30 Cdo 5117/2017-191
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C
264/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
6. 2017, č. j. 28 Co 133/2017-158, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 Co 133/2017-158,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2017, č. j. 18 C
264/2015-113, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhá peněžitého
zadostiučinění v původní výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v
zákonné výši za dobu od 25. 9. 2015 do zaplacení za nemajetkovou újmu, která mu
měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního
soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009 (dále jen „posuzované
řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud
prvního stupně“) poté, co usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 18 C 264/2015-68,
řízení částečně zastavil „co do částky 55 125 Kč a co do úroků z této částky od
24. 6. 2016 do zaplacení“ uložil žalované rozsudkem ze dne 9. 1. 2017, č. j. 18
C 264/2015-113, zaplatit žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku úrok z
prodlení ve výši 8,05 % z částky 55 125 Kč za dobu od 25. 9. 2015 do 23. 6.
2016 (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení
částky 94 875 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % za dobu od
25. 9. 2015 do 23. 6. 2016 a dále úroku z prodlení z částky 150 000 Kč od 24.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“)
napadeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku II ve věci samé a změnil jej ve výroku III v části týkající se
nákladů řízení pouze ohledně výše nahrazovaných nákladů, jinak jej v tomto
výroku rovněž potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího
skutkového stavu. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání v květnu 2009 pro
podezření ze spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1
a 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009,
byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí
svobody v délce trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v
trvání 3 let. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To
169/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Následně byl žalobce
rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 17 T 146/2009,
zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 75/2015, a
dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1041/2015. Řízení tak bylo pravomocně
skončeno dne 24. 3. 2015. Paralelně s posuzovaným řízením probíhalo řízení u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 74/2009, v němž byl žalobce uznán
vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního
zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců podmíněně
odloženému na zkušební dobu 2 let a dále k peněžitému trestu 20 000 Kč. Žalobce
uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s tím,
že v průběhu řízení žalovaná žalobci částečně vyhověla a poskytla mu peněžité
zadostiučinění ve výši 55 125 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“ a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, když celkovou délku
řízení posuzovaného řízení měl za nepřiměřenou. Konstatoval přitom, že
posuzované řízení trvalo 6 let a 3 měsíce, probíhalo na třech stupních soudní
soustavy, přičemž soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly ve věci každý
dvakrát a řízení probíhalo též před Nejvyšším soudem. Při stanovení výše
peněžitého zadostiučinění vycházel soud ze základní částky 15 000 Kč za jeden
rok trvání řízení, přičemž za první dva roky se jedná o částku poloviční. Takto
určenou základní částku dále upravil s přihlédnutím k okolnostem dané věci
podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Vzal v úvahu, že
trestní řízení bylo procesně složitější, neboť bylo zapotřebí provést
obsáhlejší dokazování a probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Dospěl
proto k závěru, že je na místě snížit základní částku z důvodu kritéria
složitosti věci o 30 %. Z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro
poškozeného neshledal důvod pro navýšení základní částky, neboť u trestního
řízení se sice obecně jedná o řízení s typově vyšším významem pro poškozeného,
nicméně žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by tu byly takové okolnosti,
které by odůvodnily hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce jako „mnohem
zásadnější“. Částku poskytnutou žalobci ve výši 55 125 Kč tak soud prvního
stupně považoval za plně dostačující, uložil však žalované zaplatit žalobci
úrok z prodlení od data, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta určená k
vyřízení předběžného projednání nároku, do data poskytnutého plnění.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem
prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně zopakoval, že se v posuzovaném
řízení jednalo o věc složitou, když bylo rozhodováno o nárocích z titulu
náhrady škody týkající se 48 osob, věc probíhala na třech stupních soudní
soustavy, bylo vypracováno několik znaleckých posudků, slyšeni svědci a
prováděny listinné důkazy. To, že předmět řízení měl pro žalobce zvýšený
význam, se podle odvolacího soudu odrazilo již v konstatování nesprávného
postupu orgánů činných v trestním řízení a dobrovolném poskytnutí peněžitého
odškodnění ze strany žalované. Odvolací soud rovněž poukázal na výsledek
odškodňovacího řízení, které vedl spoluobviněný žalobce (pan M. S.) pro
totožnou částku u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 262/2015,
přičemž tomuto poškozenému byla žalovanou poskytnuta téměř shodná částka a ve
zbytku byla žaloba v odkazované věci rovněž zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobce napadl včasným dovoláním část výroku I rozsudku odvolacího
soudu, a to v rozsahu, v němž byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok II
rozsudku soudu prvního stupně o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje
dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při řešení: 1) otázky podílu orgánů činných v trestním řízení
na délce posuzovaného řízení, 2) otázky významu posuzovaného řízení pro
poškozeného. Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím
soudem dosud nebyly řešeny následující otázky: 3) zda složitost posuzované věci
ve smyslu „instančnosti řízení“ a postup orgánů činných v trestním řízení
představují dvě navzájem propojené složky, které nelze hodnotit odděleně, 4)
zda složitost řízení je založena na formálních znacích a skutečnostech jako je
vícero poškozených či vícero obviněných, nebo zda se posuzují tyto znaky a
skutečnosti i v materiálním slova smyslu, 5) zda existují typová řízení věci, u
kterých se jejich složitost presumuje, 6) zda trestní řízení, ve kterém je
dokazování založeno výlučně na znaleckém posudku, je řízením složitým, 7) zda
odsouzení poškozeného v jiné (nesouvisející) trestní věci, je skutečností,
která má vliv na význam věci pro poškozeného ohledně posuzovaného řízení.
9. Konkrétněji dovolatel k jednotlivým dovolacím důvodům namítá, že se
odvolací soud nezabýval otázkou podílu orgánů činných v trestním řízení na
délce posuzovaného řízení a toto kritérium se tak neprojevilo na navýšení
základní částky, čímž se odvolací soud měl odchýlit od stanoviska Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Od
tohoto stanoviska, jakož i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, se odvolací soud podle dovolatele odchýlil i tím, že
nevycházel z presumpce zvýšeného významu předmětu posuzovaného trestního řízení
pro dovolatele, když v řízení nebylo ze strany žalované tvrzeno, natož
prokazováno, že by řízení mělo mít pro dovolatele význam nižší. Ohledně
kritéria složitosti řízení dovolatel uvádí, že „instančnost řízení“ byla dána z
důvodů výlučně ležících na straně orgánů činných v trestním řízení a nikoliv na
straně dovolatele, kdy tento se od počátku řízení bránil nezákonnému trestnímu
stíhání. Posuzované řízení nelze hodnotit jako složité, když v době zahájení
trestního stíhání měl soud již všechny podklady nashromážděné a byl již
vypracován znalecký posudek, na němž trestní soud posléze postavil své
rozhodnutí. Skutečnost, že v řízení jsou dva obvinění a 48 poškozených sama o
sobě nečiní věc složitou, když dokazování spočívalo toliko v provedení
znaleckého posudku a výslechů znalců a obviněných. Ohledně kritéria významu
předmětu posuzovaného řízení dovolatel namítá, že odsouzení v jiné
nesouvisející trestní věci nemůže mít na hodnocení tohoto kritéria vliv.
10. Přípustnost svého dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací
soud při řešení předestřených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu představované zejména Stanoviskem. Dovolatel navrhuje,
aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem,
Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Otázka výše vymezená pod č. 1) přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011,
dospěl k závěru, že: „V případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení
by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a
z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž
odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel.“ Není-li tudíž
postup orgánu veřejné moci extrémně nesprávným, není nezbytně nutné základní
částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci
navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v
závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud se tak při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu.
16. Ani otázky výše vymezené pod č. 3), 4) a 6), jimiž dovolatel napadá
posouzení kritéria složitosti řízení odvolacím soudem, přípustnost dovolání
nezakládají, neboť nejde o otázky, při jejichž řešení by se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani o otázky, které by
doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly. Nejvyšší soud
opakovaně uvádí, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek a je
posuzována primárně podle počtu instancí [srov. názor v odborné literatuře, že:
„Složitost řízení se kromě případů, kdy půjde po skutkové a právní stránce o
jednoznačně jednoduché či naopak výjimečně složité záležitosti, chápe především
z pohledu počtu instancí, v nichž byla věc řešena,” (JUDr. Petr Vojtek,
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 178, srov.
také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013,
nebo ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1327/2013)]. Nadto odvolací soud
nepostavil závěr o složitosti řízení pouze na základě počtu instancí, ale
rovněž zohlednil další aspekty, které Evropský soud pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) zohledňuje v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (k vyšetřování
objemného spisu srov. rozsudek ESLP ve věci B. proti Rakousku ze dne 28. 3.
1990, stížnost č. 11968/86, § 50; k počtu účastníků řízení srov. rozsudek ESLP
ve věci H. proti Velké Británii ze dne 8. 7. 1987, stížnost č. 9580/81, § 72; k
počtu obviněných srov. rozsudek ESLP ve věci Nemeth proti České republice ze
dne 20. 9. 2005, stížnost č. 35888/02, § 47; k provedení důkazu znaleckým
posouzením srov. rozsudek ESLP ve věci Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992,
stížnost č. 12172/86, § 17).
17. Ani otázka výše vymezená pod č. 7) nemůže založit přípustnost
dovolání, neboť odvolací soud nehodnotil význam předmětu posuzovaného trestního
řízení pro dovolatele jako nižší z toho důvodu, že proti dovolateli bylo vedeno
i jiné nesouvisející trestní řízení. Napadené rozhodnutí tak na vyřešení této
otázky nezávisí, protože odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení
souvisejících otázek shora uvedených pod č. 2) a 5), neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda
trestní řízení spadá mezi řízení, u nichž se presumuje zvýšený význam předmětu
řízení pro poškozeného.
V. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
22. Nejvyšší soud již v bodu IV. svého Stanovisku vyslovil tento právní
názor: „Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem,
jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým
zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to
podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení
dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda
účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti,
rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci
výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o
poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového
pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).“ K
uvedenému závěru se Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi přihlásil
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2542/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3203/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2623/2017).
23. Platí rovněž, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro
poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou
a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti
rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu
soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu
řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k
prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu
vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
24. Nejvyšší soud dále v bodu VI. svého Stanoviska přijal závěr, že
odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se
vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či
měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či
odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk.
25. V poměrech dané věci odvolací soud význam předmětu posuzovaného
řízení pro dovolatele správně zhodnotil jako zvýšený. Není přitom potřeba, aby
žalobce tvrdil a prokazoval okolnosti, které by odůvodnily hodnocení významu
předmětu řízení pro žalobce jako „mnohem zásadnější“, jak požadoval soud
prvního stupně. Zvýšený význam předmětu řízení je ovšem nutno (stejně jako
všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu) zohlednit v rámci
úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka peněžitého odškodnění
žalobce, přičemž je nutno srozumitelným a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění
rozhodnutí vysvětlit, jak tato kritéria základní částku ovlivnila. Posouzení
odvolacího soudu, že zvýšený význam předmětu řízení se dostatečně projevil již
v tom, že žalovaná vědoma si své odpovědnosti za nemajetkovou újmu žalobci po
zahájení řízení částečně poskytla zadostiučinění, je tak v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu.
26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Předmětem řízení zůstal po usnesení soudu prvního stupně o částečném
zastavení řízení nárok žalobce na zaplacení částky 94 875 Kč s úrokem z
prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 25. 9. 2015 do zaplacení a
úrok z prodlení z částky 55 125 Kč v zákonné výši za dobu od 25. 9. 2015 do 23.
6. 2016. Pokud soud prvního stupně svým zamítavým výrokem zamítl žalobu (mimo
jiné) ohledně úroku z prodlení „ve výši 8,05 % z částky 150 000 Kč od 24. 6.
2016“, pak překročil meze žalobního žádání, neboť za dobu od 24. 6. 2016 do
zaplacení se žalobce domáhal úroku z prodlení již jen z částky 94 875 Kč.
Uvedenou vadu spočívající v překročení žalobního návrhu (§ 135 odst. 2 o. s.
ř., srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
37/2015) odvolací soud nijak nenapravil, když zamítavý výrok rozsudku soudu
prvního stupně potvrdil jako celek.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní posouzení
týkající se uplatněného nároku žalobce není správné. Řízení je navíc zatíženo
shora uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o.
s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
29. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
30. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně promítne
hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného [§ 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk] jako zvýšeného do určení částky peněžitého
zadostiučinění způsobem uvedeným v bodu 25 a ve svém rozhodnutí přitom
nepřekročí předmět řízení tak, jak je žalobním žádáním vymezen po pravomocném
usnesení o částečném zastavení řízení.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu