30 Cdo 3203/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně Ing. I. V., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
19 C 87/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 9. května 2013, č.j. 58 Co 159/2013-74, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2012, č.j. 19 C
87/2012-50, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2013, č.j. 58
Co 159/2013-74, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
(výrok I.). Ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. května
2013, č.j. 58 Co 159/2013-74, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16.250,- Kč se
zákonnými úroky z prodlení z této částky od 28. dubna 2012 do zaplacení, a to
do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části výrok II. potvrdil (výrok
I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Z obsahu spisu plyne, že se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení
přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout
v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 78/2008. Žalobkyně
uvedla, že návrhem ze dne 30. ledna 2008 se její manžel I. V. domáhal vydání
směnečného platebního rozkazu na základě směnky vlastní na částku 500.000,- Kč. Krajský soud v Praze vydal dne 28. února 2008 směnečný platební rozkaz, v němž
uložil žalovanému zaplatit požadovanou částku a náklady řízení. Proti
platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, které svým rozhodnutím ze dne 16. prosince 2008 Krajský soud v Praze prohlásil za nedůvodné, a ponechal proto
platební rozkaz v platnosti. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný odvolal a bylo
zrušeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2010, který
shledal, že námitky byly podány opožděně, a měly být proto ihned odmítnuty. V
mezidobí zemřel původní žalobce I. V. a žalobkyně se stala procesní nástupkyní. Následně Krajský soud v Praze dne 6. září 2011 usnesením námitky odmítl. Žalobkyně poukazovala na to, že jde svou povahou o řízení zkrácené, a tedy
celková délka řízení je zcela zjevně nepřiměřená a také na to, že v důsledku
nepřiměřené délky řízení se pohledávka stala nedobytnou. Soud prvního stupně shledal, že nešlo o řízení složité, žalobkyně ani její
předchůdce k průtahům v řízení nepřispěli a zhodnotil postup soudu jako ne
zcela plynulý. Uvedl, že v daném případě byl shledán nesprávný úřední postup a
je proto namístě žalobkyni finančně odškodnit. Soud dospěl k závěru, že řízení
trvalo celkem čtyři roky a devět měsíců. První dva roky se soud rozhodl
neodškodnit vůbec, když uvedl, že každé řízení musí nějakou dobu trvat. Pokud
jde o odškodnění za další roky řízení, vyšel soud z částky 15.000,- Kč jako
částky základní za rok řízení. Tuto částky pak ponížil o polovinu za dobu, kdy
byl účastníkem řízení právní předchůdce (manžel) žalobkyně, a to s odůvodněním,
že v této době nemohla žalobkyně pociťovat takovou újmu, jako pociťuje samotný
účastník řízení. S ohledem na výše uvedené kritéria pak soud prvního stupně
dospěl k názoru, že jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu se jeví
částka 25.000,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o způsob,
jakým zohlednil fakt, že řízení musí po určitou dobu trvat, ani pokud jde o
snížení přiznaného zadostiučinění za dobu, kdy byl účastníkem řízení zesnulý
manžel žalobkyně, její procesní předchůdce.
Odvolací soud zejména uvedl, že v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba zadostiučinění za první dva
roky řízení přiznat v poloviční výši, tj. ve výši 7.500,- Kč za jeden rok
řízení, nikoliv nepřiznat je vůbec. Pokud jde o dobu, kdy účastníkem řízení
nebyla sama žalobkyně, odvolací soud dospěl k názoru, že zde nejsou důvody pro
snížení základní částky za tuto dobu o 50 %. Ztotožnil se však s názorem, že
žádné další důvody pro zvýšení či snížení základní částky zde dány nebyly. Odvolací soud proto považoval za přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu částku 41.250,- Kč. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka vznáší toliko tři námitky. Zaprvé se domnívá, že soudy nikterak
nezdůvodnily, proč pro účely stanovení výše přiznaného odškodnění vycházely ze
základní částky ve výši 15.000,- Kč za jeden rok řízení. Je toho názoru, že
dovolací soud stanovil základní částku pro odškodnění nemajetkové újmy vzniklé
nepřiměřenou délkou řízení rozpětím 15.000 - 20.000,- Kč za jeden rok řízení.
Dle dovolatelky není zřejmé, proč soudy vycházely z částky na samé spodní
hranici tohoto rozpětí. Dovolatelka dále uvádí, že soudy dostatečně
nezohlednily kritéria jmenovaná v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
Nesprávného právního posouzení věci se soudy dopustily, neboť uvedly, že řízení
trvající tři roky a sedm měsíců je nepřiměřeně dlouhé proto, že jde o řízení
zkrácené. Dle dovolatelky je však řízení trvající uvedenou dobu nepřiměřené
vždy, i pokud jde o řízení nezkrácené. Fakt, že jde o směnečné zkrácené řízení,
pak svědčí o jeho jednoduchosti, což přidává na nepřiměřenosti délky řízení, a
proto se měl promítnout do výše přiznaného zadostiučinění. V neposlední řadě se
dovolatelka domnívá, že odvolací soud nedostatečně posoudil význam věci pro
žalobkyni, a to vzhledem k vysoké částce, která byla předmětem směnečného
řízení a s ohledem na skutečnost, že směnečný nárok je v současnosti v podstatě
nevymahatelný. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit dovolatelce částku 150.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení
z této částky od 28. dubna 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci
rozsudku a přiznal dovolatelce právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. května 2013, Nejvyšší soud jako
soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č.
404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud shledal dovolání dovolatelky přípustným a důvodným. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V
případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se
při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem
případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Z argumentace dovolatelky je zřejmé, že všechny tři námitky brojí proti výši
přiznaného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. První námitka se
týká tvrzeného nedostatečného zdůvodnění stanovené základní částky
zadostiučinění za jeden rok řízení, z níž soudy vycházely, další dvě námitky
pak směřují k nesprávné aplikaci kritérií stanovených ustanovením § 31a OdpŠk. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009). Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval jak otázkou stanovení
základní částky pro výpočet přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou
újmu, tak i otázkou aplikace jednotlivých kritérií podle ustanovení § 31aOdpŠk. Ve svém rozsudku ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, se Nejvyšší
soud podrobně zabýval otázkou stanovení základní částky, z níž se při určování
výše přiměřeného zadostiučinění vychází. Dospěl k názoru, že pro poměry České
republiky se základní částka pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč
za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až
1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o
částky poloviční). Přiznání částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve
kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například
podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za
situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně
zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně
nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že byť Nejvyšší soud vymezil orientačně rozmezí
15.000-20.000,- Kč, ve kterém by se měla pohybovat základní částka za rok
řízení, z níž bude při výpočtu výše zadostiučinění vycházeno, na částku
15.000,- Kč je pohlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící
se 20.000,- Kč, by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými
závažnými okolnostmi. Nelze proto přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací
soud pochybil, pokud vycházel právě ze základní částky 15.000,- Kč za situace,
kdy neshledal, že by zde byly dány takové okolnosti, které by odůvodňovaly
stanovení vyšší základní částky. Další námitky stěžovatelky pak směřují již k aplikaci kritérií podle ustanovení
§ 31a OdpŠk, které mohou odůvodnit další modifikaci částky, k níž soud dospěje
výpočtem ze základní částky a z doby, po kterou řízení trvalo. Těmito otázkami
se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém stanovisku ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, kde uvedl, že význam řízení pro poškozeného je velmi
důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou
pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé
skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či
oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká.
Typicky se jedná o trestní řízení
(zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž
předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména
řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního
stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany
státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního
pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Dalším typovým hlediskem je věk a
zdravotní stav účastníka řízení. Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení
vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí
života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést
dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného)
umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou
daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení
prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému
(paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových
okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem
nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku
jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na
přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Jedná se
například o tvrzení, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám,
případně rozpadu manželství. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti
(subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem
předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, pokud v rámci posuzování významu předmětu řízení pro
dovolatelku nezohlednil výši pohledávky vymáhané v původním řízení a její
současnou nedobytnost. Jak plyne ze spisu, dovolatelka zvýšený význam řízení z
důvodu vysoké vymáhané částky a stávající nedobytnosti pohledávky v řízení
netvrdila a neprokazovala, a tudíž odvolací soud nepochybil, pokud tyto
okolnosti nezohlednil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince
2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Ke stejnému závěru však nelze dospět, pokud jde o poslední námitku dovolatelky,
tedy o námitku, že do výše přiznaného zadostiučinění se nijak nepromítla
skutečnost, že řízení směnečné je tzv. zkrácené řízení. Z předloženého spisu je
zřejmé, že dovolatelka na tuto skutečnost v řízení opakovaně poukazovala. Skutečnost, že řízení, v němž došlo k průtahům, bylo tzv. řízení zkrácené, je
přitom nepochybně způsobilá promítnout se do výše přiznaného zadostiučinění. Je
totiž zřejmé, že trvá-li stejně dlouho běžné nezkrácené řízení a tzv. zkrácené
řízení směnečné, bude se utrpěná újma lišit.
Je proto třeba považovat za zcela
legitimní úvahy dovolatelky, že přiznané zadostiučinění by v takovém případě
mělo být vyšší, neboť stejná doba řízení u řízení zkrácených a běžných řízení
nezkrácených nepředstavuje stejně intenzivní újmu. Pokud tedy Nejvyšší soud
vymezil orientačně rozmezí 15.000 -20.000,- Kč jako částku základní za jeden
rok řízení, činil tak nepochybně ve vztahu k běžným řízením. V případě řízení
zkráceného je proto třeba zkoumat, zda jsou zde dány důvody pro modifikaci této
částky. Soudy se proto měly zabývat okolností, na kterou dovolatelka
poukazovala, totiž že jde o řízení svou povahou specifické, o tzv. zkrácené
řízení, což se může promítnout do výše přiznaného odškodnění. Vzhledem k výše uvedenému a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného
rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.