28 Cdo 3940/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věcí
žalobkyně: JUDr. A. J., proti žalované: Česká republika – Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp.zn. 33 C 287/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, č.j. 44 Co 72/2009-41, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn výrok I. rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, č.j. 33 C 287/2006-28, tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 521.843,-- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že na jejich náhradu
nemá právo žádný z účastníků. Ve věci se žalobkyně domáhala náhrady škody podle § 8 odst. 2 zákona
č. 82/1998 Sb., způsobené žalovanou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Žalobkyně požadovala nahrazení ušlého zisku; ten
jí měl vzniknout v důsledku jejího odvolání z funkce správkyně konkurzní
podstaty společnosti Kapucín a.s. (ustanovena do funkce dne 24. 7. 2000), a to
na základě rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 30.10.2000,
sp.zn. 46 K 40/2000. Toto rozhodnutí bylo vykonáno bez ohledu na právní moc dne
3.11.2000, kdy předala funkci nově ustanovenému správci konkurzní podstaty
společnosti, JUDr. H. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podala žalobkyně
odvolání a Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2003,
sp.zn. 2 Ko 13/2001, rozhodl o zrušení výroku I. a II. usnesení Krajského
obchodního soudu v Brně (kvůli neúplnosti skutkových zjištění z důvodu vad
týkajících se řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten v novém řízení dne
13. 4. 2005 návrh na zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty zamítl. Žalobkyně poté opětovně převzala od JUDr. H. správu nad majetkem úpadce až do
doby jeho skončení, tj. schválení rozvrhu výtěžku konkurzní podstaty. Pokud jde o částku, kterou žalobkyně vyčíslila jako ekvivalent ušlého zisku,
tj. 521.843,-- Kč, ta byla vypočtena z uplatněné odměny za výkon funkce správce
konkurzní podstaty, kdy celková odměna byla stanovena ve výši 1.059.813,-- Kč. Z této částky byla žalobkyni vyplacena polovina, tj. 521.843,-- Kč a JUDr. H. dostal tutéž částku jako odměnu za výkon činnosti správce konkurzní podstaty za
mezidobí (tj. od 3 .11. 2000
do 13 . 4.2005), ve kterém funkci řádně vykonával namísto žalobkyně. Soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí návrhu na náhradu výše specifikované
škody, kterou žalobkyně po žalované požadovala, a to pro jeho nedůvodnosti. Podle závěru soudu byla žalobkyni uhrazena částka odpovídající odměně za
období, ve kterém svou funkci řádně vykonávala; proti rozhodnutí o odměně za
vykonávanou funkci nepodala žádný opravný prostředek. Soud k tomu doplnil, že
na jmenování správkyní konkurzní podstaty není žádný zákonný nárok. Dále se
soud vyjádřil rovněž k zákonným předpokladům pro uplatňovaný nárok na náhradu
škody po žalované. V posuzovaném případě bylo odvolacím soudem zrušeno
rozhodnutí o zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty společnosti Kapucín
a.s.; podle názoru soudu však není v předmětné věci dána příčinná souvislost
mezi vznikem škody a zrušeným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Brně o
zproštění funkce žalobkyně.
Zrušení tohoto rozhodnutí nevyvolalo následek
spočívající ve výši přiznané odměny a k jeho zrušení nedošlo v důsledku jeho
nezákonnosti (nýbrž pro nedostatek podkladů pro rozhodnutí). Nezákonnost navíc
není možné spatřovat podle závěrů soudu v rozhodnutí Krajského obchodního soudu
v Brně i proto, že soud měl pochybnosti o řádném výkonu funkce žalobkyně a
zprostil ji funkce v z důvodu předejití možným škodám; obchodní soud tedy
postupoval v souladu s zákonem. Odvolací soud se však se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a odvolání
žalobkyně posoudil jako důvodné. K tomu uvedl, že náhradu škody je žalobkyně
oprávněna požadovat, a to s ohledem na ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., ve znění do novely č. 160/2006 Sb. Rozhodnutí Krajského obchodního soudu v
Brně o zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty totiž bylo vykonatelné bez
ohledu na nabytí právní moci příslušného rozhodnutí; to bylo navíc Vrchním
soudem v Olomouci zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění z příčin vad, které
se týkaly řízení, resp. procesních práv žalobkyně jako účastníka (soud
správkyni návrh na její zproštění předem nedoručil a neumožnil
jí tak vyjádřit se k podanému návrhu a svému postupu v rámci probíhajícího
konkurzního řízení, případně doložit potřebné poklady pro svůj postup). Odvolací soud rovněž podotknul, že žalobkyně byla oprávněna nárok na náhradu
škody způsobenou nezákonným rozhodnutím uplatnit rovněž bez překážky v tom, že
by nebyla splněna i podmínka nezákonnosti rozhodnutí; podle názoru soudu
nezákonným prostě bylo, což plyne z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci. Soud prvního stupně tak nesprávně posoudil povahu rozhodnutí
Krajského obchodního soudu v Brně o zproštění funkce správkyně konkurzní
podstaty, jelikož z právní úpravy ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb. plyne, že ke zproštění funkce může dojít pouze na základě důležitých důvodů,
nikoliv jen v důsledku obavy; nejedná se o rozhodnutí prevenčního charakteru. Odvolací soud tedy uzavřel, že škodou je v předmětné věci ušlý zisk jako
hodnota, o kterou by se majetek žalobkyně rozšířil podle řádu běžného chodu
věcí, nebýt uvedené události ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb. v
konkurzním řízení a příčinná souvislost mezi takovým následkem a příčinou
nebudí žádných pochyb. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k závěru soudu prvního
stupně o tom, že na jmenování do funkce správce konkurzní podstaty není nárok. Již tím, že žalobkyně byla ustanovena do funkce správkyně konkurzní podstaty,
vzniklo jí právo na odměnu; žalobkyně nebyla pravomocně odvolána, když
rozhodnutí o zproštění funkce správkyně bylo zrušeno a následně rozhodnuto o
zamítnutí návrhu na její zproštění. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni vzniklou,
shora vyčíslenou, škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm namítala, že
soud není nadán pravomocí vytvářet fikce nezákonnosti a není možné podle
platných právních norem postupovat nezávisle na hmotněprávních normách, které
jsou součástí právního řádu. Nezákonnost rozhodnutí navíc nebyla podle jejího
názoru v řízení o náhradě škody prokázána, ačkoliv měla být. Nezákonným se
nestává rozsudek zrušený pro rozdílné právní názory dvou soudů. V závěru
dovolání žalovaná uvedla, že v případě, kdy by všichni soudci vydávali
nezákonná rozhodnutí a postupovali tak v rozporu se zákonem, stali by se
potenciálními pachateli trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.
Po rekapitulaci událostí relevantních ve vztahu k předmětu řízení navrhla
zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k podanému dovolání krátce vyjádřila. Uvedla v něm, že podané
dovolání je soukromou iniciativou osoby, která jej podala, protože tato osoba
nedoložila, že je v pracovním či jiném vztahu k žalované. Nedoložila rovněž
nové platné pověření jednat před soudy a není tak osobou oprávněnou k podání
dovolání. Rozsudek odvolacího soudu shledala správným, spravedlivým a
přesvědčivým. V závěru navrhla dovolání jako neplatné a nedůvodné zamítnout a
potvrdit rozsudek odvolacího soudu; co se týče nákladů dovolacího řízení, měl
by dovolací soud rozhodnout tak, že je nese každý účastník sám.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem s
právnickým vzděláním JUDr. V. (pověření č.l. 48), podala dovolání včas (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána pro diformitu
rozsudků nižších instancí podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod,
jak vyplývá z obsahu dovolání žalované, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání je přípustné, nikoliv však důvodné.
Dovolací soud považuje za nutné se na tomto místě vyjádřit k námitce podané
žalobkyní, podle níž je dovolání soukromou iniciativou osoby, která jej podala,
jelikož nedoložila nové platné pověření jednat před soudy jménem žalované. Na
základě pověření, které je součástí spisové dokumentace (č.l. 48), doloženého
dokladu o právnickém vzdělání pověřeného zaměstnance (č.l. 53) a ustanovení §
21a odst. 1 písm. b), odst. 3 o. s. ř. je JUDr. V. oprávněn ve věci jednat
jménem žalované – organizační složky státu Ministerstva spravedlnosti ČR – a
podávat též dovolání k Nejvyššímu soudu.
Dále se Nejvyšší soud bude zabývat pouze právním posouzením předmětné věci.
Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění před novelou 160/2006 Sb.) „stát
odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena
rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení
nebo v řízení trestním.“
Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění před novelou 160/2006 Sb.)
„lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále
stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro
nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu
je soud rozhodující o náhradě škody vázán.“ Podle odst. 3 tamtéž „byla-li škoda
způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze
nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě
řádného opravného prostředku.“
K uvedenému srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, 25
Cdo 2221/2008. Podle něj vydání rozhodnutí soudem v občanském soudním řízení
může za splnění zákonných předpokladů založit odpovědnost státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. (§ 5 písm. a/), a
to tehdy, bylo-li podle § 8 odst. 1 zákona rozhodnutí zrušeno či změněno
příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s
hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu
presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu
za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném
řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25
Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030).
Dovolací soud se při svém přezkumu zabýval zejména otázkou nezákonnosti
napadeného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně o zbavení žalobkyně
funkce správkyně konkurzní podstaty úpadce, a to v souvislosti s jeho
předběžnou vykonatelností a rovněž i vlivem těchto skutečností na vznik škody
(ušlého zisku) u žalobkyně.
V příslušném výše citovaném ustanovení, upravujícím náhradu škody (§ 8 odst. 1
a 3 zákona č. 82/1998 Sb.) je jako jedna z podmínek pro možnost domáhat se
náhrady škody, stanovena nezákonnost příslušného rozhodnutí. Na žádném místě
však není pojem nezákonnosti výslovně vymezen. Je však možné dovodit, že contra
legem je takové rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy upravujícími
jak hmotněprávní stránku předmětu sporu, tak i procesní postup soudu.
Žalovaná v podaném dovolání uvádí, že „nevyřešená otázka v souvislosti s právní
názorem soudu je, že všichni soudci, kteří vydali, podle názoru soudu
nezákonná, rozhodnutí, která byla později změněna nebo zrušena, by byli
potenciálními pachateli tr. činu zneužívání pravomoci veřejného činitele,
vzhledem k tomu, že při vydávání takových rozhodnutí postupovali v rozporu se
zákonem.“ Dovolací soud je toho názoru, že takové spekulace nejsou namístě.
Soudy, v rámci výkonu rozhodovací činnosti, jsou povinny řídit se platnými
právními předpisy, které následně aplikují na jednotlivé případy a rozhodují o
nich; rozhodování je vždy činěno podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí a po
posouzení všech důkazů (a relevantních skutečností) samostatně a v jejich
vzájemné souvislosti. Zákonná ustanovení však mohou být v některých případech
aplikována a vykládána různými způsoby. Podstatné v těchto souvislostech není
to, zda jde o rozhodnutí první nebo odvolací instance, ale zda je pravomocné a
vykonatelné. V posuzované věci bylo vydáno sice nepravomocné, ale vykonatelné
rozhodnutí. Bylo-li toto rozhodnutí následně jako nesprávné vyšší instancí
zrušeno, vzniká tu podle § 8 odst. 3 (nyní odst. 2) zákona č. 82/1998 Sb. nárok
na náhradu škody proti státu za předpokladu splnění ostatních zákonných
podmínek.
Při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí
Krajského obchodního soudu v Brně o zbavení funkce správkyně konkurzní
podstaty, Nejvyšší soud vycházel z obsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci,
sp. zn. 2 Ko 13/2001. V něm soud dospěl k závěru, že Krajský obchodní soud v
Brně nepostupoval v daném případě správně (podle právních předpisů), když o
návrhu věřitele na zproštění funkce správkyně rozhodl bez toho, aby správkyni
předem doručil tento návrh a umožnil jí tak vyjádřit
se k jeho obsahu ještě před vydáním rozhodnutí. Soud tak postupoval v rozporu s
povinností, stanovenou mu právním předpisem – občanským soudním řádem; jedná se
tedy o procesní vadu řízení. Vzhledem k tomu, že soudy nejsou povinny v
rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu
rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné vycházet z rozhodnutí jako z celku (v
tomto případě z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z tohoto důvodu má
dovolací soud za to, že je možné uzavřít, že rozhodnutí Krajského obchodního
soudu, sp.zn. 46 K 40/2000, trpělo vadami (procesní povahy) a nebylo vydáno v
souladu s příslušnými právními předpisy. Jako takové bylo odvolacím soudem
zrušeno.
Pokud jde o posouzení naplnění podmínky § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
dovolací soud uzavírá, že usnesení Krajského obchodního soudu, sp.zn. 46 K
40/2000, bylo v souladu s poučením předběžně vykonatelné – tj. vykonatelné bez
ohledu na nabytí právní moci dnem doručení žalobkyni. Nejvyšší soud konstatuje,
že v předmětné věci je dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím soudu a
vznikem škody (ušlým ziskem) u žalobkyně. Pokud by nebylo rozhodnutí o jejím
zproštění funkce správkyně konkurzní podstaty vydáno, škoda ve formě ušlého
zisku by na její straně nevznikla. S ohledem na to, že žalobkyně využila
možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, došlo k jeho následnému
zrušení a tím i k naplnění zákonné podmínky pro uplatnění škody po žalované (§
8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
Ze shora vyslovených právních závěrů plyne, že uplatněné dovolací důvod nebyl
naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání
žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyni žádné prokazatelné náklady,
související s podaným vyjádřením, nevznikly.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu