30 Cdo 2623/2017-219
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M.
B., zastoupeného JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3,
Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 261/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co
486/2016-196, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 486/2016-196,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 251 018 Kč s
příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 („kauza H-SYSTEM“),
v němž vystupoval v procesním postavení poškozeného.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
25. 4. 2016, č. j. 18 C 261/2014-158, v plném rozsahu zamítl žalobu (výrok I) a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil
zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci
částku 40 753,20 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 3. 7. 2014 do
zaplacení, jinak výrok o zamítnutí žaloby potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o
skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obžalovaným J. E., J. V., L. T., I. K., P. S. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001. Řízení bylo zahájeno sdělením
obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, obžaloba byla
podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001. Hlavní líčení se
konala v září a říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v
lednu a únoru 2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo
jiné byly vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl
vyhlášen rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání
trestných činů podvodu, poškozování věřitele a zpronevěry a bylo též rozhodnuto
o jejich povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozeným vzniklou škodu. S
odvoláními obžalovaných a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v
Praze dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky,
dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost
nebo jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu
2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl Vrchním soudem v Praze vyhlášen rozsudek, jímž byli obžalovaní K.,
S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo nahradit
poškozeným škodu. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek Městského soudu
v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že je nutno
rozsáhle doplnit dokazování. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v
březnu a dubnu 2009 a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované
vinnými ze zvlášť závažného trestného činu podvodu a rozhodl též o povinnosti
obžalovaných nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze tento v
pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze dne 30. 4. 2010 zrušil a věc
znovu vrátil k novému projednání s tím, že soud prvního stupně nerespektoval
závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Městský soud v Praze po
doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 opětovně
uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich povinnosti nahradit poškozeným
vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze pouze ve výrocích o trestu (zatímco výroky o
vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011 nabyly samostatně
právní moci) a znovu o trestech pro obžalované rozhodl tak, že tresty odnětí
svobody snížil pod dolní hranici trestní sazby z důvodu nepřiměřené délky
trestního řízení. K dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud dne 30. 10.
2012 rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně výroků o trestu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že uložené tresty se vzhledem k
okolnostem případu, kdy jednání obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru
společenské nebezpečnosti, jeví jako nepřiměřeně nízké. Na základě amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 Vrchní soud v Praze zastavil dne 10. 1. 2013 trestní řízení a stížnost podanou nejvyšším státním zástupcem proti
usnesení o zastavení řízení Nejvyšší soud odmítl dne 29. 8. 2013. Dne 3. 1. 2014 žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši
455 998 Kč za nepřiměřenou délku adhezního řízení, přičemž v rámci předběžného
projednání žalovaná shledala délku posuzovaného řízení nepřiměřenou, avšak s
ohledem na okolnosti případu, zejména princip sdílené újmy poškozenými,
přistoupila k podstatnému snížení peněžitého zadostiučinění a žalobci uhradila
toliko částku 2 314 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně.
Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, posuzoval od zahájení trestního stíhání (21. 12. 1999) do rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, neboť poté již probíhalo řízení pouze
ohledně trestů pro obžalované, zatímco výroky o vině obžalovaných a na ně
navázané výroky o náhradě škody zůstaly dalším řízením nedotčeny. Takto určenou
délku řízení soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřenou, vzhledem k
výjimečným okolnostem případu (skutková a procesní složitost věci, enormní
počet poškozených, mimořádně rozsáhlé dokazování), jakož i k postavení
poškozeného v adhezním řízení však dospěl k závěru, že jako přiměřené
zadostiučinění postačuje konstatovat porušení práva žalobce. Ohledně významu
adhezního řízení pro poškozeného soud prvního stupně totiž dovodil, že
poškozený má svůj nárok primárně uplatňovat v řízení občanskoprávním, když v
adhezním řízení musí poškozený akceptovat, že hlavním účelem trestního řízení
je rozhodnout o trestní odpovědnosti obžalovaných.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem
prvního stupně.
7. Odvolací soud shledal délku posuzovaného řízení rovněž nepřiměřenou,
posoudil však jinak než soud prvního stupně otázku formy zadostiučinění, když
zhodnotil, že „samotné konstatování porušení práva“ by nebylo dostačujícím
prostředkem nápravy a že tak žalobci náleží zadostiučinění peněžité. Základní
částku odvolací soud určil shodně jako soud prvního stupně ve výši 17 000 Kč
ročně, přičemž za první dva roky posuzovaného řízení se jedná o částku
poloviční. Tuto základní částku v celkové výši 215 336 Kč odvolací soud krátil
o 30 % z důvodu „obtížnosti vedeného trestního řízení a to jak skutkové, tak i
procesní“ a o dalších 30 % z důvodu „počtu soudních soustav, před kterými bylo
trestní stíhání obviněných vedeno“. Při posouzení kritéria významu předmětu
řízení pro poškozeného ponížil částku o dalších 20 % s ohledem na „speciálnost
uvedeného typu řízení“. Odvolací soud s odkazy na judikaturu Ústavního soudu
zdůraznil, že poškozený nemá právo na „satisfakci spočívající v trestním
stíhání a následném odsouzení pachatele trestného činu, jímž byla poškozenému
způsobena škoda“, když „zakotvení“ práv poškozeného do trestního řádu je nutno
chápat jen jako beneficium legis zákonodárce. Adhezní řízení není podle
odvolacího soudu řízením, „které by primárně vedlo ke zjištění odpovědnosti za
škodu a přiznání povinnosti platit takovouto škodu ze strany odsouzených“.
Význam řízení pro poškozeného snižuje i to, že žalobce mohl odstranit pocit
nejistoty z nepřiměřeně dlouhého adhezního řízení tím, že „mohl sám podat
žalobu vůči domnělému strůjci škody a požadovat přiznání škody v
občanskoprávním řízení“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části, v níž byla žaloba
zamítnuta, dovoláním, v němž uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil míru závažnosti
vzniklé nemajetkové újmy žalobce a nesprávně stanovil výši zadostiučinění,
která žalobci za vzniklou újmu náleží. Zkrácení peněžitého zadostiučinění o 80
% žalobce hodnotí jako zcela nepřiměřené, neboť zadostiučinění nemůže „plnit
svou satisfakční funkci“. Poukázal v tomto ohledu na ustálenou rozhodovací
praxi dovolacího soudu představovanou například stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), jakož i například na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
10. Žalobce považoval za nesprávný i závěr, že adhezní řízení pro něj
mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasil s tím, že se má jako poškozený domáhat
náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko
určitým beneficiem legis. Poukazoval naopak na to, že i poškozenému je v
trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002.
11. Odvolací soud rovněž podle žalobce přecenil při posuzování
jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné
dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu
prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku
nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta
republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobce.
12. Konečně žalobce namítal porušení svého práva na spravedlivý proces,
když napadené rozhodnutí pro něj nebylo předvídatelné, jelikož soudy rozhodují
o nárocích poškozených z téže trestní věci rozdílným způsobem.
13. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud při
hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro
poškozeného) a určení výše zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem,
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše
či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1.
2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního
kritéria měly soudu přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 %
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo
5483/2015).
20. Dovolání není přípustné ohledně otázky snížení základního odškodnění
o více než 50 %, neboť řešení dosažené odvolacím soudem není v rozporu s
judikaturou soudu dovolacího představovanou rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 3995/2011, uveřejněným pod číslem 101/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Rovněž z části VI Stanoviska je zřejmé, že se zvýšení
či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před
zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči
výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje
ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy
při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v
penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.
21. V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení
odvolacího soudu, který snížil základní částku na základě kritéria složitosti
věci o 60 %, když své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně
odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva
zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a
dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV písm. a) Stanoviska] a ve
výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na
základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. bod VI
Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
22. Ani při řešení otázky charakteru adhezního řízení pro osoby, které
se připojí se svým majetkovým nárokem k trestnímu řízení v postavení
poškozeného, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího, když uzavřel, že žalobci nesvědčí právo na potrestání obžalovaných
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015,
uveřejněný pod číslem 73/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16). Přesvědčení žalobce o tom, že v trestním
řízení nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho nároku vůči obžalovaným, navíc
neodpovídá průběhu a výsledku trestního řízení. Žalobce získal exekuční titul
vůči obžalovanému S. již v roce 2006, vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce
2011.
23. Námitka žalobce, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces,
jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech
jiné odvolací senáty, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této
části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam
uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních
práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), kdy požadavek na vymezení
přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené
judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele
odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46
odůvodnění).
24. Žalobce ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení
učiněné odvolacím soudem při aplikaci § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, konkrétně
nesprávné zhodnocení typového významu adhezního řízení pro poškozeného. Jelikož
odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
27. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
987/2015, uveřejněném pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku
poškozeného, který uplatnil v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu
škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního
stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní,
domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v
adhezním řízení.
28. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro
poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený
využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli
trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou
judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva).
29. Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je
zásadně standardní. U adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově
zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech
pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov.
Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez
dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení.
K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou
takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat. Platí, že zvýšený
význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z
odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený, zatímco v
případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a
břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat
nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu
řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu soudu nic nebrání, aby zohlednil
okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou
zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových
tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 26. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1145/15).
30. Není tak správný závěr odvolacího soudu, že adhezní řízení s ohledem
na svou „speciálnost“ má pro poškozeného typově nižší význam než řízení civilní
(se stejným předmětem řízení), postavený na úvaze, že se žalobce měl svého
majetkového nároku primárně domáhat v řízení civilním. Peněžité zadostiučinění
za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže mít toliko
symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou
újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srov. v obecné rovině
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, a
konkrétně ve vztahu ke kauze H-SYSTEM bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 13.
2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17). Na druhou stranu v situaci, kdy žalobci bylo
poskytnuto celkové zadostiučinění v částce 43 067 Kč, nelze hovořit o tom, že
by mu bylo poskytnuto zadostiučinění toliko v symbolické výši.
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobce v dovolání
neoznačuje a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud s ohledem na doposud řečené napadený rozsudek
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení
kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného uvedené v § 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk je z rozvedených důvodů nesprávné. Skutečnost, že dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu musel být pro uvedené nesprávné právní posouzení
zrušen, však bez dalšího neznamená, že jako přiměřené zadostiučinění neobstojí
odvolacím soudem přiznaná částka 43 067 Kč, a to zejména pokud se vezme v
úvahu, že odvolací soud vyšel z vyšší (17 000 Kč) než minimální základní roční
částky odškodnění. Je však nutné, aby odvolací soud v novém rozhodnutí při
hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného řádně zhodnotil
všechny okolnosti případu včetně toho, zda má na význam předmětu řízení pro
poškozeného vliv, že již od počátku trestního řízení musela být poškozenému
žalobci zřejmá faktická nevymahatelnost jeho nároku na náhradu škody (srov. též
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 v daném trestním
řízení).
33. S přihlédnutím k délce probíhajícího řízení nepřistoupil Nejvyšší
soud též ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř., neboť nesprávné právní posouzení věci lze napravit v řízení
odvolacím v rámci nového rozhodnutí o výši peněžitého zadostiučinění.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. V rámci nového projednání věci
odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění znovu posoudí
kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce, přičemž nepřehlédne
též závěry učiněné ohledně kauzy H-SYSTEM Ústavním soudem a vyjádřené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17 (srov. zejména bod
28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro
lidská práva), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS
3369/17 (srov. zejména body 17-19).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu