30 Cdo 4910/2017-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce O. Z., narozeného XY, zastoupeného Mgr. Miluší
Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo Nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 224/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017, č.
j. 14 Co 203/2017-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017, č. j. 14 Co 203/2017-126,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá uložení písemné omluvy a
zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jež mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného
před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 497/2009 (dále jen „posuzované
řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
16. 2. 2017, č. j. 26 C 224/2015-83, uložil žalované povinnost poskytnout
žalobci písemnou omluvu (výrok I), zaplatit žalobci částku 23 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II), dále žalobu co do částky 57 000 Kč s příslušenstvím
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobce se v posuzovaném řízení domáhal odčinění nemajetkové újmy za nesprávný
úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního
ředitelství Policie České republiky Praha 5, jehož předmětem bylo poskytnutí
informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Posuzované řízení tedy bylo (stejně jako řízení v této věci) řízením
kompenzačním. Bylo zahájeno dne 11. 9. 2009 podáním žaloby (žalobcem a dalšími
dvěma osobami) a skončeno bylo dne 7. 8. 2014, kdy nabyl právní moci konečný
rozsudek odvolacího soudu. Řízení tedy trvalo 4 roky a 10 měsíců.
4. Po právní stránce soud prvního stupně takto vymezené řízení hodnotil
jako nepřiměřeně dlouhé, přičemž uzavřel, že žalobci vznikl nárok na poskytnutí
peněžitého zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Soud
prvního stupně vyšel ze základní částky zadostiučinění ve výši 57 500 Kč, od
které odečetl 30 % za složitost věci a dalších 30 % za sdílení nemajetkové újmy
s ostatními spolužalobci, a to s odkazem na stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud
prvního stupně dále konstatoval, že posuzované řízení nemělo pro žalobce nižší
význam, neboť se jednalo o kompenzační řízení za nesprávný úřední postup v
řízení jiném; základní částku na základě tohoto kritéria proto nijak
nemodifikoval. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil vedle nároku na peněžité
zadostiučinění také požadavek na omluvu, soud prvního stupně mu přiznal též
tento nárok.
5. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že požadavek žalobce na
písemnou omluvu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II tak, že konstatoval
porušení práv žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a na účinný právní
prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem (výrok II rozsudku odvolacího
soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku III (výrok
III rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně dále změnil ve
výroku IV o náhradě nákladů řízení co do jejich výše a splatnosti, jinak jej
potvrdil (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního
stupně, o zjištění, že žalobce proti konečnému rozhodnutí odvolacího soudu v
posuzovaném řízení podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako zjevně
nedůvodná usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3065/14.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za to, že nově zjištěná
skutečnost nemůže mít vliv na vymezení celkové doby řízení, poněvadž žalobce
sám délku řízení (a tedy období, za které požaduje odčinění nemajetkové újmy)
jednoznačně vymezil v žalobě, když konec řízení výslovně spojil s právní mocí
rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném řízení. Dále odvolací soud konstatoval,
že žaloba byla v posuzovaném řízení podána předčasně, když žalobce dne 11. 9.
2009 teprve uplatnil nárok před Ministerstvem vnitra (které bylo organizační
složkou jednající za žalovanou v posuzovaném řízení) a do 11. 3. 2010, kdy
marně uplynula zákonná šestiměsíční lhůta, ve které mělo ministerstvo žalobcův
nárok vypořádat, žalobci nemohla vznikat jakákoliv odčinitelná nemajetková
újma. Odvolací soud též uzavřel, že řízení vedené před Obvodním ředitelstvím
Policie České republiky Praha 5, jehož předmětem bylo poskytnutí informací,
mělo pro žalobce pouze nepatrný význam, a proto i posuzované řízení musí být
hodnoceno jako řízení se zanedbatelným významem pro žalobce. V dalším odvolací
soud potvrdil úvahy soudu prvního stupně týkající se posouzení jednotlivých
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. K tomu však doplnil, že postup
žalobce vykazuje znaky litigiózního jednání, když jen před odvolacím soudem
vystupoval žalobce již ve třinácti řízeních, přičemž devět z nich se týkalo
náhrady újmy proti státu. Žalobcem prožívaná nemajetková újma tak nemohla
dosáhnout takové intenzity jako by tomu bylo u osob jiných, které jsou či byly
účastny toliko jediného či několika mála jiných soudních řízení. S ohledem na
tuto skutečnost odvolací soud uzavřel, že odpovídající formou zadostiučinění
bude v případě žalobce konstatování porušení práva, přičemž žalobcův požadavek
na omluvu shledal jako nedůvodný, když sám žalobce v řízení zdůrazňoval, že jím
původně požadovaná omluva s odstupem doby již neplní svůj satisfakční účel.
Omluva tak podle odvolacího soudu nemohla být relevantním prostředkem k
dosažení účelu § 31a OdpŠk.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I, II a III napadl žalobce
dovoláním, doplněným podáními ze dne 12. 10. 2017 a ze dne 13. 10. 2017, jehož
přípustnost spatřoval v tom, že odvolací soud se při posuzovaní otázek hmotného
a procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí stojí, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Žalobce předně namítal, že odvolací soud postupoval nepřípustně
aktivisticky, když z vlastní iniciativy na základě tzv. notoriet učinil závěr,
že žalobce zahájil více soudních sporů, což v důsledku vedlo odvolací soud k
závěru o snížení významu řízení pro žalobce.
K tomu pak žalobce dodává, že samotná skutečnost, že jako účastník vystupuje ve
více soudních řízeních, nezapříčiňuje vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové
újmy na jeho straně. Dále žalobce namítal, že v jeho případě nelze usuzovat na
litigióznost jednání, přičemž svůj případ porovnává s jiným a uvádí, že
zneužívání práva na přístup k soudu je třeba dovozovat nejen z pouhého počtu
vedených řízení, nýbrž i z jejich opakovaně bezúspěšného výsledku. Žalobce
rovněž namítal, že posuzované řízení bylo řízením kompenzačním, a mělo tedy
proběhnout urychleně, což jeho význam pro žalobce spíše zvyšuje. K otázce
omluvy jako kompenzačního prostředku žalobce uvedl, že odvolací soud
dezinterpretoval jeho argumentaci, když mu omluvu nepřiznal s odůvodněním, že
již pro něj neplní satisfakční účel. Upozornil na to, že konstatování porušení
práva a omluva za takové porušení spolu úzce souvisí a omluva má být podle
ustálené rozhodovací praxe prvním kompenzačním prostředkem.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
15. Námitka žalobce, že ze strany odvolacího soudu došlo při posuzování
kritéria významu předmětu řízení pro žalobce k procesnímu aktivismu a
nepřípustnému užití notoriet, a to nad rámec tvrzení účastníků, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při
hodnocení skutečnosti, že žalobce vede řadu obdobných sporů, vycházel z § 121
o. s. ř., podle něhož není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho
činnosti. Ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti je soud naopak
povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny či nikoliv
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 418/2014,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016).
16. Otázka, zda posuzované kompenzační řízení požívá, čistě ze své
povahy, zvýšeného významu pro žalobce, není způsobilá založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek
odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího
soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že kompenzační řízení není
výjimkou, a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit
dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze
postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-
právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo
života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn.
I. ÚS 805/15).
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky nižšího významu
předmětu původního řízení z důvodu litigiózního (sudičského) chování
poškozeného, jakož i pro posouzení otázky poskytnutí zadostiučinění za
způsobenou nemajetkovou újmu ve formě omluvy poškozenému, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
20. Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda lze počínání žalobce
s ohledem na množství jím zahájených soudních řízení považovat za obstrukční a
litigiózní (sudičské). K problematice litigiózního (sudičského) přístupu se
vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016,
ve kterém zhodnotil i judikaturu Ústavního soudu k této otázce (srov. usnesení
ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). Dospěl přitom k závěru, že
litigióznost chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na počet
jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Aby šlo o
litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí tak být současně splněny dvě
podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký
(v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a zadruhé musí být
většina těchto žalob neúspěšná.
21. S právním posouzením odvolacího soudu se Nejvyšší soud nemůže
ztotožnit již v první předestřené podmínce, neboť ze zjištění odvolacího soudu
nevyplývá, že by žalobce skutečně byl účasten mimořádného počtu jiných soudních
řízení. Skutečnost, že žalobce vede před odvolacím soudem třináct soudních
sporů, svědčí sice o jeho zvýšené procesní aktivitě, nutně však ještě
neindikuje litigiózní přístup stricto sensu. Otázkou, s jakým úspěchem pak
žalobce soudní řízení zahajuje, se odvolací soud nezabýval vůbec. Hodnocení, na
kterém odvolací soud vystavil svůj závěr o zanedbatelném významu řízení pro
žalobce, tak dovolací soud považuje v tomto směru za neúplné, a tudíž nesprávné.
22. Ve vztahu k otázce poskytnutí zadostiučinění poškozenému ve formě
omluvy Nejvyšší soud uvádí, že již ve svém rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, postavil najisto povahu omluvy jako plnohodnotného kompenzačního
prostředku. Konstatoval, že ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla
slušnosti by omluva měla být k dispozici vždy jako kompenzační prostředek
první, pro mnohé dokonce jediné volby. Pokud pak poškozený nárok na poskytnutí
zadostiučinění uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo
peněžními (v případě posuzování dle Úmluvy o lidských právech a svobodách a i
podle platné národní úpravy), je na individuálním posouzení, zda je vedle
omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení
práva, anebo poskytnout – též vedle ní – přiměřené zadostiučinění v penězích.
23. V předmětném řízení žalobce uplatnil požadavek na omluvu spolu s
nárokem na přiznání peněžitého zadostiučinění. Dospěl-li odvolací soud k
závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a způsobilo žalobci újmu
nemajetkového charakteru, za kterou mu náleží ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk
přiměřené zadostiučinění, pak v kontextu daného případu neexistuje rozumný
důvod, proč by mu neměla být přiznána omluva, kterou požaduje, a která dle výše
uvedené judikatury slouží jako prvotní kompenzační prostředek. Pokud by se
nejevilo poskytnutí omluvy jako dostačující, je na místě přiznat žalobci vedle
něj finanční zadostiučinění nebo (ve výjimečných případech) konstatování
porušení práva, pokud ono konstatování nevyplývá již z textu samotné omluvy
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014,
uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Dovolací soud se tak nemůže ztotožnit s posouzením odvolacího soudu,
že omluva již neplní satisfakční účel pro odstup času, jak údajně tvrdí i sám
žalobce, a přiměřeným zadostiučiněním je pouze konstatování porušení práva.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že leží primárně na poškozeném, jaké kompenzační
prostředky pro odčinění nemajetkové újmy zvolí a soud je takovou volbou vázán.
Z argumentace žalobce v předmětné věci přitom jednoznačně vyplývá, že omluvu od
žalované nadále požaduje, avšak s odstupem času mu přiznání omluvy připadá jako
zadostiučinění nedostatečné (nikoliv zbytečné), a tím spíše se mu jeví jako
účelné přiznat též satisfakci peněžitou. Jinými slovy, předmětem žalobcem
předestřené argumentace bylo zdůraznění, že vedle satisfakce morální (omluvy)
žádá též satisfakci relutárního charakteru, nikoliv demonstrace skutečnosti, že
poskytnutou omluvu vůči jeho osobě již nepožaduje pro nenaplnění satisfakčního
účelu. Ostatně, dá se předpokládat, že nesetrvával-li by žalobce na přiznání
omluvy, vzal by žalobu v předmětném rozsahu zpět.
25. S ohledem na uvedené je právní posouzení odvolacího soudu, který
žalobci sice přiznal konstatování porušení práv na projednání věci v přiměřené
lhůtě a na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, zároveň
však zamítl nárok žalobce na omluvu za porušení uvedených práv, ačkoliv se jí
žalobce domáhal, rovněž nesprávné.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu (tj. včetně
navazujících výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil.
27. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu