30 Cdo 1761/2016-235
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně BETA Krijcos, spol. s r.o., IČ 25766686, se sídlem ve Všenorech, K.
Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Washingtonova 1599/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí,
se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 4 063 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 10/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015,
č. j. 68 Co 301/2015-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 68 Co 301/2015-199,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2015, č. j. 17 C
10/2011-162, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Částky 4 063 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhá jako náhrady
škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného
úředního postupu Úřadu městské části města Brna, Brno-střed (dále jen „ÚMČ“),
spočívajícího v nevydání povolení k provozování 17 ks výherních hracích
přístrojů (dále jen „VHP“) pro rok 2007, když uplynutím roku 2007 se žádost
žalobkyně stala bezpředmětnou (povolení bylo dle tvrzení žalobkyně v
předchozích letech vždy vydáno a v žádosti pro rok 2007 byly obsaženy všechny
potřebné údaje a podklady).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
17. 4. 2015, č. j. 17 C 10/2011-162, zamítl žalobu na zaplacení částky 4 063
000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit „ČR –
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náklady, které nesl stát, nekryté zaplacenou
zálohou, ve výši 20 430,20 Kč“ (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem
I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč.
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně podala 1. 12. 2006 žádost o povolení k provozování VHP na období od
1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 na adrese M., B. Podle tvrzení žalobkyně byly ÚMČ
dodatečně zaslány podklady k žádosti (doručené 12. 12. 2006). Usnesením ze dne
15. 12. 2006 ÚMČ přerušil řízení, a to z důvodu absence správních rozhodnutí o
způsobilosti prostor k provozování VHP a absence dokladu o zaplacení správního
poplatku. Magistrát města Brna (dále jen „odvolací správní orgán“) napadené
usnesení rozhodnutím ze dne 12. 2. 2007 zrušil a věc ÚMČ vrátil k novému
projednání. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vyžadované správní
rozhodnutí (doložení toho, že stavba má charakter herny) bylo 12. 12. 2006 ÚMČ
doručeno. Správní poplatek byl vyměřen v rozporu se zákonem, uhrazen byl 27. 12. 2006 z důvodu nejasnosti jeho výše. Žalobkyně byla dopisem ÚMČ předvolána
na den 15. 3. 2007, aby se vyjádřila k podkladům pro rozhodnutí s upozorněním,
že její žádosti bude vyhověno jen částečně s ohledem na časté telefonické
stížnosti obyvatel přilehlých domů na provoz herny. Žalobkyně při ústním
jednání namítala, že ze spisu není patrné, na co si obyvatelé stěžují, není
uveden záznam o telefonátech občanů, není tam dostatečný podklad pro vydání
zamítavého rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2007 ÚMČ povolil provoz VHP na
dobu od 19. 3. 2007 do 18. 4. 2007 s odkazem na stížnosti občanů na narušování
veřejného pořádku v provozovně. Dané rozhodnutí bylo rozhodnutím ze dne 23. 4. 2007 zrušeno a věc byla opět vrácena ÚMČ. Odvolací správní orgán konstatoval,
že ÚMČ námitky občanů žalobkyni sdělil na ústním jednání, ale bez jejich
písemného doložení, čímž došlo k omezení práv žalobkyně. Dne 30. 5. 2007
nařídil ÚMČ místní šetření, žádost však 27. 6. 2007 zamítl s tím, že od 1. 1. 2007 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna č. 21/2006, která novelizovala obecně závaznou vyhlášku č. 34/2005 o regulaci
provozu veřejně přípustných míst, ve které je M. ulice uvedena v seznamu míst,
na kterých je zakázáno provozování VHP. ÚMČ místním šetřením zjistil, že vstup
do provozovny je možný pouze z M. ulice. Odvolací správní orgán toto rozhodnutí
rozhodnutím ze dne 8. 8. 2007 opět zrušil a věc vrátil ÚMČ. Odmítl retroaktivní
aplikaci obecně závazné vyhlášky na žádost žalobkyně, neboť byla podána ještě
před nabytím její účinnosti. Dále uvedl, že z důvodu nepoužitelnosti předmětné
vyhlášky na tento případ „výsledek místního šetření správního orgánu ze dne 19. 6. 2007 ohledně přístupu do provozovny není v současné době rozhodující.“ ÚMČ
rozhodnutím ze dne 8. 10. 2007 žádost opět zamítl s ohledem na to, že se
provozovna nachází v sousedství budovy M., ve které se nachází jazyková škola. I toto rozhodnutí bylo odvolacím správním orgánem dne 21. 11. 2007 zrušeno,
když na základě místního šetření dospěl k závěru, že se o sousedství nejedná,
neboť mezi hernou a vstupem do budovy, kde se nachází jazyková škola, jsou
ještě 3 obchodní provozovny. Na tento fakt ÚMČ do 31. 12.
2006 neupozorňoval,
žadatele nesankcionoval a minimálně 6 let vydával povolení k provozování VHP ve
stejném objektu, aniž by mu existence jazykové školy vadila. Žalobkyně byla
výzvou ÚMČ ze dne 6. 12. 2007 vyzvána k doplnění žádosti o originály výpisů z
osvědčení o provozuschopnosti (a to do 14. 12. 2007). Na tuto výzvu reagovala
dopisem ze dne 14. 12. 2007, že zasílá pouze 6 výpisů o provozuschopnosti,
ostatní výpisy byly použity k novému povolovacímu řízení pro rok 2008 u jiných
provozoven. Dále dodala, že originály výpisů byly správnímu orgánu k dispozici
od počátku zahájení řízení. Usnesením ze dne 19. 12. 2007 ÚMČ řízení zastavil,
neboť žalobkyně neodstranila v určené lhůtě vady žádosti. Odvolací správní
orgán rozhodnutím ze dne 6. 2. 2008 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí ÚMČ s tím, že „vzhledem k uplynutí roku 2007 již nelze vydat
požadované povolení zpětně.“
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil tak, že daný
případ nelze podřadit pod § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V dané věci správní orgán rozhodoval
(či shromažďoval podklady pro rozhodnutí) v průběhu celého roku 2007. V
rozhodovací činnosti správního orgánu soud nesprávný úřední postup neshledal,
neboť postupy správního orgánu se promítly vždy v jednotlivých rozhodnutích,
která byla podrobena přezkumu odvolacího správního orgánu (rozhodnutí správního
orgánu soud věcně přezkoumávat v tomto řízení nemůže). Skutečnost, že v
rozhodnutích správního orgánu shledal opakovaně odvolací správní orgán vady,
rozhodnutí byla rušena pro nezákonnost, pro odlišné hodnocení zjištěných
skutečností správním orgánem či pro nesprávnou aplikaci právního předpisu,
nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, jestliže se všechny tyto postupy
promítly v rozhodnutích správního orgánu. Bylo by tak možné napadat pouze
nezákonnost těchto rozhodnutí, což se nestalo. Není zde žádné pravomocné
rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Soud dále uvedl,
že i kdyby správní orgán rozhodl ve věci samé, není postaveno na jisto, že by
šlo pro žalobkyni o pozitivní rozhodnutí. Soud nemůže předjímat nebo nahrazovat
rozhodnutí správního orgánu a dovozovat příčinnou souvislost mezi postupem
správního orgánu a škodou, jejíž vznik žalobkyně z tohoto postupu dovozuje.
Pokud by se soud ztotožnil s žalobkyní, musel by rozhodovací činnost správního
orgánu hodnotit jako nesprávný úřední postup a bez ohledu na to, jak bylo
rozhodováno, konstatovat (nahradit rozhodnutí správního orgánu ve věci samé),
že mělo být vydáno rozhodnutí (povolení k provozování VHP) ve prospěch
žalobkyně a jen proto, že nebylo vydáno, přiznat žalobkyni náhradu škody ve
výši ušlého zisku. Tato úvaha však překračuje zákonný rámec i možnosti toho,
jak soud v těchto věcech může rozhodovat.
6. Odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na provedení listinných důkazů
prokazujících tvrzení o charakteru jednání osoby vystupující za ÚMČ, neboť se
nejedná o důkaz uvedený v § 205a občanského soudního řádu – jednalo by se o
tzv. nepřípustnou novotu (advokát žalobkyně sdělil, že nad možností předložení
těchto důkazů odvolacímu soudu „se zamýšlel až v průběhu sepisu odvolání“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup ÚMČ při
shromažďování podkladů a při hodnocení zjištěných skutečností pro vydání
povolení k provozování VHP pro rok 2007 nemůže být nesprávným úředním postupem
(§ 13 odst. 1 OdpŠk), neboť shromažďování těchto podkladů (hodnocení zjištěných
skutečností) vedlo k vydání konečného rozhodnutí ÚMČ ze dne 19. 12. 2007, ve
spojení s rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 6. 2. 2008, kterým
bylo řízení zastaveno, neboť nebylo možné vydat požadované povolení zpětně pro
rok 2007. Odpovědnost žalované by tak bylo možno zvažovat z titulu existence
nezákonného rozhodnutí (§ 8 odst. 1 OdpŠk). Výše uvedené rozhodnutí však nebylo
pro nezákonnost zrušeno ani změněno. Rozhodnutí, která byla v průběhu řízení
vydávána, nelze považovat za nezákonná, neboť za nezákonné nelze považovat
takové rozhodnutí, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, ale orgán státu po
jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Opakované zrušení rozhodnutí (např. pro nerespektování závazného právního názoru) lze hodnotit jako kritérium
postupu orgánu státu dle § 31a odst. 3 OdpŠk při poskytnutí zadostiučinění za
nepřiměřeně dlouhé řízení, takový nárok však nebyl žalobkyní uplatněn. Dílčí
kasace prvostupňových rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup. Ohledně námitek žalobkyně, že správní orgán porušil zásadu legality, zákazu
zneužití pravomoci, proporcionality, rychlosti a hospodárnosti tím, že jednal
rozporně s účelem, k jehož dosažení měl jeho postup směřovat, lze dovodit, že
namítaná pochybení by se odrazila v rozhodnutí, které správní úřad vydal. Sama
žalobkyně namítá, že účelem správního řízení bylo dosáhnout vydání povolení,
proto lze zvažovat toliko odpovědnost žalované z titulu nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud dále uvedl, že se správní orgány nedopustily procesních pochybení
v takové intenzitě, kdy by bylo možné zvažovat odpovědnost žalované podle
zákona č. 82/1998 Sb. Touto otázkou se zabýval s ohledem na skutečnost, že
správní orgány nerozhodly ve věci meritorně, neboť uplynul kalendářní rok, pro
který mělo být povolení k provozování VHP vydáno, a tedy procesní postup
správních orgánů nevyústil v pravomocné meritorní rozhodnutí. Odvolací soud
také souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že pokud by soud přistoupil na
argumentaci žalobkyně, že ze strany žalované se jedná o nesprávný úřední
postup, neboť správní orgán měl možnost vydat rozhodnutí dříve, nikoliv po
uplynutí kalendářního roku 2007, a povolit provozování VHP pro rok 2007, nemůže
předjímat rozhodnutí správního orgánu o žádosti žalobkyně a dovodit, že by jí
mělo být vyhověno.
Řízení o náhradu škody není ve vztahu k posuzovanému řízení
řízením revizním a soud není oprávněn posuzovat důvodnost předmětné žádosti a
předjímat výsledek správního řízení. K námitce žalobkyně odvolací soud
konstatuje, že žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že žalobě bude vyhověno
jen proto, že ve věci byl vypracován znalecký posudek. Měla možnost vznést
argumentační námitky stran existence prvního z předpokladů odpovědnosti za
škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:
8. Odvolací soud pochybil, pokud v postupu ÚMČ neshledal nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Rozhodné skutečnosti taktéž
nesprávně podřadil pod odpovědnostní titul, jímž je nezákonné rozhodnutí,
ačkoliv žalobkyně svůj nárok uplatnila výlučně z titulu odpovědnosti za škodu z
nesprávného úředního postupu. Žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup ze
strany ÚMČ právě v opakovaném porušování určených pravidel, která v rámci úkonů
(tzv. úředního postupu) sama o sobě k vydání rozhodnutí nevedla, ani se
bezprostředně v obsahu rozhodnutí ÚMČ neodrazila, a to:
a) v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, upravující součinnost mezi správními orgány, tzn. že
správní orgány musí dbát vzájemného souladu všech svých postupů a nepřipustit,
aby např. v téže věci probíhalo více správních řízení (tzv. zásada spolupráce
ve veřejné správě, neboli vzájemného souladu souvisejících řízení);
b) v ustanovení § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, vyjadřující mimo jiné
povinnost správního orgánu prvního stupně respektovat (při novém projednání
věci) závazný právní názor odvolacího správního orgánu, který vysloví v rámci
rozhodnutí, které ruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně;
c) v ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, který uvádí podmínky pro vydání povolení k provozování VHP.
Žalobkyně uvedla, že by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem
posouzena jinak a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp.
zn. 25 Cdo 38/2000.
9. Žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup ze strany ÚMČ i v porušení
základních zásad činnosti správních orgánů, která v rámci úkonů (tzv. úředního
postupu) sama o sobě k vydání rozhodnutí nevedla, ani se bezprostředně v obsahu
rozhodnutí ÚMČ neodrazila, a to:
a) v ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu, který upravuje tzv. zásadu
zákonnosti (legality), tzn. že správní orgány jsou vázány zákony, ostatními
právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, jež jsou součástí právního
řádu; v ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu, kde je obsažena tzv. zásada
zákazu zneužití správního uvážení (zákaz zneužití prostoru, který má správní
orgán vymezen zákonem k tomu, aby rozhodl přiměřeně vzhledem k okolnostem
případu, též zásada uplatňování pravomoci v souladu s účelem, k němuž byla
správnímu orgánu zákonem nebo na základě zákona svěřena), a v ustanovení § 2
odst. 3 správního řádu, vyjadřující tzv. zásadu ochrany práv (resp. oprávněných
zájmů) nabytých v dobré víře (vedle této zásady je v daném odstavci uvedena i
zásada proporcionality, neboli přiměřenosti, která ukládá správnímu orgánu
povinnost dbát přiměřenosti zvoleného řešení k okolnostem případu);
b) v ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, který zajišťuje korektní průběh
správního řízení za účelem, aby jeho výsledkem bylo zjištění stavu věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti (tzn. že správní orgán nesmí bránit dotčeným osobám
v uplatňování jejich práv a oprávněných zájmů, např. činit podání, nahlížet do
spisu, aj.);
c) v ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu, který upravuje tzv. zásadu
rychlosti řízení (vyřízení věci bez „zbytečných průtahů“) a v ustanovení § 6
odst. 2 správního řádu, který upravuje tzv. zásadu hospodárnosti řízení (také
zásada procesní ekonomie, kdy je správní orgán povinen postupovat tak, aby
nikomu nevznikaly „zbytečné náklady“);
d) v nerespektování povahy a účelu správního řízení, tj. vydání předmětného
povolení.
Žalobkyně uvedla, že by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem
posouzena jinak a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp.
zn. 25 Cdo 38/2000.
10. O nesprávném úředním postupu na straně ÚMČ podle dovolatelky
nasvědčuje i důvodnost podaných opravných prostředků, jejichž využití nemůže
jít k tíži žalobkyně z hlediska prodloužení délky řízení. Předmětné správní
řízení neodpovídalo svou dobou standardní délce řízení. ÚMČ sice jednal plynule
a vydával rozhodnutí, ta však byla opakovaně pro jejich neoprávněné vydání v
rozporu s právními předpisy odvolacím správním orgánem rušena. Procesní
aktivita ÚMČ přesáhla hranici přiměřenosti, jež byla příčinou bezpředmětnosti
podané žádosti. Posuzovaná věc nebyla skutkově či právně složitá a ÚMČ se s
totožnými případy setkával pravidelně. Odvolací soud se tak odchýlil od
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“.
11. Žalobkyně dále uvedla, že nemůže jít k její tíži skutečnost, že
dříve nedisponovala listinnými důkazy prokazujícími tvrzení o charakteru
jednání osoby pověřené vedením ÚMČ, která byla v roce 2013 pravomocně odsouzena
za přijetí úplatku. Tato osoba vždy stačila nalézt svévolný důvod, který vedl k
neudělení povolení. Takové chování při rozhodování ÚMČ naplňovalo neochotu,
svévoli a sledovalo i záměr naplňující znaky zneužití pravomoci. Nadto i věta,
kterou bylo zamítnutí návrhu žalobkyně na provedení těchto listinných důkazů
odůvodněno, že se advokát „zamýšlel až v průběhu sepisu odvolání“ je vytržena z
kontextu. Přípustnost dovolání pro uvedenou námitku žalobkyně spatřuje v tom,
že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
soudu dovolacího, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak.
12. V důsledku rozporného postupu ÚMČ s procesními předpisy a
opakovaného nerespektování závazného právního názoru odvolacího správního
orgánu ve smyslu § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu se jeví délka řízení v
trvání více než 14 měsíců a jeho zastavení z důvodu bezpředmětnosti žádosti
jako zjevně nepřiměřená. Podle názoru žalobkyně se odvolací soud odchýlil od
Stanoviska, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 4. 11. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2301/2009.
13. Odvolací soud nesprávně dovodil, že se ÚMČ nedopustil procesních
pochybení v takové intenzitě, kdy by bylo možné zvažovat odpovědnost žalované
podle zákona č. 82/1998 Sb. z titulu nesprávného úředního postupu. Žalobkyně
závěrem podotkla, že ze strany správního orgánu nebyla vůle vyhovět. Nesprávný
úřední postup je tak dán i z toho důvodu, že v případě žádosti žalobkyně o
povolení k provozování VHP se jedná o tzv. nárokovou žádost, které má při
splnění zákonných předpokladů správní orgán vždy vyhovět, a není tak připuštěno
ani správní uvážení. Odvolací soud se při řešení této námitky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. vyřešená právní otázka má
být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a nález Ústavního soudu ze dne
5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14.
14. Podle názoru žalobkyně úvahy odvolacího soudu, že soud nemůže
předjímat či dokonce nahrazovat rozhodnutí správního orgánu a že není postaveno
na jisto, zda by v případě věcného konečného rozhodnutí šlo o příznivé
rozhodnutí pro žalobkyni, jsou k posouzení nesprávného úředního postupu zcela
irelevantní. Žalobkyně v řízení tvrdila a za vysokých a zcela zbytečně
vynaložených nákladů prokazovala rozhodné skutečnosti k naplnění
odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu (vznik, výši škody a
příčinnou souvislost), nikoliv nezákonného rozhodnutí. Přípustnost dovolání pro
uvedenou námitku žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. vyřešená právní
otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000.
15. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěry soudů
a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně zamítl. Pro
úplnost uvedla, že důvodem pro nevydání povolení k provozování VHP byl rozpor s
obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Brna č. 21/2006, kterou se
novelizovala vyhláška č. 34/2005, o regulaci provozu VHP, a to tak, že na území
městské části Brno-střed byly stanoveny ulice, na nichž není možné VHP
provozovat (mezi nimi i M. ulice). Tato vyhláška byla na úřední desce vyvěšena
dne 10. 10. 2006 a účinnosti nabyla dne 1. 1. 2007. Žalovaná odkázala na § 12
odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), s tím, že v době
rozhodování správního orgánu byla vyhláška platná. Přestože nebyla vyhláška
účinná, ale pouze platná, je nutné přihlížet k tomu, že správní orgán by měl
respektovat ústavní právo obce na samosprávu, kdy součástí regulační pravomoci
prostřednictvím vyhlášky, je rovněž pravomoc rozhodnout o dni, kdy vyhláška
nabude účinnosti. Rovněž žalobkyně podala žádost o vydání povolení v době
platnosti této vyhlášky. Správní orgán tak neměl povinnost vydat předmětné
povolení od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 přes skutečnost, že se od 1. 1. 2007
jedná o zakázané místo provozování VHP.
16. Žalobkyně v replice na vyjádření k dovolání žalované uvedla, že
žalovaná podává vlastní úhel pohledu k důvodům nevydání povolení k provozování
VHP v souvislosti s chováním Statutárního města Brna po vydání obecně závazné
vyhlášky č. 21/2006 a žalobkyni jako adresáta této vyhlášky, to vše v období
mezi platností a účinností této vyhlášky, tj. v období tzv. legisvakance.
Žalobkyně 1. 12. 2006, tj. měsíc před účinností vyhlášky, požádala o vydání
povolení k provozování VHP na další období. Splnila veškeré podmínky dle platné
a účinné právní úpravy (postupovala obdobně, jak při podávání žádostí před
rokem 2007, kdy správní orgán taková povolení vydával bez obstrukcí). Pokud by
správní orgán rozhodoval o předmětné žádosti v řádných lhůtách, rozhodnutí o
vydání povolení mělo být vydáno před nabytím účinnosti vyhlášky. Tato
skutečnost však není pro posouzení věci rozhodná, když rozhodné je datum podání
žádosti o povolení. Správní orgán vždy hledal absurdní a nepravdivé důvody, pro
které žádosti o povolení nevyhověl. V případě žádosti žalobkyně se jedná o tzv.
nárokovou žádost, které při splnění zákonných předpokladů má správní orgán vždy
vyhovět. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn.
II. ÚS 3005/14, a uzavřela, že ze strany soudů došlo k nesprávnému posouzení
naplnění znaků odpovědnosti státu (nebyly vzaty v úvahu žalobkyní tvrzené
okolnosti a předpoklady zakládající vznik této odpovědnosti).
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
19. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
20. Pokud se týká námitky uvedené výše v odstavci 11 tohoto rozsudku,
žalobkyně v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání pro tuto otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle
§ 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30
Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14).
21. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu
(zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání
u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní
právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
22. Pokud se žalobkyně domnívala, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se
odvolací soud podle ní odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
3357/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3285/16). V případě, že měla
žalobkyně za to, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak, muselo by pro splnění téhož požadavku jako v předchozí větě být z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 1.
6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2336/2016).
23. Dovolání tak v části obsahující námitku uvedenou výše v odstavci 11
trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k
němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
24. U ostatních dovolacích důvodů žalobkyně v dovolání vymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. výše odst. 8 až 10 a
12 až 14 odůvodnění), a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Podle § 2 správního řádu správní orgán postupuje v souladu se zákony
a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou
součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy"). Kde se v tomto zákoně
mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí
právního řádu (odst. 1). Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm
účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v
jakém mu byla svěřena (odst. 2). Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře,
jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém
případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen
za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu (odst. 3). Správní orgán
dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo
okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (odst. 4).
28. Podle § 4 odst. 4 správního řádu správní orgán umožní dotčeným
osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.
29. Podle § 8 odst. 1 správního řádu správní orgány dbají vzájemného
souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo
povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více takových postupů u
různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba
povinna správní orgány bezodkladně upozornit.
30. Podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu jestliže odvolací správní
orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy
nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k
novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto
rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán,
který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému
rozhodnutí lze podat odvolání.
31. Podle § 19 odst. 2 zákona o loteriích a jiných podobných hrách
povolení k provozování VHP se vydá, jestliže a) žádost o povolení obsahuje
veškeré náležitosti stanovené tímto zákonem a žadatel splnil podmínky tímto
zákonem stanovené, b) žadatel prokáže zajištění odborného servisu, c) podle
osvědčení pověřené autorizované osoby je VHP provozuschopný.
32. Námitky žalobkyně, že odvolací soud na tvrzená pochybení v postupu
ÚMČ v rámci jeho rozhodovací činnosti aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu v
tom směru, že se případné nesprávnosti či vady tohoto postupu projevily právě v
obsahu vydaného rozhodnutí, a nemohou proto zakládat odpovědnost žalované z
titulu nesprávného úředního postupu (srov. odst. 8 písm. a/, b/, c/, a odst. 9
písm. a/, b/, d/ odůvodnění), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou
založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého
v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž uzavřel, že postup ÚMČ při
shromažďování podkladů a při hodnocení zjištěných skutečností pro vydání
předmětného povolení nemůže být nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13
odst. 1 OdpŠk, neboť shromažďování těchto podkladů (hodnocení zjištěných
skutečností) vedlo k vydání konečného rozhodnutí. To stejné platí i o
zohlednění závazného právního názoru nadřízené instance. Namítaná pochybení by
se odrazila v rozhodnutí, které správní úřad vydal. Odpovědnost žalované tak
bylo možné zvažovat toliko z titulu existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu
§ 8 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn.
2 Cdon 129/97, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014), přičemž
existenci takovéhoto nezákonného rozhodnutí odvolací soud v daném případě
neshledal.
33. Žalobkyně v dovolání namítala, že z důvodu opakovaného
nerespektování závazného právního názoru odvolacího správního orgánu byla
rozhodnutí ÚMČ odvolacím správním orgánem několikrát zrušena (délka předmětného
řízení je nepřiměřená). Skutečnost, že žalobkyně podávala opravné prostředky,
tak nemůže jít k její tíži z hlediska prodloužení délky řízení, naopak
důvodnost takto podaných opravných prostředků nasvědčuje o nesprávném úředním
postupu na straně ÚMČ (srov. odst. 8 písm. b/, 12 a 10 odůvodnění). Uvedené
námitky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť
ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého
bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud odlišil
podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy
v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo
1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V tomto směru je rovněž argumentace žalobkyně vyčítající
odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení docházelo k
opakovanému rušení rozhodnutí vydaných ÚMČ, čímž došlo k prodloužení délky
řízení, nesprávná, neboť danou okolnost lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na
náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4106/2016, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016).
34. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda prodlení
správního orgánu s vydáním rozhodnutí o předmětné žádosti najde svůj odraz
právě v rozhodnutí, které bylo správním úřadem nakonec vydáno (srov. odst. 9
písm. c/ odůvodnění). Dovolání je dále přípustné pro posouzení námitky, že se v
případě žádosti o vydání povolení k provozování VHP jedná o tzv. nárokovou
žádost (srov. odst. 13 odůvodnění). Dovolání je rovněž přípustné pro posouzení
námitky nesprávnosti úvahy odvolacího soudu, podle které soud nemůže předjímat
či dokonce nahrazovat rozhodnutí správního orgánu a není tedy postaveno na
jisto, zda by v případě věcného konečného rozhodnutí šlo o příznivé rozhodnutí
pro žalobkyni (srov. odst. 14 odůvodnění). Výše uvedené otázky odvolací soud
posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení
exekuce (odst. 3).
37. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
38. Podle § 6 správního řádu správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných
průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě
přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy
ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80 správního řádu), odst. 1. Správní
orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co
možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-
li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence,
kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen
jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má
správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné
postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje, odst. 2.
39. V nyní posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že na
straně ÚMČ nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť činnost správního
orgánu v průběhu řízení našla svůj odraz v obsahu vydaného rozhodnutí.
Odpovědnost žalované je tak podle názoru odvolacího soudu možné zvažovat z
titulu existence nezákonného rozhodnutí. Tento závěr je však ve vztahu k
nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí správním orgánem nesprávný.
40. Žalobkyně mimo jiné tvrdí, že jí škoda vznikla v důsledku toho, že
ÚMČ postupoval v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů
(srov. § 6 správního řádu), v důsledku čehož o její žádosti o povolení k
provozování VHP nebylo (konečným způsobem) rozhodnuto dříve (ve lhůtě bez
zbytečného odkladu) - srov. odst. 9 písm. c/ odůvodnění.
41. Nejvyšší soud nadále setrvává na závěrech své judikatury, podle
které odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu
nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97, výše uvedený). Uvedená
judikatura však vymezuje odpovědnost za nesprávný úřední postup oproti
odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že nesprávný
úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. (resp. v předchozím zákoně č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem) nijak definován. Jedinou výjimku představuje
ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. Podle tohoto ustanovení je
nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této
povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem
vždy. Na porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve
lhůtě přiměřené se z toho důvodu výše uvedená judikatura nepoužije.
42. Z obdobné úvahy ostatně Nejvyšší soud ve své judikatuře již
vycházel, ač ji neformuloval výslovně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
530/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3231/15, a ze dne 26. 11.
2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 724/10).
43. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nemohla žalobkyni
škoda vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v
nedodržení zákonných lhůt, ale pouze v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí,
je vzhledem k výše uvedenému nesprávný (k výše uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší
soud i v rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013).
44. V této souvislosti odvolací soud taktéž pochybil, pokud neposoudil,
zda měla žalobkyně na vydání povolení k provozování VHP zákonný nárok, tzn. že
povolení jí muselo být uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se
tak stát nemuselo. V souzené věci bude předmětem přezkumu soudů nižších stupňů
v rámci hodnocení naplnění podmínky příčinné souvislosti mimo jiné ověření, zda
bylo vydání povolení k provozování VHP nárokové a v případě kladné odpovědi,
zda žalobkyně skutečně splnila veškeré podmínky dané zákonem tak, aby jí vznikl
na udělení povolení k provozování VHP nárok (srov. odst. 8 písm. c/ a 13
odůvodnění).
45. Odvolací soud k tomu konstatoval, že nemůže předjímat rozhodnutí
správního orgánu o žádosti žalobkyně o povolení k provozování VHP (výsledek
správního řízení) a dovodit, že by jí mělo být vyhověno, neboť řízení podle
zákona č. 82/1998 Sb. není ve vztahu k posuzovanému řízení řízením revizním
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13). Tato úvaha
odvolacího soudu je v zásadě správná. Je na poškozeném, aby prokázal existenci
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a jím tvrzenou újmou a
není na soudech, aby v odškodňovacím řízení nahrazovaly rozhodovací činnost
správních orgánů.
46. Z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující
náhradu ušlého zisku v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl
poškozený podle svých tvrzení právní nárok. V takovém případě je na poškozeném,
aby prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li
vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu
věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého
tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013,
uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16). Pokud se odvolací soud splněním podmínek
pro vydání rozhodnutí ve prospěch žalobkyně nezabýval, je jeho právní posouzení
dovolací otázky uvedené v odst. 13 a 14 odůvodnění neúplné, a proto nesprávné.
VI. Závěr
47. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
48. V dalším řízení se budou soudy zabývat otázkou, zda na straně
správního orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá a třetí OdpŠk spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o žádosti
žalobkyně ve lhůtě stanovené ustanovením § 71 správního řádu a v případě kladné
odpovědi, zda je žalobkyní tvrzený ušlý zisk v příčinné souvislosti s tímto
nesprávným úředním postupem. V té souvislosti bude třeba odpovědět na otázku,
zda bylo vydání povolení k provozování VHP nárokové, jak tvrdí žalobkyně, tj.
povolení jí muselo být uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se
tak stát nemuselo (příp. zda žalobkyně skutečně splnila všechny požadované
náležitosti k vydání tohoto povolení). Teprve pak bude na místě zabývat se
existencí škody a případně i její výší. Soudy rovněž posoudí, do kdy mělo být
předmětné povolení vydáno, aby bylo zřejmé, od jaké doby lze uvažovat o ušlém
zisku na straně žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
530/2014, uvedený výše).
49. S ohledem na námitky žalované soudy v dalším řízení nepřehlédnou
skutečnost, že platný právní předpis je součástí právního řádu a je tedy nutné
respektovat, že takovýto právní předpis bude od určitého data účinný. Správní
orgán je tak povinen platný právní předpis (byť neúčinný) při svém rozhodování
zohlednit (k tomu srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
530/2014).
50. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
52. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu