30 Cdo 1388/2021-297
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce M. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za
níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 94 875 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 264/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co
289/2020-269, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co 289/2020-269,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
20. 7. 2020, č. j. 18 C 264/2015-233, vyslovil povinnost žalované zaplatit
žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55 125 Kč za dobu od 25.
9. 2015 do 23. 6. 2016 (výrok I) a dále částku 15 750 Kč s příslušenstvím
(výrok II). Co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 79 125 Kč s
příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok III) a současně
žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, který po částečném zpětvzetí
žaloby o částku 55 125 Kč, jež mu žalovaná v průběhu řízení sama vyplatila,
zněl na zaplacení částky 94 875 Kč s příslušenstvím a byl nárokován z titulu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném
dokazování učinil, tento soud předně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z
pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho
průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované
řízení bylo zahájeno dne 22. 5. 2009, kdy policejní orgán svým rozhodnutím
zahájil žalobcovo trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 a 2 trestního zákona. Následovalo
podání obžaloby k Okresnímu soudu ve Znojmě, a to dne 10. 8. 2009, po němž
příslušný předseda senátu opakovaně žádal předsedu zmíněného okresního soudu o
prodloužení lhůty k provedení úkonu za účelem nařízení hlavního líčení, a to s
poukazem na obsáhlost spisu, dovolenou nebo vyřizování jiné agendy starších
časových řad. Konkrétně takto žádal dne 31. 8. 2009 (lhůta prodloužena do 20.
11. 2009), dále dne 20. 11. 2009 (lhůta prodloužena do 19. 3. 2010), dne 19. 3.
2010 (lhůta prodloužena do 30. 6. 2010), dne 30. 6. 2010 (lhůta prodloužena do
30. 9. 2010), dne 30. 9. 2010 (lhůta prodloužena do 31. 12. 2010) a naposledy
dne 16. 12. 2010 (lhůta prodloužena do 29. 4. 2011), načež dne 24. 3. 2011 bylo
ve věci nařízeno hlavní líčení na den 20. 6. 2011. Po něm následovalo dalších
pět hlavních líčení, v jejichž průběhu byly prováděny výslechy obžalovaných,
svědků i znalců, kteří v řízení zpracovali zadané znalecké posudky, jakož i
dokazování řadou listinných důkazů, a při hlavním líčení konaném dne 18. 11.
2013 okresní soud vyhlásil rozsudek, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona.
Krajský soud v Brně však tento rozsudek k podanému odvolání dne 10. 6. 2014
zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následovala další dvě
hlavní líčení, která okresní soud ve věci nařídil, přičemž při hlavním líčení
konaném dne 24. 11. 2014 byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu
zproštěn obžaloby. Další odvolací řízení vyústilo v rozhodnutí, kterým krajský
soud dne 24. 3. 2015 odvolání podané státním zástupcem zamítl, načež dovolání,
jímž státní zástupce toto rozhodnutí krajského soudu poté napadl, Nejvyšší soud
dne 23. 9. 2015 odmítl.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových závěrů, které vycházelo z
aplikace § 1, § 5, § 13 odst. 1, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. Žalobci
přisvědčil v názoru, že posuzované řízení, které trvalo 6 let a 3 měsíce, bylo
nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu
soudu, a že žalovaná proto odpovídá za náhradu nemajetkové újmy, která žalobci
tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Vedle celkové délky posuzovaného
řízení přitom soud prvního stupně zohlednil i jeho zvýšenou složitost danou
tím, že řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným, přičemž se do něj se svými
nároky přihlásilo celkem 48 poškozených. Provedeno bylo též velmi obsáhlé
dokazování (velké množství listinných důkazů, vyslýchaných svědků i mnoho
obsáhlých znaleckých posudků, které bylo třeba též doplňovat a znalce
vyslýchat) a věc byla dvakrát rozhodována na úrovni okresního i krajského soudu
a jednou i Nejvyšším soudem. Žalobce se na délce řízení nikterak nepodílel.
Typově se však současně jedná o řízení, které má pro poškozeného zvýšený
význam. Přihlédnuto bylo i k tomu, že se v průběhu posuzovaného řízení vyskytlo
ojedinělé období nečinnosti soudu, a to konkrétně ode dne 14. 11. 2011, kdy
bylo hlavního líčení odročeno na neurčito, do dne 28. 11. 2012, kdy se konalo
další hlavní líčení.
5. Soud prvního stupně dále dovodil, že náhradu za žalobcem utrpěnou
újmu lze s ohledem na zjištěné okolnosti odčinit pouze peněžitým
zadostiučiněním. Výši tohoto zadostiučinění pak stanovil jako součet částky 15
000 Kč za první dva roky trvání řízení, a dalších částek 15 000 Kč
připadajících na každý další rok tohoto trvání, načež výslednou částku 78 750
Kč zvýšil o 20 % pro zvýšený význam řízení pro žalobce, současně ji snížil o 30
% pro skutkovou a procesní složitost věci. K další úpravě základní částky
důvody neshledal, neboť postup soudu v posuzovaném řízení, který byl zohledněn
při rozhodování o formě zadostiučinění, ani žádné jiné kritérium již pro
takovou úpravy nesvědčily. Soud prvního stupně nicméně zmínil, že v souběžně
vedeném řízení, jehož předmětem byl obdobný nárok uplatněný osobou, která v
posuzovaném řízení vystupovala spolu se žalobcem jako spoluobviněný, bylo
poškozenému přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 66 937,50 Kč. Od výsledné
výše odškodnění, která tak po zmíněných úpravách odpovídala částce 70 875 Kč,
soud prvního stupně závěrem odečetl částku 55 125 Kč, kterou již žalovaná
žalobci vyplatila (a z níž dosud žalované zbývá žalobci doplatit pouze úrok z
prodlení za dobu do 25. 9. 2015 do data jejího zaplacení), čímž dospěl k částce
15 750 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k níž žalobě vyhověl.
6. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v
záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
zamítavém výroku o věci samé potvrdil, a to za současné změny výroku o
nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, a plně se ztotožnil také s právním závěrem, k
němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl. Zdůraznil přitom,
že se prvostupňový soud náležitě a zcela v intencích předchozího zrušujícího
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 5117/2017-191,
zabýval zvýšeným významem posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž v souladu s
jím uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu i s právní úpravou obsaženou v § 31a
odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. do přiznaného finančního zadostiučinění
odpovídající měrou promítl i všechna další rozhodná kritéria. To, že žalobce
nesouhlasil s tím, jak soud v posuzovaném řízení postupoval, pak bez dalšího
neznamená, že „postup orgánu veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona
způsobil neodůvodněné průtahy“. Nebylo totiž zjištěno, že by okresní soud,
jehož rozhodnutí bylo odvolacím soudem napoprvé zrušeno z důvodu odlišného
právního názoru na řešenou věc, nerespektoval závazný právní názor či vydával
nepřezkoumatelná rozhodnutí. Závěr, který soud prvního stupně učinil, nadto
vyhovuje i § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“),
neboť zohledňuje výsledek řízení vedeného o obdobném nároku žalobcova
spoluobviněného.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené
rozhodnutí je „jako celek“ v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017.
10. Dále žalobce považuje podané dovolání za přípustné také proto, že se
rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu, neboť
nezohledňuje všechna období nečinnosti soudu, k nimž v průběhu posuzovaného
řízení došlo. Opomíjí totiž období od 10. 8. 2009 do 20. 6. 2011, kdy dle
skutkových zjištění soudu prvního stupně rovněž došlo k průtahům v řízení,
neboť proti smyslu ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu se opakovaným
prodlužováním lhůty pro stanovení termínu hlavního líčení jednalo pouze o
„oddalování vyřizování merita věci“. Nadto napadený rozsudek nezohledňuje ani
to, že v pořadí první rozsudek okresního soudu byl na základě podaného odvolání
zrušen krajským soudem i proto, že v postupu okresního soudu byly shledány
závažné vady, neboť „byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění
věci“ a soud se též „dostatečně nevypořádal s obhajobou obžalovaného a všemi
okolnostmi významnými pro rozhodnutí“, přičemž „uznal obžalované vinné skutkem,
pro který nebyli v obžalobě stíháni“. K prodloužení řízení přispěla též
znalkyně, která o několik měsíců nedodržela lhůtu pro vypracování znaleckého
posudku, což vedlo k posunutí termínu nařízeného hlavního líčení o jeden měsíc
a tím i ke vzniku (odvolacím soudem rovněž opomenutého) průtahu přičitatelného
žalované. Odvolací soud se tak dle názoru žalobce uvedeným postupem konkrétně
odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1433/2020, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 22. 6. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, stejně jako od Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“).
11. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu rovněž odporuje závěrům
vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3628/2010, pokud snižuje výši finančního zadostiučinění z důvodu projednávání
věci na více stupních soudní soustavy, aniž zohledňuje, že žalobce sám podal
opravný prostředek pouze jednou, zatímco v ostatních případech se jednalo o
neúspěšné opravné prostředky podané státním zástupcem. Stát však odpovídá nejen
za vadný postup soudu, nýbrž i za vadný postup státního zástupce. S tím dle
žalobce souvisí otázka, kterou dovolací soud dosud ve své praxi neřešil, a
totiž, zda vadný postup státního zástupce v trestním řízení je skutečností
mající vliv na celkovou délku řízení ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb. a zda lze klást obžalovanému k tíži instančnost soudního rozhodování, pokud
k ní dochází výlučně z důvodu postupu orgánů, za nějž je žalovaná odpovědná.
12. Tím, že odvolací soud výše uvedené skutečnosti týkající se postupu
orgánů veřejné moci nepromítl do svého rozhodnutí, odchýlil se také od rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne 2. 12.
2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, řešících otázku principu proporcionality.
Přispěl-li totiž k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně
vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti
délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria
složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
13. Žalobce se rovněž domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu
bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že soudy
bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek
přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou ze
Stanoviska.
14. Řízení před odvolacím soudem bylo dle žalobcova názoru zatíženo i
procesní vadou, pokud tento soud vzal v potaz pravomocný rozsudek Městského
soudu v Praze o obdobném nároku jeho spoluobžalovaného, přestože tento
rozsudek, který rovněž nezohledňoval vliv postupu rozhodujícího orgánu na
celkovou délku řízení, neprošel dovolacím přezkumem pro nezaplacení soudního
poplatku.
15. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené
rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, žalobce žádnou konkrétní právní otázku
nevymezil, když žádná taková otázka neplyne ani z jím ocitované první věty
závěrečného odstavce 33 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V
tomto rozsahu proto dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované výše citovaným
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně
spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
23. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že při svém rozhodování
nezohlednil skutečnost, že ke zrušení v pořadí prvního rozsudku Okresního soudu
ve Znojmě mělo dojít z důvodu závažných vad řízení a nepřezkoumatelnosti tohoto
rozsudku, zpochybňuje tím ve své podstatě skutkový základ, ze kterého odvolací
soud při svém rozhodování vycházel (a v souladu s nímž takové vady řízení ani
vady posléze zrušeného rozsudku zjištěny nebyly, nýbrž ke zrušení rozsudku vedl
odlišný právní názor soudu vyšší instance na řešenou věc - viz bod 13
odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními
odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v
dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí
vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové
revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací
soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
24. Kromě toho lze znovu připomenout závěr, který byl v tomto řízení již
dříve Nejvyšším soudem vysloven ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č.
j. 30 Cdo 5117/2017-191, a v souladu s nímž není-li postup orgánu veřejné moci
extrémně nesprávným, není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nezbytně
nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné
moci navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily
v závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě
(viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3411/2011).
25. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že složitost řízení je jedním z
klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše
případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
679/2017, či Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné
moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 335-336). Tento závěr vychází z
toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení
věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí
výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná
celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.
Sama skutečnost, že se využitý opravný prostředek posléze ukázal jako
nedůvodný, přitom složitost řízení nesnižuje. V podmínkách trestního řízení,
které již vstoupilo do fáze řízení před soudem, se přitom tento závěr nutně
uplatní bez ohledu na to, zda instanční přezkum vydaného rozhodnutí byl vyvolán
tím, že svého práva podat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí využil
obžalovaný, nebo tím, že takto postupoval státní zástupce. Postavení strany má
v uvedené fázi trestního řízení totiž nejen ten, proti němuž je trestní řízení
vedeno, ale právě i státní zástupce [viz § 12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Z
dovolání nadto ani nevyplývá, že by státní zástupce ve smyslu § 13 zákona č.
82/1998 Sb. podáním opravného prostředku porušil trestní řád, zákon č. 283/1993
Sb., o státním zastupitelství, či ustanovení jiného zákona. Pokud tedy odvolací
soud do hodnocení složitosti posuzovaného řízení promítl též zjištění, že toto
řízení proběhlo celkem na třech stupních soudní soustavy, z čehož na prvních
dvou stupních dokonce dvakrát, a poté dovodil, že tato skutečnost složitost
předmětného řízení zvyšovala, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. Ani ve vztahu k této otázce tudíž přípustnost žalobcova
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit nelze.
26. Stejný závěr pak dovolací soud učinil i ve vztahu k žalobcově
námitce, jež vychází z odkazu na zjištěné zpoždění při podání znaleckého
posudku soudem ustanovenou znalkyní. Ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která odvolací soud rovněž převzal, je totiž patrné, že v důsledkem
uvedeného zpoždění bylo nařízené hlavní líčení odloženo pouze o jeden měsíc,
tj. o dobu, která je z pohledu celé délky posuzovaného řízení marginální. Pokud
tedy odvolací soud pro tuto skutečnost přiznané zadostiučinění nezvýšil, a to v
souvislosti se zhodnocením kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení,
rovněž se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Platí totiž, že
na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši
zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení
podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012).
27. Ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku,
kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně
společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se
odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti
překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se
Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním
okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické
aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv
ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6.
2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní
úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15
000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání
nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 %
toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost
č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo
namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak.
28. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení
kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení z pohledu délky doby,
po kterou byl tento orgán nečinný, a to v relaci k ostatním rozhodným
kritériím, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
31. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
32. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV c)
Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha
rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování
předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
33. Z konstantní judikatury dovolacího soudu rovněž vyplývá, že pro
závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba
celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3
písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS
186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit
všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci),
nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Jak již bylo zmíněno výše,
na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši
zadostiučinění se totiž kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona
č. 82/1998 Sb. projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení
podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné
moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení
přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke
zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu
orgánů veřejné moci.
34. V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky
posuzovaného řízení a při následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění,
které by nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení
odčinilo, neopomenul v souladu s citovanou judikaturou zhodnotit jak kritérium
složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Ze skutkových
zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, která odvolací soud
převzal, nicméně vyplynulo, že k otázce nečinnosti soudu v průběhu tohoto
řízení soudy obou stupňů přihlédly pouze k období mezi hlavními líčeními
konanými ve dnech 14. 11. 2011 a 28. 11. 2012, po které v řízení nebyly činěny
žádné úkony. Z toho pak dovodily, že tento ojedinělý průtah žádnou korekci
základní částky zadostiučinění neodůvodňuje. Odvolací soud však, stejně jako
soud prvního stupně, opomenul zohlednit i v dovolání zmíněnou dobu devatenácti
měsíců, která dle skutkových zjištění soudu prvního stupně uplynula od podání
obžaloby k okresnímu soudu do nařízení prvního hlavního líčení ve věci. Závěr,
že i po tuto dobu docházelo k plynulému vyřizování věci, přitom neobstojí. Jak
totiž ze zmíněných skutkových zjištění patrno, po tuto dobu příslušný soudce
podle § 181 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, opakovaně
žádal předsedu soudu o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení ve věci
(popř. k provedení jiného úkonu směřujícího k rozhodnutí věci), která dle
uvedeného procesního ustanovení činí u okresního soudu tři týdny od podání
obžaloby, přičemž důvod těchto žádostí nevycházel pouze z obsáhlosti spisového
materiálu, nýbrž i z dovolené soudce či z nutnosti přednostně vyřizovat jiné
věci starších časových řad. Z celé délky posuzovaného řízení, jež činí 6 let a
3 měsíce, se přitom celková doba nečinnosti soudu tímto prodlužuje až na 2 a
půl roku, tj. na více než třetinu. Míru, s jakou se na celkové nepřiměřené
délce posuzovaného řízení podílela (ne)činnost soudu, tak v konkurenci s
ostatními zjištěnými okolnostmi nelze označil za natolik zanedbatelnou, aby ve
světle závěrů plynoucích z judikatury uvedené v bodě 33 tohoto odůvodnění
nenalezla žádného odrazu v úvaze o závažnosti utrpěné nemajetkové újmy, jež se
pak následně promítne i do tomu odpovídající úvahy o výši přiměřeného
zadostiučinění. Právní posouzení věci odvolacím soudem, které však uvedenou
skutečnost vůbec nepostihuje, je tudíž nesprávné.
35. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
36. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, že
při svém rozhodování přihlédl i k pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 27. 2. 2018, č. j. 19 C 262/2015-128, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 55 Co 302/2018-298, kterým
bylo rozhodnuto o obdobném typu nároku, jenž byl od délky stejného posuzovaného
řízení odvozován žalobcovým spoluobžalovaným. Byť toto rozhodnutí nebylo
podrobeno přezkumu v dovolacím řízení, žalobci nelze přisvědčit v názoru, že by
je tato skutečnost z pohledu § 13 o. z. zcela diskvalifikovala. V souladu s
tímto ustanovením nicméně platí nejen to, že každý, kdo se domáhá právní
ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně
jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním
případem shoduje v podstatných znacích, ale i to, že takový právní případ může
být rozhodnut i jinak, je-li důvod této odchylky přesvědčivě vysvětlen.
37. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Odvolací soud proto v
dalším řízení přihlédne při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění též k
dosud opomenutým zjištěním o všech obdobích nečinnosti soudu, k nimž v
posuzovaném řízení došlo, načež zváží, zda a popř. jak se tato okolnost do
výsledného zadostiučinění promítne.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu