30 Cdo 2848/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 435.907,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2009, č. j. 68 Co 217/2008 - 76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2009, č. j. 68 Co 217/2008 - 76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 157/2002, co do částky 408.907,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2009, č. j. 22 C 104/2006 - 68, uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 27.000,- Kč, a to za dobu od 5. 11. 2006 do zaplacení.
Městský soud v Praze výše specifikovaným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok
soudu I. stupně o věci samé i výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a zopakoval důkaz spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Cm 157/2002. Posuzované řízení bylo zahájeno žalobcem dne 19. 1. 1999 žalobou o zaplacení částky 106.373,30 Kč proti žalované společnosti STAFIKR, spol. s r. o. Žalobce byl usnesením ze dne 5. 5. 1999 vyzván k doplnění žalobního návrhu, a opakovaně byl vyzván k doplnění žaloby dne 21. 6. 1999 a 19. 8. 1999, na což však nereagoval, a proto soud I.
stupně usnesením ze dne 8. 12. 1999 řízení zastavil. Vrchní soud v Olomouci dne 26. 2. 2002 usnesení o zastavení řízení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť žalobce vytčené vady žalobního návrhu odstranil. Následně byl žalobce vyzván dne 15. 4. 2002 a 20. 5. 2002 k zaplacení soudního poplatku, který ve lhůtě určené soudem nezaplatil, a proto bylo řízení usnesením ze dne 27. 6. 2002 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.Vzhledem k tomu, že žalobce soudní poplatek dne 4.
7. 2002 dodatečně uhradil, soud I. stupně své usnesení o zastavení řízení dne 15. 7. 2002 zrušil. Písemným podáním ze dne 16. 7. 2002 vzal žalobce žalobní návrh částečně zpět; o tomto zpětvzetí bylo soudem I. stupně rozhodnuto 19. 8. 2004. K výzvě soudu žalobce doplnil žalobní návrh písemným podáním ze dne 11. 2. 2005. Usnesením ze dne 16. 2. 2005 byla připuštěna změna žalobního návrhu a 10. 3. 2005 byl tento žalobní návrh poprvé doručen žalované do vlastních rukou. Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody po státu ve výši 135.907,80 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že Krajský soud v Brně nedoručil žalované žalobu včas, a náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 157/2002.
Odvolací soud k nároku na náhradu škody uzavřel, že z jednotlivých úkonů Krajského soudu v Brně nelze dovodit, že by tento soud postupoval nesprávně, když doručil žalobní návrh žalované až v květnu 2005. Odvolací soud vyhodnotil, že Krajský soud v Brně nemohl doručit žalobu dříve, neboť žaloba nebyla schopna projednání z důvodu nesplnění náležitostí žalobního návrhu a nesplnění poplatkové povinnosti ze strany žalobce. Žalobní návrh byl doplněn po opakovaných výzvách soudu dne 11. 2. 2005, poté byl dne 10.
3. 2005 doplněný žalobní návrh doručen žalované a dne 5. 5. 2005 jí byl doručen stejnopis žaloby. Nesprávný úřední postup soudu spočívající v doručení žaloby až v květnu 2005 nebyl prokázán. K nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud uvedl, že žalobci vznikla nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení sp. zn. 36 Cm 157/2002, které trvalo 7 let a 3 měsíce. Odvolací soud dále zhodnotil kriteria stanovená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že se nejednalo o složitou věc, neboť řízení bylo skončeno při druhém jednání.
Žalobce svým jednáním přispěl k prodloužení celkové délky řízení a naopak neučinil ničeho, co by vedlo k odstranění průtahů v řízení.
Předmět řízení měl pro žalobce význam v tom směru, že žalobce nemohl disponovat finančními prostředky, které byly předmětem řízení před Krajským soudem v Brně. Za přiměřenou výši zadostiučinění považoval odvolací soud částku 27.000,- Kč. Odvolací soud k tomu uvedl, že povinností soudu není stanovit přesný numerický výpočet, neboť na vnitrostátní úrovni neexistuje žádný mechanismus, dle kterého by bylo možno stanovit výši přiměřeného zadostiučinění. I Evropský soud pro lidská práva akceptuje, pokud částky přiznávané na vnitrostátní úrovni budou nižší, než částky přiznávané na základě článku 41 Úmluvy, neboť musí odrážet životní úroveň v dané zemi.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje ho za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobce tvrdí, že soudy otázku jím požadované majetkové újmy posoudily v rozporu s hmotným právem, a za otázku zásadního právního významu považuje, zda zadržování žaloby soudy v letech 1999-2005 u Krajského soudu v Brně, aniž by s ní seznámily po dobu 6 let žalovaného dlužníka, je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce, který předpokládal, že soud žalobu v přiměřené krátké lhůtě předloží žalovanému k vyjádření.
Soud měl nadto věc v přiměřené a reálné lhůtě řádně rozhodnout, a za tuto lhůtu považuje dovolatel 6 - 12 měsíců. Žalobce dále nesouhlasí s výší odškodnění nemajetkové újmy s tím, že Evropský soud pro lidská práva vychází ze základní částky 1.000-1.500,- Euro za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení a pak teprve mají být podle dalších kritérií vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení. Za druhou otázku zásadního právního významu dovolatel považuje, zda tento závěr ESLP je nutno aplikovat také v českém právu.
Dovolatel navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť tato právní otázka byla soudy nižších stupňů posouzena jinak, než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je pouze v této části důvodné. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dospěl v uvedeném Stanovisku pod bodem VI. k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11. Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx). V posuzované věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že za přiměřenou výši odškodnění lze považovat částku 27.000,- Kč za 7 let a 3 měsíce trvající řízení. S ohledem na Stanovisko Nejvyššího soudu k problematice stanovení výše nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení však má Nejvyšší soud za to, že takto stanovenou částku nelze s ohledem na okolnosti případu považovat za absence řádného odůvodnění postupu při stanovení přiznaného zadostiučinění za přiměřenou; jinými slovy řečeno, částka 27.000.-Kč se jeví v porovnání se základní částkou odškodnění nevysvětlenou. Při promítání jednotlivých kritérií do výsledné částky je dle dovolacího soudu v tomto případě třeba zohlednit zejména to, jaká doba řízení byla zapříčiněna postupem orgánů veřejné moci během řízení, a o jaký časový úsek bylo řízení prodlouženo z důvodu jednání poškozeného. Porovnáním zejména těchto dvou hledisek lze následně dospět k závěru, zda je na místě snížení či zvýšení základní částky a v jakém procentním poměru. Druhou dovolatelem položenou otázku týkající se postupu soudu ve vztahu k tvrzené majetkové škodě nelze považovat za otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum Nejvyššího soudu. Otázka příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a postupem soudu by mohla být předmětem posouzení dovolacího soudu až poté, co by odvolací soud dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu soudu spočívajícímu v doručení žalobního návrhu žalované straně až v květnu 2005 došlo. Takový závěr však učiněn nebyl, a proto ani otázka příčinné souvislosti nemohla mít vliv na výsledek sporu. Nad to jde o otázku skutkovou, jež sama o sobě přípustnost dovolání v daných procesních poměrech založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Jelikož je však odůvodnění konečné výše zadostiučinění odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné, nezbylo dovolacímu soudu než jeho rozhodnutí podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu