30 Cdo 2526/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., v právní věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS.,
advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 108a, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 458/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č.
j. 69 Co 267/2015-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 2015,
č. j. 14 C 458/2013-118, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal
zaplacení náhrady škody 1 988 011 Kč a nemajetkové újmy 1 000 000 Kč vzniklé v
řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 69/2013 (výrok I),
zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 360 383 Kč,
částky 18 246 Kč a náhrady nemajetkové újmy 1 000 000 Kč vzniklé v řízení
vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 19/2003 (výrok II), zamítl
žalobu v části, jíž se žalobce domáhal náhrady škody 350 000 Kč a nemajetkové
újmy 1 000 000 Kč vzniklé v řízení vedeném u Policie ČR v Táboře pod sp. zn.
ORTA 1573/TČ-2008 (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhal náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, jež mu měly vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedenému u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 69/2013 (dále jen „první posuzované
řízení“), v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 19/2003
(dále jen „druhé posuzované řízení“) a v řízení vedeném u Policie ČR v Táboře
pod sp. zn. ORTA 1573/TČ-2008 (dále jen „třetí posuzované řízení“). V prvním
posuzovaném řízení, jehož předmětem byl rozvod manželství nynějšího žalobce,
měl nesprávný úřední postup spočívat v tom, že soudy obou stupňů jednaly a
rozhodly bez jeho účasti, přičemž odvolací soud tak postupoval přes důvodnou
žádost žalobce o odročení jednání. Rovněž v druhém posuzovaném řízení měl
nesprávný úřední postup soudu spočívat v tom, že soud prvního stupně jednal a
rozhodl ve věci bez účasti žalobce, přičemž nevyhověl jeho důvodné žádosti o
odročení jednání, žalobce neosvobodil od soudních poplatků a neustanovil mu
zástupce pro řízení a posléze rozhodl na základě nedostatečných důkazů. Ve
třetím posuzovaném řízení měl nesprávný úřední postup spočívat v tom, že bylo
nesprávně odloženo trestní stíhání bývalé manželky žalobce dle trestního
oznámení podaného žalobcem, přestože byly zjištěny skutečnosti důvodně
nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Ve vztahu k prvnímu posuzovanému
řízení žalovaná vznesla námitku promlčení. Z odůvodnění rozsudku vydaného
soudem prvního stupně v prvním posuzovaném řízení vyplývá, že ve věci nebylo
třeba nařizovat jednání, neboť se jednalo o nesporný rozvod. Odvolací soud v
posuzovaném řízení nevyhověl žádosti žalobce (v procesním postavení žalovaného
v posuzovaném řízení) o odročení jednání a rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 11. 2013. V druhém posuzovaném
řízení soud věc projednal a rozhodl při jednání dne 11. 8. 2004, když zamítl
žádost žalobce (v procesním postavení žalovaného) o odročení tohoto jednání a
návrh na provádění dalšího dokazování. Rozsudkem ze dne 11. 8. 2004, č. j. 8 C
19/2003-83, soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
částku 322 800 Kč a žalobu částečně zamítl co do částky 77 200 Kč. Rozsudek
nabyl právní moci dne 5. 10. 2004. Řízení o odvolání žalovaného proti tomuto
rozsudku odvolací soud zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, když
žalovanému nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Řízení o žalobě pro
zmatečnost bylo rovněž zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby,
když žalovanému ani v tomto případě nebylo přiznáno osvobození od soudních
poplatků. V třetím posuzovaném řízení usnesením ze dne 20. 11. 2008 byla
odložena věc podezření ze spáchání trestního činu maření výkonu úředního
rozhodnutí.
Stížnost žalobce (oznamovatele) podaná proti tomuto usnesení byla
zamítnuta usnesením OSZ Tábor ze dne 2. 2. 2009, č. j. Zn 1862/2008-19, z
důvodu, že stížnost byla podána osobou neoprávněnou. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že žalobcem tvrzené nesprávnosti a vady
postupu soudu, resp. orgánu policie, ve všech posuzovaných řízeních vyústily v
rozhodnutí příslušného orgánu, tudíž by mohly být právně relevantní pro vznik
odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pouze
v případě, že by těmito vadami dotčené rozhodnutí bylo nezákonným rozhodnutím,
tedy pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím. První dvě posuzovaná řízení však skončila pravomocnými rozsudky
soudů, které nebyly ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk zrušeny nebo změněny pro
nezákonnost příslušným orgánem. Stejně tak je tomu v případě třetího
posuzovaného řízení, které skončilo pravomocným odložením věci. V odškodňovacím
řízení soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí
vydaného v posuzovaném řízení. Odvolací soud rovněž shledal důvodnou námitku
promlčení ve vztahu k nárokům z prvního posuzovaného řízení. Posuzované řízení
skončilo již dne 19. 11. 2003, přičemž žalobce nároky na náhradu škody a
zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil u soudu až dne 20. 3. 2012. Je
zřejmé, že tak žalobce učinil již po marném uplynutí subjektivní promlčecí
lhůty k uplatnění případných nároků u soudu. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu
ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, na nějž žalobce odkazoval, odvolací
soud uvedl, že tento nález na daný případ nedopadá, neboť se týká skutkově
zcela odlišné věci. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo mají být dovolacím soudem
vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Oba soudy nižších stupňů zejména
nesprávně právně zhodnotily (ne)existenci nároku žalobce na náhradu škody vůči
státu, když dospěly k nesprávnému závěru, že ve všech třech řízeních nebyla
vydána nezákonná rozhodnutí ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Jako
dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel napadá závěr soudů obou stupňů, dle nějž nelze nároky žalobce
posuzovat z titulu škody, resp. újmy, způsobené nesprávným úředním postupem. Namítá, že v dané věci nejde o „zjišťování či posuzování předpokladů pro
rozhodnutí, shromažďování podkladů, důkazů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných
skutečností, jejich právní posuzování“, tj. o úkony, které se měly odrazit v
rozhodnutí orgánů v posuzovaných řízeních. Nesprávný úřední postup v
posuzovaných řízeních spočívá ve zcela zásadních (principiálních) procesních
pochybeních soudů, resp. Policie ČR, a to postup těchto orgánů v rozporu se
zákonem, který je nesprávným úředním postupem a v důsledku něj (bez posuzování
věcné správnosti vydaných rozhodnutí) došlo k nesprávným a nezákonným
rozhodnutím a k zásahu do ústavně zaručeného práva žalobce na spravedlivý
proces. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 335/2013, dle nějž „je nesprávným úředním postupem souvisejícím
s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li
být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě,
případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.“
V prvních dvou posuzovaných řízeních tak jde o jiné vady ve způsobu vedení
řízení – v prvním případě porušení základního práva žalobce být osobně přítomen
na jednání soudu v jeho věci. Navíc soud v dané věci nemohl rozhodnout bez
nařízení jednání, jak to učinil, a to ani jednalo-li se o nesporný rozvod. V
druhém posuzovaném řízení soud také jednal a rozhodl bez účasti žalobce. Nesprávný úřední postup v tomto řízení spočívá také v nesprávném posouzení
okolností žalobce, v důsledku čehož došlo k zamítnutí jeho žádosti o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Třetí posuzované řízení bylo
zastaveno, resp. trestní stíhání odloženo, přestože ze skutečností zjištěných
prověřováním konkrétně vyplynulo, že mohl být spáchán trestný čin. V daných
případech tak jde o takové vady řízení, které se nepromítly do obsahu následně
vydaných rozhodnutí, a z toho důvodu je dána odpovědnost státu za nesprávný
úřední postup. Ve vztahu k závěru soudu, že v posuzovaných případech nejde o nezákonná
rozhodnutí, dovolatel namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho
námitkou, že v daných věcech nebylo možné proti konečným rozhodnutím podat již
žádný opravný prostředek, zejm. u řízení o rozvodu manželství to zákon dle
tehdy platné právní úpravy vylučoval. Ve druhém posuzovaném řízení bylo
uplatnění opravného prostředku žalobci znemožněno nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Dovolatel odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, dle nějž v
případě, že je zde nezákonné rozhodnutí, proti němuž neexistuje žádný opravný
prostředek, je třeba zákon o odpovědnosti státu interpretovat ústavně konformně
a vycházet z toho, že nárok na náhradu škody způsobené jednáním státu vyplývá
přímo z Listiny základních práv a svobod – zejm. čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4
Listiny.
O takový případ se jedná i v posuzovaných řízeních. Dovolatel dále vymezuje otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou, a
to zda má žalobce právo na náhradu škody též dle ustanovení § 7 odst. 2 OdpŠk z
důvodu, že s ním nebylo (řádně a procesně správně a v plném rozsahu) jednáno
jako s účastníkem řízení, ač tomu tak být mělo, když v prvních dvou
posuzovaných řízení bylo popsaným jednáním soudů zasaženo do jeho základních
procesních práv účastníka řízení. Dále dovolatel namítá porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv
v posuzovaných řízeních. Odvolací soud rovněž nesprávně shledal důvodnou
námitku promlčení, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nevysvětlil, z
čeho dovozuje, že marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároků
žalobce u soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolací soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a
nezákonného rozhodnutí (§ 7 a § 8 OdpŠk) konstantně uvádí, že ačkoliv není
vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v
rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony
tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li
rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu
zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy)
pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o
činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady
tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány
jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu
orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné
rozhodnutí (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, které
bylo odmítnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS
2794/2015; citovaná rozhodnutí Nejvyššího jsou uveřejněná na jeho internetových
stránkách http://nsoud.cz, a citovaná usnesení Ústavního soudu na jeho
internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).
Výše uvedený výčet postupů přímo vedoucích k vydání rozhodnutí je výčtem
demonstrativním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2061/2015). Pro nyní posuzovanou věc je významný výše uvedený závěr, dle
nějž odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu
nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolatel si v tomto ohledu v dovolání sám protiřečí, když současně uvádí, že
jím tvrzené vady řízení se nepromítly do obsahu vydaných řízení, avšak současně
jde o tak zásadní pochybení, že v jejich důsledku byla vydána nesprávná a
nezákonná rozhodnutí. Již z tohoto tvrzení dovolatele je zřejmé, že tvrzenou
újmu (škodu) spojuje s údajně nezákonnými rozhodnutími, tedy nikoliv s tím, že
samotná rozhodnutí vydaná v posuzovaných řízeních byla správná, avšak v řízení
došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). K otázce nesprávného úředního postupu v případě odložení trestního stíhání dále
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1157/2013, nebo ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 370/2013. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se
zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu
za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a
podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto
pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C
2818, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12,
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10). Nejvyšší soud se ve své judikatuře již také zabýval otázkou posuzování
zákonnosti rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, v
odškodňovacím řízení. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013,
Nejvyšší soud uvedl: „Podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání
tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí
být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se
proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a
docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž
není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci
opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není,
až na výjimky, povinně dvojinstanční.
V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce
dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo
proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení
odškodňovacím.“
I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné
rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za
případnou škodu způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona
nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím,
které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci
přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo
zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března
2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009). Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS
2159/11, se vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tamní věci vymyká výše
uvedeným ustáleným závěrům, z nichž vychází judikatura jak Nejvyššího soudu,
tak Ústavního soudu. Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu tudíž nejsou
způsobilé k zobecnění. Z výše uvedeného plyne, že závěry soudů obou stupňů ohledně existence
nesprávného úředního postupu či nezákonných rozhodnutí v posuzovaných řízeních
odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Otázky vztahující se k těmto
závěrům přípustnost dovolání nezakládají. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vymezená otázka, zda má žalobce
právo na náhradu škody též dle ustanovení § 7 odst. 2 OdpŠk z důvodu, že s ním
nebylo (řádně a procesně správně a v plném rozsahu) jednáno jako s účastníkem
řízení, ač tomu tak být mělo. Dovolatel s touto otázkou přichází až v dovolání,
tudíž nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237
o. s. ř. záviselo. Nadto ze skutkových zjištění soudů prvního stupně je zřejmé,
že v posuzovaných řízeních bylo s dovolatelem jednáno jako s účastníkem. Slova
„řádně a procesně správně a v plném rozsahu“ dovolatel do textu § 7 odst. 2
OdpŠk vkládá nad jeho rámec, čímž mění smysl tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vztahující se k závěru odvolacího
soudu ohledně promlčení nároků z prvního posuzovaného řízení. Předně nutno
uvést, že dovolatel se ve vztahu k této námitce nijak nezabýval její
přípustností, v důsledku čehož dovolání v této části obsahuje vady, pro něž
nelze v dovolacím řízení v tomto rozsahu pokračovat. I kdyby dovolatel
přípustnost dovolání řádně vymezil, nemohla by daná námitka přípustnost
dovolání založit. Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku
žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto
vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak
projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.