30 Cdo 679/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 104/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012, č. j. 68 Co
217/2008-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 27.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy za
nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm
157/2002, co do částky 408.907,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem ze
dne 15. 5. 2009, č. j. 22 C 104/2006 - 68, uložil soud I. stupně žalované
povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 27.000,- Kč, a to za dobu
od 5. 11. 2006 do zaplacení.
Odvolací soud, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 10. 2009, č.
j. 68 Co 217/2008 – 76, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2848/2011, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 100.500,- Kč s
přísl. a o zákonném úroku z prodlení z částky 308.407,80 Kč a v tomto rozsahu
řízení zastavil (výrok I.), zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1.125,- Kč s přísl., jinak
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III. a IV.). Ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu škody z titulu nesprávného
úředního postupu soudu, který měl spočívat v tom, že soud nedoručil včas
žalobní návrh žalované, odvolací soud uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, neboť od podání žalobního návrhu (19. 1. 1999) do dne doručení
žalobního návrhu žalované (5. 5. 2005) došlo ke třem obdobím nečinnosti. V
daném případě však absentuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a tvrzenou škodou, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Bylo plně v moci žalobce, aby doručil výzvu k zaplacení smluvní pokuty žalované
společnosti ještě před podáním žalobního návrhu nebo kdykoliv v průběhu řízení,
a nemusel vázat samotné vyúčtování smluvní pokuty na doručení žalobního návrhu
žalované prostřednictvím soudu. Pokud tak neučinil, nesprávný úřední postup
soudu spočívající v průtazích v řízení nemůže být v příčinné souvislosti s
tvrzenou škodou, která představuje právě úrok z prodlení ze smluvní pokuty,
který nebyl žalobci v původním řízení přiznán, neboť žalobce neprokázal, že
žalované smluvní pokutu od 15. 1. 1999 vyúčtoval. Ve vztahu k žalobcově nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení odvolací soud uzavřel, že k nesprávnému úřednímu
postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené
lhůtě došlo. Rozhodující délka řízení je 7 let a 3 měsíce, přičemž odvolací
soud vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok a za první dva roky z částky
poloviční. Základní částku 93.750,- Kč odvolací soud snížil o 20 % z důvodu
procesní složitosti řízení, neboť soudy musely reagovat na četná podání a
opravné prostředky podávané žalobcem, o složitosti věci svědčí i to, že věc
byla projednávána na 2 stupních soudní soustavy, a o 30 % z důvodu, že žalobce
svým jednáním přispěl k prodloužení celkové délky řízení a neučinil ničeho, co
by vedlo k odstranění průtahů v řízení. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že
je třeba základní částku o 20 % navýšit z důvodu postupu soudů během řízení, a
snížit o 40 % s ohledem na hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného,
neboť se jednalo o spor o zaplacení peněžité částky, kterou původní věřitel
žalobci postoupil. Odvolací soud proto od základní částky odečetl 70 % a dospěl
k výsledné částce 28.125,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále
jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolatel namítl, že samo řízení o odškodnění trvá již přibližně 8 roků, avšak
odvolací soud tuto skutečnost nezohlednil, a že samotné posuzované řízení dosud
nebylo ukončeno, neboť proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2005, č. j. 36 Cm 157/2002-101, podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.
Za
nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že mezi nesprávným úředním
postupem soudu a vznikem škody není příčinná souvislost, neboť žalobce důvodně
očekával, že soud po zahájení řízení zašle žalobu dlužníkovi. Za první otázku
zásadního právního významu dovolatel považuje otázku, zda délka řízení trvající
7 let a 3 měsíce, resp. dosud, je přiměřená, a zda obsahuje nesprávný úřední
postup spočívající v tom, že žalovanému nebyla 6 let doručena žaloba. Dovolatel
rovněž nesouhlasí s hodnocením jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., které vedly ve výsledku k tomu, že žalobci bylo přiměřené
zadostiučinění oproti výchozí částce sníženo o 70 %. Dovolatel uvedl, že o
odstranění průtahů v řízení několikrát písemně i telefonicky žádal. Za druhou
otázku zásadního právního významu považuje hodnocení kriteria významu předmětu
řízení pro poškozeného, zejména zda lze výši zadostiučinění snížit proto, že
jde o postoupenou obchodní pohledávku, že účastník řízení vede větší množství
sporů, že nejde o pohledávku se zvýšeným významem, a že nebyl podán návrh na
provedení procesního úkonu. Dovolatel nesouhlasil se snížením základní částky o
20 % z důvodu složitosti věci a o 30 % z důvodu jednání žalobce v průběhu
řízení. Jako třetí otázku zásadního právního významu pak uvedl, zda je po
právu, aby soud zvýšil základní částku odškodnění o 10-50 % v případě, že délka
odškodňovacího řízení je již delší než délka samotného posuzovaného řízení. Navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, tak jak byl zjištěn soudy nižších
stupňů, v dovolání proto nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy (§
241a odst. 4 o.s. ř.). Skutečnost, že žalobce žádal o zvýšení zadostiučinění z důvodu délky
kompenzačního řízení z obsahu spisu nevyplývá, nadto by tak žalobce musel
učinit do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). Namítá-li žalobce, že řízení dosud nebylo skončeno, neboť proti rozhodnutí
Krajského soudu v Brně podal odvolání, jedná se o skutkovou novotu uplatněnou
až v dovolacím řízení, z jejíhož pohledu nelze správnost napadeného rozhodnutí
poměřovat vůbec (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Otázka příčinné souvislosti je
otázku skutkovou, jež sama o sobě přípustnost dovolání v daných procesních
poměrech založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v doplnění odvolání ze dne 30. 12. 2011
tvrdil, že se domáhal urychlení posuzovaného řízení, k prokázání svého tvrzení
však nenabídl žádné důkazy, a proto zůstalo jen u ničím nepodloženého tvrzení
žalobce. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že k tomuto tvrzení žalobce při
hodnocení jednání poškozeného během řízení (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, /dále jen
„OdpŠk“/ nepřihlédl. První dovolatelem vymezená otázka nepředstavuje otázku zásadního právního
významu, neboť na ni odpověděl odvolací soud ve prospěch žalobce tak, že k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nezaslání žaloby žalovanému v
přiměřené lhůtě došlo, a rovněž konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu
postupu spočívajícímu v celkové nepřiměřené délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu
jsou dovolatelova očekávání o účincích včasného doručení žaloby dlužníkovi
nevýznamná, což platí se zřetelem k nároku, jímž usiloval o kompenzaci vlastní
účastnické nejistoty způsobené postupem soudu, i pro hodnocení příčinné
souvislosti mezi jím v řízení řádně uplatněnou újmou a nesprávným úředním
postupem. V otázce hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného
nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněnému pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud uvedl, že se
nejedná o řízení, které by mělo pro jeho účastníky zvýšený význam, ale toliko o
spor o zaplacení peněžité částky z postoupené pohledávky. Okolnost, že účastník
vede větší množství sporů, nebyla odvolacím soudem v posuzované věci vůbec
zmíněna, a taktéž nebyla v rámci tohoto kriteria hodnocena okolnost, zda
účastník řízení podal návrh na provedení procesního úkonu či nikoliv. Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do
jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce
(viz Stanovisko část IV. písm. d\). Spory o peněžité plnění nepředstavují
typově řízení, která by měla pro jeho účastníky zvýšený význam. Lze zohlednit
to, o jak vysokou částku se řízení vede, ale i okolnost, že se žalobce domáhá
plnění z problematické pohledávky, která byla např.
již v okamžiku postoupení
pohledávky předmětem soudního sporu. Obtíže spojené s vymáháním pohledávky,
popř. potřeba jejího uplatnění v soudním řízení, mají obvykle vliv na tvorbu
její ceny při jejím úplatném převodu a bývají motivem jejího postupu. Žalobce
kupující problematickou pohledávku si proto musel být vědom případných obtíží
spojených s vedením soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou
veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz). Okolnost, že žalobce dobrovolně koupil
problematickou pohledávku, o níž se dalo předpokládat, že bude obtížně
vymahatelná, proto objektivně snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného. Otázku hodnocení kriteria složitosti věci a jednání žalobce v průběhu řízení
nelze považovat za otázku zásadního právního významu, neboť rozsudek odvolacího
soudu ve výsledku odpovídá judikatuře a Stanovisku Nejvyššího soudu. Lze mu
snad vytknout jen nepřípadnou úvahu o tom, že žalobce neučinil ničeho, co by
vedlo k odstranění průtahů v řízení. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud
posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nezkoumá již to zda v důsledku
aplikace toho kterého kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10
%, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V hodnocení složitosti řízení a jednání poškozeného
během řízení dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud zásadně odchýlil
od názorů zastávaných Nejvyšším soudem. Ani třetí dovolatelem vymezená otázka zvýšení zadostiučinění z důvodu délky
kompenzačního řízení, nepřestavuje otázku zásadního právního významu, neboť jak
bylo uvedeno výše, skutečnost, že žalobce žádal o zvýšení zadostiučinění z
důvodu délky kompenzačního řízení, z obsahu spisu nevyplývá. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 24. dubna 2013