5 Tdo 1041/2015-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2015 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. S., a M. S.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 75/2015,
který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního
zástupce o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 17 T 146/2009,
byli obvinění M. S. a M. S. podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby
státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 6. 8.
2009, sp. zn. ZT 264/2009, pro skutek spočívající ve stručnosti v tom, že oba
obvinění jako jednatelé obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., která se
nacházela v úpadku, v době od 27. 2. 2006 do 1. 10. 2007 uspokojovali
nerovnoměrným a nepoměrným způsobem pohledávky celkem 315 věřitelů jmenované
obchodní společnosti, v důsledku čehož došlo k tomu, že 213 věřitelům s
pohledávkami v celkové výši 62 018 832,67 Kč zaplatili o 8 172 102,04 Kč více,
než jim mělo připadnout při dodržení zásad poměrného a rovnoměrného uspokojení
všech pohledávek, a zbylým věřitelům vyjmenovaným ve výroku o vině naopak
způsobili škodu ve výši 5 085 167,30 Kč. V tomto skutku byl spatřován trestný
čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“).
Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byli poškození, kteří uplatnili nárok na náhradu
škody, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Znojmě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 75/2015, tak, že ho podle § 256 tr.
řádu zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním
podaným v neprospěch obviněných M. S. a M. S. a uplatnil v něm dovolací důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce
souhlasí s tím, že skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin zvýhodňování
věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák., protože s ohledem na kvalitu
zpracování účetnictví dlužníka není možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda
obvinění zvýhodněním některých věřitelů poškodili majetek jiných věřitelů,
přičemž způsobení škody je jedním ze základních znaků skutkové podstaty
uvedeného trestného činu. Podle dovolatele však skutek vykazuje znaky jiného
trestného činu, a to trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. V návaznosti na to nejvyšší státní zástupce poukázal na
dřívější odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v této trestní věci ze dne
18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, a vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího
soudu, který zrušil tento rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obou
obviněných usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 169/2014, protože nebyla
zachována totožnost skutku.
Podle mínění nejvyššího státního zástupce byla v posuzované věci zachována
totožnost skutku přinejmenším s ohledem na částečně stejný škodlivý následek.
Soud prvního stupně totiž dospěl ke skutkovým zjištěním, podle nichž obvinění
jako jednatelé obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., v době od 1. 4. 2007 do
1. 10. 2007 s vědomím, že jmenovaná společnost je v úpadku, není schopna plnit
splatné závazky a nelze důvodně předpokládat získání finančních prostředků z
úvěru nebo z jiných zdrojů, zamlčeli dodavatelům její špatný ekonomický stav a
vylákali od nich dodání zboží a služeb v ceně 4 485 780,20 Kč, za které ve
sjednané lhůtě ani později nezaplatili, a dodavatelům tím způsobili na jejich
majetku škodu v uvedené výši. Jednotlivé případy byly ve výroku o vině
konkrétně popsány a většina poškozených byla shodná s věřiteli, kteří byli
podle původního znění skutku znevýhodněni jednáním obviněných.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce odlišný mechanismus vzniku škody
nemůže být důvodem, pro nějž by mělo jít o jiný skutek, než pro který byli
obvinění postaveni před soud. Rozhodující je, že oba trestné činy jsou
majetkovými trestnými činy a že se škodlivý následek jednání obviněných
projevil v majetkové sféře stejných poškozených, kteří jsou vyjmenováni v
obžalobě. Pokud by se nemožnost zachování totožnosti skutku měla odvíjet jen od
skutečnosti, že v hlavním líčení byl zjištěn jiný způsob vzniku škody než ten,
který byl popsán v obžalobě, pak by podle dovolatele nebylo možné
překvalifikovat skutek ani z trestného činu podvodu na trestný čin zpronevěry,
což je ovšem v praxi zcela obvyklé.
Dále nejvyšší státní zástupce zmínil dílčí totožnost jednání
spočívající v tom, že v obou případech obvinění učinili majetkové dispozice, v
jejichž důsledku došlo ke vzniku škody na majetku poškozených věřitelů. V
závěru svého dovolání pak poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7.
2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, který se zabývá otázkou zachování totožnosti
skutku v případě možné změny právní kvalifikace skutku z podvodu na některý z
úpadkových deliktů, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn.
3 Tdo 1071/2010, řešící otázku, zda námitku nedodržení totožnosti skutku lze
přiřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle § 265k
odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu
tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obvinění M. S. a M. S. se vyjádřili k dovolání nejvyššího státního
zástupce prostřednictvím svého obhájce. Námitky dovolatele označili za zcela
nedůvodné, protože mezi skutkem, pro který byla podána obžaloba a v němž byl
spatřován trestný čin zvýhodňování věřitele, a skutkem popsaným v odsuzujícím
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, který
byl právně posouzen jako trestný čin podvodu, je propastný rozdíl, a to i pokud
jde o vzniklý škodlivý následek. U trestného činu zvýhodňování věřitele totiž
mělo dojít ke škodě tím, že úpadce uspokojil své věřitele nepoměrným způsobem,
a výše škody byla stanovena jako rozdíl mezi tím, co mělo být správně plněno, a
tím, co bylo reálně zaplaceno. Zatímco u trestného činu podvodu byla škoda
stanovena jako hodnota celého vylákaného plnění. Podle názoru obviněných by
akceptování právního názoru nejvyššího státního zástupce vedlo k tomu, že každý
úpadce, který pokračuje v podnikání a pro nedostatek finančních prostředků
uspokojuje své věřitele nikoli poměrně, by musel být stíhán pro trestný čin
podvodu. Postavení věřitele, jenž vědomě obchodoval se subjektem, který byl již
asi 1,5 roku v úpadku, se podle obviněných navíc nemůže změnit jen tím, že
úpadce nakonec nezískal další externí zdroje k úhradě svých závazků. Věřitel
zde totiž vědomě podstupoval podnikatelské riziko.
V další části svého vyjádření k podanému dovolání obvinění poukázali na
to, že nejvyšší státní zástupce odkazuje na první odsuzující rozsudek soudu
prvního stupně v této věci a označuje ho za správný, ovšem v popisu skutku se
zde uvádí zamlčení podstatných okolností „odběratelům“ úpadce, kteří jsou
současně označeni za poškozené. Takové spojení je podle obviněných z logiky
věci vyloučeno, protože odběratelům nevznikají žádné pohledávky vůči úpadci,
naopak oni sami jsou povinni zaplatit mu za dodané zboží nebo služby. Za
nesprávnou považují obvinění rovněž argumentaci nejvyššího státního zástupce,
podle které „obvinění nemohli důvodně předpokládat vyjednání úvěru či jiného
zdroje financování chodu firmy“. Není totiž kvalitativní rozdíl mezi pozicí
věřitelů v době, kdy je vyvíjena snaha o získání úvěru od banky, a v době, kdy
nebyl úvěr získán. Obvinění se navíc snažili poté, co bylo zřejmé, že úvěr
nezískají, najít solventního investora, kterému by prodali své obchodní podíly
a jímž měl být M. B.
Obvinění proto navrhli Nejvyššímu soudu, aby zamítl dovolání nejvyššího
státního zástupce.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Námitky nejvyššího státního zástupce, podle nichž skutek, pro který
byla v této trestní věci podána obžaloba na obviněné M. S. a M. S., měl být
právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák., zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolatel ovšem
vytýká i procesní pochybení, protože soudy nižších stupňů odmítly zmíněnou
hmotněprávní kvalifikaci s tvrzením, že s ohledem na posun ve skutkových
zjištěních, jimiž by měly být naplněny znaky trestného činu podvodu, není
zachována totožnost skutku. Otázka dodržení totožnosti skutku mezi podanou
obžalobou a rozsudkem soudu totiž nemá hmotněprávní povahu, ale je typickým
procesním institutem, což ostatně vyjadřuje i ustanovení § 220 odst. 1 tr.
řádu, které je součástí trestního práva procesního a v němž je zakotven
požadavek na dodržení totožnosti skutku. Zachování totožnosti skutku v uvedeném
smyslu se tedy samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného
posouzení podle hmotného práva, jak vyplývá i z ustanovení § 220 odst. 1 a 3
tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně
jedné (§ 220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220
odst. 3 tr. řádu).
V případě obviněných M. S. a M. S. se však procesní otázka totožnosti skutku
prolíná i s hmotněprávní problematikou jednoty skutku, tj. s tím, zda jeden a
tentýž skutek může vykazovat znaky více různých trestných činů. Z hlediska
trestního práva hmotného je totiž v nyní posuzované věci rozhodující otázkou,
zda skutková zjištění soudu prvního stupně zahrnutá pod zákonné znaky trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., tak jak byla
popsána v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 11. 2013,
sp. zn. 17 T 146/2009, jenž byl z podnětu odvolání obou obviněných zrušen
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 169/2014,
jsou z hmotněprávního hlediska stejným (jedním) skutkem s tím, pro který byla
podána v této věci obžaloba a v němž obžaloba spatřovala trestný čin
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podstatou skutku je trestněprávně relevantní
jednání pachatele a jím způsobený následek významný pro trestní právo hmotné
(viz přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.).
Následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl
způsobit, je současně tím, co dělí pachatelovo jednání na různé skutky. Jinak
řečeno základem skutku je vždy jednání pachatele, ať již ve formě konání nebo
opomenutí, které zapříčinilo vznik trestněprávně relevantního následku. Za
jeden skutek pak lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které
jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním. V jednání
pachatele přitom může mít svůj původ i více různých následků, které jsou
významné z hlediska trestního práva hmotného. V takovém případě pachatel jedním
skutkem naplní znaky skutkových podstat několika trestných činů. Vzhledem k
uvedenému je zřejmé, že skutečnost, zda v této trestní věci jde o jeden a týž
skutek nebo o dva samostatné skutky, má nepochybně význam pro správné
hmotněprávní posouzení věci.
Pokud jde o skutek, který byl kladen za vinu obviněným M. S. a M. S. v obžalobě
podané dne 10. 8. 2009 a v němž státní zástupce Okresního státního
zastupitelství ve Znojmě spatřoval trestný čin zvýhodňování věřitele podle §
256a odst. 1, 3 tr. zák., jeho podstatou bylo to, že obvinění jako jednatelé
obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., o níž věděli, že je v úpadku, v době od
27. 2. 2006 do 1. 10. 2007 nerovnoměrným a nikoli poměrným způsobem
uspokojovali pohledávky celkem 315 věřitelů jmenované obchodní společnosti jako
dlužníka, přičemž 213 věřitelům zaplatili o 8 172 102,04 Kč více, než by jim
připadlo při dodržení zásad poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek
všech věřitelů dlužníka v úpadku, a naopak 50 věřitelům přesně specifikovaným
ve výrokové části obžaloby zaplatili celkem o 5 085 167, 30 Kč méně, než by jim
správně náleželo.
Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v jeho rozsudku ze dne 18. 11.
2013, sp. zn. 17 T 146/2009, která byla právně posouzena jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pak vyzněla tak, že oba
obvinění, jež společně rozhodovali o řízení a chodu obchodní společnosti
JATPEK, s. r. o., která se nejméně od března 2006 nacházela ve stavu úpadku, v
době od 1. 4. 2007, kdy jim bylo již zřejmé, že nemohou důvodně předpokládat
získání finančních prostředků z úvěru nebo z jiných externích zdrojů, do 1. 10.
2007 objednávali sami nebo prostřednictvím zaměstnanců zboží a služby, přestože
si byli vědomi toho, že za ně nebudou moci ve sjednané lhůtě ani později
zaplatit, což zatajili dodavatelům (ve výrokové části rozsudku je sice použit
výraz „odběratelům“, jak správně obvinění upozornili ve svém vyjádření k
dovolání, ale jak je zřejmé z celkového vyznění popisu skutku i z odůvodnění
rozsudku, soud prvního stupně zde měl na mysli právě dodavatele), a obvinění
tak vylákali plnění v celkové hodnotě 4 485 780,20 Kč na úkor majetku 26
poškozených přesně specifikovaných ve výroku o vině. Pro úplnost je třeba
uvést, že oněch 26 poškozených spadá do okruhu 50 věřitelů, kteří měli být
znevýhodněni nerovnoměrným uspokojením splatných pohledávek věřitelů dlužníka –
obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., za kterou jednali oba obvinění, přičemž
v tom byl shledáván trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3
tr. zák. Škoda, která měla vzniknout těmto věřitelům jednáním obviněných
posouzeným jako trestný čin podvodu, ovšem není co do výše totožná se škodou,
jež měla být způsobena dotčeným věřitelům trestným činem zvýhodňování věřitele
(viz níže).
Nejvyšší soud srovnáním shora uvedených popisů skutků dospěl k závěru, podle
něhož skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a vyjádřil je ve
svém rozsudku ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, a s nimiž se
ztotožnil nejvyšší státní zástupce, jsou natolik odlišná od skutkových
zjištění, která jsou popsána v obžalobě, že nejde o jeden a tentýž (totožný)
skutek. Oba skutky se sice částečně shodují v době spáchání a v osobách
poškozených, ale nelze konstatovat shodu mezi podstatnými skutkovými
okolnostmi, které mají význam pro hmotněprávní posouzení těchto skutků. Jednání
obviněných, které soud prvního stupně popsal v dřívějším odsuzujícím rozsudku,
je totiž odlišné od jejich jednání popsaného v obžalobě, a není dána ani
totožnost způsobeného následku.
Jednání obviněných obsažené v obžalobě a státním zástupcem kvalifikované jako
trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. spočívalo v
tom, že obvinění za obchodní společnost JATPEK, s. r. o., jako dlužníka v
úpadku úmyslně poskytli některým jeho věřitelům vyšší plnění z titulu jejich
pohledávek, než jaké odpovídalo zásadám poměrného a rovnoměrného uspokojení
věřitelů dlužníka nacházejícího se v úpadku, což bylo z povahy věci spojeno se
znevýhodněním ostatních věřitelů téhož dlužníka, neboť podstatnou úpadku je
právě neschopnost dlužníka dostát všem svým závazkům. Naproti tomu obsahem
jednání popsaného v citovaném dřívějším odsuzujícím rozsudku, které soud
prvního stupně posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák., bylo, že obvinění za obchodní společnost JATPEK, s. r. o.,
která se nacházela ve stavu úpadku, odebírali zboží a služby s vědomím, že za
ně nezaplatí dodavatelům. Jinak řečeno, podle obžaloby by měli být obvinění
trestně odpovědní za to, že činili za dlužníka v úpadku úkony vůči jeho
vlastnímu majetku takovým způsobem, jímž zvýhodnili část věřitelů na úkor
věřitelů jiných. Podle shora citovaného dřívějšího odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně by však obvinění měli být trestně odpovědní za to, že učiněním
objednávek za obchodní společnost JATPEK, s. r. o., a zatajením podstatných
skutečností týkajících se jejího ekonomického stavu přiměli poškozené
dodavatele nakládat s jejich vlastním majetkem tak, aby tím obohatili
jmenovanou obchodní společnost a aby současně poškodili majetek dotčených
dodavatelů. Trestněprávně významné jednání obviněných v tomto případě tedy
předcházelo vzniku pohledávek věřitelů, jejichž uspokojení obvinění podle
obžaloby zmařili, protože přednostně uhradili jiné splatné pohledávky dlužníka,
za kterého jednali. Takže už jen z tohoto hlediska nemůže být stejné jednání
právně významné i pro spáchání trestného činu podvodu, k němuž mělo dojít již
předtím. Konečně lze poukázat i na rozdíl v tom, jaké další jednání mělo
způsobit následek obou srovnávaných trestných činů. Zatímco v případě podvodu
pachatel vyvolá určitou majetkovou dispozici u osoby od něj odlišné, která
jedná v omylu nebo s neznalostí všech podstatných skutečností, přičemž touto
dispozicí s cizím majetkem se pachatel nebo někdo jiný obohatí ke škodě jiné
osoby. Jde-li o trestný čin zvýhodňování věřitele, majetkovou dispozici zde
činí pachatel sám jako dlužník nebo v zastoupení dlužníka, přičemž tato
dispozice se týká vlastního majetku dlužníka (resp. pachatele) a až
zprostředkovaně je dotčen i cizí majetek poškozených věřitelů.
S odlišným jednáním obviněných souvisí i různý následek obou skutků, jejichž
totožnosti se nejvyšší státní zástupce domáhá ve svém dovolání. U trestného
činu podvodu je následkem (účinkem) jednak škoda na cizím majetku v podobě jeho
úbytku a jednak neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo jiné osoby. U
trestného činu zvýhodňování věřitele jsou sice rovněž poškozena cizí majetková
práva, ale v podstatně užším rozsahu než u podvodu. Jde vždy jen o majetek
věřitelů v podobě jejich pohledávek vůči dlužníkovi a škoda na něm způsobená
spočívá nikoli v úbytku majetkových hodnot, ale v nedostatku plnění ve prospěch
pohledávek dotčených (poškozených) věřitelů, tj. v chybějícím přírůstku na
majetku těchto věřitelů, který bylo možno důvodně očekávat, kdyby zde nebyl
trestný čin dlužníka.
Skutečnost, že v nyní posuzované věci není shoda ani v následku, je ostatně
nejlépe patrná i z rozdílu v povaze a výši škody, která měla být způsobena
oběma rozdílnými skutky. Zatímco u žalovaného skutku, který státní zástupce
kvalifikoval jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr.
zák., byla škoda stanovena jako rozdíl mezi tím, co mělo při poměrném a
rovnoměrném uspokojení všech pohledávek (§ 2 odst. 3, § 32 odst. 3 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 241 odst.
1, § 306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění
pozdějších předpisů) připadnout 50 poškozeným věřitelům, a tím, co jim skutečně
bylo uhrazeno, resp. neuhrazeno. V případě skutku popsaného v dřívějším
odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se pak za škodu
považovala hodnota celého plnění vylákaného od dodavatelů, tedy pohledávky
celkem 26 věřitelů v jejich plné výši.
Správnost závěru, podle něhož jde o dva samostatné skutky, nemůže zpochybnit
ani částečně shodná doba jejich spáchání. Oba skutkové děje se totiž pouze
časově překrývají. Podle skutkových zjištění popsaných v dřívějším odsuzujícím
rozsudku soudu prvního stupně měli obvinění M. S. a M. S. spáchat trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. konkrétními dílčími
útoky spadajícími do doby od 1. 4. 2007 do 1. 10. 2007, zatímco trestného činu
zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 tr. zák. se měli dopustit v době
od 27. 2. 2006 do 1. 10. 2007. Útoky směřující k vylákání majetkových hodnot od
26 dodavatelů ovšem nelze pokládat za součást souvislého jednání obviněných,
kterým měli zvýhodnit 213 věřitelů a naopak poškodit 50 věřitelů, jak již bylo
vyloženo výše.
Na podporu argumentace v tom směru, že v posuzovaném případě jde o dva
rozdílné skutky, Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení ze dne 7. 11. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 1141/2007, publikované pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud
zde řešil otázku totožnosti skutku posouzeného jako trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že pachatel odebral zboží od
dodavatele s úmyslem nezaplatit za ně, se skutkem posouzeným jako trestný čin
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož podstatou
bylo to, že pachatel poté, co odebral od dodavatele zboží, činil ve vztahu ke
svému majetku dispozice, kterými předstíral svou neschopnost zaplatit kupní
cenu za odebrané zboží. Jak zde Nejvyšší soud konstatoval, nemůže jít o stejný
skutek, protože k jednání směřujícímu k poškození věřitele dochází vždy až
poté, co vznikla pohledávka věřitele, jejíž uspokojení pachatel maří. Zmaření
uspokojení pohledávky věřitele jednáním uvedeným v § 256a tr. zák. (nyní v §
223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterým je zvýhodněn jiný věřitel, je přitom jen
zvláštním případem poškozování věřitele ve smyslu § 256 tr. zák. (nyní § 222
tr. zákoníku), jak Nejvyšší soud již dříve judikoval ve svém usnesení ze dne
10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, publikovaném pod č. 6/2005-II. Sb. rozh.
tr.
Na podkladě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné, a odmítl ho
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud
o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 9. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á