U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce V. M.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem v Třinci,
Husova 401, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 329 100 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 20 Co
486/2012-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2012, č.
j. 15 C 215/2007-233, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 329 100 Kč a náhradu nákladů řízení tak, že žalobu v plném rozsahu
zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalobci
uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení hrazených
státem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (podle obsahu dovolání) v rozsahu
meritorního posouzení věci odvolacím soudem včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Právní posouzení otázky rozhodné doby, po kterou mělo původní řízení, nebylo-li
by stiženo průtahy, trvat, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna
2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září
2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013). Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu v tom, když odlišil podmínky pro vznik nároku na
náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích
v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V tomto směru je argumentace dovolatele s odkazem na § 31a odst. 3 písm. d)
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a
vyčítající odvolacímu soudu to, že nepřihlédl k nesprávnosti rozhodnutí
vydávaných v posuzovaném řízení, nesprávná, neboť se týká nároku na náhradu
nemajetkové újmy, nikoli škody.
Odvolací soud přitom v uvedených otázkách postupoval v souladu se závazným
právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a
jeho závěry tak nemohly být v rozporu s důvodným očekáváním dovolatele ohledně
toho, jak budou dané otázky posouzeny.
Námitky vznesené žalobcem proto přípustnost dovolání z výše uvedených důvodů
nemohou založit.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu