30 Cdo 333/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
58/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
10. 2015, č. j. 15 Co 126/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal písemné omluvy a
zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1671/2000. Před zahájením odškodňovacího řízení
žalobce uplatnil svůj nárok u žalované, která délku původního řízení uznala za
nepřiměřenou a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 19 C 58/2014-54, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 72 000
Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila 18
000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o uložení povinnosti k
písemné omluvě (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) tak,
že žalobu o zaplacení 72 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), v zamítajících výrocích o věci samé (II a III) rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobci
uložil zaplatit žalované 900 Kč na nákladech řízení před soudy obou stupňů
(výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou formou se
zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě nebyla. Jinými slovy,
dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném
opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení
výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Otázka zvolené formy zadostiučinění (včetně eventuální písemné omluvy) a
zohlednění jednotlivých kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť odvolací soud se
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud za adekvátní
formu zadostiučinění v dané věci považoval konstatování porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž přihlédl především ke kritériu
významu řízení pro žalobce, které je nejdůležitějším kritériem z hlediska
stanovení formy a případně i výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku
řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením
poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro
poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1313/2010). V případě nepatrného významu předmětu původního řízení pro
žalobce, který odvolací soud v tomto řízení shledal, přitom postačuje
poskytnout zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Samotné posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného odvolacím soudem se
rovněž neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud
odvolací soud dospěl závěru, že původní řízení nemohlo být pro žalobce natolik
důležité, aby jeho délka mohla nějak ovlivnit jeho psychický stav, když v něm
vystupoval společně se třemi dalšími žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011), s nimiž požadoval náhradu škody
v (relativně nízké) výši 1 200 Kč a 5 000 Kč s příslušenstvím (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 679/2013). Ve vztahu k námitce žalobce týkající se formulace přiznaného konstatování
porušení práva je třeba uvést, že konstatování porušení práva na přiměřenou
délku řízení v sobě zahrnuje i porušení práva na bezprůtahové řízení, neboť
právo na přiměřenou délku řízení je svým obsahem širší než právo na projednání
věci bez zbytečných průtahů, tj. nepřiměřeně dlouhé může být i řízení, ve
kterém nedošlo ani k jedinému průtahu (srov. část III stanoviska Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výtka žalobce, že je třeba,
aby bylo výslovně deklarováno porušení obou těchto práv, tak přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Ani námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně přihlížel k výsledku původního
řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek
odvolacího soudu v tomto směru nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo
dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud sice obecně zastává
názor, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva
poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není zásadně rozhodný pro
posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a není tak zásadně
rozhodný ani pro stanovení případné formy či výše odškodnění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), zároveň však
uvádí, že tento závěr nemůže být bezbřehý, a že při posuzování přiměřenosti
délky řízení, resp.
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného
je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled)
bezdůvodnou žalobu. Tak je tomu například tehdy, uplatnil-li žalobce nárok, o
němž již v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Je totiž zřejmé, že
žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu
řízení ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne. O obdobnou situaci
jde i v posuzovaném případě, když žalobce jako člen statutárního orgánu
právnické osoby podal žalobu na náhradu škody, jež měla v souvislosti s
postupem soudu vzniknout nikoliv jemu, nýbrž této právnické osobě. Žalobce tedy
uplatnil v posuzovaném řízení nárok, ke kterému zjevně nebyl aktivně věcně
legitimován. Námitka žalobce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné,
resp. překvapivé, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
pokud odvolací soud zohlednil tvrzení a důkazy, které žalovaná na svou obranu
uplatňovala od počátku řízení, a žalobce tudíž měl v řízení dostatek
příležitosti se k nim vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Obdobně nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit námitka
žalobce, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné, když
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně deklaroval, že újma vzniklá
žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení byla minimální, za což v
souladu judikaturou dovolacího soudu postačí poškozenému poskytnout
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu