ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně
GECO CZ, a. s., identifikační číslo osoby 63080168, se sídlem v Praze 8, Pod
Čimickým hájem 190/11, zastoupené doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem
Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 361/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co
183/2012-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 149.363,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokáta JUDr. Alana Korbela.
Žalobou ze dne 21. 1. 2008 se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši
195,498.286,- Kč s přísl. a 1,503.398,- Kč s přísl., která jí měla být
způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení o
ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a uložil
žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalobkyně v
původním řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze navrhla vydání
směnečného platebního rozkazu proti žalované společnosti K.O.P. a. s., neboť
žalovaná odstoupila jako prodávající od smlouvy o koupi akcií, čímž jí vznikla
povinnost zaplatit žalobkyni odstupné. K odporu žalované vydal Krajský obchodní
soud rozsudek, kterým směnečný platební rozkaz zrušil proto, že smlouva je
neplatná z důvodu neurčitosti plnění. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze
napadený rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Ústavní
soud ústavní stížnost žalobkyně odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §
43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., když plně odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu a jeho odůvodnění, a námitky vztahující se ke skutkovému
zjištění a hodnocení důkazů soudy I. a II. stupně odmítl jako opožděné. Proti
usnesení Ústavního soudu podala žalobkyně stížnost k Evropskému soudu pro
lidská práva (dále též „ESLP“ nebo „Soud“), který v rozsudku ze dne 21. 9. 2006
konstatoval porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť rozdělením ústavních námitek na
dvě části došlo k porušení práva žalobkyně na přístup k soudu. Konstatace
porušení Úmluvy představuje sama o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění
za morální újmu, soud naopak neshledal žádnou příčinnou souvislost mezi škodou
uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením článku 6. Soud přiznal žalobkyni
náhradu nákladů a výloh v celkové částce 1 500 Eur.
Žalobkyně tvrdila, že rozhodnutí Ústavního soudu představuje nezákonné
rozhodnutí ve smyslu § 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), neboť Evropský soud pro lidská
práva konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a derogační pravomoc nemá.
Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně v tom, že Ústavní soud nejednal o
meritu věci a místo toho ústavní stížnost odmítl. Žalobkyní požadovaná částka
odpovídá výši pohledávky, kterou měla žalobkyně vůči svému dlužníkovi a
nákladům původního řízení. Žalobkyně má za to, že nebýt postupu Ústavního
soudu, celé řízení by vedlo k tomu, že by se domohla svých nároků, tedy
zaplacení směnky.
Soud prvního stupně uvedl, že usnesení, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně
odmítnuta, je rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup. I když Ústavní soud
nepatří do soustavy obecných soudů, lze jeho odpovědnost podle zákona č.
82/1998 Sb. dovodit. Dospěl však k závěru, že žádné z vydaných rozhodnutí
nebylo zrušeno, a proto není naplněna podmínka odpovědnosti státu za škodu.
Odvolací soud zopakoval dokazování usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 12.
2002, sp. zn. III. ÚS 581/02, a rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze
dne 21. 9. 2006, č. 4401/03, a v ostatním vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako odůvodnění svého
nároku vnucuje spekulaci o tom, jak by dopadla předchozí řízení, kdyby Ústavní
soud napadená rozhodnutí zrušil. V dané věci nebylo žádné z rozhodnutí zrušeno
a rovněž nebyl zjištěn nesprávný úřední postup státu. Nelze shledat ani
příčinnou souvislost mezi vydáním rozhodnutí Ústavního soudu a vznikem škody,
protože nelze z ničeho dovozovat, že pokud by Ústavní soud postupoval opačně,
došlo by ke zrušení rozhodnutí obecných soudů. Závěr soudu prvního stupně, že v
dané věci není splněna základní podmínka nezákonného rozhodnutí nebo
nesprávného úředního postupu, považoval odvolací soud za správný. Odvolací soud
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1501/2002, podle kterého příčinou vzniku škody spočívající v ušlém zisku není
okolnost, na jejímž základě bylo možno důvodně očekávat přínos majetkových
aktiv, nýbrž jen ta okolnost, která ztrátu předpokládaného přínosu způsobila.
Příčinou vzniku škody na straně žalobkyně nebylo rozhodnutí Ústavního soudu,
ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva oprávněnosti námitek žalobkyně
nepřisvědčuje, když výslovně uvádí, že nevidí žádnou příčinnou souvislost mezi
škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením čl. 6 Úmluvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž formulovala
následující právní otázky:
1. Jaké jsou důsledky závaznosti rozhodnutí ESLP ve smyslu čl. 46 Úmluvy z
hlediska oprávnění úspěšného žadatele domáhat se následně náhrady škody na
vnitrostátní úrovni? Dle dovolatelky rozhodnutím ESLP stěžovatel automaticky
nepřichází o možnost domáhat se náhrady škody podle práva členského státu. K
tomu dovolatelka odkázala na některá rozhodnutí ESLP, v nichž Soud náhradu
škody nepřiznal. Odškodnění, které ESLP poskytuje, je dostačující toliko z
hlediska jeho kompetencí, členské státy však mají dostatek svých procesních
možností, aby škody vzniklé postupem vnitrostátních orgánů členských států byly
způsobilé samy napravit. Rozhodnutí ESLP je především titulem k navazující
procesní vymahatelnosti následků vadného rozhodnutí uvnitř členského státu.
2. Vysloví-li ESLP, že postupem vnitrostátních soudů došlo k porušení práva na
spravedlivý proces, je takové rozhodnutí nutno považovat za rovnocenné k pojmu
nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk či nesprávný úřední postup ve
smyslu § 13 OdpŠk? Dovolatelka tvrdí, že skutečnost, že ESLP nezruší ani
nezmění žádné rozhodnutí vnitrostátního soudu, což ani není z hlediska
procesních možností ESLP možné, nemůže být důvodem pro vyloučení odpovědnosti
státu podle § 8 OdpŠk s tím, že nedošlo ke změně či zrušení napadeného
rozhodnutí. Dovolatelka má za to, že Ústavní soud České republiky vydal
nezákonné rozhodnutí a dopustil se nesprávného úředního postupu. Podle
dovolatelky je konstatování ESLP o porušení Úmluvy na stejné úrovni, jako kdyby
na vnitrostátní úrovni došlo ke změně či zrušení rozhodnutí. Dovolatelka
spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že Ústavní soud vůbec nejednal o meritu
věci, neboť za nesprávný úřední postup je třeba považovat i nevydání
rozhodnutí, mělo-li být správně vydáno.
3. Jsou vnitrostátní soudy povinny respektovat a aplikovat zásadu, podle které
otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi je
třeba v řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou? Škoda ve výši
uplatněné pohledávky žalobci vznikne, jestliže se prokáže, že takovou
pohledávku skutečně měl. Dospěje-li soud při posuzování předběžné otázky
ohledně vzniku škody ke kladnému závěru, tj. že soudní řízení žalobce proti
dlužníkovi by vyústilo ve vydání požadovaného rozhodnutí, je třeba vážit, zda
nevydání rozhodnutí je v příčinné souvislosti se škodou, tedy že nebýt takového
nesprávného postupu, ke škodě by nedošlo. Touto předběžnou otázkou se soudy
nezabývaly. Soudy měly analyzovat původní řízení a odpovědět na otázku, jak by
řízení bývalo dopadlo, kdyby nedošlo k nezákonnému rozhodnutí a nesprávnému
úřednímu postupu. Dovolatelka tedy sporuje skutečnost, že odvolací soud se
dostatečně nezabýval otázkou existence a výše škody. Domnívá se, že na její
případ bylo třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, neboť formulovaná právní věta ohledně řešení
předběžné otázky přesahuje konkursní řízení a vztahuje se na jakékoliv řízení.
Nezjistil-li odvolací soud tvrzenou škodu a její výši, dopustil se tím vady
řízení dle § 241a odst. 2 písmeno a) o. s. ř. jakož i nesprávného právního
posouzení věci.
Dovolatelka dále hodnotila vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným
rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody s odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že při obvyklém
procesním chodu věcí v průběhu původního řízení by úspěchu dosáhla. Dovolatelka
rovněž shrnula pochybení soudů v původním řízení (zásada koncentrace směnečného
řízení, chyba v psaní při uvedení formy akcií atd.).
Dovolatelka navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla dovolání
odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Přestože dovolatelka uvedla, že dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného
rozsudku, z obsahu dovolání se podává, že dovoláním napadá pouze potvrzující
výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda se žalobce může domáhat na
vnitrostátní úrovni téhož nároku, o kterém již s konečnou platností rozhodl
Evropský soud pro lidská práva, a zda konstatování porušení práva chráněného
Úmluvou v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva má za následek naplnění
předpokladu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, jakož i pro řešení
otázky, zda soudy mají povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by
řízení bylo dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno, neboť tyto otázky dosud
nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Dovolací soud však zároveň
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by řízení bylo stiženou
některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou závaznosti rozhodnutí ESLP ve vztahu k
možnosti žalobkyně domáhat se náhrady škody na vnitrostátní úrovni podle zákona
č. 82/1998 Sb. Dovolací soud předně uvádí, že z obsahu spisu nevyplývá tvrzení dovolatelky, že
by ESLP o jejím požadavku na náhradu škody nerozhodl z důvodu principu
subsidiarity rozhodování. Jak správně uvedl odvolací soud, žalobkyně u ESLP se
svým nárokem na náhradu škody neuspěla, neboť Soud neshledal příčinnou
souvislost mezi škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením čl. 6
Úmluvy. O jejím nároku na náhradu škody bylo Soudem s konečnou platností
rozhodnuto. Dovolatelka na podporu svých tvrzení odkázala na následující
rozhodnutí ESLP: ve věci Malhous proti České republice, stížnost č. 33071/96,
nebyla stěžovateli náhrada škody přiznána z důvodu, že stěžovatel neprokázal
příčinnou souvislost mezi porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nedostatek veřejného
projednání věci před nezávislým a nestranným soudem) a tvrzenou škodou, ve věci
Štefanec proti České republice, stížnost č. 75615/01, přiznal ESLP stěžovateli
náhradu škody ve výši 34 EUR odpovídající výši uložené pokuty a nákladům
správního řízení v dané věci, protože byla prokázána příčinná souvislost mezi
materiální újmou a porušením čl. 10 Úmluvy, ve věci Rechtová proti České
republice, stížnost č. 27088/05, nebyla stěžovatelce přiznána náhrada škody,
neboť Soud neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy (porušení práva na přístup k soudu), obdobně ani ve věci
Faltejsek proti České republice, stížnost č. 24021/03, Soud neshledal příčinnou
souvislost mezi porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tvrzenou škodou, ve věci
Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04, požadovali
stěžovatelé odškodnit nemajetkovou újmu a nahradit náklady řízení, nepožadovali
však žádnou náhradu škody, a ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, neshledal ESLP příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením
čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nestrannost soudu).
Pokud jde o citovaná rozhodnutí, pak za obdobné věci případu dovolatelky lze
označit pouze stížnosti ve věci Rechtová proti České republice a Faltejsek
proti České republice, neboť i v těchto věcech se po obsahové stránce jednalo o
porušení práva na přístup k soudu v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu, a
nároky na náhradu škody byly rovněž zamítnuty s tím, že mezi porušením čl. 6
odst. 1 Úmluvy a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Evropský soud pro
lidská práva také v těchto případech konstatoval, že „nemůže odhadovat, jak by
řízení dopadlo, kdyby Ústavní soud prohlásil ústavní stížnost podanou
stěžovatelem za přípustnou a projednal ji.“ Uvedený závěr však nesvědčí o
subsidiaritě rozhodování ESLP, ale o odůvodnění závěru, proč Soud stěžovatelům
náhradu škody nepřiznal. Článek 46 odst. 1 Úmluvy stanoví: „Vysoké smluvní strany se zavazují, že se
budou řídit konečnými rozsudky Soudu ve všech sporech, jichž jsou stranami.“
Závaznost rozhodnutí ESLP stanovená v článku 46 odst. 1 Úmluvy vyjadřuje
individuální závaznost rozhodnutí, neboli na závazek státu vykonat povinnost
uloženou rozhodnutím ESLP, tj. zaplatit stěžovateli Soudem přiznané
zadostiučinění, případně přijmout jiné obecné či individuální opatření, které
by na vnitrostátní úrovni v maximální možné míře ukončilo a napravilo Soudem
konstatované porušení Úmluvy. Povinnost České republiky dodržovat závazky
mezinárodního práva vyplývá z článku 1 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy
České republiky (dále jen „Ústava“), závaznost rozhodnutí mezinárodního soudu
pak upravuje článek 87 odst. 1 písmeno i) Ústavy. Princip závaznosti rozhodnutí
ESLP však zcela neodpovídá na otázku, zda konečné rozhodnutí mezinárodního
soudu v konkrétní věci představuje pro obecné vnitrostátní soudy překážku věci
rozsouzené či nikoliv. Vzájemným vztahem Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu se
zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 604/02,
uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 7/2004. V
daném případě rozhodl ESLP o věci dříve než Ústavní soud tak, že vzal na vědomí
smírné urovnání mezi stěžovateli a vládou České republiky, a stížnost podanou
stěžovateli vyškrtl ze seznamu. Ústavní soud uvedl, že „žádné ustanovení
ústavního pořádku (...) neinkorporuje do českého práva rozhodnutí mezinárodního
soudu učiněné na základě mezinárodní smlouvy, jež je podle čl. 10 Ústavy
součástí právního řádu. Toto rozhodnutí proto nemá uvnitř České republiky
srovnatelné účinky jako rozhodnutí českých soudů (princip dualismu). Z Ústavy
ani z jiné součásti ústavního pořádku proto nelze pro Ústavní soud dovodit
existenci překážky rei iudicatae z důvodu, že mezinárodní soud ve věci konečným
způsobem rozhodl.“ Ústavní soud dále uvedl, že přestože rozsudek ESLP nevytváří
sám o sobě překážku rei iudicatae, v posuzované věci by se vzhledem k obsahu
smíru, ve kterém se stěžovatelé vzdali veškerých dalších nároků vůči České
republice, příčilo logice i samotnému rozsudku Soudu, aby Ústavní soud v
projednání ústavní stížnosti pokračoval, proto Ústavní soud řízení o ústavní
stížnosti zastavil.
Ve vztahu k obecným soudům nepředstavuje rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva překážku věci rozsouzené, neboť takové účinky občanský soudní řád
v § 159a odst. 5 o. s. ř. rozhodnutí mezinárodního soudu nepřiznává. Řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. je jedním z možných nástrojů,
prostřednictvím kterého je naplňována povinnost státu rozhodnutí mezinárodního
soudu vykonat, tedy přijmout obecné či individuální opatření, které by ukončilo
a napravilo porušení Úmluvy. Za vhodný a v zásadě nejúčinnější způsob nápravy
porušení čl. 6 Úmluvy považuje ESLP obnovu řízení, která umožňuje, aby porušená
procesní práva stěžovatele byla napravena a stěžovatel byl uveden do situace, v
jaké by se nacházel, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo (restitutio in
integrum). Není-li obnova řízení možná, např. proto, že vnitrostátní právo
takový postup vůbec neumožňuje, přicházejí do úvahy i jiné formy nápravy,
včetně těch, které upravuje zákon č. 82/1998 Sb. Uvedenému náhledu odpovídá i
znění § 119a odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon
o Ústavním soudu“). Poškozenému proto nic nebrání v tom, aby nezávisle na rozhodnutí ESLP podal
žalobu o náhradu škody (újmy) proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v
tomto řízení posuzují soudy jiné předpoklady odpovědnosti státu za škodu a
mohou poskytovat i jinou formu kompenzace než ESLP. Vnitrostátní soudy by však
při rozhodování o naplnění předpokladů odpovědnosti státu a stanovení přiměřené
formy a výše zadostiučinění měly zohlednit již vydané rozhodnutí ESLP a jím
přiznané zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1029/2011). Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku
citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda konstatování porušení práva
chráněného Úmluvou v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, má za následek
naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Na úvod Nejvyšší soud poznamenává, že žalobkyně nemůže dovozovat z jednoho
pochybení Ústavního soudu dva odpovědnostní tituly státu, tj. nesprávný úřední
postup spočívající v tom, že o části její ústavní stížnosti nebylo věcně
rozhodnuto, a nezákonné rozhodnutí spočívající v odmítnutí jejích námitek jako
opožděných. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk představují takové úkony, které samy o sobě
k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho
obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1/2000, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/03). V
posuzované věci bylo Ústavním soudem vydáno rozhodnutí o odmítnutí ústavní
stížnosti žalobkyně i jejích námitek vztahujících se ke skutkovému zjištění a
hodnocení důkazů soudy I. a II. stupně, proto lze odpovědnost státu dovozovat
jen z titulu nezákonného rozhodnutí.
Žádného jiného nesprávného úředního
postupu, který by mohl založit odpovědnost státu za škodu, se Ústavní soud
nedopustil. Ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk stanoví: „Nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.“ Odstavec druhý a třetí § 8 OdpŠk upravuje výjimky z pravidla
uvedeného v odstavci prvním. Pojem „nezákonné rozhodnutí“, od nějž je vznik škody odvozován, není v zákoně
č. 82/1998 Sb. blíže definován. Aby bylo možno rozhodnutí státního orgánu
považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí
být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc), a rozhodnutí
musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí
právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními
prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení
rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata
vykonatelnost rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí
aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce
správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu
není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž
je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2
o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo
40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo
2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního
přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o
Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
NS pod C 4030). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů
se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího
rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda skutečnost, že rozhodnutí
Ústavního soudu nebylo zrušeno či změněno, může vyloučit odpovědnost státu. V posuzované věci nedošlo ke zrušení či změně rozhodnutí Ústavního soudu, neboť
Evropský soud pro lidská práva nemá pravomoc rušit rozhodnutí vnitrostátních
orgánů vysokých smluvních států. Rozhodnutí Ústavního soudu by mohlo být
zrušeno pouze Ústavním soudem samotným podle § 119b zákona o Ústavním soudu v
řízení o obnově řízení, v rozhodné době však zákon o Ústavním soudu upravoval
možnost obnovy řízení pouze v trestních věcech.
Proto nemohlo být rozhodnutí
Ústavního soudu v této civilní věci žádným způsobem zrušeno či změněno. Závěr
soudu prvního stupně potvrzený soudem odvolacím, že v takovém případě je již z
důvodu nezrušení napadeného rozhodnutí vyloučena odpovědnost státu, by však byl
příliš zjednodušující a v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3009/08, poukázal na
svoji judikaturu, podle které není relevantní pro přiznání náhrady škody
způsobené státem, zda rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro
porušení zákona "toliko" jako nezákonné deklarováno a nebylo jím současně
zrušeno. V souladu s tímto rozhodnutím postupoval Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, ve kterém uvedl, že trvání na
formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí v daném případě přehlíží cíl
právní úpravy odpovědnosti státu za škodu a odkázal na nález Ústavního soudu ze
dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08. V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, se Ústavní
soud vyjádřil k odpovědnosti státu za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení
protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím
byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z
původního rozhodnutí. V posuzované věci byla poškozenému okresním úřadem
povolena stavba energetického vodního díla, poté bylo ve správním řízení vydáno
předběžné opatření, kterým byla výstavba díla zakázána, a správní řízení
skončilo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, jímž bylo stěžovateli
zakázáno pokračovat ve výstavbě s tím, že tento zákaz pozbude platnosti
udělením výjimky příslušným orgánem ochrany přírody. Ministr životního
prostředí však poškozenému výjimku dle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny, neudělil. Ústavní soud uzavřel, že přestože
rozhodnutí stavebního úřadu zrušeno nebylo, stavba byla de facto zakázána
rozhodnutím ministra životního prostředí. Ústavní soud proto vyslovil závěr, že
obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující v projednávané věci
splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu a současně
interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž odpovědnost státu de facto
vylučuje. Ústavní soud rovněž připomněl, že „rigorózním lpěním na formálním
zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí Nejvyšší soud zjevně
přehlíží i závěry, ke kterým sám dospěl již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 Cz
6/90, v němž analogicky dovodil (v případě zastavení trestního stíhání) možnost
odpovědnosti státu i v případě, že dané rozhodnutí - formálně - zrušeno
nebylo.“
Obdobně postupoval Ústavní soud i v nálezu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III.
ÚS
2201/10, ve kterém uvedl, že soudy si měly primárně položit otázku, zda
stěžovatel měl reálnou možnost - v podobě autonomního a účinného opravného
prostředku - dosáhnout kvalifikovaného odstranění (formálního "zrušení")
správního rozhodnutí (jímž mu byl zadržen řidičský průkaz), a dále se měly
zabývat tím, zda nedostatek takové možnosti není "překlenutelný" faktickým
"odstraněním" původního správního rozhodnutí zvrácením jeho následku - dříve
zadržený řidičský průkaz je stěžovateli navrácen, coby výraz předjímaného
"konečného rozhodnutí", jímž není zrušení správního rozhodnutí předchozího,
nýbrž jde o přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení, totiž stěžovatelova
trestního stíhání. Nejvyšší soud s ohledem na výše dosažené judikatorní závěry dospěl k
závěru, že samotná skutečnost, že rozhodnutí Ústavního soudu nebylo zrušeno,
nemá za daných specifických okolností případu za následek vyloučení
odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost rozhodnutí
byla deklarována v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Druhou dílčí podmínkou založení odpovědnosti státu podle § 8 odst. 1 OdpŠk je,
že rozhodnutí bylo zrušeno či změněno pro nezákonnost. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, vyjádřil
názor, že za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, které je v rozporu
s objektivním právem, lze však zohlednit možnost existence zvláštních okolností
případu, díky nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti
výsledku řízení před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné
povahy změněného či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s
objektivním právem, nýbrž může být odůvodněna například problematičností právní
otázky ve věci, jež nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí,
přičemž žádný z takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním
právem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, uvedl,
že protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností
objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů
procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní
posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že
„nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak
pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí“ (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 94). Za nezákonné naopak nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení
nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) po jeho vydání a u
odvolacího soudu byly uplatněny v souladu s principem neúplné apelace (§ 205a
odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) nebo jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly
skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného
řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn.
28 Cdo 4249/2010,
uveřejněný pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat
nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je
nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného
rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3940/2009). Při posuzování nezákonnosti rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu § 8 odst. 1
OdpŠk lze proto vyjít pouze z odůvodnění rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva, jako jediného orgánu oprávněného přezkoumávat rozhodnutí Ústavního
soudu. Evropský soud pro lidská práva v odst. 26 a 27 rozhodnutí uvedl: „Soud rovněž
sdílí stanovisko stěžovatelky, podle něhož rozdělení jejích námitek na dvě
části kvůli podání opravných prostředků u vyšších instancí nepřineslo adekvátní
řešení, které by bylo v souladu s požadavkem právní jistoty. Ve skutečnosti by
to mělo za následek buď situaci, kdy by souběžně byla vedena v téže věci dvě
řízení, jedno o právních otázkách před Nejvyšším soudem, druhé o skutkové
podstatě a o hodnocení důkazů před Ústavním soudem, s rizikem, že budou přijata
dvě různá rozhodnutí, nebo situaci, kdy by předmětem přezkoumání těmito soudy
byly pouze právní otázky, jak se to stalo v tomto případě. Soud se v důsledku
toho domnívá, že zvláště přísný výklad předmětného procesního pravidla tak, jak
jej provedl Ústavní soud, připravil stěžovatelku o právo na přístup k soudu. Ohledně této stížnosti tedy došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.“
Z uvedeného odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí Ústavního soudu trpělo procesními
vadami takové povahy, že ESLP považoval za nutné vyslovit porušení základního
práva stěžovatelky na přístup k soudu. Za těchto okolností má dovolací soud za
to, že rozhodnutí Ústavního soudu naplňuje podmínku nezákonného rozhodnutí ve
smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Za poslední otázku zásadního právního významu označila dovolatelka otázku, zda
mají soudy povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení bylo
dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno. Pro založení odpovědnosti státu musí být naplněny tři podmínky - nezákonné
rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nezákonným
rozhodnutím. Otázka vzniku škody a příčinné souvislosti jsou otázky skutkové,
kterými se dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. zabývat nemůže. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že mezi rozhodnutím Ústavního
soudu a žalobkyní tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť z ničeho
nelze dovozovat, že pokud by Ústavní soud postupoval procesně jinak, došlo by
ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů. Odpovědnost státu za ušlý zisk je
dána, jestliže by žalobce v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl. V
dané věci žalobkyně se svým nárokem před soudy neuspěla, tato rozhodnutí nabyla
právní moc a nelze je v rámci tohoto řízení z hlediska odvodnění nároku
žalobkyně přezkoumávat.
Ani Evropský soud pro lidská práva neshledal mezi porušením čl. 6 Úmluvy a
škodou uváděnou stěžovatelkou příčinnou souvislost, když k použití článku 41
Úmluvy v odst. 34 uvedl: „Soud uvádí, že základem pro poskytnutí spravedlivého
zadostiučinění je v daném případě skutečnost, že stěžovatelka nemohla využít
práva na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces ve
smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud nevidí žádnou příčinnou souvislost mezi
škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením článku 6. Navíc Soud
nehodlá spekulovat o výsledku řízení v případě, že by Ústavní soud přijal a
přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky jako celek. Takže z tohoto důvodu
nebude kvůli této stížnosti vyplaceno odškodnění. Soud je toho názoru, že závěr
o porušení je dostačující náhradou případné morální újmy způsobené
stěžovatelce.“
Obdobně postupoval ESLP i v jiných případech, ve kterých konstatoval porušení
práva na přístup k soudu, ale neshledal příčinnou souvislost mezi samotným
porušením čl. 6 Úmluvy a tvrzenou škodou (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci
Běleš a ostatní proti České republice, stížnost č. 47273/99, nebo ve věci
Vodárenská akciová společnost, a. s. proti České republice, stížnost č. 73577/01). Náhrada škody byla stěžovatelům přiznána pouze v případech, kdy Soud
konstatoval porušení jiného článku Úmluvy, např. ve věci Zvolský a Zvolská
proti České republice, stížnost č. 46129/99 (porušení čl. 1 Protokolu č. 1
Úmluvy), nebo ve věci Štefanec proti České republice, stížnost č. 75615/01
(poručení čl. 10 Úmluvy). Příčinnou souvislost musí žalobkyně prokázat, nestačí pouhá pravděpodobnost
příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci. Dovolatelka
spekulovala o tom, že kdyby Ústavní soud meritorně projednal její ústavní
stížnost v části týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů, vyhověl by
jí a rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a soudy by při novém projednání
věci žalobkyni vyhověly. Žalobkyně tedy dovozovala vznik škody i příčinnou
souvislost od řetězce na sebe navazujících hypotetických událostí, které však
nebyla schopna prokázat, neboť odvolací soud neshledal na straně žalobkyně
vznik ušlého zisku ani příčinnou souvislost. Vyjádřil-li se k otázce příčinné
souvislosti Evropský soud pro lidská práva negativně, postupoval odvolací soud
správně, pokud přihlédl i k tomuto jeho závěru. Povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení bylo dopadlo, kdyby
v něm bylo pokračováno, soudy rozhodující v tzv. odškodňovacím řízení nemají,
neboť nemohou předjímat rozhodnutí soudů v dané věci, v tomto případě
rozhodnutí Ústavního soudu, a nově přezkoumávat věc, která byla předmětem
řízení původního. Pokračovat v řízení poté, co ve věci rozhodl Evropský soud
pro lidská práva, může jen Ústavní soud na základě rozhodnutí o obnově řízení
podle § 119 zákona o Ústavním soudu. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25
Cdo 145/2002, není přiléhavý.
V dané věci se jednalo o nevydání rozhodnutí v
konkursním řízení, tedy z pohledu odpovědnostního titulu státu o nesprávný
úřední postup a nikoliv o nezákonné rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž v rozsudku
ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněném pod č. 49/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „zatímco nezákonnost
rozhodnutí nelze v soudním řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou,
existenci skutkových okolností, rozhodujících z hlediska podmínek pro
prohlášení konkursu, lze v řízení o nároku na náhradu škody proti státu
prokázat i jinak než jen konečným meritorním rozhodnutím soudu v konkursním
řízení; tuto otázku lze tedy v řízení o náhradu škody řešit jako otázku
předběžnou, aniž by o důvodnosti návrhu na prohlášení konkursu na majetek
žalobce muselo být s konečnou platností rozhodnuto konkursním soudem.“ Uvedené
závěry se plně uplatní pro řízení konkursní, neuplatní se však pro posuzovaný
případ, neboť žalobkyně nepožaduje pouze předběžně posoudit skutková zjištění,
ale změnit i právní posouzení věci, a v zásadě celé řízení rozhodnout znovu dle
jejích představ. Jelikož soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemohou přezkoumávat, jak měly
soudy v původním řízení rozhodnout, nezabýval se dovolací soud námitkami
žalobkyně vztahujícími se k průběhu a tvrzeným vadám původního řízení. Odvolací soud správně posoudil, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu
nebyly v daném případě splněny, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl
(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšné
žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím
řízení ve výši 123.440,- Kč [§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 7
vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výš 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty ve výši 25.933,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první části
věty před středníkem o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl
určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem [jímž je vyhláška č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů)], a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2013
JUDr.
František Ištvánek
předseda senátu