30 Cdo 418/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 160 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C
56/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
5. 2013, č. j. 36 Co 26/2013-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. 11. 2012, č. j. 41 C 56/2012-26, zamítl žalobu o zaplacení částky 160 000
Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 24. 12. 2011 do zaplacení (výrok
I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání
žalobce Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“), rozsudkem ze dne
16. 5. 2013, č. j. 36 Co 26/2013-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že se konstatuje, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.
zn. 53Nc 832/2005 bylo porušeno právo žalobce na projednání a rozhodnutí věci v
přiměřené době (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 160
000 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 160 000 Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena
postupem soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Ex 559/05 u Exekutorského úřadu
Jeseník, když exekuce byla nařízena na základě usnesení Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 832/2005. Žalobce opakovaně podává návrhy na zastavení
exekuce z důvodu zápočtu své pohledávky vůči pohledávce oprávněného v této
exekuci a tyto návrhy nejsou vyřizovány ani zamítány. Předmětné řízení v době
podání žaloby trvalo 7 roků a 1 měsíc. Nemajetková újma má žalobci vznikat i v
důsledku exekučního řízení vedeného proti němu u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 49 Nc 10025/2006.
Dovolání, které žalobce podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud podle ust. § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II,
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady
(ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení).
V první řadě dovolací soud podotýká, že nelze přisvědčit dovolatelově námitce,
že soudy v řízení postupovaly aktivisticky, přihlížely-li ke skutečnosti, že
žalobce vede velké množství soudních sporů. Zcela shodnou námitkou se dovolací
zabýval již např. ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 3583/2013,
přičemž podrobně vysvětlil důvody, proč nelze s dovolatelovou argumentací
souhlasit. Jak totiž dovolací soud vysvětlil též ve svém usnesení ze dne 27. 1.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014: „Nosný princip projednací zásady – zásada
procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby
skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti
spolehlivě zjištěny (viz § 6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy
právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny,
a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz § 118a odst, 1 až 3
o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro
stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr.“ O takový případ se ovšem nejedná,
neboť soudy dosáhly poznatků pro svůj skutkový závěr a jeho hodnocení postupem
podle § 121 o. s. ř., který stanovuje, že není třeba dokazovat skutečnosti
obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy
uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Sám fakt, že soudy
získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus,
neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností
či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací
praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS
97/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední
činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny
(viz Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář -
I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006).
Samotné zjištění, že dovolatel zahajuje a vede zcela mimořádné množství
soudních řízení, nebylo dovolatelem zpochybňováno a tato skutečnost je známa
též z úřední činnosti dovolacího soudu, kdy dovolatel podal ke dvěma stům
dalších dovolání. Relevantní není ani dovolatelova námitka, že dospěl-li soud k závěru o porušení
práva účastníka na projednání věci, je třeba, aby s přihlédnutím ke kritériím
uvedeným v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stanovil odpovídající odškodnění v
penězích. Dovolací soud opakovaně konstatoval (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2347/2013), že § 31a odst. 3 OdpŠk se
uplatní zejména při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění,
zatímco pro stanovení formy zadostiučinění je směrodatný § 31a odst. 2 OdpŠk a
jeho dvě obecná kriteria (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). Základní částku odškodnění by bylo třeba vypočíst v případě, že by odvolací
soud nepovažoval samotné konstatování porušení práva za dostatečné, a
přistoupil by ke stanovení výše finančního zadostiučinění. V nyní souzené věci není rozsudek odvolacího soudu založen na závěru
popírajícím silnou vyvratitelnou domněnku vzniklé nemajetkové újmy, jelikož
nemajetková újma byla shledána a kompenzována ve formě konstatování porušení
práva. Klade-li dovolatel dovolacímu soudu otázku, zda soudy mohou neposkytnout
zadostiučinění v penězích „mimoděk“ z důvodu, že význam předmětu řízení je
zanedbatelný, protože účastník zahajuje nepřeberné množství sporů, rovněž se
nejedná se o otázku, jež by mohla přípustnost dovolání založit. Dovolací soud se ve svých rozhodnutích vícekrát zabýval otázkou náhrady
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v souvislosti s počtem
řízení, které účastník řízení vede. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 1661/2013, byl vysloven názor: „Okolnost, že poškozený vede
velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k
jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu,
neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod.,
tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o
nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v
rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových
okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že
žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání
intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné
pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála
soudních řízení.“ Ústavní stížnost proti posledně zmíněnému rozsudku byla
usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014, pro
zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.
Z uvedeného rovněž plyne, že významnou je
zde již sama skutečnost, že dovolatel zahajuje a vede velké množství soudních
sporů, a není tedy třeba prokazovat vztah mezi posuzovaným řízením a těmito
jinými dovolatelem vedenými řízeními. Jak bylo zmíněno výše, při stanovení formy zadostiučinění soudy zvažují
závažnost vzniklé újmy a okolnost jejího vzniku. Tato kritéria byla zvažována,
když soudy přihlížely k povaze exekučního řízení, jehož délku (mimo jiné)
významně ovlivňuje chování povinného, a dále ke skutečnosti, že nemajetková
újma způsobená dovolateli nepřiměřenou délkou exekučního řízení mohla být pouze
velmi malá, když dovolatel zahajuje a vede značné množství soudních řízení. Jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soudy se též zabývaly délkou
posuzovaného řízení a též skutečností, že výsledek posuzovaného řízení závisel
na rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově
pod sp. zn. 15 C 642/2009. Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ani v tomto mu
nelze přisvědčit. Jak vyplývá z dovolání, dovolatel je v mylné představě
ohledně toho, kterými kritérii se soudy měly zabývat. Dovolací soud zde již jen
pro úplnost opakuje závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního
stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na
újmu uplatnění práv dovolatele.“
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neuvádí dovolatel vůbec žádné
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), jak požaduje ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.)
odstraněny. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.