30 Cdo 3002/2018-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobců a) J. S., narozené XY, b) L. S., narozeného XY, c) J. S.,
narozeného XY, všichni bytem XY, zastoupených Mgr. Václavem Mráčkem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Na Hranicích 357/19, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 17 C 37/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 8. 2017, č. j. 23 Co 178/2017-80; t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, č. j. 23 Co 178/2017-80, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 C 37/2016-56,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. V projednávané věci se žalobci domáhali na žalované poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky
řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006 (dále
jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 C 37/2016-56, žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobkyni a) částku 170 500 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 126
500 Kč s příslušenstvím a žalobci c) příslušenství [z blíže neurčené částky]
zamítl (výrok I) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit
žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že žalovaná
již žalobcům dobrovolně poskytla zadostiučinění nemajetkové újmy formou
konstatování porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Okresního soudu v Karviné dne
30. 10. 2006 a žalobkyně se v něm domáhala vůči žalované ČSOB Pojišťovna,
a.s., zaplacení částky 50 000 Kč jako pojistného plnění z titulu pojistné
smlouvy uzavřené zemřelým E. S.. O přistoupení nynějších žalobců b) a c) do
posuzovaného řízení bylo rozhodnuto až usnesením Okresního soudu v Pardubicích
ze dne 29. 4. 2013, č. j. 11 C 469/20-517 (v právní moci od 23. 5. 2013).
Okresní soud v Karviné – pobočka Havířov, u něhož byla žaloba podána, dne 11.
11. 2006 vyslovil svou místní nepříslušnost a spis postoupil Okresnímu soudu v
Pardubicích. Ten po provedeném řízení žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 11.
2011. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
usnesením ze dne 29. 1. 2013, č. j. 22 Co 1181/2012-504, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 8. 2013,
kdy žalobu v plném rozsahu zamítl. Žalobci opět podali odvolání a Krajský soud
v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 22 Co
651/2013-581, tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolací řízení ve
vztahu k žalobcům b) a c) bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 21. 1. 2015 z důvodu nezaplacení soudního poplatku; usnesení
nabylo právní moci 17. 6. 2015. Dovolání žalobkyně a) bylo usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 22. 9. 2015, č. j. 32 Cdo 3798/2015-669, odmítnuto; právní moc
rozhodnutí nastala dne 6. 10. 2015. Žalobci dne 13. 8. 2015 předběžně uplatnili
u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval
zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo vůči
žalobkyni a) celkem 8 let a 11 měsíců. Ve vztahu k žalobcům b) a c) bylo podle
soudu prvního stupně zahájeno dne 30. 7. 2007, kdy byly soudu doručeny plné
moci žalobců b) a c) udělené žalobkyni a) a od této doby s nimi bylo jednáno
jako s účastníky řízení, ačkoliv jimi ve skutečnosti nebyli. Ve vztahu k nim
určil soud prvního sutpně délku řízení na 7 let a 11 měsíců. Otázku
přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě
kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Spor považoval za skutkově obtížný,
význam řízení pro žalobce a) a c) za standardní, pro žalobce b) za snížený;
poukázal rovněž na procesní složitost věci, kdy na délce řízení se valnou měrou
podílela i samotná žalobkyně a). Soudy v posuzovaném řízení postupovaly v
řízení plynule a činily úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci samé,
přitom se nedopustily průtahů (ve smyslu neodůvodněné nečinnosti). Soud prvního
stupně tak neshledal odpovědnostní titul spočívající v nepřiměřené délce
řízení, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu
prvního stupně, že posuzované řízení trvající osm let a jedenáct měsíců ve
vztahu k žalobkyni a) a sedm let a jedenáct měsíců ve vztahu k žalobcům b) a
c), nelze, vzhledem ke všem okolnostem dané věci a s přihlédnutím ke kritériím
uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, považovat za nepřiměřeně dlouhé.
Doplnil, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná v
rámci předběžného projednání nároku žalobců dospěla k odlišnému závěru a
poskytla žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci
dovoláním, v němž, namítali, že odvolací soud se podle nich odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vytvořené na základě
sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, jež bylo zveřejněno pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
9. Konkrétně namítali, že posouzení přiměřenosti celkové délky
posuzovaného řízení není správné, protože odvolací soud hodnotil jednotlivá
kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk pouze formálně, dostatečně nevystihl význam
posuzovaného řízení pro jednotlivé žalobce, přecenil význam kritéria složitosti
posuzovaného řízení, když procesní a skutková složitost posuzovaného řízení se
podle podrobnější argumentace žalobců zásadně nevymykala obdobným řízením.
Odvolací soud též přecenil mnohost účastníků na straně žalující - všichni
žalobci se domáhali plnění pohledávky z totožného právního vztahu a nečinili
žádné úkony mařící průběh řízení, jejich mnohost tak časovou náročnost
posuzovaného řízení nezvyšovala. Odvolací soud podle dovolatelů opomenul
zhodnotit význam kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení,
když nepřihlédl k tomu, jak si v posuzovaném řízení počínaly příslušné
rozhodující orgány. Nevzal tak v úvahu okolnost, že na nepřiměřené délce
posuzovaného řízení se podílel Okresní soud v Pardubicích téměř 4 roky
trvajícím nesprávným procesním postupem. Odvolací soud podle žalobců rovněž
nadhodnotil kritérium chování poškozených. Kromě podání žaloby k místně
nepříslušnému soudu, kterážto skutečnost k prodloužení délky významně
nepřispěla, nečinili žalobci nic, čím by průběh posuzovaného řízení zatěžovali.
Se svými žádostmi a opravnými prostředky byli navíc převážně úspěšní. Žalobci
dále namítali, že odvolací soud nesprávně zhodnotil podíl jednotlivých kritérií
na nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Navrhovali proto, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobců, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium
významu předmětu řízení pro poškozené (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky
významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího
soudu, když řízení o výplatu pojistného plnění nespadá do kategorie rozhodnutí,
jejichž zvýšený význam pro účastníka se presumuje. Význam předmětu řízení pro
dovolatele proto posoudil jako standardní, resp. ve vztahu k žalobci b), s
ohledem na jeho majetkové poměry, jako snížený [srov. část IV písm. d)
Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
765/2010], když vzal současně do úvahy i výši částky, o níž se vedl spor (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
16. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek zhodnocení
přiměřenosti celkové délky řízení, složitosti věci, postupu orgánu veřejné
moci, podílu jednotlivých poškozených a vzájemného poměřování jednotlivých
kritérií, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou posouzení přiměřenosti
celkové délky posuzovaného řízení.
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře setrvale zastává
stanovisko, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na
existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost
práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2
Listiny základních práva a svobod a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
stanoveného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních
svobodách (srov. část III Stanoviska) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 333/2016). V části V Stanoviska přitom Nejvyšší soud
dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba
přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po
kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
22. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že pro závěr,
zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba
celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti
délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v
neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů
veřejné moci).
23. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního
stupně, které odvolací soud převzal, je zřejmé, že se na celkové délce všech
řízení podílel významnou měrou procesně nesprávný postup orgánů veřejné moci.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice svým usnesením ze dne 29. 1.
2013, č. j. 22 Co 1181/2012-504, přikročil v posuzovaném řízení ke zrušení v
pořadí prvního rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 11. 2011, č.
j. 11 C 469/2006-441, z důvodu závažných procesních vad (vadné vymezení okruhu
účastníků). Nelze přitom spustit ze zřetele, že na tutéž procesní vadu byl
Okresní soud v Pardubicích (bezvýsledně) upozorněn již v dřívějším usnesení
téhož krajského soudu ze dne 30. 8. 2010, č. j. 18 Co 410/2010-317, přesto se
jí v dalším řízení nevyvaroval. V tomto směru lze přisvědčit žalobcům, že
odvolací soud měl přihlédnout ke všem důvodům, jež měly vliv na celkovou délku
posuzovaného řízení. Bylo na odvolacím soudu, aby při stanovení výše
zadostiučinění zohlednil všechna kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk, a to, jak
uvedeno výše, nejen v neprospěch žalobců (složitost věci), ale i v jejich
prospěch (postup orgánů veřejné moci).
24. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení přiměřenosti celkové
délky řízení je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i
nesprávné.
25. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení
znovu zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení
přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a
rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se
Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval dalšími v dovolání přípustně
předestřenými otázkami zpochybňující hodnocení dílčích kritérií - složitosti
věci, postupu orgánů veřejné moci, podílu jednotlivých žalobců na délce řízení,
problematiku mnohosti účastníků a vzájemného vtah jednotlivých kritérií.
Konečně při rozhodování této věci nebude možno přehlížet ani právní názor
obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012, dle kterého na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na
něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §
31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce
řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů
veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při
hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze
ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria
postupu orgánů veřejné moci.
26. Je-li dovolání již jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu
přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. též k
jiným vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného
rozhodnutí. Existenci takových vad žalobci netvrdili a z obsahu spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že soud prvního stupně ve výroku
svého rozsudku ve vztahu k žalobci c) rozhodl toliko o příslušenství jím
uplatňované pohledávky a nikoliv již ve vztahu k jistině, to je o částce 126
500 Kč, kterou žalobce c) žádal rovněž přiznat. A to přesto, že podle
odůvodnění rozhodnutí mělo být zřetelně rozhodnuto i o jistině pohledávky.
Odvolací soud uvedené pochybení v rámci své přezkumné činnosti nenapravil
(srov. § 164 o. s. ř.).
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu