USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Tomáše Pirka, v právní věci žalobkyně Z. T.,
narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C
28/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
10. 2020, č. j. 12 Co 218/2020-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
22. 5. 2020, č. j. 20 C 28/2018-233, uložil žalované zaplatit žalobkyni zákonný
úrok z částky 6 375 Kč a část zákonného úroku z částky 71 500 Kč a dále částku
43 108 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu o zaplacení částek 27 347
Kč a 150 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku), a rozhodl o
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 26 684
Kč (výrok III rozsudku). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
odvolací řízení o odvolání žalované zastavil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé
potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku III o nákladech
řízení změnil tak, že výše nákladů činí 47 254 Kč (výrok III rozsudku
odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala (po
částečném zpětvzetí a následném doplnění žaloby) zadostiučinění ve výši 220 455
Kč za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhé
délky (odškodňovacího) řízení vedeného před Okresním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 218/2009. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II, a to v rozsahu částky
100 000 Kč, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz
čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl. Námitka žalobkyně, že pro posuzování délky kompenzačního řízení se použijí
zcela odlišná kritéria než ta, kterými se posuzuje délka řízení původního, a
navazující námitka, že je v těchto řízeních od státu vyžadována zvláštní péče,
nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť takový
závěr z žalobkyní odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) nevyplývá. Pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle
ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci
Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím
rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze
mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na
modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy
že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento
závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká
jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení
specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit
závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením
jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
30 Cdo 1987/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se
délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v §
31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ve vztahu k námitce, že výše odškodnění by se za první dva roky nepřiměřeně
dlouhého kompenzačního řízení neměla krátit o polovinu, neboť judikatura ESLP v
těchto případech výslovně určuje lhůtu, během které nárok má být projednán, se
odvolací soud neodchýlil od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Již ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Nejvyšší soud obecně uvedl, že
„není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z
pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je
třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Ve vztahu k
italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni
povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud
opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež
stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání
kompenzačního řízení před orgány České republiky (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z
dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České
republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden
stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou,
nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit
nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi. Tvrdí-
li dovolatelka, že takto ESLP stanovil právně závazný názor na délku
kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se odvolací
soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u
kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní
nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z
konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Námitka žalobkyně, že kompenzační řízení je nutno považovat za notoricky
jednoduché, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Odvolací soud
se při řešení otázky posouzení kritéria složitosti posuzovaného kompenzačního
řízení neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud
přihlédl k tomu, že složitost řízení je toliko objektivní kritérium, které může
být jednou z příčin prodloužení řízení, a to nezávisle na chování účastníků a
postupu rozhodujících orgánů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Odvolací soud v souladu s posouzením soudu
prvního stupně uzavřel, že procesní složitost posuzovaného řízení byla dána
tím, že byla provedena řada listinných důkazů ze spisového materiálu, který si
soud prvního stupně musel vyžádat v rámci součinnosti, bylo rozhodováno o řadě
procesních návrhů a ve vztahu k účastníkům byly prováděny opakované výzvy. Hodnotil-li odvolací soud na základě těchto závěrů posuzované řízení jako
procesně složité, není toto jeho posouzení v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4320/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že se
odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, v závěru, že „nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v
případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků“. Odvolací soud
vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. b) OdpŠk, v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc
rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta
vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních
instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v
nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných
prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení
mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze
soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko, část IV., též
dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3628/2010, a rozsudek ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných
prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobkyně, neboť v rámci
kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku
zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani v tomto směru se odvolací soud od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Rovněž ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním
okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické
aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na
přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny
v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI
Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první
dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení
je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného
práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené
rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a
soudcích), dovolatelka ostatně nepředložila žádné nové argumenty, pro které by
měl ke změně své judikatury přistoupit. Nejvyšší soud současně nemohl pominout,
že část posuzovaného řízení, v jehož rámci průběžně docházelo k újmě na straně
žalobkyně, probíhala v projednávané věci ještě před přijetím uvedeného
Stanoviska. Dovolatelkou předestřený závěr, že v posuzovaném řízení docházelo k průtahům,
které jsou dle odvolacího soudu kompenzovány již samotnou podstatou nároku, z
čehož dovolatelka dovozuje nesprávné posouzení kritéria postupu orgánů veřejné
moci, ze skutkových zjištění obecných soudů nikterak nevyplývá. Odvolací soud
průtahy v řízení neshledal, naopak i přes jejich absenci zohlednil extrémní
délku posuzovaného řízení ve zvýšení základní sazby na 17 000 Kč. Dovolatelka
konstruuje své odlišné posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací
soud a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve
skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti
jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu
vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn
před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v
němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se
skutkovými otázkami zabývat nelze.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřovala také ve skutečnosti, že bylo zasaženo
do jejích základních práv, a namítala, že rozhodnutí nerespektuje závěry
vyplývající z judikatury ESLP, která je stejně závazná jako nálezy Ústavního
soudu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž
podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit
přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti
vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mimo jiné i tím, že poukáže na
ustálenou judikaturu Ústavního soudu (případně judikaturu ESLP), od níž se
odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních
práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového
dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod
č. 460/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobkyně
nevymezila, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jejích základních práv a od
jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu nebo ESLP se tímto
porušením měl odvolací soud odchýlit. V této části je proto dovolání žalobkyně
vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze
odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit
(srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Ani výtka, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně nebyla zbavena možnosti
skutkově a právně argumentovat k otázce přiměřenosti délky posuzovaného řízení,
neboť skutečnosti rozhodné pro její posouzení byly předmětem dokazování před
soudem prvního stupně, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a nepřihlížel k ničemu jinému, než co bylo známo také
účastníkům řízení. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za překvapivé (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, či ze
dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu