řízení. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí je totiž patrné nejen to, že si odvolací soud byl vědom
rozdílu mezi nepřiměřenou délkou řízení na straně jedné a průtahy v řízení na
straně druhé (když zjištěné průtahy v řízení hodnotil právě a jen v kontextu
celkové doby posuzovaného řízení), ale i to, že se otázkou postupu soudu v
posuzovaném řízení zabýval, přičemž skutečnost, že ve vztahu k danému kritériu
částku zadostiučinění dále nenavyšoval, není sama o sobě a s ohledem na výše
uvedené s to založit přípustnost dovolání. Ani navazující výtka žalobce obsažená v doplnění dovolání, že napadený rozsudek
je vadný, neboť jinému účastníku téhož posuzovaného řízení odvolací soud
přiznal vyšší zadostiučinění, a že se odvolací soud s danou disproporcí
nevypořádal, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Dovolatelem odkazovaný rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 23
Co 296/2019, byl vydán později než napadený rozsudek v této věci. Odvolací soud
jej tak nemohl nijak zohlednit v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad uvedené
je nutno dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2182/2020, konstatoval, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané
zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být
nutně totožné. Námitka týkající se vázanosti odvolacího soudu závazným právním názorem soudu
dovolacího, kdy žalobce uvádí, že odvolací soud nemohl při novém rozhodnutí ve
věci dospět k jinému hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci, než k
jakému dospěl v původním rozhodnutí, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Žalobce zcela
pomíjí skutečnost, že důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu v jeho rozsudku
ze dne 29. 10. 2021, sp. zn.
30 Cdo 2632/2020, byla právě a jen potřeba
odstranění nepřezkoumatelnosti odůvodnění prvního rozsudku odvolacího soudu,
jenž v rámci právního posouzení sice dospěl k závěru o zvýšení základní částky
zadostiučinění o 10 % z důvodu postupu soudů v posuzovaném řízení, avšak toto
navýšení nakonec do celkové přiznané částky zadostiučinění nikterak matematicky
nepromítl. K vlastnímu právnímu posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci
v posuzovaném řízení se oproti mínění žalobce dovolací soud ve svém předchozím
rozsudku (ve smyslu § 243g odst. 1 části věty za středníkem ve spojení s § 226
odst. 1 o. s. ř) závazně nevyjadřoval. K uvedenému dlužno obecně dodat, že při kasaci rozhodnutí odvolacího soudu je
uvedený soud znovu vystaven povinnosti, aby v novém rozhodnutí vyložil jak
skutková zjištění, z nichž při opětovném rozhodování vycházel, tak i právní
posouzení, k němuž dospěl. Tím je mu pochopitelně otevřena možnost buďto
setrvat na dříve vyjádřeném závěru o výši a způsobu určení přiměřeného
zadostiučinění, anebo svůj dřívější závěr může přehodnotit za současného
respektu k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu. Řečeno stručně: odvolací
soud není vázán vlastním právním názorem, obsaženým v jeho předchozím
rozhodnutí, které bylo v předepsaném řízení zrušeno (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1424/2020).
Domníval-li se žalobce, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo
do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že soudy bez ohledu na
podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti
zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou ze stanoviska
„pléna“ (správně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia)
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“),
pak ani ve vztahu k této otázce dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené judikatury dovolacího soudu
taktéž neodchýlil (srov. usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3171/2018, rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, ze dne 10. 4.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze
dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na
řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až
45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší
soud současně v dovolání nenalezl argumentační potenciál, pro který by bylo
namístě tuto právní otázku posuzovat jinak. Nejvyšší soud nemohl v té
souvislosti ani pominout, že část posuzovaného řízení, v jehož rámci průběžně
docházelo k újmě na straně žalobce, probíhala v projednávané věci ještě před
přijetím Stanoviska.
Ani otázka (podle žalobce dovolacím soudem dosud neřešená), zda potřeba
vyhotovení znaleckého posudku činí řízení složitým, nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř, neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu
jde o okolnost, jež může vést k závěru o větší složitosti řízení (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010).
Námitka žalobce, že projednávaní posuzovaného řízení probíhalo pouze na dvou
stupních soudní soustavy a proto nemůže být daná skutečnost určující pro
snížení částky zadostiučinění z důvodu jeho složitosti taktéž přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením
věci odvolacím soudem. Odvolací soud výslovně uvedl (viz odst. 25 in fine
odůvodnění napadeného rozsudku), že v dané věci není důvod pro snížení základní
částky za počet soudních instancí, a v rámci kritéria složitosti řízení tuto
skutečnost nijak nezohlednil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení je objektivně nepřípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., proto je i v tomto rozsahu dovolací soud
odmítl.
Konečně, žalobce se prostřednictvím dovolání domáhal toho, aby dovolací soud
„[z]rušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu za současného
vyloučení soudců…“, kteří ve věci rozhodovali. Tuto žádost dovolací soud
posoudil v kontextu celého dovolání a dle jejího obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
nikoliv jako námitku podjatosti, nýbrž jako žádost o přikázání věci jinému
senátu podle § 243e odst. 3 o. s. ř. Žalobcem navržený postup je však možno
zvažovat toliko za předpokladu, že Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
alespoň zčásti zruší, kterážto podmínka nebyla v poměrech právě projednávané
věci naplněna.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu