30 Cdo 3342/2016-114
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci
žalobkyně SEGL, s. r. o., identifikační číslo osoby 25394096, se sídlem v
Ostravě, U Haldy 1616/68, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v
Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 171/2014, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 Co
404/2015-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 Co
404/2015-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2015, č. j.
41 C 171/2014-62a, ve znění usnesení ze dne 27. 11. 2015, č. j. 41 C
171/2014-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 41 C 171/2014-62a, ve znění
usnesení ze dne 27. 11. 2015, č. j. 41 C 171/2014-78, Obvodní soud pro Prahu 2
jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované
domáhala zaplacení 191 095,89 Kč (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
2. Žalobkyně se částky 191 095,89 Kč domáhala jako náhrady škody, jež jí
měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném
Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 22 E 37/2011, a to konkrétně při dražbě
nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 1723 pro
k. ú. Ž., obec P. Nesprávnost postupu soudu shledávala žalobkyně jednak v tom,
že soud nedoručil dražební vyhlášku nájemcům dražených nemovitostí. Z tohoto
důvodu došlo ke zmaření dražby, když Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.
3. 2013, č. j. 14 Co 25/2013-146, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3
ze dne 19. 11. 2012, č. j. 22 E 37/ 2011-105, jímž byl žalobkyni udělen příklep
dražených nemovitostí, tak, že se jí příklep neuděluje. Současně žalobkyně
shledávala nesprávný úřední postup soudu v tom, že dražební jistota ve výši 5
000 000 Kč, kterou složila u soudu dne 15. 11. 2012, jí byla vrácena až dne 20.
5. 2013. Žalobkyni tím měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku za období od
16. 11. 2012 do 20. 5. 2013 v žalované výši.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobkyně účastnila dražby
shora označených nemovitostí a že dne 15. 11. 2012 u soudu složila dražební
jistotu ve výši 5 000 000 Kč. Při dražebním jednání byl žalobkyni udělen
příklep a složená jistota byla započtena vůči konečné ceně vydražených věcí. K
odvolání nájemců předmětných nemovitostí ovšem Městský soud v Praze usnesení o
příklepu změnil tak, že se žalobkyni příklep neuděluje. Soud dále vzal za
prokázané, že k žádosti žalobkyně jí byla dne 20. 5. 2013 vrácena dražební
jistota ve výši 5 310 980,50 Kč.
4. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně konstatoval,
že základní spornou skutečností bylo, zda žalobkyni po dobu od složení dražební
jistoty na účet soudu do jejího vrácení ušel zisk. K tomu soud prvního stupně
uvedl, že žalobkyni k částce 5 000 000 Kč přirostly úroky, když jí byla soudem
vrácena částka vyšší, než jakou na účet soudu složila, a uzavřel, že žalobkyni
škoda v podobně ušlého zisku nevznikla. Dále soud prvního stupně hodnotil, zda
v dané věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu
postupu. V tomto ohledu uzavřel, že nárok žalobkyně nemá základ v nezákonném
rozhodnutí ani v nesprávném úředním postupu soudu, když jeho předmětem „byly
pouze úroky údajně ušlé ze zaplacené jistiny na dražbu“. Dále soud prvního
stupně dovodil, že bylo pouze věcí dohody mezi žalobkyní a jejím jediným
společníkem, který prostředky na dražební jistotu poskytl, jaký byl v úvěrové
smlouvě dohodnut úrok. Na tomto základě měl soud prvního stupně za to, že
nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání k
Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu, v němž brojila především vůči
vadám, jimiž soud prvního stupně zatížil řízení.
6. V napadeném rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu první
stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud zopakoval podle ustanovení § 213 odst. 2 a 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, dokazování listinnými důkazy, přičemž dospěl
ke zjištění, že dražební jistota ve výši 5 000 000 Kč složená dne 15. 11. 2012
na účet soudu byla žalobkyni vrácena ve stejné výši dne 20. 5. 2013.
8. Po právní stránce přisvědčil odvolací soud námitce žalobkyně, že
rozhodnutí soudu prvního stupně nesplňovalo úroveň obecně očekávanou od
soudních rozhodnutí a jeho odůvodnění je – zejména v téměř nesrozumitelně
odůvodněném závěru – na hranici přezkoumatelnosti. Přes tuto skutečnost dospěl
odvolací soud k témuž závěru jako soud prvního stupně, podle kterého není
žalobkyní uplatněný nárok důvodný. Vyšel z toho, že žalobkyně požadovala
zaplacení skutečné škody a nikoliv ušlého zisku spočívajícího v úrocích, které
zaplatila za úvěr poskytnutý jejím společníkem, přičemž uzavřel, že majetková
sféra žalobkyně je fakticky totožná s majetkovou sférou jejího jediného
společníka, kterému nemohla vzniknout žádná reálná majetková újma. Odvolací
soud dále dovodil, že v dané věcí nebyl dán ani odpovědností titul, neboť
pochybení soudu při doručování dražební vyhlášky mělo za následek nesprávné
rozhodnutí o příklepu. Žalobkyně se tak mohla domáhat škody pouze s titulu
nezákonného rozhodnutí, což však v daném případě nepřipadalo v úvahu, neboť
usnesení o příklepu bylo změněno na základě řádného opravného prostředku, a
nebylo ani předběžně vykonatelné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu
dovoláním. V něm namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, pokud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, který měl
za nepřezkoumatelný. Vůči samotnému posouzení věci odvolacím soudem žalobkyně
namítá, že požadovala náhradu ušlého zisku, což zopakovala i ve svém písemném
vyjádření ze dne 16. 7. 2014, a nikoliv skutečnou škodu, jak její nárok
hodnotil odvolací soud.
10. Současně má žalobkyně za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle
kterého jí nemohla vzniknout skutečná škoda v důsledku faktické majetkové
propojenosti žalobkyně a jejího společníka. Tímto závěrem odvolací soud podle
žalobkyně popřel podstatu právnických osob jako samostatných právních subjektů
s vlastní majetkovou sférou.
11. Dále žalobkyně namítá, že v řešeném případě je nutné vycházet z
toho, že škoda jí byla způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu. Má v
tomto směru za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího,
pakliže jako nesprávný úřední postup nehodnotil pochybení soudu při doručování
dražební vyhlášky. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně posoudil rovněž
související otázku, zda nesprávný úřední postup představuje prodlení soudu s
vrácením složené dražební jistoty poté, kdy došlo ke změně usnesení o příklepu.
Rovněž tato otázka byla podle žalobkyně posouzena odvolacím soudem v rozporu s
dosavadní praxí dovolacího soudu.
12. Závěrem dovolání žalobkyně namítá, že ji odvolací soud fakticky
zbavil přístupu k druhé instanci, neboť přes závažné vady rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Ve vztahu k námitce, podle níž odvolací soud svým závěrem o
neexistenci škody popřel podstatu právnických osob jako samostatných právních
subjektů, žalobkyně v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237
o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
18. Dovolání v části obsahující výše uvedenou námitku tak trpí vadami,
pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v
uvedené části nemohl přihlížet.
19. U ostatních dovolacích důvodů žalobkyně v dovolání vymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, které v této části obsahuje
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Otázka, zda se žalobkyně v případě pochybení soudu spočívajícím v
nedoručení dražební vyhlášky nájemcům dražených nemovitostí mohla domáhat
náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vzhledem k
tomu, že daná vada řízení měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl
k závěru, že v úvahu přicházela pouze odpovědnost státu za škodu z titulu
nezákonného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 129/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn.
30 Cdo 2526/2017).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, spočívající na zásadě, že nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu
prvního stupně musí být odvolacím soudem zrušeno.
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud
rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost
nebo nedostatek důvodů.
26. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále uvedeno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé.
27. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, které je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek
důvodů, nemůže obstát. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné
tehdy, jestliže vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí,
náležitě formulovat odvolací důvody, a odvolací soud proto nemá náležité
podmínky pro zaujetí názoru na věc. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního
stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat
svých práv u odvolacího soudu. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud zároveň ve své ustálené rozhodovací
praxi dovodil, že odvolací soud musí nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušit, jinak zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn.
20 Cdo 1045/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30
Cdo 2478/2009).
28. V posuzovaném případě měla nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního
stupně spočívat předně v nesprávném skutkovém závěru, že žalobkyni byla vrácena
dražební jistota společně s úroky. Soud prvního stupně k uvedenému závěru
dospěl na základě žalobkyní předloženého výpisu z účtu, přičemž za rozhodnou
částku považoval údaj o zůstatku na účtu. Žalobkyně nesprávnost tohoto
skutkového závěru napadla v odvolání, ve kterém jeho nesprávnost podrobně
rozebrala. Odvolací soud se námitkou žalobkyně zabýval, zopakoval k ní
dokazování a pochybení soudu prvního stupně napravil. Je tedy zřejmé, že
žalobkyně v tomto případě měla příležitost řádně zformulovat odvolací důvod a s
úspěchem jej uplatnit v odvolacím řízení. V tomto směru proto rozsudek soudu
prvního stupně nelze mít za nepřezkoumatelný.
29. Ke stejnému závěru však nelze dojít ve vztahu k dalším vadám
vytýkaným odůvodnění rozsudku soud prvního stupně. Lze totiž přisvědčit
žalobkyni, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nejsou srozumitelně
uvedeny právní úvahy, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobu je třeba zamítnout. Soud prvního stupně v odůvodnění uváděl, že se
zabýval jednotlivými podmínkami odpovědnostmi za škodu, přičemž měl za to, že
„neshledal podmínky pro uplatnění zák. č. 82/98 Sb., jestliže nárok žalobce
spočívající v ušlých úrocích nebylo možné podřadit pod zákonné podmínky
citovaného zákona.“ Uvedený názor měl patrně vyplývat z dříve uváděné právní
úvahy, ve které soud prvního stupně nejprve konstatoval, že vlivem inflace na
hodnotu pohledávky na peněžité plnění dle občanského zákoníku nevzniká skutečná
škoda, z čehož pak dovodil dílčí závěr, podle něhož „nárok žalobce v rámci
rozsahu jeho nároku nesplňoval zákonné podmínky ke kvalifikaci na nezákonné
rozhodnutí či nesprávný úřední postup, jestliže předmětem nároku byly pouze
úroky ušlé ze zaplacené jistiny na dražbu.“ Tento závěr však zjevně nesprávně
směšuje dvě rozdílné podmínky odpovědnosti za škodu, a to odpovědnostní titul a
škodu, která by měla v jeho důsledku být způsobena. Nelze tak mít za to, že
soud uvedeným způsobem dostatečně srozumitelně odůvodnil, proč v předmětném
případě nedošlo k nezákonnému rozhodnutí nebo nesprávnému úřednímu postupu.
30. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že v zájmu přezkoumatelnosti
rozhodnutí musí z odůvodnění rozhodnutí soudu vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně
druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z
jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod
tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a
výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle
aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak
byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační
úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní
normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž
třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně
nesprávné námitky účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008).
31. Uvedeným zásadám rozhodnutí soudu prvního stupně nedostálo. Odvolací
soud jej přesto jako věcně správné potvrdil, namísto toho, aby postupoval podle
§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto svým postupem se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jeho rozhodnutí tak není správné.
32. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky, zda nevrácení složené
dražební jistoty žalobkyni v přiměřené lhůtě poté, co usnesení o příklepu bylo
v odvolacím řízení změněno, lze považovat za nesprávný úřední postup, neboť při
jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu.
33. Co do této otázky je dovolání taktéž důvodné.
34. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
35. Žalobkyně v žalobě spojuje vznik škody rovněž s tvrzením, že složená
dražební jistota jí byla vrácena až několik týdnů poté, co došlo ke změně
usnesení o příklepu. Je tedy zřejmé, že žalobkyně žádá náhradu škody, jež jí
měla vzniknout v důsledku neučinění úkonu v přiměřené lhůtě, za níž stát vždy
odpovídá z titulu nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1 věty třetí
OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
1761/2016).
36. V poměrech projednávané věci je třeba vyjít z toho, že Městský soud
v Praze v posuzovaném řízení dle ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. (ve znění
účinném do 31. 12. 2012) změnil usnesení soudu prvního stupně o příklepu tak,
že se příklep žalobkyni neuděluje. Za takové situace měl exekuční soud
postupovat podle ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném do 31.
12. 2012) a nařídit nové dražební jednání. Vzhledem k tomu, že předchozí
dražební jednání již bylo skončeno, měl rovněž dle ustanovení § 336j odst. 5
věty první o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) vrátit složené dražební
jistoty všem neúspěšným dražitelům; mezi ně po právní moci měnícího usnesení
odvolacího soudu patřila i žalobkyně. Jelikož úprava výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí v občanském soudním řádu účinném do 31. 12. 2012 k provedení tohoto
úkonu nestanovovala žádnou lhůtu, měl odvolací soud v nynějším řízení posoudit,
zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu byla dražební jistota vrácena ve
lhůtě přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod
číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na
skutečnost, že uvedené hodnocení v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu chybí,
je jím provedené právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
37. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se
dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. dále tím, zda
řízení před odvolacím soudem nebylo postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
38. Z žalobního návrhu vyplývá, že žalobkyně žádá náhradu škody na
základě dvou samostatně skutkově stojících důvodů: jednak z důvodu nedoručení
dražební vyhlášky nájemcům dražených nemovitostí, jednak z důvodu prodlení
soudu s navracením složené dražební jistoty. Žalobkyně ovšem nerozlišila, jaké
částky odškodnění za tyto jednotlivé nároky požaduje. Soud prvního stupně proto
pochybil, když nevedl žalobkyni ke zcela jednoznačnému skutkovému vymezení,
jakého odškodnění se na podkladě každého z uplatněných důvodů (titulů) domáhá,
resp. k rozlišení, v jakých časových úsecích a v jaké výši jí na podkladě
každého z těchto důvodů vznikla škoda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění
nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů jedinou
částkou). Protože odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil,
je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
39. Podle judikatury Nejvyššího soudu je řízení postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rovněž v případě, že
odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp.
překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou obecně taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat;
jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).
40. Uvedené závěry Nejvyššího soudu se uplatní i v této věci. Žalobkyně
v řízení požadovala škodu ve formě ušlého zisku za dobu, kdy nemohla nakládat
se složenou dražební jistotou ve výši 5 000 000 Kč. Z takto vymezeného předmětu
řízení vycházel rovněž soud prvního stupně. Odvolací soud měl naproti tomu za
to, že žalobkyně žádala náhradu skutečné škody. Odvolací soud tudíž předmět
řízení posuzoval odlišně, než jak jej vymezila žalobkyně. Pokud za této situace
odvolací soud neposkytl žalobkyni možnost se k odlišně pojatému předmětu řízení
vyjádřit, případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (podle
§ 118a odst. 2, § 211 o. s. ř.), je řízení před odvolacím soudem postiženo
další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
44. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu