30 Cdo 4286/2017

30 Cdo 4286/2017-462

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce

města Sedlčany, se sídlem v Sedlčanech, nám. T. G. Masaryka 32, identifikační

číslo osoby 002 43 272, zastoupeného Mgr. Monikou Sedlákovou, advokátkou se

sídlem v Příbrami II, Žižkova 708, proti žalovaným 1) H. J., 2) M. L., 3) A.

L., 4) M. T., 5) H. T., 6) J. V., 7) P. T., 8) T. T., a 9) V. T., všem

zastoupeným Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova

42/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16

C 155/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

15. února 2017, č. j. 21 Co 223/2015-419, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě

nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto

usnesení k rukám Mgr. Moniky Sedlákové, advokátky se sídlem v Příbrami II,

Žižkova 708.

Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č. j. 16 C 155/2013-305, výrokem I. určil, že „žalobce je výlučným

vlastníkem pozemku ostatní plocha, ostatní komunikace, 977/3 ostatní plocha,

ostatní komunikace, 988/2 trvalý travnatý porost a 989/2 vodní plocha, vodní

nádrž umělá, všech zapsaných v k. ú. a obci S. u Katastrálního úřadu ,

Katastrální pracoviště P. na LV“, výrokem II. zastavil řízení o vzájemné

žalobě žalovaných o určení spoluvlastnictví žalovaných k označeným pozemkům,

výrokem III. zamítl vzájemnou žalobu žalovaných o určení jejich

spoluvlastnictví k označeným pozemkům, a výrokem IV. rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaných (směřujícího pouze do části meritorního výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví

žalobce ve vztahu k pozemkům v k. ú. S.) Krajský soud v Praze (dále již

„odvolací soud“) usnesením ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Co 223/2015-350,

rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. v části, kdy bylo rozhodováno o

určení vlastnictví ve vztahu k pozemku – ostatní plocha, ostatní komunikace, a

pozemku – ostatní plocha, ostatní komunikace, obou zapsaných u Katastrálního

úřadu, Katastrální pracoviště P., pro k. ú. a obec S., na LV, a dále ve

výrocích III. a IV.“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. Toto své kasační rozhodnutí odvolací soud odůvodnil následovně:

„Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením

obsahu hospodářské smlouvy č. 33/4064-7, kupních smluv ze dne 2. 3. 1971,

protokolu ze dne 2. 3. 1971 a geometrického (polohopisného) plánu na č. l. 180

a dospěl k závěru, že sice protokol ze dne 2. 3. 1971 není nedílnou součástí

kupních smluv z téhož data, ale z uvedených listin lze dovodit, že sporné

pozemky byly ještě v červnu 1959 evidovány ve výměře 26.295 m2 a 1.205 m2, tj. ve výměře větší, než která byla předmětem ocenění dle protokolu a následně

převodu kupními smlouvami, a to 19.228 m2 a 912 m2, přičemž ohledně takovýchto

výměr pozemků uzavíral následně dne 1. 4. 1971 Krajský investorský ústav Praha

hospodářskou smlouvu s Městským národním výborem v S.. S ohledem na to, že k

podpisu protokolu došlo téhož dne jako k podpisu kupních smluv, a to mezi týmiž

osobami, lze uzavřít, že smluvní strany (respektive osoby oprávněné za ně

jednat) věděly, jaký je skutečný rozsah převádění výměry sporných pozemků. Vzhledem k uvedenému odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu, který oproti

soudu I. stupně dospěl k závěru, že bylo-li prokázáno, že účastníci kupních

smluv z 2. 3.

1971 (či osoby oprávněné za ně jednat) věděly, jaká je oceňovaná

výměra sporných pozemků a tyto sporné pozemky naproti tomu byly evidovány a

původně vyvlastněny ve výměře větší, je řízení zatíženo vadou, neboť ani

žalobci, ani žalovaným se nedostalo poučení o nutnosti doplnění tvrzení (a

označení důkazů je prokazujících) o další skutečnosti, které jsou rozhodné z

hlediska odlišného právního názoru odvolacího soudu a ve vztahu k tomu, čím ten

který z účastníků podporuje svou argumentaci, že právě on je vlastníkem

sporných pozemků... Nicméně odvolací soud sám poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení a k nim navrhnout důkazy k prokázání

toho, že předmětem převodu, a tedy i shodné vůle prodávajících a kupujícího dle

kupních smluv ze dne 2. 3. 1971, byla i část pozemků v té době evidovaných ,

nyní zapsaných jako pozemky v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. a obec S.. Poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytl odvolací soud i žalovaným s

tím, že pokud se i oni domáhají určení vlastnictví ke sporným pozemkům, mimo

jiné s argumentací, že tyto pozemky nebyly způsobilé k účelu převodu dle

kupních smluv, tj. výstavbě sídliště, a to z důvodu zastavěnosti, jsou povinni

doplnit tvrzení a důkazní návrhy k jejich prokázání ohledně toho, že pozemky

nyní zapsané v katastru nemovitostí jako pozemky č. 977/2 a 977/3...byly

nezpůsobilé k převodu vlastnictví podle kupních smluv ze dne 2. 3. 1971 k

zamýšlenému účelu, a to výstavbě sídliště z důvodu jejich zastavěnosti.... V dalším řízení soud I. stupně sám určí účastníkům lhůtu ke splnění povinnosti

tvrzení a povinnosti důkazní dle poskytnutých poučení a následně se bude

zabývat tím, zda a který z účastníků unese břemeno tvrzení a břemeno důkazní

týkající se výše uvedených skutečností a v návaznosti na to znovu posoudí,

jestli byly sporné pozemky předmětem převodu podle kupních smluv ze dne 2. 3. 1971 či nikoliv. Pokud na základě nově zjištěného skutkového stavu a jeho

zhodnocení soudem I. stupně vyplyne případně potřeba doplnění dalších tvrzení a

důkazních návrhů, poskytne soud I. stupně účastníkům řízení sám potřebná

procesní poučení. Odvolací soud ještě pro úplnost dodává, že se v novém

rozhodnutí ve věci soud I. stupně vyvaruje tzv. souhrnných skutkových zjištění

a rozebere, jaké skutečnosti zjistil z toho kterého konkrétního důkazního

prostředku.“

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo

„dovolací soud“) usnesením ze dne 19. července 2016, č. j. 30 Cdo 344/2016-396,

usnesení odvolacího soudu, vyjma jeho výroku II., zrušil a věc v tomto rozsahu

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí vyložil, že odvolací soud svůj právně

kvalifikační závěr, který jej vedl k vydání kasačního usnesení, postavil, resp. odvíjel od zjištění, které učinil po zopakování dokazování v odvolacím řízení.

Odvolací soud tak ovšem učinil na základě (zákonem nepřípustného) souhrnného

skutkového zjištění, z něhož nelze vyvodit, které právně významné okolnosti z

toho kterého důkazního prostředku byly jím učiněny a poté – v intencích § 132

o. s. ř. – vyhodnoceny pro následně přijatý skutkový závěr. Přitom již skutkové

okolnosti, z nichž soud prvního stupně vycházel při hodnocení důkazů, měly vést

odvolací soud k pečlivé skutkové precizaci posuzovaného případu, měl-li

odvolací soud za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění na

základě zhodnocení důkazů nemohou obstát. Došlo tak k procesní situaci, kdy

zatímco skutkové a právní závěry obsažené v prvoinstančním rozhodnutí (při vší

rezervovanosti – vzhledem k zákonem stanoveným náležitostem ve smyslu § 157

odst. 2 o. s. ř. – k obsahové kvalitě odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí)

jsou určité, srozumitelné a zohledňující též tehdejší poměry realizace právních

vztahů, napadené usnesení odvolacího soudu tyto dimenze postrádá a v zásadě

vyjadřuje myšlenku, že po zopakování dokazování odvolací soud učinil (a

dovolací soud podotýká, že nepřípustně souhrnná) skutková zjištění, z nichž

dovozuje nezbytnost další procesní poučovací intervence, navíc v situaci, kdy

sám odvolací soud přistoupil k předmětnému procesnímu poučení účastníků, aniž

by zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř) vyložil dostatečně

zřetelnou (pochopitelnou) právně kvalifikační úvahu vedoucí k nezbytnosti

vydání onoho kasačního rozhodnutí. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 15. února 2017, č. j. 21 Co 223/2015-419,

rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I., ve které bylo rozhodováno o

určení vlastnictví ve vztahu k pozemku– ostatní plocha, ostatní komunikace a

pozemku– ostatní plocha, ostatní komunikace, oba zapsány u Katastrálního úřadu,

Katastrální pracoviště P., pro katastrální území a obec S. na listu vlastnictví

a dále ve výrocích III. a IV.“ potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího a (dosavadního) dovolacího řízení. Odvolací soud (v jiném složení senátu) dospěl k závěru, že soud prvního stupně

v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku náležitým způsobem vyložil, které

skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které

důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování

řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu, tedy že jeho rozhodnutí

neshledává nepřezkoumatelným. S přihlédnutím k dané procesní situaci přitom

podle názoru odvolacího soudu nebylo nutné přistoupit k dalšímu poučení

účastníků řízení podle § 118a o. s. ř., jelikož poučení, které účastníkům

poskytl soud prvního stupně, je postačující. Dále odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně posoudil věc správně i po

stránce právní. Sporným mezi účastníky byl obsah dvou kupních smluv ze dne 2. března 1971, kterými právní předchůdkyně žalovaných převedly sporné nemovitosti

na stát. Žalovaní zpočátku zpochybňovali platnost těchto smluv, později

namítali, že těmito smlouvami nebyly převedeny pozemky celé, nýbrž že vůlí

prodávajících bylo převést na stát pouze části pozemků. Stran posouzení

platnosti smluv odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyložil, že obě

smlouvy byly určité, srozumitelné a byly uzavřeny svobodně a vážně (o čemž

ostatně svědčí výsledky restitučního řízení). Převáděné nemovitosti byly též

řádně označeny, byla dohodnuta i jejich cena, byla splněna i písemná forma

smluv. Předmětem smluv nebylo plnění nemožné, smlouvy nebyly uzavřeny ani v

rozporu s dobrými mravy či se zákonem. Nebylo ani tvrzeno a ani nic

nenaznačovalo tomu, že by prodávající byly omezeny ve způsobilosti k právním

úkonům. V kupních smlouvách sice chybělo uvedení výměr předmětných pozemků,

avšak tento nedostatek nemohl způsobit neplatnost těchto smluv. Prodávané

nemovitosti byly dostatečně označeny (parcelní čísla, popisná čísla,

katastrální území). Konečně se odvolací soud zabýval hlavní (odvolací) námitkou žalovaných, tedy

tím, jaká byla vůle prodávajících při uzavírání obou kupních smluv. Odvolací

soud s odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České

republiky (dále již „Ústavní soud“) a učiněná skutková zjištění uzavřel, že

převáděny byly příslušné spoluvlastnické podíly pozemkových parcel, ve

smlouvách není uvedeno, že by jejich součástí byl oceňovací protokol či nějaký

geometrický plán, takže nic nenasvědčuje tomu, že by vůlí prodávajících bylo

převést pouze část prodávaných pozemků. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)

prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňující dovolací

důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání

vymezují (vycházeje z obsahu jejich dovolání) následujícím způsobem. Dovolatelé nejprve rekapitulují z hlediska svého pohledu zásadně významné

okolnosti týkající převodu předmětného nemovitého majetku.

Namítají, že

odvolací soud v nyní napadeném rozsudku nerespektoval svůj předchozí právní

názor vyjádřený ve shora označeném kasačním usnesení. Podle jejich názoru

odvolací soud (stejný senát vedený stejnou předsedkyní) „V opakovaném odvolacím

řízení provedl z pohledu žalovaných neuvěřitelný názorový obrat, popřel vlastní

právní názory a vlastní rozhodnutí, a vydal zcela překvapivé odlišné

rozhodnutí, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.“ Podle dovolatelů je

ovšem takový postup odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu,

konkrétně pak s právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 1668/10. Dovolatelé zdůrazňují, že „citovaný nález

Ústavního soudu zcela přesně pasuje na procesní situaci nastalou v tomto

řízení. Kasační rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení

odvolacího soudu, bylo vydáno...pro nedostatky v oblasti odůvodnění usnesení

odvolacího soudu a nezakládá odvolacímu soudu právo měnit rozhodnutí (a v něm

uvedený právní názor), které sám vydal a kterým se musí řídit i nadále.“

V další části dovolání žalovaní polemizují se skutkovými zjištěními, z nichž

vycházel odvolací soud (oba soudy), důkazy hodnotí ve prospěch své v dovolání

prezentované skutkové verze případu, kterou – v konfrontaci s rozhodnutím

odvolacího soudu (obou soudů) – následně podrobují zcela jinému právnímu

posouzení, jež v dovolání blíže prezentují. Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený

rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce v písemném vyjádření k dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Je zřejmé, že odvolací soud s odkazem na žalobcovo dovolání a závěry dovolacího

soudu (obsažené ve shora zreferovaném kasačním usnesení) přehodnotil svůj

postup v řízení, přičemž shledal vadnost řízení v tom směru, že přehlédl fakt,

že účastníci byli řádně soudem prvního stupně poučeni podle § 118a o. s. ř. Nelze proto považovat za správné tvrzení žalovaných, že odvolací senát popřel

vlastní právní názor, respektive že vydal překvapivé rozhodnutí. Argumentaci

žalovaných nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1688/10 považuje

žalobce za nepřiléhavou pro souzenou věc. Žalovaní neprokázali, že právní

předchůdci žalovaných měli záměr projevit vůli jinak, než převést vlastnické

právo k celku pozemků. Žalovaní v dovolání neformulují žádnou otázku zásadního

právního významu, která by měla být dovolacím soudem vyřešena, ani neuvádějí,

na základě čeho dovozují, proč dosud taková otázka řešena nebyla. Žalobce proto

navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl. Nejvyšší soud předně uvádí, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro

dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první

zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání

žalovaných není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř.

přípustné,

a to z následujících důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání

podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných

náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,

v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel

spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a

čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se

vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za

nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení

(odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za

řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání

nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §

237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by

v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu

přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného

nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí

alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí

se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž

závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba

vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře

dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto

rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její

dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,

pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena

jinak). Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při

rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná,

nesrozumitelná či neurčitá – viz dále). Nesprávná skutková zjištění nejsou

podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1

o. s. ř. a contrario; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014; všechna zde označená rozhodnutí

Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách

Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou

veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o

povinnostech účastníků.

Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při

této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval

jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval

sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných

skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval

při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy

skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části

vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již

ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi

některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem

o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl

být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014]. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo

3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela

nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní

části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu

mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a

závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence

skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost

přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)

jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O takový případ se však v

posuzované věci nejedná, neboť z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním

napadeného rozsudku – ve vazbě též na převzatá skutková zjištění učiněná soudem

prvního stupně – je zcela zřejmý jak zjištěný skutkový základ věci, rozsah a

hodnocení v řízení provedených důkazů, tak i právní posouzení věci, to vše

navíc za argumentační podpory použité judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního

soudu a vypořádání se s námitkami odvolatelů. Odvolací soud rovněž v odůvodnění

svého rozhodnutí vyložil (zdůvodnil) svůj postup poté, co jeho předchozí

kasační usnesení bylo usnesením dovolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena

k dalšímu řízení. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29

Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve

smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,

vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci

odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o

zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze

(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném

od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v

rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo

3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna

2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).

Nejvyšší soud si je přitom současně vědom

judikatury Ústavního soudu, podle které dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1

o. s. ř. (a v návaznosti na pak v uvedeném směru vymezeným předpokladem

přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) může být i námitka vycházející

z tvrzení porušení zaručených základních práv a svobod, k němuž může výjimečně

dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/16, nebo ze

dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), nicméně v poměrech této věci

takový zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatelů

dovolacím soudem zaznamenán nebyl. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku

odvolacího soudu je zřejmé, na základě čeho (jakého hodnocení) odvolací soud

dospěl (ztotožnil se s prvoinstančním soudem) ke skutkovému závěru a jak danou

věc po právní stránce posoudil v rámci rozsahu podaného odvolání. Samotný fakt,

že dovolatelé tyto skutkové a právní závěry odvolacího soudu (obou soudů)

zpochybňují, však neznamená, že by měl být naplněn v uvedeném směru dovolací

důvod a osvědčeny předpoklady přípustnosti jejich dovolání. Jinak vyjádřeno,

pouhá dovolací polemika, aniž by z obsahu spisu či přímo z odůvodnění

(písemného vyhotovení) rozsudku bylo zjistitelné případné pochybení odvolacího

soudu (případně soudu prvního stupně, jež nebylo – ač být správně mělo –

korigováno v odvolacím řízení), které svým rozsahem či intenzitou již

představuje porušení některého z ústavně zaručených práv toho kterého účastníka

řízení (např. jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod), nemůže vést k založení přípustnosti dovolání a

naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 214a odst. 1 o. s. ř. Naopak za právě relevantní vymezený předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu

§ 237 o. s. ř. lze považovat tu část dovolání, v níž žalovaní namítají, že

odvolací soud při řešení právní otázky týkající se procesního práva (vázanosti

svým předchozím kasačním usnesením) pochybil, neboť nerespektoval judikaturu

Ústavního soudu prezentovanou nálezem ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS

1688/10. Ústavní soud totiž v mnoha svých nálezech vyložil (ve stručnosti

shrnuto), že pod § 237 o. s. ř. je podřaditelné i takové vymezení předpokladů

přípustnosti dovolání, pakliže se jím odůvodňuje nesoulad dovoláním napadeného

rozhodnutí odvolacího soudu (v jím konkrétně řešené právní otázce ať již z

hmotného či procesního práva) s právním závěrem vyplývajícím z příslušného

nálezu Ústavního soudu, neboť uvedená závaznost nálezu vyplývá již z čl. 89

odst. 2 Ústavy České republiky. Dovolatelé tedy sice z pohledu § 237 o. s. ř. vymezili ve shora uvedeném směru

předpoklad přípustnosti jejich dovolání, avšak dovolací soud dospěl k závěru,

že odvolací soud se v řešení této právní otázky od (nálezové) judikatury

Ústavního soudu neodchýlil. Je tomu tak z toho důvodu, že případ řešený Ústavním soudem v označeném nálezu

není (z hlediska skutkové stránky) obdobný případu dovolatelů.

Dovolatelé

přehlížejí, že kasační usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno usnesením

Nejvyššího soudu, neboť bylo nepřezkoumatelné. Za této procesní situace, s

přihlédnutím k tomu, co dovolací soud vyložil v odůvodnění svého kasačního

usnesení, přirozeně nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud byl „vázán“ svým

předchozím kasačním usnesením, které však bylo ze shora již vyložených důvodů

Nejvyšším soudem zrušeno (k tomu srov. tu část z odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1688/10, v níž Ústavní soud uvádí: „Tato vázanost se, inter alia, projevuje

též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v

téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od

něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným

právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu,

která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného

právního názoru.“). Tím, že v důsledku kasačního usnesení dovolacího soudu byl odvolací soud znovu

vystaven povinnosti, aby (nyní již řádně a v intencích občanského soudního řádu

ve vztahu k náležitostem odůvodnění vydaného rozhodnutí) vyložil jak skutková

zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i jím zvolenou právně

kvalifikační úvahu, respektive zaujaté právní posouzení, byla pochopitelně

otevřena možnost odvolacího soudu buďto setrvat na nezbytnosti vydání kasačního

rozhodnutí anebo přistoupit k vydání meritorního rozhodnutí (ať již zcela nebo

zčásti potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně či jej zcela anebo jen

zčásti měnícího). Odvolací soud přistoupil k vydání potvrzujícího rozsudku, když na základě

zjištěných skutkových okolností případu, které – jak již bylo opakovaně

zdůrazněno – nelze v dovolacím řízení nijak revidovat (zásah dovolacího soudu

je možný pouze při zaznamenání nějakého excesu na tomto poli, jenž by ve svém

důsledku vedl k porušení některého z ústavně zaručených práv a svobod dotčeného

účastníka řízení, což se ovšem netýká tohoto případu), s vyložením toho, jak

hodnotil předmětné důkazy či hodnotící úvahy učiněné soudem prvního stupně, a

jak posléze celou věc posoudil po právní stránce, včetně vypořádání se s

odvolacími námitkami žalovaných, dospěl k závěru, že odvoláním napadený

rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Tomuto postupu odvolacího soudu a jím vydanému rozsudku nemá (z

pohledu uplatněné dovolací argumentace žalovaných) dovolací soud co vytknout. Rozsudek odvolacího soudu totiž obsahuje všechny podstatné náležitosti, je z

něj zřejmé, v jakém směru a proč odvolací soud učinil, respektive vycházel ze

skutkového základu věci, jak při hodnocení důkazů uvažoval, jak věc po právní

stránce posuzoval, a to i ve světle relevantní judikatury, a konečně jsou z něj

zřejmé i argumenty, jimiž vytěsnil (jako nedůvodnou) odvolací argumentaci

žalovaných.

Nedůvodná je také dovolací námitka žalovaných, že oba soudy pochybily,

jestliže nevyvodily právní důsledky při zjištění, že předmětné pozemky v

uvedených kupních smlouvách nebyly řádně (v souladu s tehdy platnými právními

předpisy) označeny, když tento „závěr by pak podporovalo usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, dle kterého ‚Je-li písemná

smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti byly

předmětem převodu.‘“ Je tomu tak proto, že zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu,

respektive v něm vyložený právní názor vychází ze zcela jiných skutkových

poměrů, zatímco v této věci odvolací soud zcela jasně, srozumitelně i

přesvědčivě vyložil, jaké okolnosti a za užití jakých výkladových hledisek

dospěl k závěru o určitosti vymezení předmětu uvedených převodních smluv. K tomu dovolací soudu doplňuje, že při interpretaci právních úkonů je třeba

jako výchozí premisu mít stále na paměti to, co sumarizoval na podkladě své

dosavadní judikatury Ústavní soud kupř. v nálezu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06. Totiž, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z

respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela

elementární podmínku fungování materiálního právního státu. A dále, že při

výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš

citlivě a obezřetně, aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli

smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je

pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených

subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou

spravedlnosti. S promítnutím specifických aspektů (především) katastrálního zákona a

katastrálních předpisů proto Nejvyšší soud kupř. v rozsudku ze dne 21. července

2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, formuloval právní názor, že je nutno činit

rozdíl mezi označením nemovitostí ve věcné smlouvě, jejichž specifikace nemusí

odpovídat požadavkům podle katastrálního zákona, a označením předmětu vkladu do

katastru, kdy při zápisu do katastru musí předložený návrh s věcnou listinou

být v souladu s formálními požadavky katastrálního zákona. Dále uvedl, že ve

smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné

pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména, aby byl předmět smlouvy odlišen

od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Oproti tomu při zápisu do katastru

nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona o

č. 265/1992 Sb. a zákona č. 344/1992 Sb., konkrétně s § 5 odst. 1 písm. c)

posledně cit. zákona. Formální náležitostí návrhu na vklad do katastru

nemovitostí je i geometrický plán jako jeden z podkladů pro zápis. Rovněž v

rozsudku ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1332/2006, Nejvyšší soud

judikoval, že pro závěr o určitosti popisu nemovitostí ve věcné smlouvě není

významné, že tyto nemovitosti nejsou popsány zcela v souladu s ustanovením § 5

odst. 1 písm.

a) a c) katastrálního zákona, pokud jejich popis je umožňuje

nezaměnitelně individualizovat. V rozsudku ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30

Cdo 2591/2008, pak Nejvyšší soud vyložil, že pokud převáděná nemovitost není ve

smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato

okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by

(bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu

právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky

zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či

nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se

nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení

předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních

znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn,

aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě. Uvedené závěry z judikatury dovolacího soudu tím spíše lze (s přihlédnutím k

tehdejší právní úpravě) aplikovat při posuzování platnosti převodních smluv

uzavřených v době, kdy byl opuštěn intabulační princip a bylo postupováno v

režimu (např.) zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalovaných podle § 243c

odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3

věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.