30 Cdo 3113/2022-153
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce
M. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 279/2021, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 16 Co 135/2022-121,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 16 Co 135/2022-121,
se v části výroku I, kterou byl výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10
ze dne 2. 3. 2022, č. j. 9 C 279/2021-84, potvrzen ve vztahu k částce 100 000
Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2021 do
zaplacení, a dále ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušuje a v tomto
rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 200
000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla
vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 264/2017 (dále jen „posuzované
řízení“). V průběhu řízení (dne 6. 12. 2021) žalovaná uhradila žalobci na tento
nárok částku 38 500 Kč. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby tedy soud
prvního stupně řízení co do částky 38 500 Kč usnesením ze dne 9. 12. 2021, č.
j. 9 C 279/2021-46, zastavil a předmětem řízení zůstala částka 161 500 Kč s
příslušenstvím z této částky i z částky 38 500 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 2. 3. 2022, č. j. 9 C 279/2021-84, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku ve výši 9 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této
částky od 19. 8. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z
částky 38 500 Kč od 19. 8. 2021 do 6. 12. 2021 (výrok I), žalobu co do
požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 500 Kč
od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021 a dále částky 152 000 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 10 % ročně z této částky od 19. 4. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II) a
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20
694,50 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Posuzované kompenzační řízení bylo zahájeno dne 27. 2. 2017 podáním kompenzační
žádosti a dosud trvá. Žaloba byla podána dne 30. 8. 2017. Žalovaný se na výzvu
soudu k žalobě vyjádřil a na toto reagoval žalobce podáním ze dne 26. 10. 2017.
V období od 26. 10. 2017 do 18. 9. 2020 nebylo v posuzovaném řízení jednáno,
vyjma četných žádostí o připojení trestního spisu z v kompenzačním řízení
posuzovaného řízení, spis byl připojen až ke stížnosti žalobce na průtahy z
iniciativy vedení soudu. Dne 18. 9. 2020 bylo nařízeno jednání, které se konalo
dne 29. 10. 2020 a u nějž byl Obvodním soudem pro Prahu 10 vyhlášen rozsudek.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Dne 25. 1. 2021 nařídil Městský
soud v Praze jednání, na kterém dne 18. 2. 2021 rozsudkem rozhodl. Dovolání
žalobce bylo po rozhodnutí o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků
dne 3. 11. 2021 odmítnuto. Ve věci byla podána ústavní stížnost, o které nebylo
v době rozhodování soudu prvního stupně rozhodnuto. V předmětném kompenzačním
řízení posuzované trestní řízení bylo extrémně komplikované, bylo vyslýcháno 31
obviněných, 22 svědků, vypracováváno 17 znaleckých posudků, byly prováděny
záznamy telekomunikačního provozu. Žalobce dne 18. 2. 2021 požádal žalovanou o
zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného kompenzačního řízení, na
které mu žalovaná uhradila dne 6. 12. 2021 částku 38 500 Kč.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že posuzované řízení
bylo zahájeno předběžným uplatněním nároku u žalované dne 27. 2. 2017 a dosud
není skončeno, trvá tedy 5 let a tato délka je zjevně nepřiměřená, a to i s
ohledem na to, že se jedná o kompenzační řízení. V řízení došlo k průtahům při
připojování trestního spisu, když není podstatné, že tyto nezpůsobil Obvodní
soud pro Prahu 10, ale Obvodní soud pro Prahu 4, u kterého bylo trestní řízení
vedeno. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že žalobci vznikl nárok na
zadostiučinění v penězích. Při stanovení jeho výše vyšel soud prvního stupně ze
základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení, kterou za první dva roky snížil
na 50 %, tj. z částky 60 000 Kč. Takto vypočtenou základní částku soud prvního
stupně zvýšil o 5 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci (neboť soud způsobil
ve věci průtahy v délce 3 let, tedy více jak ? celkové délky řízení, ale
následně projednání věci zjevně upřednostnil a postupoval velmi rychle, čímž
byla část škodlivého následku odvrácena) a o 5 % z důvodu chování žalobce
(který se snažil průtahy odstranit jak urgencemi, tak i stížností vedení soudu,
která nakonec vedla k připojení trestního spisu). Oproti tomu soud prvního
stupně základní částku snížil o 15 % z důvodu procesní složitosti řízení (věc
byla projednávána na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu) a o 15
% z důvodu skutkové složitosti řízení (policejní spis čítal 4 428 listů a
soudní trestní spis 1 822 stran, čemuž odpovídala značná obsáhlost rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10). Význam posuzovaného řízení považoval soud
prvního stupně za standardní a ani jiné důvody pro modifikaci základní částky
neshledal. Výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného kompenzačního
řízení tedy soud prvního stupně vypočetl na 48 000 Kč a vzhledem k tomu, že
žalovaná již žalobci uhradila částku 38 500 Kč, přiznal mu částku 9 500 Kč a
dále úrok z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 19. 8. 2021 do zaplacení, a
to jak z již (dne 6. 12. 2021) uhrazené částky 38 500 Kč, tak z nově přiznané
částky 9 500 Kč.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 16 Co 135/2022-121, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), ve výroku III o nákladech řízení změnil tak, že náklady činí 22 933 Kč,
jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku
odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
který ale částečně doplnil tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
29. 10. 2010, č. j. 17 C 267/2017-88, vydaný v posuzovaném kompenzačním řízení
má 17 stran, od bodu 7 odůvodnění rozsudku na straně 3 po bod 34 na straně 12
obsahuje podrobné vylíčení postupu orgánů činných v trestním řízení, kde bylo
obviněno 31 osob, trestní stíhání bylo vedeno pro trestný čin pojistného
podvodu a činnost osob spolu souvisela, pod body 39 až 45 odůvodnění se soud
podrobně zabýval tím, zda posuzované trestní řízení bylo přiměřeně dlouhé či
nikoliv, přičemž dospěl ke kladnému závěru. Po tomto doplnění dokazování se
odvolací v zásadě ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně,
dospěl však k odlišné modifikaci vypočtené základní částky. Odvolací soud
uzavřel, že posuzované kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a souhlasil i
s použitím základní částky 15 000 Kč za jeden rok (polovina za první dva roky),
pouze zohlednil, že ke dni jeho rozhodování trvá posuzované kompenzační řízení
i s přihlédnutím k řízení před Ústavním soudem pět a půl roku, a celkovou
základní částku vypočetl na 67 500 Kč. Rovněž se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že význam kompenzačního řízení pro žalobce je standardní, a
není tedy důvod pro modifikaci základní částky z důvodu posouzení tohoto
kritéria. K modifikaci rovněž nepřistoupil z důvodu postupu orgánů veřejné
moci, neboť nebýt téměř tříletého průtahu s vyžádáním trestního spisu,
probíhalo by kompenzační řízení plynule (ani délku projednání ústavní stížnosti
nelze dosud považovat za nepřiměřenou) a pro přiznání satisfakce by nebyly
splněny podmínky. Odvolací soud tudíž uzavřel, že dle v rozsudku uvedené
judikatury Nejvyššího soudu platí, že délka průtahů v řízení, kvůli níž je toto
řízení hodnoceno jako nepřiměřeně dlouhé, je zohledněna již v základní částce,
a pro navýšení základní částky z tohoto důvodu nejsou splněny zákonné podmínky.
Odvolací soud se dále ztotožnil se zvýšením základní částky o 5 % z důvodu
chování žalobce a dále snížením z důvodu složitosti řízení. S ohledem na
skutkovou složitost však základní částku snížil jen o 5 % (ačkoliv kompenzační
řízení není typově složité řízení, v posuzované věci se soud musel vypořádat s
mimořádnou obsáhlostí trestního spisu, což činilo řízení skutkově a časově
náročné), z důvodu počtu instancí, na kterých byla věc projednávána, ji však
snížil o 30 %. Po těchto modifikacích odvolací soud vypočetl výši
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení na částku 47 250 Kč a uzavřel, že
dokonce o něco vyšší částka již byla žalobci částečně vyplacena a částečně
pravomocně přiznána. Napadený zamítavý výrok o věci samé rozsudku soudu prvního
stupně tedy potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce původně ve výroku I v části,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v meritu věci
zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a následně i ve výroku
II dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Dle žalobce závisí napadené rozhodnutí ve věci samé na vyřešení tří
otázek hmotného práva. První otázku žalobce formuloval tak, (1) zda jediný
průtah, který podstatným způsobem zatížil celkovou délku řízení, je samotným
základem odškodnění nepřiměřené délky řízení či zda je nutno tento jediný
průtah hodnotit jako samostatnou skutečnost podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk,
a uvedl, že tato otázka dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, že závěry
odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu se závěry vyslovenými v rozsudcích
Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 8. 2. 2018 ve věci
Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13 a další a rozsudek ze
dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, č. stížnosti 69319/12) a
že napadeným rozsudkem bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Dále
žalobce namítl, že odvolací soud chybně interpretoval judikaturu Nejvyššího
soudu a jeho závěr, že jediný průtah je již samotným základem nároku, je v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5440/2014. Další otázkou
stran posuzování kritéria složitosti řízení dle žalobce je (2), zda lze
moderovat základní částku odškodnění, pokud je zjištěna formální složitost
řízení bez materiálního vlivu na celkovou délku řízení, a zda je třeba toto
kritérium hodnotit prizmatem vlivu této skutečnosti na prodloužení délky řízení
nebo zda postačuje pouze existence takové skutečnosti bez vlivu na celkovou
délku řízení, neboť ani tato otázka dosud nebyla v praxi dovolacího soudu dle
žalobce řešena. V této souvislosti žalobce namítal, že práce se spisem bez
ohledu na jeho rozsáhlost nezakládá složitost věci a navíc v daném případě
neměla vliv na délku řízení. I ohledně této otázky poukázal žalobce na výše
uvedenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a v dovolání citovanou
judikaturu Nejvyššího soudu [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen
„Stanovisko“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne
22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
833/2017, ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018, ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, a ze dne
27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010], s níž je dle něj napadený rozsudek v
rozporu, rovněž namítal, že napadený rozsudek je protiústavní, neboť je založen
na extrémním formalizmu a popření základní logiky právní materie. Na závěr
žalobce namítal, že (3) napadené rozhodnutí porušuje princip proporcionality,
neboť průtahy v řízení, které na rozdíl od instančnosti a složitosti řízení
posuzované řízení prodloužily nejvíce, nebyly zohledněny, čímž se odvolací soud
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp.
zn. 30 Cdo
3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne
27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, a ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3002/2018) i Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). I v tomto směru žalobce namítal, že napadený rozsudek je
protiústavní a porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Kromě výše uvedených
předpokladů přípustnosti dovolání u jednotlivých dovolacích důvodů žalobce dále
tvrdil, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do
jeho základních práv, přičemž dovolací soud je povinen se zabývat otázkou
protiústavnosti v rámci dovolacího řízení ex officio, bez ohledu na formální
neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu. V tomto ohledu žalobce
odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 a stanovisko Ústavního
soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16.
9. V doplnění dovolání ze dne 6. 9. 2022, žalobce rozšířil rozsah
dovolání i na výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
částečně změněn a částečně potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně o
nákladech řízení, a nesouhlasil s přiznanou výší odměny za vyjádření ze dne 6.
12. 2021.
10. V dalším doplnění dovolání ze dne 2. 12. 2022 žalobce ohledně
průtahů řízení poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp.
zn. 30 Cdo 2687/2022, v obdobné věci.
11. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny
náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále
zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku II napadeného
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok
III rozsudku soudu prvního stupně, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v
případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání
dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o
věci samé.
18. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I v části, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle § 237 o. s. ř.
19. Při řešení otázky zohlednění skutkové složitosti řízení se odvolací
soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud uzavřel,
že ačkoliv kompenzační řízení není typově složité, v dané věci bylo třeba, aby
se soud vypořádal s mimořádnou obsáhlosti trestního spisu, a proto přistoupil
ke snížení základní částky o 5 %. Již ve Stanovisku Nejvyšší soud uzavřel, že
složitost řízení může spočívat i ve skutkové složitosti řízení, která může být
způsobena mimo jiné i rozsahem dokazování (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v rámci
posuzování kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk rovněž
samostatně hodnotil víceinstančnost řízení, které probíhalo na třech stupních
soudní soustavy a dále před Ústavním soudem, pro kterou snížil základní částku
o dalších 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30
Cdo 675/2013, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 29. 6.
2022, sp. zn. 30 Cdo 226/2022). Tento závěr odvolacího soudu tedy není v
rozporu ani s žalobcem namítanou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se
proporcionality posuzování jednotlivých kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9.
2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018). Naopak žalobcem namítaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, na danou věc nedopadá,
neboť se věnuje otázce zohlednění pochybení orgánů veřejné moci vedoucího k
víceninstančnosti řízení (zejm. nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího
stupně) v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Výše uvedeným
závěrem ohledně složitosti řízení se pak odvolací soud neodchýlil ani od
žalobcem namítaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne
8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13 a
další a rozsudek ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, č.
stížnosti 69319/12), neboť kompenzační řízení nepovažoval za typově složité,
ale zhodnotil konkrétní okolnosti dané věci.
20. Navíc tvrzení žalobce, že rozsah trestního spisu prováděného k
důkazu neměl žádný vliv na délku řízení, ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů neplyne. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že k důkazu prováděný
trestní spis obsahoval 6 250 stran (původně bylo stíháno 31 osob pro 15
skutků), skutková zjištění z něj zabírala v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
10 vydaném v posuzovaném řízení 10 stran ze 17 a ve zbylé části se soud
postupem policie a soudu v trestním řízení podrobně zbýval, což vedlo ke
skutkové i časové náročnosti řízení. Žalobce tudíž konstruuje své odlišné
právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho
námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit i z důvodu, že jde ve
skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti
jím učiněnému právnímu posouzení. Ve vztahu k otázce posuzování kritéria
složitosti řízení tedy dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné není.
21. Pokud žalobce v dovolání u jednotlivých otázek obecně tvrdil, že
rozsudek odvolacího soudu považuje za protiústavní a že jím bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces, a v části II dovolání uváděl, že dovolání je
přípustné již z důvodu tvrzeného zásahu do základního práva bez ohledu na
formální neexistenci přípustnosti dovolání z takového důvodu, tak zcela
opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do
základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
č. 460/2017 Sb., citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z
https://nalus.usoud.cz), i u něj je však třeba rovněž řádně vymezit předpoklady
přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu),
neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které
jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu,
že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého dovolacího
důvodu dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil jako vadné.
22. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky posouzení
kritéria postupu orgánu veřejné moci a s tím souvisejícího porušení principu
proporcionality (otázky 1 a 3), neboť při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). Přitom je třeba přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a
jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci),
ale i v jeho prospěch (např. postup orgánů veřejné moci) (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
27. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch
samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky
posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií
demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného
kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout
hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování
přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná
skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení
nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn.
30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod č. 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní).
28. Ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV. Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné
moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co
nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních
postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost
vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení).
Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam,
kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních
pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci
(jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či
o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
29. V části III. Stanoviska pak Nejvyšší soud zdůraznil, že průtahy v
řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené
či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu
nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však
dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu
na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného
orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může
dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i pokud k průtahům v
řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku
řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je
možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
30. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž uzavřel, že ne každé
pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném
řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení
přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění
nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci,
která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu
tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání
jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017).
31. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že při úvaze
o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši
zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se
podílela na celkové délce řízení. Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce
řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není
možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného
zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již
ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn.
30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6.
2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019,
nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018).
32. Soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) vyšel v dané věci
ze zjištění, že více jak polovinu délky nepřiměřeně dlouhého kompenzačního
řízení zabíral průtah orgánů veřejné moci spočívající v opakovaně neúspěšné
snaze o zajištění trestního spisu, který bylo nutné v řízení provést k důkazu.
Přes tato zjištění odvolací soud k tomuto průtahu přihlédl pouze při posouzení,
zda je posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé, a při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění ho v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci odmítl hodnotit
s odůvodněním, že již byl zohledněn v rámci závěru o nepřiměřené délce řízení,
a to aniž se zabýval tím, o jak závažné procesní pochybení šlo a jakou měrou se
tento průtah ve vztahu k ostatním posuzovaným kritériím podílel na celkové
délce řízení. Právní posouzení tohoto kritéria tak není úplné, a tudíž ani
správné.
33. Pokud odvolací soud v této souvislosti (ohledně svého závěru, že
nelze zjištěný průtah opětovně hodnotit při stanovení výše zadostiučinění)
poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1500/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3411/2011, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4870/2015, a ze dne 27. 5. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 301/2019, není tento jeho odkaz přiléhavý. V první řadě povaha
rozhodnutí, kterým bylo dovolání odmítnuto (i výše uvedený rozsudek se
předmětnou otázkou nezabýval při přezkumu přípustné části dovolání, ale v
otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci dovolání odmítl pro
nepřípustnost), vylučuje, aby v něm mohl být vyjádřen právní názor, který by
měl sjednocující význam ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neboť jediné, co z takového
rozhodnutí může plynout, je nemožnost Nejvyššího soudu zabývat se danou věcí
meritorně (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017,
sp. zn. 31 Cdo 519/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp.
zn. II. ÚS 1383/17). Navíc se jednalo o skutkově odlišné případy, kdy Nejvyšší
soud pouze akceptoval, že v těchto případech jsou zjištěné nesprávnosti postupu
orgánů veřejné moci v základní částce již zahrnuty, nijak se z nich však
nepodává, že by tomu tak mělo být vždy bez ohledu na to, o jak závažnou
nesprávnost postupu se jednalo a jaký vliv na celkovou délku řízení měla.
Dokonce i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1500/2018, výslovně hovoří o tom, že v základní částce jsou zohledněny jen
určité (nikoliv všechny) nesprávnosti na straně soudu.
34. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve
vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
35. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou po žalované domáhal
zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19.
4. 2021 do zaplacení. Usnesením ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 C 279/2021-46, soud
prvního stupně řízení co do částky 38 500 Kč, kterou žalovaná žalobci uhradila
dne 6. 12. 2021, zastavil. Předmětem řízení tedy zůstala částka 161 500 Kč se
zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 4. 2021 do zaplacení a dále se
zákonným úrokem z prodlení z částky 38 500 Kč od 19. 4. 2021 do 6. 12. 2021.
Rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 9 C 279/2021-84, však soud prvního stupně
rozhodl o částce 161 500 Kč (přiznaných 9 500 Kč a zamítnutých 152 000 Kč) s
úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 500 Kč od 19. 8. 2021 do
zaplacení, z částky 38 500 Kč od 19. 4. 2021 do 6. 12. 2021 a z částky 152 000
Kč od 19. 4. 2021 do zaplacení. Ačkoliv ke dni 19. 4. 2021, který žalobce
považoval za počátek prodlení a od kterého požadoval úrok z prodlení v zákonné
výši, činil zákonný úrok z prodlení dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
pouze 8,25 % ročně, rozhodl soud prvního stupně o vyšší sazbě úroku z prodlení
(10 %), než byla předmětem řízení (8,25 % ročně), a svým rozhodnutím tedy v
rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročil žalobní návrh, čímž řízení zatížil
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Odo 4096/2013). Vzhledem k
tomu, že odvolací soud k této vadě řízení před soudem prvního stupně v rozporu
s § 212a odst. 5 o. s. ř. nepřihlédl a v odvolacím řízení ji nenapravil,
zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
dovoláním napadené rozhodnutí.
36. Nejvyšší soud v této souvislosti nepřehlédl, že soud prvního stupně
dosud nerozhodl o části předmětu řízení, a to o úroku z prodlení ve výši 8,25 %
ročně z částky 9 500 Kč od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021, ačkoliv dle § 152 odst.
2 věty první o. s. ř. má být rozsudkem (až na případy částečného a mezitímního
rozsudku) rozhodnuto o celém předmětu řízení, což rovněž představuje vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
37. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl
potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby v
části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, tedy s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od
19. 4. 2021 do zaplacení, a dále v závislých výrocích II a III o náhradě
nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
38. Při novém projednání věci odvolací soud nejprve vrátí věc soudu
prvního stupně, aby tento postupem dle § 166 o. s. ř. rozhodl o dosud
nerozhodné části předmětu řízení (úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky
9 500 Kč od 19. 4. 2021 do 18. 8. 2021), a poté nárok žalobce ve zrušeném
rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného
dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dospěje-li odvolací soud k závěru, že průtahy v posuzovaném řízení se na jeho
délce podílely zásadním způsobem a že se jednalo o zvlášť závažné pochybení v
postupu orgánu veřejné moci (soudu), zohlední tuto skutečnost i při úvaze o
přiměřené výši zadostiučinění, a to v rámci aplikace kritéria uvedeného v § 31a
odst. 3 písm. d) OdpŠk. Rovněž odvolací soud neopomene zohlednit skutečnost, že
ohledně úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 19. 4.
2021 do zaplacení soud prvního stupně překročil žalobní žádání.
39. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu