30 Cdo 2632/2020-178
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce Z. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou
jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 133/2019, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 91 Co 380/2019-151,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 91 Co 380/2019-151,
se v části výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 8. 2019, č. j. 19 C 133/2019-64, co do částky 100
000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s
příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným
u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 137/2010 (dále jen „posuzované
řízení“). Žalovaná jeho nárok odmítla.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.
8. 2019, č. j. 19 C 133/2019-64, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 70
875 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 12. 2018 do zaplacení
(výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 129 125 Kč se
zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 12. 2018 do zaplacení, žalobu
zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
18 456 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že posuzované
řízení bylo zahájeno dne 27. 10. 2010 podáním žaloby, v němž se žalobkyně
domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím
proti dvěma žalovaným, z nichž jeden byl nynější žalobce, který podal vyjádření
k žalobě téhož dne. Po provedeném dokazování vydal soud prvního stupně dne 13.
7. 2016 rozsudek, který byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, znovu soud prvního stupně rozhodl rozsudkem
ze dne 6. 3. 2018 a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 27. 6. 2018. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 2. 8. 2018.
5. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že
délka řízení v trvání 7 let a 9 měsíců je nepřiměřená a že žalobci vznikl v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu nárok na přiměřené
zadostiučinění v penězích (§ 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“
nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Shodně se soudem prvního stupně uznal jako
základní částku pro odškodnění za první dva roky a za každý další rok řízení
částku 15 000 Kč, celkem 101 250 Kč, a dále posuzoval jednotlivá kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Měl za to, že věc byla složitější po skutkové,
procesní i právní stránce a že z tohoto důvodu je namístě základní částku
snížit nikoli o 20 %, jak to učinil soud prvního stupně, ale o 30 %. Na rozdíl
od soudu prvního stupně, který základní částku snížil o 10 % z důvodu jednání
poškozeného, odvolací soud neshledal, že by se na délce řízení poškozený
podílel, a tudíž z tohoto důvodu základní částku nijak nemodifikoval.
Neztotožnil se ani se závěrem soudu prvního stupně, že postup orgánů veřejné
moci během řízení [kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] byl již
dostatečně zohledněn ve formě a výši zadostiučinění, nýbrž dospěl k závěru, že
s ohledem na důvody, pro něž došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a
na průtahy při vypracování znaleckého posudku je třeba základní částku
odškodnění zvýšit o 10 %. Uzavřel, že základní částku odškodnění ve výši 101
250 Kč je nutno snížit o 30 % na výsledných 70 875 Kč, jak správně určil soud
prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v rozsahu, v
němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba
zamítnuta ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
7. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se při řešení
hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně
od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, ze
dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30
Cdo 2366/2017, neboť nezohlednil „zmatky v postupu/rozhodování soudu prvního
stupně“ a prodlevy při vypracování znaleckého posudku.
8. Dále měl za to, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny otázky
a) „zda dvouinstanční soudní řízení (soud prvního stupě a soud odvolací)
je z hlediska výkladu skutečnosti podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk tedy
‘složitosti řízení‘, možno považovat díky této dvouinstančnosti za složité,
tedy zda ve smyslu odškodňování nepřiměřené délky řízení jsou dvě instance
soudní soustavy pro snížení základní částky právě z důvodu složitosti řízení
spočívající ve využití vícero instancí,“
b) „zda v případě, že postup orgánů veřejné moci zapříčiní výlučně
nepřiměřenou délku řízení (obecně neshledáno řízení složitým ve smyslu procesní
či právní složitosti) a svým postupem založí nutnost využití více instancí
soudní soustavy (opravné prostředky jsou úspěšné a ruší či mění rozhodnutí
soudu prvního stupně), může soud hodnotit instančnost řízení jako okolnost v
neprospěch účastníka řízení, resp. zda v úvaze o snížení základní částky z
hlediska instančnosti řízení vyvolané výlučně postupem soudu (zmatečnost) je
obsažena hodnotová složka proporcionality, když soud tato snížení kompenzuje
zcela stejně vysokým zvýšením základní částky z důvodů právě vadného postupu
soudu (průtahy + zmatečnost),“
c) „zda vliv rozhodujícího orgánu ve smyslu zmatečnosti rozhodování
vyvolávající potřebu/důvodnost opravných prostředků (tedy instančnosti řízení),“
d) „zda princip proporcionality hodnocení všech skutečností je
principem, který musí soudy při odškodňování nepřiměřené délky řízení
aplikovat,“
e) „zda výchozí rozmezí základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč/rok
odpovídá současné životní úrovni v České republice a zda je v současné době již
relevantní úvaha o navýšení základní částky na obou koncích doporučeného
rozpětí, a to s ohledem na podstatný nárůst životní úrovně ve společnosti.“
9. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod
1 zákona č. 296/2017 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Otázka a) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť
se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Jak je zřejmé z odůvodnění
napadeného rozhodnutí, odvolací soud považoval řízení za složité po skutkové,
procesní i právní stránce, výslovně však uvedl, že vzhledem k tomu, že věc byla
projednávána pouze u soudu prvního a druhého stupně, není důvod pro snížení
základní částky za počet instancí (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku).
16. Z týchž důvodů nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka b),
neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že nepřiměřenou délku
řízení zapříčinil výlučně postup orgánů veřejné moci, nýbrž za její další
příčinu označil i složitost věci.
17. V otázce c) absentuje sloveso a její smysl nelze dovodit ani z
obsahu dovolání. Uvedený nedostatek činí dovolání v této části neprojednatelným.
18. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na vyřešení otázky d), neboť
odvolací soud se touto otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval a neučinil ohledně
ní žádný závěr.
19. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky e), neboť tato otázka
již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a Nejvyšší soud
neshledal důvod se od této své praxe odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1
zákona o soudech a soudcích). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že při
stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba
přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti
vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po
dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní
částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo
změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn.
30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn.
30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2.
2019 , sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že
základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující
rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše
než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České
republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP
ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).
20. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení
otázky postupu orgánů veřejné moci (uvedené v bodě 7.) se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
22. Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009,
Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho
postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení
rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí
předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování
celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku
uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti
stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
23. K otázce prodlev při vypracování znaleckého posudku Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, formuloval a odůvodnil
závěr, podle kterého stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené
prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků), neboť
vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení
třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci, a
proto soudy a jiné příslušné státní orgány musí dbát na to, aby znalecké
posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci, a na to, aby ve
vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Naopak jsou-li prodlevy
ve vypracování znaleckého posudku zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků
řízení, nebude zpravidla dána odpovědnost státu (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013).
24. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při
hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci zvažoval, z jakých důvodů došlo
ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i k průtahům způsobenými
prodlevami při vypracování znaleckého posudku, a že považoval za nutné z tohoto
důvodu navýšit základní částku odškodnění o 10 % (srov. body 24 až 26
odůvodnění napadeného rozsudku), není však zřejmé, jakým způsobem se hodnocení
tohoto kritéria promítlo do výsledné částky. Odvolací soud totiž na jedné
straně uvedl, že je namístě základní částku odškodnění z důvodu složitosti věci
snížit o 30 % (srov. body 19 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku), na druhé
straně pak z důvodu postupu orgánů veřejné moci navýšit o 10 % (srov. bod 26
odůvodnění napadeného rozsudku), ve skutečnosti ji ale pouze ponížil (srov. bod
30 odůvodnění napadeného rozsudku), a ačkoli v souhrnu dospěl k odlišné
modifikaci základní částky než soud prvního stupně, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Lze uzavřít, že z tohoto důvodu je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný, a řízení před odvolacím soudem tudíž trpí vadou, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu
Vrchního soudu v Praze pod č. 19/1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, a dále např. rozsudky ze dne 27. 10. 2005, sp.
zn. 20 Cdo 273/2005, a ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3432/2006) a ke které
dovolací soud musel přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
25. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedeném
rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu