30 Cdo 997/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci
žalobkyně CF FLOP s. r. o., identifikační číslo osoby 64608565, se sídlem v
Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 201
500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C
61/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
9. 2014, č. j. 55 Co 328/2014-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č. j. 55 Co 328/2014-64, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014, č. j. 11 C 61/2012-39, jen tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u
Okresního soudu v Opavě pod spisovou značkou 12 C 113/2006 bylo porušeno právo
žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak jej ve výroku I. potvrdil
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu). Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně, jež se domáhala po
žalované zaplacení částky 201 500 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 113/2006. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž k výzvě soudu ve
lhůtě k tomu stanovené splnila podmínky vyplývající z § 241 o. s. ř. Nejvyšší
soud však podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
dovolání odmítl, neboť není přípustným. V první řadě dovolací soud podotýká, že je irelevantní námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a to již (a zejména) vzhledem ke
skutečnosti že rozhodnutí soudů jsou řádně odůvodněná a obsahují logické
vysvětlení úvah, na základě nichž bylo rozhodnuto. V odůvodnění napadeného
rozsudku je zřetelně uvedeno, že odvolací soud zvažoval kritéria vyjádřená v §
31a OdpŠk stejně jako soud prvního stupně, přičemž takové ztotožnění se
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezpůsobuje. Jelikož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemůže být v dovolacím řízení
přihlíženo ke skutkové námitce spočívající v tvrzení, že v původním řízení byla
žalobkyni část pohledávky soudně přiznána, k čemuž dle názoru žalobkyně soudy
dostatečně nepřihlédly. Otázky, které dovolatelka v dovolání uvádí či naznačuje, nemohou založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu. Nelze přisvědčit námitce, že by soudy podcenily kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tedy význam předmětu řízení pro poškozeného, ani názoru, že
soudy v rámci tohoto kritéria nesměly zohlednit skutečnost, že žalobkyně vede
velké množství sporů k vymožení na ni postoupených pohledávek. Dovolací soud v
této souvislosti připomíná, že např. v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1597/2014, potvrdil za logicky správný závěr soudu, že: „vstupuje-li osoba
dobrovolně jako postupník do právního vztahu, který je a priori sporného
charakteru, nelze její újmu trpěnou v řízení srovnávat s újmou osoby, jež se ve
sporném právním vztahu a následně též v soudním řízení ocitá v zásadě nechtěně.
Již samotná skutečnost, že postupník sporné pohledávky, jedná-li s náležitou
péčí, je schopen předem uvážit pravděpodobnost, zda jím nabývané postavení v
právním vztahu povede k účasti v soudním řízení, představuje rozdíl oproti
(standardní) situaci, v níž se konkrétní osoba mnohdy stává účastníkem řízení
zcela nedobrovolně a nečekaně.“
Dovolatelka se mýlí ve svém názoru, že soudy v řízení postupovaly aktivisticky
a v rozporu s judikaturou Nejvyššího osudu, přihlížely-li ke skutečnostem
svědčícím o nižším významu předmětu řízení, aniž by je žalovaná prokázala. Dovolací soud též v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014,
vysvětlil (ve vztahu ke skutečnosti soudu známé, spočívající v tom, že žalobce
vede velké množství soudních sporů), že: „Nosný princip projednací zásady –
zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i
zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry
jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz § 6 o. s. ř.), především v procesních
situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene
nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit
(viz § 118a odst, 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z
neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr.“ O takový
případ se ovšem nejedná, neboť soudy dosáhly poznatků pro svůj skutkový závěr a
jeho hodnocení postupem podle § 121 o. s. ř., který stanovuje, že není třeba
dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i
právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Sám
fakt, že soudy získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje
aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání
skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své
rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 97/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho
úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky
tvrzeny (viz Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006). O aktivismus soudu se
nejedná ani ve vztahu ke zjištěním o nižším významu předmětu řízení pro
žalobkyni, pokud soudy dosáhly poznatků pro své skutkové závěry ze soudního
spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení. Uvedl-li odvolací soud, že se žalobkyně v původním řízení domáhala přiznání
promlčené pohledávky, nejedná se o zohlednění výsledku posuzovaného řízení, ale
evidentně o hodnocení jedné ze skutečností majících vliv na význam předmětu
řízení pro žalovanou, tj. osobu soustavně soudně uplatňující pohledávky. O
rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4739/2009, se tedy nejedná. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozporné s nálezem Ústavního
soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. II.
ÚS 168/05, neboť extremní délka řízení,
pro kterou Ústavní soud v uvedené věci nepovažoval za nutné zkoumat konkrétní
okolnosti případu, byla 25 let, kdežto v nyní souzené věci původní řízení
trvalo 7,5 roku. Rovněž není správný názor, že soudy (s ohledem na názory
obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11)
měly za povinnost konkrétně a jednoznačně uvést základní částku odškodnění. Dovolací soud opakovaně uvádí, že pokud soud dospěl k závěru, že v posuzovaném
případě bude postačovat poskytnout zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
formou konstatování porušení práva, nebylo třeba základní částku stanovovat,
neboť by se jednalo o činnost zcela nadbytečnou. Otázky směřující k tomu, jakým
způsobem měla být výše přiměřeného zadostiučinění v penězích vypočítána, nejsou
významné pro právní posouzení této věci, a tudíž by ani nemohly založit
přípustnost dovolání.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom ohledu, domnívá-li se, že samotné
odškodňovací řízení mělo proběhnout řádově během šesti měsíců, a soudy tedy
měly nepřiměřenou délku tohoto odškodňovacího řízení zohlednit při stanovení
přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně tento svůj názor opírá o rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva (dále též jako „ESLP“), zejména na věc
Apicella proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, číslo
stížnosti 64890/01, a dále Simaldone proti Itálii, rozsudek ze dne 31. 3. 2009,
číslo stížnosti 22644/03, Veriter proti Francii, rozsudek ze dne 14. 10. 2010,
číslo stížnosti 31508/07, Sartory proti Francii, rozsudek ze dne 24. 9. 2009,
číslo stížnosti 40589/07, a Golha proti České republice, rozsudek ze dne 26. 5.
2011, číslo stížnosti 7051/06). Dovozuje-lidovolatelka, že jedenáctiměsíční
délku kompenzačního řízení nelze již považovat za přiměřenou, opomíjí, že ESLP
považoval uvedenou délku řízení za nepřiměřenou s ohledem na speciální úpravu v
rámci italského právního řádu (tzv. „Pintův zákon“), podle které je soud
rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání
žádosti. Ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila
Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního
řízení před orgány České republiky. Ve věci Veriter proti Francii, na kterou
žalobkyně též poukazuje, nebyla délka kompenzačního řízení tři roky a pět
měsíců shledána nepřiměřenou. Odkazuje-li dále žalobkyně též na rozsudek ESLP
ve věci Golha proti České republice ze dne 26. 5. 2011, číslo stížnosti
7051/06, patří zde poukázat na skutečnost, že v daném případě odškodňovací
řízení trvalo více než tři a půl roku, přičemž ovšem nedospělo ani k řízení
odvolacímu. Odškodňovací řízení v nyní projednávané věci (v níž žádost
Ministerstvu spravedlnosti došla dne 14. 11. 2011 a žaloba Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 došla dne 6. 11. 2012) naopak probíhalo na třech stupních soudní
soustavy, a již s ohledem na tuto skutečnost je zjevné, že jeho délka není
nepřiměřená. Státu totiž nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v
důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků
řízení (srov. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. 5.
2004, číslo stížnosti 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy,
opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neuvádí dovolatelka vůbec žádné
vymezení důvodu dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a), jak požaduje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.,
přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. 9. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu